Aramejština (aramejsky ܐܪܡܝܐ) je jeden ze semitských jazyků. Ve staré formě (staroaramejština) byla asi v 15. století př. n. l. používána kočovnými Aramejci. V 6.–5. století př. n. l. se stala úředním jazykem perské říše. Svého času to byl velmi významný jazyk, nejen na Blízkém východě. V aramejštině jsou psány některé části Bible, aramejsky mluvil Ježíš Kristus. Aramejština, která se vyvinula z jednoho ze západosemitských dialektů, začala asi v 7. století př. Kr. postupně vytlačovat hebrejštinu jako dorozumívací jazyk a byla v době Ježíšově národním jazykem. Užívalo se ho k významným mezinárodním obchodům (podobně jako latiny či řečtiny). K náboženským obřadům se však aramejština téměř vůbec neužívala, a to ani v době přelomu letopočtu, tedy v době Ježíšovy dospělosti. Od babylonského zajetí byla aramejština všedním jazykem s výjimkou synagog, kde při čtení svatých písem bylo slyšet jen hebrejštinu. V době babylonské např. prorok Daniel pod vlivem babylonské kultury sepsal část svého proroctví v aramejštině a stejně tak Ezdráš.Část knihy: až od verše 4,8 k části 6,18 je Ezdrášova kniha (Ezra) sepsána v aramejštině. (Svaté Písmo. Překlad nového světa, r. vyd. 2000, komentářový aparát. S. 601)Jeruz. bible Kniha Ezdrášova 4,7: Za Artaxerxových časů psali proti Jeruzalému perskému králi Artaxerxovi Mitridat, Tabeel a ostatní jejich druhové. Text tohoto spisu byl napsán aramejským písmem a aramejským jazykem. Zda se tehdy také aramejština používala při obřadech, lze usuzovat s pohledem k Ezdrášově Tóře, přinesené z Babylonu. Porfyrios v polemice Adversus Christianos tvrdí, že Mojžíšova Tóra lehla popelem při zničení Chrámu: „Z Mojžíšovy Tóry se nedochovalo nic, neboť údajně všechny jeho spisy shořely spolu s Chrámem. Všechny Mojžíšovy spisy později pod jeho jménem sepsali nepřesně Ezdráš a jeho následovníci tisíc sto osmdesát let po Mojžíšově smrti.“
Aramejština dotvářela podobu jazykového úzu běžné komunikace obcí, míšená se starou hebrejštinou během obřadů a v diskusích vzdělanců na územích dnešního Izraele, především kohenů, k níž se v té době přidávala řečtina a latina kvůli římské okupační správě. V době Ježíšově se obyvatelstvo dělilo jednak na Židy a judaizované národnostní menšiny, jako byli Samařané a Idumejci, jednak na pohanské helénistické národy, které byly vzájemně spjaty řeckou kulturou. Tomuto rozdělení odpovídala také dvojjazyčnost obyvatel; mluvilo se aramejsky – přesněji řečeno západoaramejsky – a řecky.
Průnik aramejštiny do Přední Asie Převaha aramejštiny v Mezopotámii vznikala už po roce 1500 př. n. l. rozšířením skupiny semitských kmenů z původních sídel mezi Palestinou a Eufratem do Sýrie a do Mezopotámie, kde vytvořili Aramejci několik států, později podrobených Asyřany a Peršany. Svazek mezi Asyřany a právě Peršany podrobením aramejských kmenů a jimi vytvořených států, rozšířil aramejštinu na obecný dorozumívací jazyk celé Přední Asie, včetně Palestiny. Za vzniklé nadvlády Peršanů byl ustanoven úředním jazykem pro západní části perské říše, za tzv. říšskou aramejštinu.
