Suchoj Su-25 (v kódu NATO Frogfoot) je sovětský jednomístný proudový letoun určený k poskytování přímé letecké podpory (close air support, CAS) pozemním jednotkám (ničením tanků, obrněných vozidel a dalších pozemních a případně i jiných cílů). Byl navržen tak, aby poskytoval blízkou leteckou podporu sovětským pozemním silám. První prototyp vzlétl 22. února 1975. Po testování se letoun v roce 1978 dostal do sériové výroby v Tbilisi v Gruzínské sovětské socialistické republice.
První varianty zahrnovaly dvoumístný cvičný Su-25UB, Su-25BM pro vlečení cílů a Su-25K pro exportní zákazníky. Některé letouny byly v roce 2012 modernizovány na standard Su-25SM. Su-25T a Su-25TM (také známý jako Su-39) byly dalším vývojovým stupněm, který nevznikl ve významných počtech. Su-25 a Su-34 byly jedinými obrněnými letouny s pevnými nosnými plochami ve výrobě v roce 2007. Su-25 jsou ve službě v Rusku i dalších členů SNS a exportních zákazníků. Výroba Su-25 v Rusku skončila v roce 2017Dominykas. Russia Has Stopped Production Of Su-25" , Aviation Voice website, 20 February 2017. a v roce 2010 v Gruzii.http://www.military-today.com/aircraft/sukhoi_su25_frogfoot.htm Military Aircraft Today website, 1 July 2011. V Gruzii pokračují pokusy o obnovení výroby s použitím částečně dokončených draků,"Georgia announced the restart of production of the Su-25", scramble.nl website, 24 February 2021. ale od června 2022 nebyly hlášeny žádné nové dodávky.
Od svého vstupu do služby před více než 40 lety zažil Su-25 boj v několika konfliktech. Tento typ byl silně zastoupen v sovětsko-afghánské válce, kde létal na mise proti afghánským mudžahedínům. Irácké letectvo jej použilo proti Íránu během íránsko-irácké války v letech 1980–88. Většina iráckých exemplářů byla později zničena nebo přeletěna do Íránu během války v Zálivu v roce 1991. Gruzínské letectvo použilo Su-25 během abchazské války v letech 1992 až 1993. Makedonské letectvo použilo Su-25 proti albánským povstalcům v makedonském konfliktu v roce 2001 a v roce 2008 Gruzie i Rusko nasadily Su-25 během rusko-gruzínské války. Africké státy, včetně Pobřeží slonoviny, Čadu a Súdánu, nasadily Su-25 v místních povstáních a občanských válkách. V nedávné době zažil Su-25 službu při ruské intervenci v syrské občanské válce, střetech v Náhorním Karabachu v roce 2020 a ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022.
Su-25 používala i Armáda České republiky, kde získal populární přezdívku „hrábě“. Před vyřazením letounu v roce 2000 byl jeden z letounů pro propagační účely zbarven netradiční kamufláží se světlými odstíny modré a zelené a na směrovce byla namalována žába rozbíjející na své dlani tank kladivem. Tento letoun si získal díky své malůvce přezdívku „Žabák“.
Vznik a vývoj náhled|upright|Vystřelovací sedačka K-36DM, která je použita i v Su-25 V polovině 60. let 20. století se vojenská doktrína USA a SSSR od základu změnila. V předchozím období tyto světové velmoci plánovaly použití jaderných zbraní i při taktických bojových úderech, to se však po kubánské krizi změnilo. Úloha dobýt území nepřítele připadla pozemním vojskům, která toho měla dosáhnout s pomocí klasické výzbroje. Zvlášť důležitá role byla přitom kladena na letectvo, které mělo efektivně podporovat pozemní vojska v podmínkách silné protivzdušné obrany protivníka. Letadla Su-7B, MiG-19, MiG-21 a Jak-28 nevyhovovala požadavkům, které na ně kladl nový charakter vedení války. Kvůli velké operační rychlosti a nedostatečné obratnosti nemohly tyto stroje efektivně útočit na malé pozemní cíle. Jelikož neměly pancéřovou ochranu kabiny a důležitých přístrojů, byly snadno zranitelné palbou z protiletadlových kulometů a jiných prostředků protivzdušné obrany. Během vojenského cvičení „Dněpr“ v září 1967 se jako nejefektivnější bojové letouny ukázaly upravené stíhačky MiG-17, které úspěchu dosáhly díky výborné manévrovatelnosti a nízké rychlosti, což jim umožnilo neztrácet vizuální kontakt s cílem a vést na něj účinnou palbu. Tehdy se v kruzích sovětských leteckých konstruktérů začalo diskutovat o návrzích možných koncepcí letadla, určeného na přímou podporu pozemních vojsk. I přesto, že ne všechny zapojené organizace přijaly myšlenku na znovuzrození bojového letectví, vrchní velitel pozemních vojsk, armádní generál I.G. Pavlovskij, byl horlivým zastáncem této myšlenky a přesvědčil ministra obrany SSSR – maršála Andreje Grečka – o nezbytnosti vývoje bojového letadla nové generace. náhled|vlevo|Pohled na přední část Su-25 s 30mm kanónem GŠ-30-2 a laserovým dálkoměrem v muzeu Kbely.
