Rigel, β Orionis, latinizováno Beta Orionis (zkráceně Beta Ori nebo β Ori) je nejjasnější hvězda souhvězdí Orionu, modrý veleobr nacházející se ve vzdálenosti přibližně 860 světelných let (260 pc) od Země. Podle Bayerova označení má písmeno β, ale je převážnou dobu jasnější než Betelgeuze, která je proměnnou hvězdou. Rigel je nejjasnější a nejhmotnější složka – a eponym – hvězdné soustavy nejméně čtyř hvězd, které se pouhým okem jeví jako jediný modrobílý světelný bod. Rigel, hvězda spektrálního typu B8Ia, je podle použitého způsobu měření a předpokladů 61 500 až 363 000krát jasnější než Slunce a 18 až 24krát hmotnější. Jeho poloměr je více než sedmdesátkrát větší než Slunce a jeho povrchová teplota je 12 100 K. Odhaduje se, že úbytek hmotnosti hvězdy kvůli hvězdnému větru je deset milionkrát vyšší než u Slunce. S odhadovaným věkem od sedmi do devíti milionů let Rigel již vyčerpal své vodíkové palivo, expandoval a ochladil se a stal se veleobrem. Očekává se, že ukončí svůj život jako supernova typu II, přičemž neutronová hvězda nebo černá díra se stanou jeho pozůstatkem, v závislosti na počáteční hmotnosti hvězdy. Rigel mírně mění svoji jasnost, jeho zdánlivá hvězdná velikost se pohybuje od 0,05 do 0,18. Je klasifikován jako proměnná hvězda typu Alfa Cygni, je proměnná díky změnám amplitudy a periodicity variací jasnosti, stejně jako se mění její spektrální typ. Jeho vnitřní variabilita je způsobena pulzacemi v nestabilní atmosféře. Rigel je po většinu doby sedmou nejjasnější hvězdou na noční obloze a nejjasnější hvězdou v Orionu, i když ji občas překonává Betelgeuze, jejíž proměnnost se pohybuje ve větším rozsahu. Systém tří hvězd je od Rigelu oddělen na obloze 9,5 obloukovými vteřinami. Mají zdánlivou velikost 6,7, takže mají jen 1/400 jasnosti Rigelu. Dvě hvězdy v systému mohou být pozorovány velkými dalekohledy a jasnější z nich je spektroskopická dvojhvězda. Jsou modrobílými hvězdami hlavní posloupnosti, třikrát až čtyřikrát hmotnější než Slunce. Rigel a trojitý systém hvězd obíhají kolem společného těžiště s oběžnou dobou 24 tisíc let. Vnitřní hvězdy trojitého systému oběhnou kolem sebe každých 10 dní a vnější hvězda obíhá kolem vnitřního páru každých 63 let. Další mnohem slabší hvězda oddělená od Rigelu a ostatních hvězd vzdáleností téměř obloukové minuty může být též součástí této hvězdné soustavy.
Název hvězdy vychází z arabského slova ridžl (noha) – v postavě Oriona, syna Poseidóna, na obloze je umístěna do jeho levé nohy. Z území Česka je nejlépe (spolu s Orionem) vidět od listopadu do března.
Názvosloví vlevo|náhled|Orion, s Rigelem vpravo dole, na vlnových délkách spektrální čáry H-alfa pro zvýraznění mračen plynu. V roce 2016 zahrnula Mezinárodní astronomická unie (IAU) název „Rigel“ do katalogu hvězdných jmen IAU. Podle IAU se toto vlastní jméno vztahuje pouze na hlavní složku A systému Rigel. V historických astronomických katalozích je systém uveden různě jako H II 33, Σ 668, β 555 nebo ADS 3823. Pro jednoduchost jsou Rigelovi společníci označováni jako Rigel B, C a D. IAU popisuje taková jména jako „užitečné přezdívky“, které jsou „neoficiální“. V moderních katalozích hvězd je hvězdný systém známý pod názvem WDS 05145-0812 nebo CCDM 05145–0812.
Pojmenování hvězdy jako β Orionis (latinsky Beta Orionis) použil poprvé Johann Bayer v roce 1603. Označení „beta“ běžně dával druhé nejjasnější hvězdě v každém souhvězdí, ale Rigel je po většinu doby jasnější než alfa Orionis (Betelgeuze). Astronom James B. Kaler spekuloval, že Rigel byl označen Bayerem během vzácného období, kdy byl zastíněn proměnnou hvězdou Betelgeuze, což vedlo k tomu, že byla hvězda byla označena jako „alfa“ a Rigel jako „beta“. Bayer přísně neuspořádával hvězdy podle jasnosti, místo toho je seskupoval podle velikosti. Rigel a Betelgeuze byly považovány za členy první třídy hvězd a v souhvězdí Orionu jsou hvězdy každé třídy považovány za uspořádané od severu k jihu.