Důvodem převahy aramejštiny a jejího vniku do prostředí života a náboženství tzv. Palestiny, původně označení pobřežního území na západ od Judeje, obydleného Filištíny, byla diaspora. Proto je několik knih Starého zákona napsáno aramejsky;Paralelně s komentářem; ke knize Izajáš v části 36,11–12. Podle komentářového aparátu Jeruzalémské bible ke kapitole a verši 36,1, s. 1351 reprodukuje kapitola 36-39 takřka doslova 2 Král 18 (13) 17–20 (viz poznámky k 2 Král). Tyto kapitoly jsou vypůjčeny z knihy Králů a umístěny na konec první části Izaiáše, aby doplnily sbírku tradic vztahujících se k prorokovi. vznikly v době, kdy hebrejština byla již mrtvým jazykem; termín mrtvý jazyk, užitý encyklopedií antiky je však nedokonalý; hebrejština byla i v době svého nahrazení aramejštinou bohoslužebným jazykem synagog, a částečně i oficiálních úředních jednání během nadvlády římského impéria. Úřední zasedání mělo hebrejské označení – hebrejské slovo pro veleradu, sanhedrin, pochází z řeckého synedrion – shromáždění, rada. Židé tohoto označení používali pouze formálně, v hovorovém jazyce se velerada nazývala beth din (soudní dvůr) a její předseda nasi (vůdce). Lze však s určitostí tvrdit, že rozhovory byly v aramejštině, o čemž svědčí původ čekatelů mj. z nižších vrstev obyvatelstva, kteří neměli znalost hebrejštiny a dorozumívali se jen mateřštinou, tedy aramejsky: Bylo-li třeba, aby nový člen doplnil požadovaný počet jednasedmdesáti, posadili se soudci proti trojité řadě čekatelů, mezi nimiž byli kněží, obchodníci, starší lidu, rabíni (náboženští učitelé) nebo i obyčejní lidé. Podle Bishopa se židovské ženy vdávaly za pohany „a jejich děti mluvily mnoha nářečími. Začalo se mluvit jazykem sousedů – aramejštinou.“
Odmítaný jazyk V souvislosti s výše dovozenou změnou dorozumívání je nutné uvést, že se nikde v oblastech Přední Asie nenašla taková chuť odmítat vlastní mateřštinu, jaká se vyskytovala právě v Palestině, a to nejen za období rozmachu Římské říše. Historicky obšírný a objektivizující popis poskytuje James Alonzo Bishop, jenž v něm nepostrádá důkazní dovození této situace, trvající stovky let. Po smrti krále Šalamouna se země rozdělila na dvě království, Judsko a Izrael. Války ochudily národ úmrtími Židů a ten oslaben roztržkou zažil vpád Babyloňanů dobyvších Jeruzalém (6. st. př. n. l.), a země byla zpustošena. Poté Babyloňané odvedli do zajetí všechno obyvatelstvo, ale ponechali v zemi její nejchudší část, uvádí rozporně Bishop. Do opuštěné země se nastěhovali Chaldejci a Médové. Později, když Peršané porazili Babyloňany, židovští zajatci se mohli rozhodnout, zda se chtějí vrátit do vlasti. Asi dvaačtyřicet tisíc se vydalo na cestu. Nejchudší část populace, Samaritáni, se věnovala zemědělství; a vznikl třídní rozkol mezi pravověrnými Židy a jimi při stavbě nového chrámu. Paradoxem je vzniklá jazyková bariéra, zatímco Židé z diaspory mluvili aramejsky, Židé ponechaní Babyloňany na izraelských kmenových územích a jejich potomci, mluvili hebrejsky.