náhled|Forma Zvonařství je řemeslo, převážně umělecké, jež produkuje zvony a zvonky k účelům časoměrným, náboženským, svátečním, hudebním anebo reprezentačním. Kovolitec, zabývající se výrobou zvonů, se nazývá zvonař. V historii bylo zvonařství často spojeno s konvářstvím, jejich produkty byly kromě zvonů konve, hmoždíře či křtitelnice, ve válkách také děla a koule. Je to specializované umělecké řemeslo, kterému se věnuje i více příslušníků jedné rodiny. Často se řemeslo dědí z otce na syna, obdobně jako u výrobců klasických hudebních nástrojů, například houslařů. I zde se uplatňují kromě vysoké řemeslné zručnosti mnohé zkušenosti předků.
Historie
Nejstarší zvony pocházejí z Mezopotámie a v 5. století před naším letopočtem byly keramické zvony doloženy v Číně. Následovala výroba kovových odlitků. Starověké evropské zvony jsou římské. První fragmenty zvonů z českého území pocházejí z konce 9. století z Velké Moravy a dále z 10. století ze slavníkovské LibiceRudolf Turek, Čechy na úsvitu dějin. Praha 1953.. Velkého rozkvětu dosáhlo zvonařství v Evropě v 16. století, od té doby nedošlo k zásadním technologickým změnám. Nejvhodnějším materiálem pro výrobu zvonů zůstává zvonovina a základem výroby je hliněná forma, do níž se rozžhavený kov vlévá. Změny ve výrobním postupu spočívají ve stále přesnějším propočítávání zvonového žebra a v užívání některých dříve nedostupných technických prostředků – zvonařské pece se už nevytápějí dřevem, ale koksem nebo elektrickým proudem, k přesouvání forem se neužívá kulatiny a páky, nýbrž jeřábů, teplota je měřena teploměry, zvonaři mají žáruvzdorné obleky. Základní kostra však zůstává stejná dnes jako před čtyřmi sty lety.
Oproti průmyslové výrobě, resp. hromadnému odlévání běžných hutních výrobků ve slévárnách kovů bývá výroba velkých zvonů vždy záležitost jednorázová, jednoúčelová a provádí se na zakázku s vysokým podílem ruční práce.
Forma pro odlévání Materiál Forma pro odlévání zvonů se zhotovuje z rozemleté, přepálené a zkvašené hlíny (podobné cihlářské hlíně), která je smíšena s nepasterizovaným pivem a / nebo melasou, slámou, grafitem, kravskými chlupy a dalšími přísadami jako je např. mokrý papír, kobylince, kousky plátna či lýka, spálené rohy atp. – výběr a množství přísad závisí jednak na každém zvonaři a pak také na tom, zda se tato hlína užívá na vnitřní formu (jádro), střední (košili) či vnější (plášť). Hlína se musí nechat s pivem kvasit 6–8 týdnů. Ostatní přísady napomáhají zpevnění vlhké formy; při vypálení shoří a způsobí, že forma je při odlévání porézní. Sehnání a příprava správné hlíny je a ostatně vždycky byl jeden z největších problémů i pro zkušené zvonaře, zejména pokud dojde hlína z vyzkoušeného zdroje, protože testovat novou z jiného ložiska je složité a nákladné, proto se také hlína ze staré formy rozemele a užívá vícekrát.
Jádro – vnitřní profil zvonu Hlína se nejprve nanáší na cihlovou pec, která se alespoň zhruba podobná vnitřnímu profilu zvonu. Když je hlíny nanesena dostatečná vrstva, šablonuje se prknem z hruškového nebo javorového dřeva (dnes se ovšem často šablona vyrábí i z plechu), které má už přesný tvar vnitřního profilu zvonu a je upevněna na horní rotor. Tímto způsobem se snadno vytvoří velmi přesný tvar zvonu.
Košile – falešný zvon Následně – po uschnutí – se jádro pomaže šlichtou, vyrobenou z piva, smíšeného s popelem ze spálené vinné révy (a opět případných dalších přísad, v minulosti užívaných někdy z praktických, jindy jen z pověrečných důvodů, jako je prach ze spálené a drcené telecí lebky, křída, volská žluč, mléko, bílek, sůl, ocet atd.) a na tuto slabou izolační vrstvičku se nanese další jemnější hlína, z níž se vytvoří tzv. falešný zvon, neboli košile. Na falešný zvon, který se rovněž šablonuje, tentokrát šablonou ve tvaru vnějšího profilu zvonu, se také přilepí všechny reliéfy a další výzdoba, kterou zvonař hodlá zvon vybavit. Tyto reliéfy mohou být vyrobeny z vosku, nebo bývají ty, jež zvonař užívá často, předem připraveny z oceli. Vosk se připravuje smíšením včelího vosku s parafínem, v minulosti se užívala směs, tvořená čtyřmi díly vosku, dvěma díly pryskyřice a jedním dílem loje. Připravené ocelové reliéfy bývaly cenným artiklem pro jiné zvonaře, pokud se rozprodávala pozůstalost vymřelého nebo zkonfiskovaného zvonařského rodu, protože umožňovala vybavit zvonařskou dílnu zásobou těchto forem, které byly pýchou a bohatstvím každé dílny. Jinak zvonaři reliéfy buď nechávali vyrobit na zakázku u řezbáře či sochaře nebo svůj fond obohacovali tím, že snímali otisky reliéfů ze zvonů již existujících.