Rigel je zahrnut do General Catalogue of Variable Stars (GCVS), ale protože již má Bayerovo označení, nemá žádné samostatné označení proměnných hvězd. Rigel má mnoho dalších označení hvězd převzatých z různých katalogů, včetně Flamsteedova označení 19 Orionis (19 Ori), položky v Bright Star Catalog HR 1713 a Henry Draper Catalogue číslo HD 34085. Tato označení se často objevují ve vědecké literatuře, ale v populárních článcích se používají zřídka.
Pozorování Rigel je proměnná hvězda, která mění svou jasnost v rozmezí od 0,05 do 0,18. Po většinu času je sedmou nejjasnější hvězdou na noční obloze, s výjimkou Slunce, občas je ale slabší než Betelgeuze. Je slabší než Capella, která je také proměnnou hvězdou. Rigel je mírně modrobílý a má barevný index B-V −0,06. Silně kontrastuje s načervenalým Betelgeuze.
Kulminuje každý rok o půlnoci dne 12. prosince a ve 21 hodin dne 24. ledna, Rigel je vidět za zimních večerů na severní polokouli a v letních večerech na jižní polokouli. Na jižní polokouli je Rigel první jasnou hvězdou Orionu viditelnou při východu souhvězdí. Odpovídajícím způsobem je to také první hvězda Orionu, která zapadá na většině severní polokoule. Hvězda je vrcholem „Zimního šestiúhelníku“, což je asterismus, který zahrnuje dále Aldebaran, Capellu, Pollux, Procyon a Sirius. Rigel je významná rovníková navigační hvězda, je snadno lokalizovatelná a snadno viditelná na všech světových oceánech, výjimkou je oblast na sever od 82. rovnoběžky.
Spektroskopie Rigelova spektrální klasifikace je definičním bodem pro klasifikaci posloupnosti veleobrů. Celkové spektrum je typické pro hvězdu pozdní třídy B, se silnými absorpčními čárami Balmerovy série vodíku, neutrálními heliovými čárami a některými těžšími prvky, jako je kyslík, vápník a hořčík. Třída svítivosti pro hvězdy B8 se odhaduje na základě síly a úzkosti spektrálních čar vodíku a Rigel byl zařazen do třídy jasných veleobrů Ia. Variace ve spektru vedly k přiřazení Rigelu do různých spektrálních tříd, například B8 Ia, B8 Iab a B8 Iae.
Již v roce 1888 bylo vidět, že heliocentrická radiální rychlost Rigelu, jak se odhaduje z Dopplerova jevu z jeho spektrálních čar, se mění. Bylo to v té době potvrzeno a interpretováno jako důsledek spektroskopického společníka s oběžnou dobou přibližně 22 dní. Měřením radiální rychlost se od té doby zjistilo, že kolísá přibližně o 10 km/s kolem průměru 21,5 km/s.
V roce 1933 byla čára H-alfa ve spektru Rigelu neobvykle slabá a posunula se o 0,1 nm směrem ke kratším vlnovým délkám a byla vidět úzká emisní špička, posunutá asi o 1,5 nm od hlavní absorpční čáry směrem k delším vlnovým délkám . To se nyní nazývá "profil P Cygni" podle hvězdy, která ve svém spektru tuto vlastnost výrazně vykazuje .Souvisí to se ztrátou hmoty, kdy dochází současně k vyzařování z hustého větru v blízkosti hvězdy a absorpci okolního materiálu expandujícího od hvězdy.
Bylo pozorováno, že neobvyklý profil čáry H-alfa se nepředvídatelně mění. Kolem třetiny času se jedná o normální absorpční čáru. Asi čtvrtinu času jde o dvojitě vyvrcholenou čáru, tj. absorpční čáru s emisním jádrem nebo emisní čáru s absorpčním jádrem. Asi čtvrtinu času má profil P Cygni; po zbytek času mají čáry inverzní profil P Cygni, kde je emisní složka na straně kratších vlnových délek. Zřídka existuje čistá emisní čára H-alfa. Změny profilu čáry jsou interpretovány jako odchylky v množství a rychlosti materiálu vylučovaného z hvězdy. Z toho se usuzovalo na příležitostné výrony s velmi vysokou rychlostí Byly odvozeny příležitostné odtoky velmi vysoké rychlosti a vzácněji na dopadající materiál. Celkový obraz je obraz velkých smyčkových struktur vznikajících z fotosféry a poháněných magnetickými poli.
Proměnná hvězda náhled|Rigel a reflexní mlhovina IC 2118 v souhvězdí Eridanu. Rigel B není viditelný v záři hlavní hvězdy. Změny jasnosti Rigelu jsou známy přinejmenším od roku 1930. Malá amplituda této změny vyžaduje spolehlivou fotoelektrickou či CCD fotometrii Tyto variace jasu nemají žádnou zjevnou periodu. Pozorování v 18 nocích v roce 1984 ukázala variace na vlnových délkách červené, modré a žluté až do velikosti 0,13 magnitudy v časových intervalech od několika hodin do několika dnů, ale opět bez jasné periody. Rigelův barevný index se mírně mění, ale opět bez významnější korelace s variacemi jeho jasu.
