Hans Christian Andersen (výslovnost: Háns Kristián Andrsen; dánsky: ; 2. dubna 1805 Odense – 4. srpna 1875 Kodaň) byl dánský spisovatel. Přestože byl plodným autorem divadelních her, cestopisů, románů a básní, proslulý je především jako jeden z největších světových pohádkářů. Mnohé z jeho 156 pohádek (které byly vydány v devíti svazcích) se staly již klasikou (Princezna na hrášku, Ošklivé káčátko, Císařův slavík, Císařovy nové šaty, Statečný cínový vojáček, Křesadlo, Malá mořská víla, Sněhová královna). Jeho pohádky jsou čitelné dětem, ponaučení v nich najdou ale i dospělí. Andersenovy příběhy inspirovaly balety, divadelní hry a animované i hrané filmy.
Život
Mládí a studia Narodil se v Odense na ostrově Fyn v Dánsku 2. dubna 1805. Byl synem ševce Hanse Andersena (který se mylně domníval že jejich rodina patří do příbuzenstva šlechty) a jeho o 7 let starší ženy Anny Marie Andersdatterové. Pokřtěn byl 15. dubna 1805 v kostele sv. Hanse v Odense. Pocházel z velmi chudých poměrů. Celá rodina žila a spala v jedné malé místnosti.
Jeho matka byla negramotná pradlena, po smrti svého manžela (1816 – v Andersenových 11 letech) se po dvou letech (1818) opět provdala. Na sklonku života propadla alkoholu, který i kvůli tomu Andersen hluboce nenáviděl a byl abstinentem. Matce se v roce 1799 narodila nemanželská dcera Karen, kterou matka odložila a jež se potom stala prostitutkou. Hansův dědeček z otcovy strany byl pomatenec a známá místní figurka. Kmotr byl vrátný v městském chudobinci.náhled|Hans Christian Andersen (1805–1875)|vlevoPřestože měl otec jen základní vzdělání, byl sečtělý a svému synu předčítal pohádky, mimo jiné Arabské noci, vyřezal mu loutkové divadlo a snažil se mu zajistit vzdělání. Andersen celé své dětství vášnivě miloval literaturu. Přečetl všechny možné knihy, které si mohl vypůjčit, mezi nimi také díla Ludviga Holberga a Williama Shakespeara. Byl známý tím, že znal nazpaměť celé Shakespearovy hry a přednášel je, přičemž používal své loutky jako postavy. Roku 1816 zemřel jeho otec a on byl nucen přestat chodit do školy a začít pracovat v místní textilní továrně.
V září 1819 odešel do Kodaně, kde se neúspěšně pokoušel uchytit nejprve jako loutkoherec a později jako tanečník a zpěvák. Měl pěkný sopránový hlas a byl přijat do Dánského královského divadla, kde se učil zpívat u ředitele pěvecké akademie Jonase Collina. Když se mu hlas změnil, skončil se zpěvem a na popud jednoho z divadelních kolegů se rozhodl, že bude psát.
V Kodani se setkal v roce 1821 s ředitelem divadla Jonasem Collinem. Ten jej poslal studovat a zajistil mu stipendium krále Frederika VI. na latinském gymnáziu ve Slagelse. Tam našel i ubytování a stravu u jedné vdovy. Ještě před tím, než na školu nastoupil, Andersen vydal první knížku Duch v Palnatokově hrobě (1822). Dobu strávenou ve škole později nazýval nejčernějšími a nejtrpčími roky ve svém životě. Dokonce pomýšlel na sebevraždu. Ředitel se vysmíval jeho literárním pokusům, psychicky ho deptal, zesměšňoval ho před mladšími spolužáky. Pravděpodobně zde Andersen napsal povídku Lojová svíčka, vyprávějící o pocitu nedoceněnosti jedné lojové svíčky. Povídka byla nalezena v dánském archivu v roce 2012, v předchozích letech byla v držení rodiny, jejímuž předkovi ji věnoval sám Andersen po jejím napsání. Později přešel mladý Anderen na školu v Helsingøru, kde zůstal až do roku 1827. Tam napsal báseň Umírající dítě (Det døende Barn), která ho později proslavila v Dánsku i v Německu.
V roce 1828 složil maturitu a byl přijat na Kodaňskou univerzitu, ale ve studiu nepokračoval. Chtěl být spisovatelem–dramatikem, psal divadelní hry a básně. Ani po škole se nezbavil závislosti na svých mecenáších. Jeho díla totiž zpočátku nebyla tak úspěšná, aby si mohl finančně vystačit pouze se svojí literární tvorbou. Mezi jeho dobrodince patřil hlavně ředitel divadla v Kodani Jonas Collin, dále pak dánská monarchie, a panovnický rod šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-glücksburský.