Sovětské ministerstvo letectví vyhlásilo v březnu 1969 soutěž na návrh bojového letadla, které by bylo protiváhou amerického stroje A-10 Thunderbolt II a které by implementovalo řešení získané analýzou bojů na Středním východě během šestidenní války z roku 1967. Zúčastnily se ho čtyři konstrukční kanceláře: Mikojan a Jakovlev nabídly modifikaci letadel MiG-21 a Jak-28; Iljušin a Suchoj předložily nové projekty: Il-102 a T-8. Tehdejším požadavkům na bojové letadlo vyhovovaly jen projekty Il-102 a T-8. Projekt Il-102 představoval další vývoj proudového letadla Il-40. Hlavní změnou, kterou se stroje lišily, bylo úplné zjednodušení stroje Il-102. Naopak Pavel Suchoj představil úplně nový projekt T-8, který byl v té době už rok ve vývoji, vedeném z vlastní iniciativy. Díky instalaci lepšího zaměřovacího systému, menšími rozměry a hmotností oproti Il-102 se na podzim 1969 stal projekt T-8 vítězem tendru na nové bojové letadlo.
Začátkem března 1968 se I. Savčenko, učitel na akademii vzdušných sil, obrátil k známým odborníkům z konstrukční kanceláře Pavla Suchoj s nabídkou společného vypracování projektu na nové letadlo pro přímou podporu pozemních vojsk. Zanedlouho vznikla skupina, kterou tvořili zaměstnanci kanceláře Pavla Suchoj: O.S. Samojlovič, D.N. Gorbačev, V.M. Lebedeb, J.B. Ivašečkin a A. Monachov. Vývoj letadla označeného jako „SPB“ měli začít v domácích podmínkách a seznámit generálního konstruktéra se svým projektem až po ukončení konstrukčních návrhů celého letadla. V té době ještě příští zákazník nezformuloval takticko-technické požadavky na nové letadlo této kategorie, ale byly zahájeny práce na návrhu koncepce bojového letadla a jeho pozici v systému vzdušných sil SSSR, na vyhodnocení potřebných letových vlastností a charakteristik zbraňových systémů. Zároveň se konstruktéři vzdali tehdy módní koncepce víceúčelového letadla, které by mohlo plnit bojové úkoly, stejně jako vést vzdušný boj. Podle prvních konstrukčních návrhů projektu „SPB“ se předpokládala instalace dvojice dvouproudých motorů AI-25T, z nichž každý měl tah 1 750 kg. Kromě palubního kanónu se předpokládalo použití pouze neřízené munice – bomb do hmotnosti 500 kg a neřízených raketových střel. Zaměřovací systém letadla měl být velmi jednoduchý: jen laserový dálkoměr a optický zbraňový zaměřovač. Tento projekt vyústil do stroje Su-25 a objednávka na 2 prototypy byla vydána 6. května 1974. Po úspěšném zvládnutí bojových zkoušek v Afghánistánu byl Su-25 v březnu 1981 objednán pro sovětské letectvo. Americké špionážní satelity ho poprvé zaznamenaly ve výzkumném středisku Ramenskoje v roce 1977 a získal dočasné kódové označení „RAM-J“. Hlavním úkolem letadla Su-25 je přímá podpora pozemním vojskům, ke které je výborně uzpůsobeno.