Z analýzy satelitní fotometrie sondy Hipparcos je Rigel identifikován jako hvězda, která patří do třídy proměnných hvězd typu Alfa Cygni, definované jako „neradiálně pulzující veleobři spektrálních typů Bep – AepIa“. V těchto spektrálních typech „e“ označuje, že ve svém spektru zobrazuje emisní čáry, zatímco „p“ znamená, že má nespecifikovanou spektrální zvláštnost. Proměnné typu Alfa Cygni jsou obecně považovány za nepravidelné hvězdy nebo mají kvaziperiody. Rigel byl přidán do General Catalogue of Variable Stars na seznamu 74. proměnných hvězd na základě Hipparcosovy fotometrie, která vykazovala variace s fotografickou amplitudou 0,039 magnitud a možnou periodou 2,075 dne. Rigel byl v roce 2009 pozorován z kanadského satelitu MOST téměř 28 dní. Byly pozorovány nepatrné změny jasnosti v tisícinách magnitudy a postupné změny toku naznačují přítomnost režimů pulzace s dlouhou periodou.
Ztráta hmotnosti Z pozorování proměnné spektrální čáry H-alfa se odhaduje Rigelova ztráta hmotnosti v důsledku hvězdného větru (1,5 ± 0,4)×10−7 slunečních hmot za rok (M☉/ ok) – zhruba desetmilionkrát více než ztrácí hmotnost Slunce. Podrobnější optická a pásmová infračervená spektroskopická pozorování spolu s interferometrií VLT byla prováděna v letech 2006 až 2010. Analýza profilů čar H-alfa a Hγ a měření oblastí produkujících tyto čáry ukazují, že Rigelův hvězdný vítr se velmi liší ve struktuře a síle. Ve větru byly také detekovány struktury smyček a ramen. Výpočty úbytku hmotnosti z linie H-alfa dávají (9,4 ± 0,9)×10−7 M☉/rok v letech 2006–7 a (7,6± ,1)×10−7 M☉/rok v letech 2009–10. Výpočty pomocí čáry H-alfa dávají nižší výsledky, kolem 1,5×10−7 M☉/rok. Konečná rychlost větru je 300 km/s. Odhaduje se, že Rigel od počátku života jako hvězdy z 24±3 M☉ před sedmi až devíti miliony let ztratil asi tři sluneční hmoty (M☉).
Vzdálenost Rigelova vzdálenost od Slunce je poněkud nejistá, různé odhady se získávají různými metodami. Nová redukce Rigelovy paralaxy z roku 2007 Hipparcos je 3,78±0,34 mas, což dává vzdálenost 863 světelných let (265 parseků) s chybou asi 9 procent. Rigel B, obvykle považovaný za fyzicky spojený s Rigelem a ve stejné vzdálenosti, má paralaxu Gaia Data Release 22,9 186±0,0761 mas, což naznačuje vzdálenost kolem 1100 světelných let (340 parseků). Měření tohoto objektu však mohou být nespolehlivá.
Rovněž byly použity metody nepřímého odhadu vzdálenosti. Například se předpokládá, že Rigel je v oblasti mlhoviny a jeho záření osvětluje několik mlhovin. Nejvýznamnější z nich je 5 stupňů dlouhá IC 2118 (Mlhovina Čarodějnice), umístěná v úhlové vzdálenosti 2,5 stupně od hvězdy, či skutečná vzdálenost od hvězdy vzdálenost 39 světelných let (12 parseků). Z měření jiných hvězd uložených v mlhovině se vzdálenost IC 2118 odhaduje na 949±7 světelných let (291±2 parseků).
Rigel je odlehlým členem asociace Orion OB1, které se nachází ve vzdálenosti až 1600 světelných let (500 parseků) od Země. Je členem volně definované asociace Taurus-Orion R1, která je o něco blíže 1200 světelných let (360 parseků). Předpokládá se, že Rigel je podstatně blíže než většina členů Orion OB1 a mlhovina v Orionu. Betelgeuze a Saiph leží v podobné vzdálenosti jako Rigel, ačkoli Betelgeuze je uprchlá hvězda se složitou historií a mohla původně vzniknout v hlavní části hvězdné asociace.
Hvězdný systém Hvězdný systém, jehož je Rigel součástí, má nejméně čtyři složky. Rigel (někdy nazývaný Rigel A, aby se odlišil od ostatních složek), má vizuálního společníka, což je blízký, pravděpodobně trojhvězdný systém. Další slabší hvězda o širší separaci může být pátou složkou systému.