V roce 1829 zaznamenal Andersen úspěch s povídkou Pěší cesta od Holmenského kanálu k východnímu cípu Amageru, v níž se hrdina setkává s různými postavami. Na tento úspěch navázal krátkou sbírkou básní a divadelní hrou Láska na věži kostela sv. Mikuláše.
V červnu 1831 se vydal na svou první zahraniční výpravu. Z Drážďan jel lodí proti proudu Labe, pak pěšky do Saského Švýcarska, následně po Labi doplul do Hřenska a došel i na Pravčickou bránu. Později navštívil Čechy ještě několikrát.
I přes neúspěch jeho další literární tvorby obdržel Andersen v roce 1833 od krále stipendium a podnikl cestu po Evropě, navštívil mj. Švýcarsko, Paříž, Vídeň a později (v roce 1834) i Řím a Neapol. Andersenovy cesty po Itálii se odrazily v jeho prvním románu, beletrizované autobiografii s názvem Improvizátor (Improvisatoren), publikované v roce 1835 s okamžitým ohlasem.
V letech 1845 až 1864 žil Andersen na adrese Nyhavn 67 v Kodani, kde je nyní umístěna pamětní deska.
Literární úspěchy náhled|vlevo|Hans Christian Andersen Dne 8. května 1835 vydal první sbírku pohádek, která obsahovala jak příběhy mu známé z dětství, tak vlastní tvorbu. Součástí sbírky byly mimo jiné příběhy Křesadlo, Troudník (v jiných překladech Nešika) a Princezna na hrášku, Květiny malé Idy, nebo v Čechách velmi známou pohádku O Malence. Postupně byly vydávány další svazky a třetí knížka s pohádkami Malá mořská víla a Císařovy nové šaty, která vyšla v roce 1837, přinesla Andersenovi i mezinárodní úspěch. V následujících letech vydával další sbírky pohádek, mimo jiné obsahující i známou pohádku Paleček. V roce 1836 vyšlo několik recenzí k prvním dvěma svazkům Andersenových pohádek, které nebyly nadšené. Proto se Andersen na čas vrátil k románům. Později v letech 1838 a 1845, kdy vydal již zmíněné druhé dva svazky pohádek byl již známý po celé Evropě, jen rodné Dánsko jej ještě zcela nepřijalo.
Napsal také několik ne příliš úspěšných divadelních her a novel (O.T., Nic než muzikant), které byly postupně přeloženy do němčiny a dalších jazyků. Úspěch Andersen zaznamenal v roce 1844 s knihou Obrázková kniha bez obrázků.
Jeho finanční situace se zlepšovala, dostával se do vyšší společnosti, i když tam nikdy úplně nezapadl. V roce 1838 pak začal pobírat stipendium pro spisovatele od krále Frederika VI.
V roce 1868 nabídl Horace Scudder, redaktor časopisu Riverside Magazine For Young People, Andersenovi pět set dolarů za dvanáct nových příběhů. V tomto časopise některé z nich vyšly dříve, než byly otištěny v Dánsku.
Andersen byl vášnivý cestovatel a o svých cestách psal populární cestopisné črty. Každý z jeho cestopisů je kombinací faktografických záznamů, osobních zážitků a filozofických úvah. Některé cestopisy, například Ve Švédsku, obsahují i pohádky. Jeho ústředním cestopisným dílem je Básníkův bazar (En digters bazar, 1842). Několikrát také navštívil české země a velmi poeticky se odkazoval na doby Tychona Brahe. V červnu 1847 Andersen uskutečnil svou první cestu do Anglie, během které se setkal s Charlesem Dickensem. Při další návštěvě o deset let později strávil u Dickense jako host celých pět týdnů.
Andersen zakládal svůj kariérní růst především na románu Improvizátor, novelách, básních a dramatických hrách, jež považoval za vyšší žánr než pohádky. Přesto mu mezinárodní slávu přinesly právě pohádky. V Dánsku byly přijímány zpočátku rozporuplně a uznání dosáhl až ke konci života. V roce 1869 byl jmenován čestným občanem města Odense.
Hans Christian Andersen napsal svůj poslední román Šťastný Per (Lykke-Per) v roce 1870. V roce 1872 pak vydal ještě své čtyři poslední pohádky.