Množství reliéfů a obsah nápisů si zpravidla objednává donátor (sponzor) zvonu, avšak jejich rozmístění a definitivní podoba je v rukou zvonaře, takže i když se často týž reliéf opakuje na mnoha zvonech, celkovou kompozicí je každý zvon jedinečný. V minulosti, zejména v počátcích vývoje zvonařství, měl zvonař ve výběru výzdoby v zásadě volnou ruku, ale postupně se přání zadavatele stávala stále konkrétnější.
Výzdoba zvonů je v drtivé většině vystouplá, vhloubená je výjimkou, protože může snáze ohrozit výsledný zvukový obraz zvonu; přesto lze někdy nalézt vhloubené nápisy, především však na ocelových nebo mosazných zvonech, do nichž se výzdoba vysekává až po odlití, což je snazší než pracná příprava liter z vosku. Někdy ovšem na zvonech byly části nápisů i reliéfy druhotně vysekány, například když si katolíci nepřáli mít na zvonu husitský motiv.
Kromě detailů se z vosku vyrábí také celá koruna zvonu, která se tvoří zvlášť a se zbytkem formy se sesazuje až před litím. Vzhledem k tomu, že tvar koruny nemá vliv na kvalitu zvuku zvonu, může být její tvar a výzdoba velmi variabilní. Každá zvonárna tak používá své vlastní typy zvonových korun, což nám u historických zvonů může pomoci k určení původu některých zvonů bez signatury zvonaře.
Plášť – vnější profil zvonu Po dokončení formy falešného zvonu se i tento pomaže šlichtou a na něj se nanáší plášť, svrchní vrstva hlíny – nejprve opatrně, štětcem a ručně se vmačkává ke košili, aby se výzdoba zvonu dokonale obtiskla. Když je plášť silný asi 5–10 cm, rozestře se na něj hustá spleť lněných vláken a na další vrstvu hlíny se zasadí zpravidla čtyři kovové obruče, což oboje slouží jako výztuha. Na obruče lze také zavěsit řetěz, který pak umožňuje snadnou manipulaci s formou. V minulosti se jako nouzové řešení někdy užívaly též obruče dřevěné. U forem velkých rozměrů se může výztuha zasadit též do jádra (tzv. krnez), aby nedošlo k provalení zvonoviny dovnitř. Potom se vytvoří další silná vrstva pláště a následně se celá forma vypálí.
Úprava formy před litím Po vychladnutí formy se plášť nadzdvihne, košile se odstraní a případně se upraví nedostatky, vzniklé vysoušením formy, drobné praskliny se zamažou směsí, složené z cihlové moučky, vápna a bílku. Poté se plášť pečlivě zasadí zpět. Forma, která je zbudována v licí jámě, se pak upěchuje hlínou a pískem, stejně jako vnitřek jádra. Zvonové formy potřebují spíše sušší, teplejší počasí, v zimě snadno praskají, a proto se v zimě zvony zpravidla neodlévaly. Ovšem pokud už forma byla hotová, neměla příliš dlouhou trvanlivost, a proto po jejím dokončení bylo třeba k odlévání přikročit co nejdříve.
Odlévání zvonu Tavicí pec Když je forma zhotovena, připraví se pec na roztavení zvonoviny. Konstrukce pece prošla dlouhým vývojem a závisela také na množství taveného kovu (už od 15. století se odlévalo i více zvonů najednou) nebo třeba i na tom, zda k tavbě docházelo v dílně, či mimo ni. Nejstarší pece byly šachtové, od 15. století též plamenné, vytápěné dřevem, později koksem. Dřeva, které muselo být mladé a dokonale suché (nejlépe smrkové), se spotřebovalo značné množství a zvonař měl vždy starost, aby ho na tavbu zbylo dost. Pece se stavěly z cihel i kamení; teplota se v nich zvyšovala pomocí měchových dmychadel. Musely mít dobrý tah, což záviselo nejen na jejich výstavbě, ale také na počasí, přesně řečeno na teplotě, atmosférickém tlaku a větru. Odtud pochází lidové rčení „je jasno, že by mohl zvony lejt.“ Dnes se zpravidla užívají pece elektrické.
