MiG-23 (v kódu NATO: „Flogger“) je sovětský proudový stíhací letoun s měnitelnou geometrií křídel. Spolu s podobně starým strojem MiG-25 „Foxbat“ byl zamýšlen jako třetí generace sovětských stíhacích letounů. Letoun byl i prvním sovětským letounem se schopností (možnost útočit z výšky na cíle proti pozadí země) a jeden z prvních se schopností vzdušného boje za hranicí viditelnosti. Výroba se rozeběhla v roce 1970 a bylo vyrobeno více než 5000 letounů, tím se stal nejvíce vyráběným stíhačem s měnitelnou geometrií na světě. Dnes MiG-23 nadále zůstává v některých zemích ve službě.
Letoun také posloužil jako základ pro bitevní variantu MiG-27. Významným rozdílem u MiGu-27 byla výměna radarového systému v nose letadla za TV kameru s laserovým dálkoměrem a značkovačem cílů.
Vývoj náhled|MiG-23MLD náhled|Přistání polského MiGu-23MF s padákem Předchůdce MiGu-23, MiG-21, byl rychlý a obratný, ale ve svých operačních schopnostech byl omezen primitivním radarem, krátkým doletem a omezenou nosností zbraňových systémů (u některých letadel omezeno na pár střel vzduch-vzduch R-3/K-13 (AA-2 „Atoll“)). Práce na náhradě za MiG-21 začaly na počátku 60. let. Nový letoun měl mít lepší výkon a dolet než MiG-21 a zároveň mít schopnější avioniku a zbraně včetně střel BVR (za hranici viditelnosti). Hlavním konstrukčním aspektem byl výkon při vzletu a přistání. Sovětské letectvo požadovalo, aby měl nový letoun mnohem kratší dobu vzletu. Nízká rychlost a ovladatelnost měly být oproti MiGu-21 také vylepšeny. Manévrovatelnost nebyla naléhavým požadavkem. To vedlo Mikojana ke zvážení dvou možností: motor s zdvihovými motory (Lift jet), které poskytují svislou tahovou komponentu, a křídla s měnitelnou geometrií, která byla vyvinuta CAGI jak pro „čisté“ konstrukce letadel, tak pro úpravy stávajících konstrukcí.Lake 1992, pp. 43–44.Mladenov 2004, p. 45.
První variantou pro letoun vybavený vztlakovými tryskami byl „23-01“, také známý jako MiG-23PD (Podjomnyje Dvigatěli – vztlakový proudový letoun), byla ocasní delta podobného uspořádání jako menší MiG-21, ale se dvěma zdvihovými motory v trupu. Poprvé vzlétl 3. dubna 1967, ale brzy se ukázalo, že tato konfigurace je neuspokojivá, protože motory se staly mrtvou hmotností, jakmile byl letoun ve vzduchu.Belyakov and Marmain 1992, pp. 351–355.Lake 1992, pp. 43–45. Práce na druhé linii vývoje byly prováděny paralelně týmem vedeným A. A. Andrejevem, přičemž MiG měl v roce 1965 za úkol postavit prototyp „23-11“ s měnitelnou geometrií.Lake 1992, p. 45.
Stroj 23-11 se vyznačoval křídly s měnitelnou geometrií, která bylo možné nastavit do úhlů 16, 45 a 72 stupňů, a šlo zjevně o slibnější návrh. První let prototypu 23-11 se uskutečnil 10. června 1967 a pilotoval ho slavný zkušební pilot kanceláře MiG Alexandr Fedotov (který v roce 1977 vytvořil absolutní výškový rekord na MiGu-25). Pro další letové a systémové zkoušky bylo připraveno dalších šest letových prototypů a dva statické zkušební prototypy. Všechny byly vybaveny proudovým motorem Tumanskij R-27-300 o tahu 77 kN (17 300 lbf). Rozkaz k zahájení sériové výroby MiGu-23 byl vydán v prosinci 1967. První sériová výroba „MiG-23S“ (pod označením NATO „Flogger-A“) vzlétla 21. května 1969 s Fedotovem v kokpitu.
Letouny General Dynamics F-111 a McDonnell Douglas F-4 Phantom II byly hlavními západními vlivy na MiG-23. Sověti však chtěli mnohem lehčí jednomotorový stíhač, aby maximalizovali obratnost. Jak F-111, tak MiG-23 byly navrženy jako stíhací letouny, ale těžká hmotnost a vlastní stabilita F-111 z něj udělaly útočné letouny dlouhého doletu a udržely jej tak mimo roli stíhače. Konstruktéři MiGu-23 ho ponechali dostatečně lehký a obratný na to, aby mohl bojovat s nepřátelskými stíhačkami v manévrovém vzdušném souboji.