Konstrukce náhled|vlevo|Kokpit Su-25 náhled|Přední část Su-25 náhled|jazyk=ru|Nákres znázorňující pancéřovou ochranu letadla Su-25 i s údaji o tloušťce pancíře v milimetrech Kabina je tvořena vanou o síle 25mm z titanové slitiny a jeden z motorů je umístěn v pancéřové vaně, přičemž letadlo je schopné letu i s jedním motorem. Může působit za všech povětrnostních podmínek, ve dne i v noci. Jeho výbavu dotváří vystřelovací sedačka K-36 s charakteristikami 0 – 0 (možnost katapultáže při nulové výšce a nulové rychlosti). Palivové nádrže jsou naplněny ochrannou disperzí a plynem, které minimalizují možný výbuch. Motory jsou schopny v případě potřeby létat na kerosin, naftu nebo benzín, což však snižuje jejich životnost. Od samého začátku byl Su-25 navržen tak, aby ho mohl obsluhovat i málo zkušený letový a pozemní personál. Specializovaný aeromobilní komplex údržby letadla AMK-8 zabezpečuje nezávislost Su-25 i při použití na slabě vybavených a polních letištích. Všechny důležité systémy letadla jsou chráněny pancířem odolávajícího střelám do ráže 20 mm. Po nasazení raket „Stinger“ během bojů v Afghánistánu však začaly ztráty Su-25 stoupat. Proto byla mezi každý ze dvou motorů instalována 5 mm pancéřová deska dlouhá 1,5 m. Navíc byla zabudována integrovaná samohasicí pěnová zařízení motoru a na vrchní část motorových gondol byly instalovány další výmetnice klamných cílů. Díky této ochraně během bojů nebyl zaznamenán ani jeden výbuch palivové nádrže a žádný z pilotů nebyl zabit uvnitř pancéřového kokpitu.
Před zahájením sériové výroby byl Su-25 vybaven zaměřovacím systémem z letadla Su-17M3, který zajišťoval vysokou přesnost zničení pozemního cíle s použitím neřízené výzbroje a možnost použití moderních řízených střel a pum.
V současnosti jsou ruské Su-25 vybaveny palubním zaměřovacím systémem SVP-24 (Gefest). Jde o specializovaný výpočetní subsystém, který umožňuje přesné navedení "hloupé" munice na cíl. Základní myšlenka je podobná americkým bombám JDAM, které jsou vybaveny družicovým systémem a z nekontrolovaných pum se tak stává řízená munice. Nicméně přístup je zcela odlišný, protože zařízení není namontované na každou pumu zvlášť, ale nachází se na palubě letadla. SVP-24 přepočítává polohu letadla na základě systému GLONASS, trajektorii letu pumy a hydrometeorologických podmínek. Souřadnice mohou být trochu zkreslené při ostrých manévrech letadla v cílové oblasti nebo při nedostatku informací o hydrometeorologických podmínkách a stavu ovzduší. Pravděpodobnost zničení malých dobře chráněných podzemních zařízení je 30 až 40 %. Účinnost při ničení špatně chráněných nadzemních cílů může dosáhnout až 60 %. Zaměřovací systém letadla tvoří: Letecký střelecko-bombardovací zaměřovač ASP-17BC, zajišťující střelbu, bombardování a odpálení raket ve dne nebo noci na pozemní nebo vzdušné cíle Laserový systém ozáření cíle a zaměřování vzdálenosti „Klen-PS“, který zajišťuje zjištění vzdálenosti a polohy cíle během zaměřování cíle a také navedení raket s laserovým naváděcím systémem. Pult řízení těchto systémů Aparatura zpracovávající signály z laserového dálkoměru a zaměřovače Pilotní-navigační výbavu tvoří především navigační komplex KN-23-1, který je určen pro předávání údajů do palubního počítače a zaměřovacího systému. Navigační komplex zabezpečuje neustále automatické zpracování souřadnic stroje, provedení naprogramovaného letu včetně letu do cílové oblasti a návratu na domácí letiště a určení a zpracování hlavních navigačních a letových parametrů. Skládá se z: Aparatury IKV-1 Audiotechnického systému bezprostřední navigace a přistání RSBN Dopplerův radar DISS-7, zabezpečující měření letového rychlosti a úhlu náklonu Kromě navigačního komplexu do komplexu pilotní-navigační výbavy patří: Automatický rádiokompas, který mimo jiné zajišťuje navedení na přistání při poruše systému RSBN Rádiového výškoměru RB-5M Ukazatele úhlů náklonu DUA-3 Systémy BD-18G-3M a PVD-7 Radiotechnické vybavení tvoří radiostanice R-862 zabezpečující spojení s jinými letadly a pozemními cíli, radiostanice R-828 zabezpečující spojení s letovými řídícími orgány a pohyblivými pozemními cíli, odpovídač vlastní-cizí, odpovídač SO-69, stanici systémů rádiového rušení a systém ovládání výmetnic infračervených a dipólových klamných cílů.
Služba
Sovětská intervence v Afghánistánu
náhled|Sovětský Suchoj Su-25 za letu