ŠK Slovan Bratislava (celým názvem: Športový klub Slovan Bratislava futbal, a.s.), někdy zkráceně nazýván jenom jako Slovan, je slovenský fotbalový klub, který sídlí v bratislavské městské části Nové Mesto. Od sezóny 2006/07 je účastníkem slovenské nejvyšší soutěže. V československé lize odehrál 48 ročníků, což je nejvíc ze všech slovenských klubů. V historické tabulce pak klubu patří třetí místo, více bodů pak získaly pouze pražské týmy Sparta a Slavia.
Klub byl založen v roce 1919 jako 1. ČsŠK Bratislava skupinou českých úředníků. Prvním předsedou klubu se stal policejní kapitán Richard Brunner. Prvního většího úspěchu pak klub dosáhl v roce 1927, kdy se mu podařilo zvítězit v amatérském mistrovství Československa. Byl také vůbec prvním slovenským klubem, působícím v profesionální československé soutěži. V průběhu let prošel klub několika výraznými změnami názvu (v komunistickém období např.: na Sokol NV nebo ÚNV Slovan). Od roku 1953 je pak klub nazýván Slovan. Do sezóny 1984/85 byl posledním československým klubem, který nikdy nesestoupil z nejvyšší soutěže.
Na domácí a mezinárodní scéně klub získal celkem 59 trofejí, čehož pak nedosáhl žádný jiný slovenský klub. Na svém kontě má 32 ligových titulů, 22 národních pohárů a 4 vítězství ve slovenském Superpoháru. Největším úspěchem je však triumf v Poháru vítězů pohárů ze sezony 1968/1969. Slovan ve finále v Basileji porazil slavný španělský velkoklub FC Barcelona poměrem 3:2. Dodnes je jediným klubem z bývalého Československa, který dokázal získat jednu z velkých evropských trofejí. Zároveň se stal prvním klubem z východní Evropy, který zvítězil v soutěži organizované asociací UEFA.
Historie První léta existence (1919–1939) upright=1.2|náhled|vlevo|Historicky první mužstvo 1. ČsŠK Bratislava z roku 1919. Jména samotných hráčů ovšem nejsou známa
Na přelomu 19. a 20. století, v časech Rakousko-uherské monarchie, bylo na území dnešního Slovenska založeno několik německých a maďarských fotbalových oddílů. S myšlenkou založit čistě slovenský klub přišli čeští úředníci, kteří pomáhali budovat novou administrativu na Slovensku. První pracovní schůzka se uskutečnila 29. března 1919 v Grajciarovom hostinci na Mariánské ulici v Bratislavě. Všichni zúčastnění souhlasili s vytvořením samostatného československého klubu. O tři dny později byl v kavárně Panónia zvolen přípravný výbor a na jeho čelo byl dosažen fotbalový rozhodčí Ing. Vávra. Na další schůzce byly řešeny stanovy a rozhodlo se o tom, že další valné shromáždění se bude konat v menze Ministerstva pre správu Slovenska, později vládní budově u Starého mostu. 3. května 1919 byl založený Prvý Česko-slovenský športový klub Bratislava. Prvním předsedou se stal policejní kapitán Richard Brunner, místopředsedou pak Ing. Vávra a Antonín Humhal.
První domácí hřiště 1. ČsŠK Bratislava se nacházelo u jezera Kuchajda. Po odchodu maďarských vojáků z Petržalky se klub přestěhoval na pravý břeh Dunaje. 14. září pak klub absolvoval vítěznou domácí premiéru proti mužstvu PULE Bratislava. Zápas skončil výsledkem 6:0 pro domácí. Hráči 1. ČsŠK postupně zlepšovali svoji výkonnost a společně s PTE Pozsony, nejstarším klubem ve městě, představovali nejvyšší fotbalovou kvalitu v poválečné Bratislavě.
V roce 1922 přišel první výrazný úspěch, když se hráči 1. ČsŠK stali premiérovými mistry Slovenska v konkurenci mistrů jednotlivých žup. Od roku 1925 se v Československu pravidelně konalo amatérské mistrovství. 20. listopadu 1927 se 1. ČsŠK probojoval až do finále, v němž pak porazil tým Budweiss z Českých Budějovic. Oporami vítězného mužstva byly Štefan Priboj, Pavol Šoral, Štefan Čambal, Martin Uher a brankář Jozef Hollý. V roce 1930 zaznamenali hráči 1. ČsŠK druhý triumf v této soutěži. Rok předtím, v květnu 1929 dosáhl bratislavský celek jedno ze svých největších vítězství. V přípravě porazil anglický profesionální tým Newcastle United vysoko 8:1. Celostátní liga vznikla v roce 1934, ale 1. ČsŠK Bratislava byl dlouhou dobu jediným slovenským klubem, který v soutěži působil.