Jako vášnivý cestovatel vydal Andersen několik dlouhých cestopisů. V létě 1831 šlo o Básníkův bazar, Ve Španělsku a Návštěva Portugalska, velkého ohlasu se dočkala publikace z roku 1851 Ve Švédsku, která obsahovala i pohádky. V roce 1866 vyšly knihy: Stínové obrazy z cesty do Harzu, Švýcarského Saska a další. Andersen ve svých cestopisech používal dobové konvence související s cestopisy, ale rozvíjel styl tak, aby byl jeho vlastní. Každý z Andersenových cestopisů kombinuje dokumentární a popisné líčení zážitků a přidává k nim další filozofické pasáže na témata, jako je autorství, nesmrtelnost a fikce v literárních cestopisných reportážích.
Osobní život Podle některých literárních historiků jeho práce vyjadřuje utrpení z jeho odlišnosti. V tomto ohledu je jedním z nejvíce vypovídajících příběhů Malá mořská víla, která si vezme život, neboť nemůže být milována krásným princem. Hans Christian Andersen se zřejmě jen těžko vyrovnával se svou neheterosexuální orientací a právě Malá mořská víla se považuje za zpodobnění jeho lásky k mladému Edvardu Collinovi, kterému napsal: „Chřadnu kvůli Tobě jako kvůli krásné Kalábrijské nevěstce… mé city k Tobě jsou ženské. Ženskost mé povahy a naše přátelství musí zůstat tajemstvím.“ Collin, jehož muži eroticky nepřitahovali, napsal ve svých pamětech: „Zjistil jsem, že nejsem schopný opětovat tuto lásku, ne.“
To Hansovi způsobilo mnoho trápení. Názory vědců na vyústění jeho lásky k dánskému tanečníkovi Haraldu Scharffovi a mladému vévodovi Karlu Alexandru Výmarskému se ostře rozcházejí. Zatímco někteří uvádí tyto vztahy jako čistě platonické (například Klara Bomová a Anya Aarenstrupová z Centra H. C. Andersena na Univerzitě jižního Dánska, které uvádí, že "...je správné poukazovat na velmi ambivalentní (a také velmi traumatické) prvky v Andersenově citovém životě týkající se sexuální oblasti, ale rozhodně je stejně nesprávné označovat ho za homosexuála a tvrdit, že měl fyzické vztahy s muži. Nebylo tomu tak. To by totiž bylo zcela v rozporu s jeho morálními a náboženskými představami..."), jiní (v nejnovějším výzkumech například britská badatelka Jackie Wullschlagerová) tvrdí, že šlo o vztahy sexuální. Wullschlagerová, která ve své práci vychází hlavně z Anderenových deníků, také zastává názor, že Andersenova pohádka Sněhulák byla inspirována právě vztahem s Scharffem.
Zdá se ovšem, že Andersena přitahovali jak muži, tak také (často nedosažitelné) ženy. Jsou důkazy o obojím. Už v roce 1831 se zamiloval do sestry svého spolužáka Riborg Voigtové, které věnoval báseň Dvě hnědé oči, později zhudebněnou Griegem. Mezi jeho další lásky patřily Louise Collinová, nejmladší dcera jeho mecenáše Jonase Collina a Sophie Ørstedová, dcera fyzika Hanse Christiana Ørsteda. Známá je jeho slabost pro operní zpěvačku Jenny Lindovou, přezdívanou švédský slavík, ta ovšem Andersena brala spíše jako bratra. Pohádka Slavík je zřejmě inspirovaná právě touhou po Lindové. Napsal pro ni také libreto k opeře Malá Kirsten. Pravděpodobně poté, co zpěvačka odmítla jeho žádost o ruku, promítl své zklamání do Lindové jako titulní antihrdinky pohádky Sněhová královna. náhled|Georg Emil Hansen: Hans Christian Andersen (1862)|vlevo
Ve svých soukromých zápiscích odmítal jakýkoli sexuální vztah, ať se ženou, nebo mužem. Z dnešních hledisek by mohl být považován za asexuála. Otázkou ovšem je, do jaké míry byla tato jeho asexualita dobrovolná a zda mu nebyla vnucena jen jeho přehnanou ostýchavostí a společenskými konvencemi té doby. Podle Andersenova vlastního svědectví se mu tělesná láska zhnusila v dětství, kdy spal v posteli s vlastními rodiči - jejich soulož, kterou mnohokrát viděl, ho děsila a učinila mu sex navždy odporným. Ve svých denících nicméně pečlivě zaznamenal každou svou masturbaci, dosti četnou.