náhled|Ilustrace voyeurismu z roku 1962 Parafilie (označované též jako sexuální deviace, aberace, odchylky či úchylky) je psychiatrické a sexuologické označení pro ty varianty konstitučních vlastností sexuality, které jsou v příslušné kultuře (zemi a době) považovány (obecně nebo rozhodujícími institucemi) za poruchu osobnosti (její motivační složky) nebo jejichž některé specifické projevy jsou považovány za poruchu chování nebo za neobvyklé (nenormální). Osoba s parafilií, je-li třeba ji takto nazývat, se označuje jako parafilik.
Některé parafilie jsou charakterizovány specifickým nasměrováním erotického zájmu (jde o svého druhu sexuální orientace) na určitý typ osob, věcí nebo situací apod. Tyto parafilie se projevují zejména v citové rovině (tedy v negenitálních, takzvaných úvodních fázích erotické interakce), ale většinou jsou zachytitelné i specificky silnější genitální reakce na takové podněty.
Jiné parafilie se vyznačují specifickou dynamikou sexuálně motivačního systému, například přeskakováním nebo naopak zvýšenou intenzitou některých fází erotické interakce, například přeskakováním fáze něžnosti a dvoření (patologická sexuální agresivita) nebo naopak zbytnění některých složek interakce (frotérství, sadomasochismus, exhibicionismus).
Většina parafiliků se se svými erotickými touhami, fantaziemi či praktikami vyrovná bez porušení zákona, a to buď v ústraní, ve fantazii nebo s odpovídajícími partnery.
Podle klasifikace MKN-10 i DSM-IV se považuje jakákoliv parafilie za poruchu pouze tehdy, pokud způsobuje svému nositeli distres a osobní či sociální problémy – tedy egosyntonní parafilik bez psychických a sociálních problémů nesplňuje kritéria parafilie jako poruchy;Petr Weiss: Sexuální deviace : Klasifikace, diagnostika a léčba, Portál, Praha, 2002, str. 10–11 DSM k tomuto pojetí přešla od IV. vydání, tedy od roku 1994.Gerard J. M. van den Aardweg: Homosexuální "manželství" a adopce homosexuály («Matrimonio» omosessuale & affidamento a omosessuali), Medizin & Ideologie, prosinec 1998, str. 34–43, též Studi cattolici, 449/50 (1998), str. 499–507Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders (DSM) : DSM-IV, American Psychiatric Association, Washington, 1994 Ray Blanchard navrhuje odlišit parafilie (které samy o sobě nenaplňují znaky psychiatrické poruchy) od parafilní poruchy, a konsensus na tomto rozlišení prohlásila i pracovní podskupina přípravy DSM-5 pro parafilie, vedená Blanchardem.Proposed revision, aktualizováno 14. října 2010, American Psychiatric Association, DSM-5 Development, záložka Rationale, poznámka 1: „První obecná změna vychází z našeho konsensu, že parafilie nejsou ipso facto psychiatrickými poruchami. Navrhujema, aby DSM-V rozlišoval mezi parafiliemi a parafilními poruchami. Parafilie sama o sobě by neměla automaticky opravňovat nebo vyžadovat psychiatrickou intervenci.“
Název Označení je uměle vytvořené z řeckých slov para (παρά = vedle) a filia (φιλία = láska, přátelství). Poprvé bylo zřejmě použito v anglickém překladu knihy Sexual Aberrations vídeňského psychoterapeuta Wilhelma Stekela v roce 1925. (Podle jiných zdrojů slovo navrhl Friedrich Krauss). Používali je i Sigmund Freud a sexuolog John Money, zpočátku (do 50. let) bylo užíváno jen v některých odborných textech. V roce 1980 termín pronikl i do amerického Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch (DSM).
V obdobném významu se užívá též termín sexuální aberace, který užíval rovněž Wilhelm Stekel. Mezinárodní klasifikace nemocí, poruch a stavů (MKN-10) nazývá příslušnou kapitolu F 65 „Poruchy sexuální preference“. V DSM jsou parafilie včleněny do kapitoly 302 spolu s dalšími poruchami týkajícími se sexuality. V minulosti se užívalo názvu sexuální deviace (aberace), ty zahrnovaly perverze (z latinského perverto = převracím, perversitas = zvrácenost), tedy sexuální projevy nevhodným způsobem, a některé inverze (lat. inversio = obrácení, převrácení), tedy projevy sexuality odpovídající opačnému pohlaví (transvestitismus, homosexualita apod.). Sociologií inspirovaným termínem sexuální deviace, vztahujícím se původně spíše k chování, byly odlišnosti sexuality v klasifikačních manuálech označeny od konce 60. let do začátku 80. let 20. století.