Konstrukce
Výzbroj
Výzbroj MiGu-23 se měnila s vývojem nových modelů. První sériová varianta, MiG-23S, byla vybavena systémem řízení palby S-21 vypůjčeným z MiGu-21S/SM. Na základě radaru RP-22SM Sapfir-21 s hlavním výpočetním zaměřovačem ASP-PFD-21 mohl nést pouze čtyři střely vzduch-vzduch R-3/K-13 (AA-2 „Atoll“) (typicky dvě R-3R s poloaktivním radarovým naváděním a dvě R-3S tepelně naváděné) navíc s automatickým kanónem Grjazev-Šipunov GŠ-23L. V roli letounu pro pozemní útoky mohl MiG-23S nést dvě rádiem naváděné střely vzduch-země Ch-23 (AS-7 "Kerry"), dva až čtyři raketové moduly UB-16 s raketami S-5, S-24 nebo až 2 000 kg (4 400 lb) různých typů pum. MiG-23 edice 1971, vybavený radarem Sapfir-23L a infračerveným vyhledáváním a sledováním TP-23 (IRST), mohl odpálit novou střelu BVR (za hranici viditelnosti) R-23 (AA-7 "Apex"), i když pouze R-23R – variantu s poloaktivním naváděním. Nicméně Sapfir-23L byl považován za nespolehlivý a postrádal schopnost útočit z výšky na cíle proti pozadí země.
MiG-23M, definitivní varianta stíhačky první generace, byl vybaven vylepšeným radarem Sapfir-23D s možností útočit z výšky na cíle proti pozadí země a mohl nést dvojici střel R-23 (buď R-23R s poloaktivním naváděním nebo tepelně naváděnou R-23T) a dvojici střel R-60 (AA-8 "Aphid"). Počínaje letounem číslo 3201 byl představen dvoukolejnicový odpalovací systém APU-60-2, umožňující MiGu-23M nést čtyři střely R-60. MiG-23 mohl nést až 3000 kg (6600 lb) v pumách a raketách a od letadla číslo 3701 dále mohl odpalovat střely vzduch-země Ch-23 a Ch-23M. A konečně, všechny MiGy-23M sovětského letectva měly možnost nést jedinou jadernou pumu na speciálním závěsníku pod trupem, buď 10kilotunovou RN-24 nebo 30kilotunovou RN-40.
MiGu-23ML druhé generace umožnil nový zbraňový systém SUV-2ML nést oba typy střel R-23 současně. Typickým nákladem byl R-23R na pylonu pravého křídla a R-23T na pylonu levého křídla. Kromě jiné munice (včetně jediné jaderné pumy) mohl MiG-23ML nést na pylonech pod křídlem také dva podvěsy UPK-23-250 pro 23mm kanony. Počínaje rokem 1981 mohl MiG-23MLA nést vylepšené střely Vympel R-24R/T.Mladenov (2016), Ch. 3 - The Refined MiG-23ML Finální stíhací varianta, MiG-23MLD, mohla nést také vylepšené střely R-24R/T, dvojici 20 raných raketnic B8M1 odpalujících rakety S-8, dále střely vzduch-země Ch-23/Ch-23M nebo jednu jadernou pumu RN-24 nebo RN-40. Maximální pumový náklad MiGu-23MLD činil 2 000 kg (4 400 lb) se standardním nákladem zahrnujícím čtyři univerzální pumy (GP) FAB-500 500 kg nebo zápalné pumy ZAB-500. Další konfigurace zahrnovaly šestnáct pum GP FAB-100 100 kg nesených na čtyřech vyhazovacích závěsnících, čtyři pumy FAB-250 o 250 kg nebo dvě kazetové pumy RBK-500.
Kokpit náhled|Pohled do kabiny MiGu-23. Kokpit MiGu-23 byl považován za vylepšení oproti předchozím sovětským stíhačkám, protože měl ergonomičtější uspořádání. Nicméně pilot měl stále vysokou pracovní zátěž, musel manipulovat s přepínači a monitorovat přístroje, ve srovnání s modernějšími letadly s řízením HOTAS (důležité prvky ovládní přímo na kniplu). Přístroje na hlavním panelu byly opatřeny bílým pruhem, který sloužil jako vizuální pomůcka pro vystředění ovládacího sloupku během situace, kdy došlo ke ztrátě kontroly.Davies (2008), ch. 14 Aby se pilotovi zabránilo v překročení úhlu náběhu 17°, disponoval řídicí sloupek jakýmsi „klepátkem“, které pilota udeřilo do kloubů, když se přiblížil limitu.
Viditelnost z kokpitu byla u MiGu-23 také poněkud špatná, ačkoli výhled přímo dopředu byl ve srovnání s MiGem-21 lepší. Špatný byl zejména výhled při pohledu dozadu, částečně kvůli vystřelovacímu sedadlu, které pilotovi obklopovalo hlavu. Pilot se musel naklonit dopředu, aby se podíval na stranu nebo dozadu. Pro usnadnění pohledu přímo za pilota byla pilotní kabina vybavena zrcadlem nebo „periskopem“ zapuštěným do střední kolejnice překrytu kabiny, podobně jako u MiGu-17. S ohniskem na nekonečno poskytoval periskop jasný výhled za letadlo, ale neměl široké zorné pole.