Přestože byl 1. ČsŠK založen čistě jako fotbalový klub, od začátku zastřešoval pod svým jménem i jiné sporty, např.: atletiku, plavání, házenou, zápas, turistiku, šerm, o dva roky později pak cyklistiku a lední hokej, později také i tenis, stolní tenis, volejbal, basketbal, box a krasobruslení.
Slovenská liga a poválečné období (1939–1948) Koncem třicátých let se v zemi stupňovala národnostní nesnášenlivost a antisemitismus. Protižidovské nálady pak pronikly i do samotného bratislavského klubu. Obětí se stal trenér József Braun, který musel nedobrovolně odejít nejen ze své pozice, ale i ze samotného města. Po rozpadu Československa a následného vzniku Slovenského státu přišlo k nucené změně názvu na Športový klub Bratislava. Za předsedu byl zvolen MUDr. Štefan Čongrády, jeho tajemníkem se stal Alois Sedláček.
Slovenské kluby se musely odhlásit z Československého svazu footballového a následně přihlásit do nově vytvořeného Slovenského futbalového zväzu. Ten rozhodl, že se v dosavadních ligových soutěžích na Slovensku nebude dále pokračovat, 1. ČsŠK ale ještě stihl dokončit Státní ligu.
Po anexi Petržalky nacistickým Německem, přišlo 1. ČsŠK také o své hřiště na pravém břehu Dunaji. Pomocnou ruku podala klubu městská rada poskytnutím hřiště nacházejícím se v prostorech dnešního Národného tenisového centra. V tomto období se zároveň začalo s výstavbou nového fotbalového hřiště s atletickou dráhou na Tehelném poli. 27. srpna 1939 odehrála svůj první zápas reprezentace Slovenska. Nad Německem zvítězila poměrem 2:0 brankami Jána Arpáša a Jozefa Luknára, oba v té době hráči ŠK Bratislava.
První utkání na novém stadionu na Tehelném poli se uskutečnilo 27. dubna 1940. ŠK Bratislava v něm remizovala s německou Herthou Berlin poměrem 2:2. V období samostatného Slovenského státu se hrála samostatná slovenská ligová soutěž. Bratislavané tak konkurovali mužstvům FK MŠK Považská Bystrica, FC Spartak Trnava, 1. FC Tatran Prešov, MŠK Žilina nebo TTS Trenčín, později pak také armádnímu mužstvu OAP Bratislava. V letech 1939 až 1945 získali belasí čtyři ligové tituly. Mužstvo vedené trenérem Ferdinandem Daučíkem začalo praktikovat moderní WM-systém, díky kterému dosahovalo vysokým, často dvouciferným výsledkům. Ján Arpáš, později hráč Juventusu Turín, se stal v tomto období třikrát nejlepším ligovým střelcem. K hlavním pilířům tehdejšího celku patřili také Theodor Reimann, Tomáš Porubský, Ivan Chodák, Jozef Luknár nebo Leopold Šťastný. Po vypuknutí Slovenského národního povstání (SNP) dne 29. srpna 1944, rozhodla Slovenská národná rada o zániku všech ligových soutěží. Poslední ročník slovenské nejvyšší soutěže, v éře Slovenského státu, tak zůstal neodehrán.
V listopadu 1947 přivítalo mužstvo ŠK Bratislava na svém hřišti sovětský armádní celek CDKA Moskva, v drese domácích zazářil maďarský repatriant Ladislav Kubala, pozdější hvězda španělského klubu FC Barcelona. V tomto období absolvoval ŠK Bratislava také první zámořské turné. Ve Spojených státech a Mexiku odehrál klub osm zápasů s bilancí pěti výher, dvou remíz a jedné porážky.
Narušení pražské hegemonie a mistrovský hattrick (1948–1953) Po odchodu trenéra Daučíka převzal mužstvo Leopold Šťastný, který do něj zavedl prvky tehdejšího moderního fotbalu. V roce 1949 s ním získal první titul mistra Československa, to vše už pod novým názvem Sokol NV Bratislava. Bylo to poprvé, co nejvyšší soutěž vyhrál mimopražský klub. Šťastný prosazoval útočný fotbal a jeho tým nastřílel v mistrovské sezóně 93 gólů. Z hráčů na něm měli největší zásluhu Gejza Šimanský, Vlastimil Preis, Arnošt Hložek, Emil Pažický, Viktor Tegelhoff, Jozef Baláži a Vladimír Venglár.
Sokol získal titul i v následující dvou sezónách 1950 a 1951. Potvrdil tak své dominantní postavení na československé fotbalové scéně v tomto období.
V předválečném období se slovenští hráči objevovali v reprezentačním mužstvu Československa pouze sporadicky. Díky úspěchům Sokola NV Bratislava jejich počet narostl a z některých se stali i opory národního týmu.
