Velryba jižní (Eubalaena australis) je robustní kytovec z čeledi velrybovití, který se vyskytuje v jižních částech oceánů jižní polokoule. Jedná se o migrační druh – letní měsíce většinou tráví sběrem potravy v jižních částech svého areálu u hranic s Jižním oceánem, na zimu se stahuje do severnějších, o něco teplejších oblastí, jako jsou okolí západní Austrálie, novozélandských subantarktických ostrovů, břehů Jižní Ameriky (hlavně Argentina, Chile, Brazílie) a vody kolem jižní Afriky (hlavně Jihoafrická republika, Namibie, Mosambik, Madagaskar).

Velryby jižní měří typicky 11–18 m a váží obvykle 40–80 tun. Samice bývají o něco větší než samci. Jejich kůže je tmavá. Hlava tvoří čtvrtinu až třetinu těla a pokrývají jí rohovité výčnělky zvané kalozity. Ty jsou krátce po narození osídleny různonožci a svijonožci, jejichž kolonie vytváří typické světlé fleky. Ty jsou natolik unikátní, že je vědci používají k identifikaci jednotlivců. Z horní čelisti vyrůstají až 2,5 m dlouhé kostice, 200–270 na každé straně. Ty slouží k filtraci potravy, kterou tvoří zooplankton. Za den ho může velryba spořádat 2–3 tuny. Hřbetní ploutev chybí, ocas je hluboce vykrojený do písmene V. Rozmnožování probíhá celoročně, nicméně v různých oblastech dochází k vrcholným období říje ve specifických měsících. Samice kopuluje s více samci. Březost trvá 12–13 měsíců. Samice rodí vždy jen jedno mládě, které je krmeno tučným mateřským mlékem další cca rok. Druhý rok po vrhu (třetí po kopulaci/početí) využívají samice ke sběru potravy a vynahrazení energetických ztrát; typický rozmnožovací cyklus tedy trvá tři roky. K hlavním predátorům patří především kosatky dravé.

Druh byl v době velrybářských výprav Evropanů na jižní polokouli (cca 1770–1920) loven takřka k vyhynutí. Komerční nájezdy velrybářů přežilo pouze několik set, nebo maximálně několik tisíc jedinců. V roce 1935 došlo k zavedení mezinárodní ochrany velryb jižních, avšak sovětští velrybáři pokračovali s ilegálním lovem, čímž snížili rychlost obnovy populace. Současnou velikost populace je problematické určit, odhady se pohybují od 13 600 (2009) až po 20 000–25 000 (2015) jedinců. I když se jedná o mnohem menší počet než před rokem 1770, populaci nic akutně neohrožuje, a tak Mezinárodní svaz ochrany přírody druh hodnotí jako málo dotčený.

Taxonomie Pravé velryby, jak jsou velryby rodu Eubalaena někdy označovány, poprvé popsal Carl Linné v roce 1758. Linné však považoval všechny 3 varianty za jeden druh, který řadil do rodu Balaena (velryba). V průběhu 19. i celého 20. století se vedly neutuchající vědecké debaty o taxonomii těchto kytovců. Diskuse probíhaly i o zařazení příbuzné velryby grónské. Ještě v roce 1998 americký biolog Dale W. Rice do své knihy „Mořští savci světa“ (Marine mammals of the world) zahrnul pouze jeden druh pravých velryb, jelikož podle něj neexistovalo dostatek vědeckých podkladů o tom, že se jedná o oddělené druhy či poddruhy. Rice nicméně uznal tři oddělené populace, a sice v severním Atlantiku, severním Tichomoří a na jižní polokouli.

Postavení velryby jižní v rámci čeledi Balaenidae (velrybovití)

Taxonomický průlom nastal až rozsáhlou studií mitochondriální DNA, kterou v roce 2000 publikoval tým vědců v čele s Howardem C. Rosenbaumem z Amerického přírodovědného muzea. Podle této studie lze u pravých velryb nalézt tři jasně oddělené linie. Autoři navrhli, že pravé velryby byly původně rozšířeny na severní polokouli a v dobách pleistocenního zalednění, kdy došlo k ochlazení oceánských vod, část populace přeplula rovník. K izolaci této části populace došlo následným oteplením moří (velryby se zdržují výhradně v chladných vodách a do tropických vod se nevydávají) a teplé vody kolem rovníku se tak pro ně staly přirozenou bariérou. Podle výsledků studie jsou velryby jižní více příbuzné s velrybami japonskými než s velrybami černými. Rozdělení velryb černých a japonských do dvou samostatných druhů bylo patrně završeno vznikem Panamské šíje (asi před 3,5 miliony lety), která fyzicky zabránila oběma populacím v mísení.