Vystřelovací sedadlo MiGu-23 označené KM-1 bylo vyrobeno s ohledem na extrémní nadmořskou výšku a rychlost. Disponovalo třmeny na nohy, ramenními popruhy, pánevním D-kroužkem a systémem se třemi padáky. Spuštění vystřelovací sedačky mohlo trvat dlouho, protože piloti museli dát nohy do třmenů, pustit ovládací sloupek, chytit dvě madla spouště, zmáčknout je a zvednout. První padák (o velikosti velkého kapesníku) byl vytažen z teleskopické tyče, která vyskočila z horního opěradla sedadla, když sedadlo začalo opouštět úroveň čelního skla. Mělo to pomoci otočit sedadlo do větru a stabilizovat se do dráhy letu, která by ho zavedla nad a za vertikální stabilizátor. Když se první skluz a tyč oddělily od sedadla, rozvinul se větší padák, aby zpomalil sedadlo, což umožnilo rozvinutí hlavního padáku. Pokud by k tomu došlo v malých nadmořských výškách, sedadlo obsahovalo barometrický prvek, který umožňoval rychlejší oddělování skluzu. Problém s KM-1 byl ten, že nešlo o vystřelovací sedadlo pro použití v nulové výšce a fungovalo pouze při minimální rychlosti 90 uzlů.Davies (2008), ch. 8
S MiGem-23 edice roku 1971 byl nahrazen čelní radarový dalekohled zaměřovačem/průhledovým displejem ASP-23D, na kterém byla zobrazována data z radaru. K aktualizaci došlo u MiGu-23MLA se zaměřovačem/HUD ASP-17ML. Protože se informace z radaru musely vejít na kombinační sklo průhledového displeje, bylo množství prostoru, které bylo možné skenovat, omezeno na relativně úzký plátek. To vyžadovalo, aby stíhačka letěla velmi blízko nadmořské výšce cíle a dostatečně před ním, aby mohla získat údaje, což vyžaduje dobré instrukce pro stanoviště pozemního řízeného zachycování (GCI).Cooper & Dildy (2016), "Technical Specifications - MiG23ML "Flogger-G" Izraelští piloti, kteří létali s ukořistěnými verzemi MiGu-23, zjistili, že je poměrně snadno použitelný.
Ovládací plochy thumb|Mechanismus měnitelné geometrie křídel MiG-23 byl jedním z prvních sovětských letounů s měnitelnou geometrií křídel. Ty byly ovládány hydraulicky pomocí malé páky umístěné pod plynem v kokpitu. Existovaly tři hlavní úhly vychýlení, které nastavil pilot pro různé úrovně létání. První, s křídly plně roztaženými v úhlu 16°, se používal při křižování rychlostí pod Mach 0,7 nebo při startu a přistání. Umístění křídel do středního rozpětí 45° se používalo pro základní manévrování stíhače, stejně jako křižování ve vysokých rychlostech nebo provádění záchytů v malých výškách. Pohyb křídel do úplného vychýlení na 72° byl vyhrazen pro provádění záchytů ve velké výšce nebo vysokorychlostních úprků v malých výškách.
Křídla nebyla vybavena křidélky, ale využívala spoilery pro ovládání naklánění, když křídla byla v úhlech 16° a 45°. Kromě spoilerů byla křídla vybavena klapkami na odtokové hraně a sloty na náběžné hraně, aby se pokusily poskytnout stíhačce krátký vzlet a přistání. Přestože v kokpitu bylo měřidlo ukazující polohu křídel, když byla v pohybu, a Machův limit pro každou polohu, nebylo žádné, které by ukazovalo, jaká je optimální poloha křídla pro převládající letové podmínky.
Dva stabilizátory ovládaly náklon nahoru či dolu ve směru letu a do stran; ve druhém případě pracovaly ve spojení s ovládacími plochami křídla, když nebyla křídla úplně zatažena dozadu. Kromě velkého vertikálního stabilizátoru (ve kterém byl uložen i brzdící padák pro přistání) měl MiG-23 „břišní ploutev“ pro zlepšení směrové stability při vysokých rychlostech. Během vzletu a přistání se při vysunutí podvozku vyklápěla ploutev do strany, aby se zabránilo nárazu na zem.
Oproti modelu „edice 1971“ byla nosná plocha křídel MiGu-23 (známá jako „edice 2“) zvětšena o 20 %, což vyžadovalo změnu polohy na 18°, 47° 40' a 74° 40' (i když pro větší pohodlí ukazatele v kokpitu a manuály si zachovaly původní označení). Na náběžnou hranu byl přidán výřez či zub (tzv. „dogtooth“), ale pro zjednodušení výroby byly odstraněny přední sloty. Ukázalo se však, že to zhoršilo problémy se stabilitou MiGu-23 při vysokých úhlech náběhu a ztížilo vzlet a přistání.Mladenov (2016), Ch. 3 - MiG-23 Edition 1971 Definitivní design křídla „edice 3“, představený u MiGu-23M, si zachoval rozměry „edice 2“, ale vrátil zpět přední sloty.
Pohonná jednotka