Tavba Aby se kov nespálil, musí se tavit velmi pomalu, 7–10 hodin, zvlášť cín a zvlášť měď, neboť tyto kovy mají odlišnou teplotu tání, a proto by se cín stihl z mědi vypařit. Choulostivější na správnou teplotu při tavbě je cín, který se snadno „spálí“, tj. ztratí svou přirozenou barvu a s ní i některé vhodné vlastnosti, nebo naopak zůstane pórovitý. V průběhu tavby se kov míchá a z hladiny se snímá oxidovaný škraloup. Na měření teploty se dnes užívají teploměry, ale i tak je to do značné míry dosud závislé na zkušenosti zvonaře, který pomícháním kovu odhadne, zda má kov správnou konzistenci a může se přikročit k lití.
Zkoušky teploty a správného složení bronzu se dříve dělaly běžně, protože na zkušenosti zvonaře byl postup zcela závislý. Složení se nejčastěji odhaduje z barvy kovu – malé množství kovu se ulije na zem, po ztuhnutí se rozbije a podle barvy a konzistence lomu zvonař rozhodne, zda není třeba přidat některý kov. Na zkoušku teploty existovalo několik návodů – kov má správnou teplotu, pokud hrst mouky vhozená do lázně shoří bez kouře, pokud kov z nálevky teče tence, pokud se vnořená a následně vytažená hrudka mědi ihned rozpustí. Zvonař by měl vždy pečlivě dbát na to, aby byl kovu dostatek. Přitom je nutné počítat s tím, že část kovu, asi 5–8 %, při tavbě vždycky „shoří“. Zvonaři zpravidla počítali s 10 %, jednak aby měli jistotu, že jim kov vybude, a navíc si tímto způsobem mohli trochu přivydělat. Pokud se přece jen stane, že je kovu málo, je možné zvon znovu rozžhavit a kov dolít, jde ovšem o velmi riskantní proces, ke kterému se zvonaři uchylovali jen v krajní nouzi. Jestliže kov naopak přebyde, tak se ulije do několika oválných forem (asi stopu dlouhých, nazývaných pro svůj tvar „housky“), které zvonař může uschovat pro pozdější užití.
Když je měď rozžhavena na správnou teplotu, asi 1100 °C, do lázně se přidá cín a po dokonalém promísení se může přikročit k lití. Těsně předtím se ovšem do kovu vhodí několik hrudek mědi s 15 % fosforu, který na sebe naváže nečistoty a způsobí, že struska vyplave na povrch, odkud se sejme a kov je dokonale čistý.
Lití Zvonovina se licími kanálky vpustí do předehřáté formy. Kvůli nečistotám, které se často usazují v kanálcích – i přes jejich pečlivé vyčištění – zvonařovi pomocníci hlídají tekoucí kov a nečistoty zachycují hradítkem. Zvony menších rozměrů se raději odlévají přímo z nádoby, v níž se zvonovina tavila. Lití musí probíhat správnou rychlostí – tak, aby kov měl dostatečný tlak a pronikl do všech částí formy, ale aby se zase stíhal zcela usadit. Po naplnění formy se krátkou chvíli počká a při poklesu hladiny se zbytek dolije. Na vrchol formy do žhnoucího kovu se potom vhodí několik hrstí borových šišek, které vzplanou a udržují tak potřebnou teplotu, aby zvonovina v horní části zvonu nezchladla příliš rychle. Právě ve fázi tavby a lití kovu se nejvíce projevuje zvonařova zkušenost.
Jak vidno, proces výroby zvonů je velmi zdlouhavý a nesnadný a jeho výsledek zvonař pozná až na samém konci, kdy na zvon zazvoní a zjistí, zda má očekávaný tón. Ne nadarmo se proto v anglicky mluvících zemích užívá rčení „he’s surprised as a bellfounder“ (je překvapený jako zvonař).
Dokončovací práce Chladnutí odlitku Po odlití se forma nechá chladnout. Doba chladnutí velmi závisí na velikosti zvonů – malé zvonky vychladnou za pár dní, zvony velkých rozměrů až za několik týdnů. Ovšem v minulosti často panovala obava, aby hliněná forma v zemi nenatáhla vlhkost, a tak zvon neroztrhla, a proto se raději zvonaři snažili vytáhnout formu co nejdříve, třebaže byl kov ještě žhavý. Vytažení těžké formy z jámy se provádělo tak, že se střídavě na stranách pozvedala pákami a podsypávala pískem, což jistě vyžadovalo značnou sílu, šikovnost i trpělivost.
Čištění