Pod názvem Slovan (1953–1961) V roce 1953 zastupovaly Bratislavu v nejvyšší celostátní soutěži poprvé tři kluby: Červená hviezda, Slávia a ÚNV Slovan. Předcházelo tomu rozdělení Sokola NV Bratislava. Ale i pod novým názvem zůstalo mužstvo ve hře o nejvyšší příčky. Trenérem byl v této době Anton Bulla. Po dlouhých letech měla i Bratislava svoje velké derby. Souboje mezi Slovanem a Červenou hviezdou se svojí atmosférou a kvalitou daly porovnávat se zápasy pražských „S“.
V roce 1954 se na trenérský post vrátil Leopold Šťastný. Do slovenského fotbalu postupně aplikoval nové poznatky ze zahraničních zdrojů, tvořivě obohacoval zastaralý WM-systém. Výsledky jeho práce se naplno projevily v roce 1955, kdy Slovan získal svůj historicky čtvrtý titul mistra ČSSR. Ve stejné sezóně hrálo v nejvyšší soutěži šest slovenských klubů. Mimo to vyhráli belasí prestižní Spartakiádní pohár, probojovali se do semifinále Středoevropského poháru a obhájili prvenství v poháru SNP. V červenci stejného roku odehráli na Tehelném poli zápas proti brazilskému Botafogu FR v sestavě s Garrinchou, Níltonem Santosem nebo Gérsonem. V hledišti zápas sledovalo víc než 50 000 diváků.
V letech 1956 a 1960 měl Slovan blízko k dalším ligovým titulům, ale v obou případech obsadil druhé místo.
Sloučení s Dimitrovem a dosáhnutí největšího úspěchu (1961–1969) Politický a ekonomický vývoj v zemi měl vliv i na sportovní dění. 5. srpna 1961 došlo ke sloučení TJ ÚNV Slovan a TJ Dimitrov. Do názvu nejslavnějšího slovenského klubu se dostalo jméno velkého chemického podniku (Chemické závody Juraja Dimitrova) a vznikl tím Slovan CHZJD Bratislava. Přišlo i na celkovou změnu v členských a funkcionářských strukturách klubu. Přibyla nová sportoviště, v roce 1961 byl zrekonstruován zastaralý stadion na Tehelném poli, přičemž jeho kapacita se zvýšila na 45 tisíc míst. Vybudováno bylo také umělé osvětlení, světelná tabule nebo ozvučení celého areálu.
upright=1.1|náhled|vlevo|Mužstvo Slovanu ze sezóny 1963/64, ve kterém hráli reprezentanti Schrojf, Popluhár, Jokl nebo Cvetler
V roce 1962 získal Slovan premiérové vítězství v Československém poháru, které dokázal zopakovat i v následujícím ročníku. Na mistrovství světa v Chile se probojovalo Československo až do finále, kde prohrálo se silným brazilským výběrem v čele s Pelém. Byli přitom i brankář Slovanu Viliam Schrojf a obránce Ján Popluhár.
Sezóna 1965/66 znamenala pro belasé těžký boj o záchranu. Ale již o rok později mužstvo pod vedením trenéra Jána Hucka skončilo v lize na druhém místě. Postupně se tvořila parta výjimečných hráčů, které převzal v roce 1968 trenér Michal Vičan. Přinesl se sebou progresivní a zároveň rychlou koncepci hry. Po dalším vítězství v Československém poháru měl Slovan právo hrát v Poháru vítězů pohárů. V prvním kole si poradil s jugoslávským NK Bor a ve druhém kole vyřadil FC Porto. Zimní přípravu absolvovalo Vičanovo mužstvo v Argentině, kde mělo k dispozici kvalitní hrací plochy. Tato výhoda se projevila ve čtvrtfinále proti italskému Turín FC, který Slovan vyřadil po výsledcích 1:0 a 2:1. V semifinále čekal na bratislavský celek skotský Dunfermline Athletic FC. V těchto zápasech se zrodily výsledky 1:1 a 1:0, které Slovanu stačily na postup. Ve finále 21. května 1969 v Basileji o devatenácté hodině na stadionu sv. Jakuba nastoupil Slovan proti FC Barcelona. Po dramatickém průběhu utkání zvítězil 3:2 a stal se prvním mužstvem z bývalého Československa, které dokázalo vyhrát jednu z velkých evropských pohárových soutěží. Stalo se tak při oslavách 50. výročí založení klubu. Po návratu doprovázel vítěze z letiště v Ivance pri Dunaji do bratislavských ulic stotisícový dav. K oporám mužstva patřili Alexander Vencel, Ján Zlocha, Ľudovít Zlocha, Ján Čapkovič, Jozef Čapkovič, Ivan Hrdlička, Vladimír Hrivnák, Karol Jokl, Ľudovít Cvetler, Ladislav Móder a kapitán Alexander Horváth.
Venglošova éra a pád do druhé ligy (1969–1990)