<ref>Aproximativně: 1) k časové linii; 2) k relevanci události: – Aramejština tehdy začala sloužit jako mezinárodní jazyk Blízkého východu. Později se v Palestině stane obecným hovorovým jazykem, ale v Ezechiášově době rozuměl lid jenom „judštině“, hebrejštině, kterou se mluvilo v Jeruzalémě. (Komentářový aparát, Jeruzalémská bible, s. 535; ke kap. a verši 18,26)</ref> Pravověrnými se však cítili být právě ti Židé, kteří hebrejštinu zapomněli a přejali jazykový úzus „Aramejců“, Asyřany a Peršany ovládnutých etnických kmenů a jimi vytvořených států, ovládaných říšskou aramejštinou. Tento nepochopitelný stav chladného nepřátelství a jazykového rozdělení mezi Židy se zachoval stovky let až do příchodu Římanů na území Palestiny. Po 4. st. před n. l. se město Jeruzalém stalo hříčkou v rukou jakéhokoli dobyvatele, který byl dosti silný, aby se ho zmocnil a aby si ho udržel. Stalo se kořistí Alexandra Velikého, Ptolemaia, Syřanů, egyptských králů a nakonec césarů. Římská říše učinila z Palestiny své kořistní území, plné jazykových nedorozumění, s převládajícím syrsky (rozuměj: aramejsky) a řecky hovořícím obyvatelstvem. Z Maškina taktéž dospíváme k pochopení důvodu neudržitelnosti hebrejštiny, lépe řečeno k jejímu (ne)návratu do pospolitosti smíšeného obyvatelstva Palestiny, po dávném návratu Židů z diaspory: „Římské výboje porušily dřívější politický řád ve všech podmaněných zemích.“ To by nasvědčovalo spíše násilnému vkloubení latiny, než zachování syrské aramejštiny, k čemuž nedošlo. Ptáme-li se proč, nabízí Maškin prosté vysvětlení: „Veškerý odpor drobných kmenů a jednotlivých měst proti obrovské světové říši byl beznadějný. Všeobecnému bezpráví a ztrátě naděje na dosažení lepších řádů odpovídala všeobecná apatie a demoralisace.“ Jak poznamenává dál, z čehož lze vycházet, lidé měli úplně jiné starosti, než snahu domluvit se s Římany, a to se netýkalo pouze Palestiny, ale všech Římem ovládnutých provincií: „Široké masy obyvatelstva římské říše, žijící v krajní bídě a ztrativší důvěru ve svou sílu a smysl existence, byly obzvláště vnímavé k různým pověrám a hádáním východních náboženství s jejich tajemnými kulty a vírou v posmrtný život.“ Přesto latina za opovržený jazyk považována rozhodně nebyla, na rozdíl od aramejštiny, o čemž svědčí fakt, že ačkoli např. do Svatého domu, tedy jeruzalémského chrámu, směli nevěřící pouze do části nazvané nádvořím pohanů, byly na jeho mramorovém zábradlí „zavěšeny řecké, latinské a hebrejské nápisy, že neobřezaným je vstup zakázán pod trestem smrti.“ Aramejsky však napsané nebyly, ačkoli takové upozornění mělo nabádat k opatrnosti pohany, hovořící syrsky a žijící v okupovaném městě. Navíc, hebrejsky být napsány nemusely vůbec, Hebrejci nebyli pohané ani neobřezaní, nehovořili ani hebrejsky, a většinově rozuměli jen aramejštině – a přesto byl jeden z nápisů místo v aramejštině právě v hebrejštině.
Původ aramejštiny Aramejština patří k řadě nejstarších jazyků světa, zakládajících kultury mnoha národů a jejich osudový vývoj v celých lidských dějinách. Jejími předchůdci jsou (mrtvé) jazyky jako sumerština a akkadština. Akkadština byla klínopisným jazykem Mezopotámie, odvozeným z klínopisu sumerštiny, a utvořila se a rozvětvila v podobě aramejštiny,Jeruzalémská bible, vyd. z r. 2009, s. 1566, komentářový aparát ke kap. a verši 2,4 knihy Daniel ozřejmuje, že např. formule pozdravu Chaldejců Králi, buď živ navěky! se často vyskytuje v akkadských textech a u perského dvora se užívala až do islámské doby. coby pozdějšího jazyka dvou národů: Asyřanů (1. oblast mezi středním Tigridem, dolním Zábem a Tartarskou stepí. Teprve Aramejci nazývali tuto oblast zemí Athor, název přešel do řeckého označení Atúriá. Jména Assyria užil řecký zeměpisec Klaudios) a Babyloňanů (z akkadského Báb-ili, brána boží, na řece Eufratu, od dob vladaře Chammurapiho z amorejské dynastie v 18. stol. př. n. l., byl hlavním městem Babylónie).