Rozdělení pravých velryb do třech druhů bylo v roce 2001 podpořeno vědeckým výborem při Mezinárodní velrybářské komisi (International Whaling Commission, IWC) i následnými rozbory jaderné DNA.

Rodové jméno Eubalaena je složeninou řeckého eu („pravý“) a latinského balaena („velryba“), v překladu tedy „pravá velryba“. Druhové jméno australis pochází z latiny a dalo by se přeložit jako „z jižní polokoule“. Maorský název druhu je tohorā.

Popis Velryba jižní má robustní tělo, které zdaleka není tak hydrodynamicky tvarováno jako u některých jiných velkých kytovců. Jeho barva je černá, někteří jedinci občas mívají různě velké bílé skvrny na břichu, případně i na zádech. Byly zaznamenáni i černo-modří, světle hnědí nebo i takřka cele bílí jedinci s tmavým kropením. Stejně jako ostatní velrybovití, velryba jižní má tělo pokryté hladkou kůží, široké prsní ploutve mají tupé zakončení, dorsální (hřbetní) část těla je široce zploštělá, hřbetní ploutev a hrdelní rýhy (známé např. u plejtváků) úplně chybí. Prsní ploutve jsou dlouhé 1,7 m a lze na nich vidět uspořádání prstů. Ocas velryby je široký, má trojúhelníkový tvar s hlubokým výkrojem uprostřed. alt=Fotografie hladiny moře, ze které vykukuje špička tlamy velryby s četnými mozoly zrohovatělé kůže zakončené bílými koloniemi korýšů|vlevo|náhled|Horní čelist velryby vykukující z vody s patrným bonnetem (největší kalozita na konci střední části horní čelisti) porostlým korýši Délka těla dospělých jedinců je 11–18 m (průměrně 16 m), hmotnost se může pohybovat v rozmezí 20–100 tun, nejčastěji je 40–80 tun. Největší jedinec měřil přes 18 metrů a vážil 115 tun. Kolem 40 % hmotnosti představuje tuk. Samice jsou o něco delší a těžší než samci. Mláďata po narození měří 4–5 m a váží 0,8–1 tunu. Jejich zbarvení je po narození o něco světlejší než u dospělců a jejich barva tmavne až časem.

Hlava je vzhledem ke zbytku těla extrémně velká – představuje čtvrtinu až třetinu délky těla. Mozek váží pouhé 2,4–3 kg (3kg mozek u 60tunového jedince by vytvářel poměr hmotnosti mozku k tělu 1:20 000; srv. lidský mozek váží kolem 1,35 kg, u 80kg člověka by tedy byl poměr 1:59). Na hlavě vyrůstají rohovité mozolovité útvary zvané kalozity. Největší z nich je umístěn uprostřed horní čelisti a nazývá se bonnet (pojem z angličtiny, doslova znamená „dámský čepec“). Kalozity bývají pokryté drobnými různonožci z čeledi Cyamidae a svijonožci, kteří dávají rohovitým výrůstkům bělavé, narůžovělé, žlutavé či naoranžovělé zbarvení. Jejich kolonie utváří na těle velryb unikátní vzorce, které lze využít k identifikace konkrétních velryb. Další kalozity bývají umístěny nad očima, u dýchacích otvorů a po stranách obou čelistí. Samci vedle nižší hmotnosti mívají větší i četnější kalozity než samice. Horní čelist je prohnutá, spodní čelist širší a delší s masivními spodními pysky, které jsou silně lukovitě prohnuté směrem nahoru a výrazně překrývají horní čelist. U dospělých samců vyrůstají na špičkách čelisti krátké štětiny – kolem 100 u horní čelisti a až 300 ze špičky dolní čelisti. Tyto štětiny patrně mají senzorickou funkci. Z horní čelisti vyrůstají dvě nezávislé řady kostic, jejichž počet se pohybuje kolem 200–270 na každé straně a délka dosahuje až 2,5 m. Výdechová fontána má tvar písmene V, což je způsobeno šikmo postavenými párovými dýchacími otvory. Výška fontány může dosahovat 6 m.

Velrybovité lze od ostatních kytovců poměrně jednoznačně identifikovat podle mohutného tmavého těla a mozolovitých výrůstků na hlavě. Všichni čtyři velrybovití si jsou však velmi podobní a pomine-li se geografický výskyt, jsou ve vodě navzájem prakticky k nerozeznání. Velryba černá mívá oproti velrybě jižní na horní čelisti souvislejší vrstvu kalozit, naopak na spodní čelisti jich mívá méně než velryba jižní, která mívá kalozitami pokryté hlavně horní okraje spodní čelisti.