Vývoj a konstruování souvisejících pojmů Sexuální úchylka (sexuální deviace) je sexuální chování vybočující ze společenských norem, druh sociální deviace; některé druhy takového chování mohou být i trestné. Přestože jde o pojem utvářený jako sociologický, v minulosti bylo označení užíváno jako psychiatricko-sexuologický termín pro některé společensky konfliktní typy a vlastnosti erotické reaktivity, dnes označované jako parafilie. Oficiálně byl termín zavedený do DSM (Diagnostický a statistický manuál) v roce 1968 (DSM-II) a později (zřejmě od roku 1980, vydání DSM-III) nahrazený pojmem parafilie.
Slovo deviace je převzetím latinského slova deviatio (vysl. déviáció), které znamená úchylku, vybočení, a je odvozeno ze slova via (= cesta). Slovo obecně nemívá nutné dehonestující význam, například ve fyzikálních významech se používá spojení magnetická deviace, optická deviace, v sociologii existuje také pojem pozitivní deviace. Pod vlivem anglické podoby slova deviancy se někdy i v češtině používá podoba deviance.
Metodologický problém spočívá v tom, že u většiny méně běžných parafilií vědecké metody neumožňují zjistit, nakolik je určité chování podmíněno vrozenými dispozicemi a zda tytéž dispozice se projevují i jinými, socializovanými a nestigmatizovanými projevy. Různé „parafilní“ rysy sexuálního a erotického cítění a prožívání jsou totiž v různé míře zastoupeny v podstatě v celé populaci, tedy bývají v různé míře i složkou psychiky osob považovaných za zdravé a normální. Psychiatrická klasifikace je úzce zaměřena na genitální aktivity a sociální restrikce a nezohledňuje emocionální, sociálně-psychologické a kulturní projevy související s erotickým založením. Konstruování jednotlivých pojmů a jejich zařazení nebo nezařazení mezi parafilie nebo úchylky je vysoce závislé na kulturních i historických podmínkách a osobních názorech (výrazně se v posledním století změnil postoj například k masturbaci, homosexualitě, nekoitálním genitálním aktivitám, kulturně se velmi liší normy týkající se tělesného dotýkání, vnímání těla a mezilidských vztahů atd.). Otázka zařazení jednotlivých položek i celé kapitoly do klasifikace psychických poruch je odborně sporná a je někdy vnímána jako klíčová i pro mocenskou regulaci chování nebo diskriminaci osob.
Populární seznamy nejrůznějších sexuálních úchylek obsahují desítky i stovky označení pro nejrůznější způsoby a okolnosti genitálního uspokojování, k nimž lze kdykoliv jakýkoliv přidat – je například citován případ ženy, kterou vzrušovalo koupání ve Vltavě, ale nic jiného, ani žádná jiná řeka, na ni takto nepůsobilo. Většina z těchto označení nemá výraznější odbornou hodnotu a jejich smysl spočívá zejména v tom, že vypadají jako řecká a odborná. Neexistuje obecně uznávaná teorie, podle níž by bylo možno tuto pestrost uspokojivě vysvětlit nebo uspořádat. Někdejší rozdělení na deviace v objektu a deviace v aktivitě je nepříliš přínosné, protože většinu „úchylek“ do nich nelze jednoznačně zařadit.
Poruchami, které jsou parafiliím blízké, ale nespadají mezi ně, jsou hypersexualita (nadbytek sexuální touhy nebo sexuálních aktivit) a hyposexualita (nedostatek nebo absence sexuální touhy nebo vzrušivosti). Přístup k jejich patologizaci se v psychiatrických klasifikacích vydání od vydání mění. DSM-IV obsahuje též diagnózu 302.79 Sexual Aversion Disorder (sexuální averze), avšak přípravná fáze DSM-5 počítá (2010) s jejím vypuštěním bez náhrady, resp. prodiskutování v rámci úzkostných (fóbických), obsedantně kompultivních, posttraumatických a disociativních poruch.