Rozšíření a populace alt=Mapa světa s patrným vyznačením rozšíření velrybovitých. Z mapy je patrné, že velryba jižní je jediná zástupce velrybovitých na jižní polokouli|náhled|Mapa rozšíření velrybovitých:

|320x320pixelů Velryby jižní jsou rozšířeny pouze na jižní polokouli, kde obývají studené vody jižních oblasti Pacifického, Indického a Atlantského oceánu mezi cca 20–55° j. š. Ojediněle se mohou objevit i ještě jižněji až u antarktických břehů při 65° j. š. Velryby tak lze spatřit u pobřežních oblastí Chile, Argentiny, Peru, Uruguay, Brazílie, Jihoafrické republiky, Mosambiku, Namibie, Madagaskaru, Austrálie, Nového Zélandu a subantarktických ostrovů jako jsou Jižní Georgie, Svatá Helena, Ascension a Tristan da Cunha, Bouvetův ostrov, Jižní Sandwichovy ostrovy nebo Kergueleny.

V rámci druhu existuje několik subpopulací, které jsou částečně geneticky uzavřeny, tzn. mísí se jen ojediněle. K těm hlavním patří argentinsko-brazilská, jihoafrická, východoafricko-mosambická, západoaustralská, jihovýchodně australská, novozélandská a chilská subpopulace. Subpopulace kolem Argentiny, Jihoafrické republiky a Austrálie jsou nejpočetnější.

Celkový počet velryb jižních je problematické určit. V roce 1997 bylo množství odhadováno na 7 571 jedinců a předpokládaný růst u tří největších subpopulací byl 7–8 % ročně. Odhad z roku 2009 se zmiňuje o 13 600 kusech, americká bioložka Annalisa Berta odhadovala celkovou populaci k roku 2015 na cirka 20–25 tisíc. IUCN velikost populace k roku 2018 hodnotil jako neznámou, stejně neznámý je i souhrnný populační trend, tzn. zda je klesající, stoupající nebo stabilní.

Populační trendy jsou nicméně známy u některých dílčích populací. Např. subpopulace v jihozápadním Atlantiku i západní Austrálii od konce 10. let 21. století už nerostou jako v předešlých desetiletích a početnost subpopulace kolem západního pobřeží jižní Afriky prudce poklesla. Chilská subpopulace je považována za kriticky ohroženou, protože i přes tamější ochranu počty velryb nerostou do původních hodnot. K roku 2015 se počet chilské subpopulace odhadoval na pouhých 15 jedinců.

Ekologie

Pohyb Velryby jižní jsou migračním druhem. Každoročně se v letních měsících stahují do krmišť v jižnějších oblastech svého výskytu, kde je dostatek zooplanktonu, na kterém kytovci hodují. Na zimu migrují zpět do severnějších oblastí. Následkem vysokého a širokého těla jsou velryby jižní pomalí plavci. Pohybují se běžně rychlostí kolem 7 km/h, v případě potřeby však dokáží vyvinout rychlost i 15 km/h.

Typický ponor vypadá tak, že velryba se vynoří po předešlém ponoru a asi 4–6krát vyfoukne vodu z dýchacího otvoru. Mezi jednotlivými vydechnutími je cca 10–30 sekund pauza. Poté velryba vyzdvihne špičku hlavy do výše, mohutně se nadechne a ponoří hlavu strmě dolů. Větší část jejího hřbetu se zvedne nad vodní hladinu a následuje krátké vynoření mohutného ocasu, který ve svislé poloze zanedlouho zmizí pod hladinou. Potápí se do hloubek do 200 m na dobu do 22 minut.

Rozmnožování alt=Fotografie bílého mláděte pod mořskou hladinou. Mládě má protáhlé tělo, fotografie je pořízena z lodi|vlevo|náhled|Bílé mládě velryby jižní u argentinských břehů

Velryby jižní se rozmnožují víceméně po celý rok, i když to se může místně lišit. Např. u argentinských břehů probíhá nejvíce rozmnožovacích aktivit během srpna a září. V novozélandských vodách se velryby rozmnožují nejčastěji v zimních a jarních měsících. Druh je polygamní; rozmnožování probíhá ve skupinkách zahrnující několik samců (obvykle max. 7) na jednu samici. Jedinci kolem sebe pomaličku proplouvají, přičemž samci se o samici někdy otřou ploutví nebo tělem, čímž jí projevují svůj zájem. Samice dá najevo připravenost k páření položením se na hladinu s břichem dolů. Samec se obrátí břichem nahoru a se svým 1,8 m dlouhým, dobře pohyblivým penisem hledá pochvu velrybice. Páření probíhá 1–2 hodiny. Pokud samice potřebuje pauzu, obrátí se břichem nahoru.