Parafilie z klinického hlediska V sexuologickém nebo psychologickém významu jsou do pojmu parafilie někdy zahrnovány i sklony, které nejsou považovány za poruchu, ale pouze za neobvyklé. V klinickém, nozologickém, psychiatrickém významu se vztahuje pouze na případy, kdy odlišné založení naplňuje obecná kritéria zdravotní poruchy, tedy působí svému nositeli klinicky významný distres, narušení mezilidských vztahů nebo mu brání ve způsobu života, který je považován za normální. Samotný sociální konflikt (např. trestné nebo nepřijatelné chování) se však za zdravotní poruchu nepovažuje. Americký manuál uvádí jako diagnostické kritérium, že parafilní aktivita musí být po dobu nejméně šesti měsíců jediným způsobem sexuálního uspokojení a způsobovat významný distres nebo interpersonální obtíže.
Statistické manuály (americký DSM-IV i mezinárodní MKN-10) jmenovitě rozlišují pouze několik parafilií, ostatní mohou být kódovány jako jiné, nespecifikované nebo mnohočetné poruchy sexuální preference.
Fetišismus (MKN F 65.0, DSM 302.81): užívání neživých objektů (oděvy, obuv, guma, kůže atd.) jako podnětu pro sexuální vzrušení a uspokojení. V některých případech mohou sloužit ke zvýšení sexuálního vzrušení dosahovaného jinak obvyklým způsobem (například preference určitých druhů oděvu). (K fetišismu je někdy řazen i parcialismus, při němž sexuální aktivity nebo erotický vztah nejsou všestranně zaměřeny na celou bytost, ale jen na tělo nebo jeho část. Parciální zaměření na dospělé tělo nebo genitálie se však obvykle považují za normální.) Fetišistický transvestitismus (MKN F 65.1, DSM 302.3) nebo transvestitický fetišismus: nošení šatů opačného pohlaví převážně za účelem dosažení sexuálního vzrušení. Rozlišuje se od transsexuálního transvestitismu, kde účelem je ztotožňování se s rolí opačného pohlaví. Parafilní infantilismus, sexuální vzrušení ze sociálního postavení malého dítěte, neboli vzrušení ze hry na malé dítě. Exhibicionismus (MKN F 65.2, DSM 302.4): tendence ukazovat genitál nečekaně (zpravidla cizím) lidem bez záměru dalšího kontaktu. Voyerství (MKN F 65.3, DSM 302.82): tendence sledovat jiné osoby při sexuálním nebo intimním chování. Sadomasochismus (MKN F 65.5, DSM 302.83 a 302.84): upřednostňování sexuálních aktivit spojených s omezováním osobní svobody, působením bolesti nebo pokořováním. Sadomasochistické aktivity a situace mohou být i hrané a souhlasné. Jestliže osoba takové aktivity raději přijímá, jde o masochismus, jestliže je raději sama provádí, jde o sadismus. Od sadomasochismu se liší patologická sexuální agresivita i krutost nebo zloba, která nemá souvislost s erotismem. Za projevy sadomasochismu bývají považovány i mnohé ze sexuálních praktik, které bývají uváděny v různých populárních „seznamech úchylek“ (manipulace s exkrementy, škrcení, vkládání předmětů nebo bodání do genitálií nebo bradavek atd. Kandaulismus: ukazování nahé partnerky jiným mužům, případně sledování sexu své partnerky s jiným mužem. Frotérství (v MKN není samostatně uvedeno, DSM 302.89): tendence vyhledávat dotýkání nebo tření s nesouhlasícími osobami. Pedofilie (MKN F 65.4, DSM 302.2): erotické zaměření na děti, typicky prepubertálního a raně pubertálního věku. V „jiných poruchách“ jsou v MKN jako příklady zmíněny například reaktivita s erotickým rozměrem vůči zvířatům (zoofilie) a sexuální aktivity s mrtvými těly (nekrofilie). Zoofilii americká APA přehodnotila v důsledku výzkumu mezi vydáními DSM-III a DSM-IV.
Česká sexuologie mezi parafilie řadí i patologickou sexuální agresivitu, zejména k rozlišení od sadismu. V MKN ani v DSM však zmíněna není. Za typické projevy bývá považována neschopnost eroticky se sblížit dvořením a něžnostmi, vzrušení je obvykle vyvoláváno překonáváním odporu.