Vznik Československa byl proces, který vedl k ustavení samostatného československého státu. Československo bylo vyhlášeno 28. října 1918. Jeho hranice byly vymezeny mírovými smlouvami a z nich vycházejícími rozhodnutími v rámci versailleského mírového systému.
Souvislosti
V důsledku vyhlášení první světové války 28. července 1914 byly odsunuty národnostní otázky v Rakousko-Uhersku do pozadí. Po počátečních represích zůstávali čeští politici doma pasivní a snažili se nevytvářet záminky k postupům proti nim.
Naproti tomu český exil v čele s bývalým říšským poslancem Tomášem Garriguem Masarykem, francouzským generálem Milanem Rastislavem Štefánikem a diplomatem Edvardem Benešem prosazoval během války u mocností Dohody vznik samostatného státu Čechů a Slováků (Masarykovo a Štefánikovo prohlášení, že Češi jsou Slováci a Slováci Češi, jsme jedno) a územní spojení bývalých Zemí koruny české a Horních Uher. Dne 14. listopadu 1915 v Paříži formulovali své úsilí o vznik samostatného československého státu v Prohlášení Českého komitétu zahraničního zástupci zahraniční sekce (poslanci říšské rady T. G. Masaryk a Josef Dürich, dále za spolky v Rusku Bohumil Čermák, za Národní sdružení v Chicagu Dr. Ludvík Fischer, Karel Pergler a Emanuel Voska, za Výbor české kolonie a českých dobrovolníků v Paříži František Kupka, za Československý socialistický spolek Rovnost v Paříži Antonín Veselý, za České konání v Anglii Jan Sýkora a František Kopecký a za redakci Čechoslováka v Petrohradě Bohdan Pavlů). Akcím za prosazení vzniku a uznání samostatného Československa také napomáhaly různé krajanské sbírky (převážně v USA) a především vznik československých legií.
náhled|vlevo|Leták vyzývající ke generální stávce
Československé legie byly původně vytvořené z Čechů žijících v Rusku, 28. září 1914 vznikla Česká družina, která měla být příkladem ke vstupu do carské armády také dalším slovanským menšinám v Rusku (Chorvatům, Srbům atd. a byla pod ruským velením, zpočátku přezíravým a krutým, až příchodem plukovníka Václava Platonoviče Trojanova se poměry zlepšily) a posléze byla doplněná o válečné zajatce, kteří odmítali zůstávat v zajateckých táborech a dobrovolně se rozhodli vstoupit do československého vojska (po Zborovské bitvě v roce 1917 se vstup do československého vojska téměř zautomatizoval) a bojovat proti Rakousku-Uhersku a Německu. I přesto, že jim v případě zajetí hrozil trest smrti za velezradu. Riziko zajetí se zvýšilo i tím, že českoslovenští legionáři byli povětšinou nasazeni do první linie bojů (Italské legie) nebo sloužili pro dobrou znalost německého i slovanského (čeština) jazyka jako vyzvědači (především v Rusku). Jejich vojenské úspěchy (kupř. Zborov, Bachmač, Kazaň) zvýšily povědomí o nespokojenosti českého a slovenského národa. Čechů bylo v legiích kolem 100 tisíc vojáků, Slováků kolem 5 500 vojáků. Původně mělo československé vojsko vzniknout v USA z českých a především slovenských krajanů, jelikož otcem myšlenky byl Štefánik, k tomu ale nedošlo (byl tam prováděn jen omezený výcvik československého legionářského vojska), a proto československé legie převzaly úlohu československého vojska – armády dosud neexistujícího státu. Složit vojsko z původních válečných zajatců bylo velmi problematické (porušení předchozí přísahy, v podstatě se jednalo o poddané Rakouska, které v případě zajetí čekala poprava za vlastizradu, únava z předchozích bojů atd.), což se projevilo později, a proto T. G. Masaryk zajistil ještě před odjezdem z Ruska v únoru 1918, aby byly Československé legie v Rusku součástí Francouzské armády. Roku 1917 kritizovali domácí spisovatelé nečinnost českých poslanců v Říšské radě zveřejněním veřejného prohlášení Manifest českých spisovatelů.
Leden–září 1918 Domácí politici se objevili na scéně při Tříkrálové deklaraci na počátku ledna 1918. Tento dokument reagoval na zdánlivě bezvýznamné jednání o separátním míru s Ruskem, na které nebyli pozvání zástupci národů Rakousko-Uherska. Deklarace obsahovala požadavek samosprávy. Tím byl zahájen společný postup osamostatnění doma i v zahraničí.
8. ledna 1918 bylo vyhlášeno 14 bodů prezidenta USA Woodrowa Wilsona. Jejich význam pro budoucí československý stát je nesporný, ale toto prohlášení ještě negarantovalo vznik samostatného státu, pouze požadovalo autonomii pro rakousko-uherské národy. Je třeba upozornit na to, že garance samostatnosti přišla až s odpovědí prezidenta Wilsona na nabídku rakouského císaře a uherského krále Karla I. ze dne 16. října 1918.
Masaryk dosáhl v průběhu roku 1918 příslibu uznání nezávislosti od hlavních západních mocností Dohody. V Paříži ustanovil prozatímní československou vládu. Mezitím se politické strany na domácím českém území dohodly na vytvoření Národního výboru československého, který měl připravovat převzetí moci.
Maffie se v září 1918 připravovala na možnost převzetí moci nekrvavým vojenským převratem.
Již v průběhu roku 1918 byl budoucí Československý stát mezinárodně přijat. Československé legie byly de facto uznány za spojeneckou armádu.SLÁDEK, Milan. Němci v Čechách. Pragma 2002, . S. 24. Dále jen SLÁDEK, Milan. Němci v Čechách. Československou národní radu uznaly za základ budoucí československé vlády postupně následující státy: 29. června Francie, 9. srpna 1918 Spojené království (Velká Británie), 3. září 1918 Spojené státy americké, 9. září 1918 Japonsko a 3. října 1918 Itálie. Prozatímní československou vládu ustavenou dne 14. října 1918 s předsedou T. G. Masarykem v čele uznaly 15. října 1918 Francie, 23. října 1918 Spojené království a Srbsko, 24. října 1918 Itálie, 4. listopadu 1918 Kuba, 12. listopadu 1918 Spojené státy americké a 24. listopadu 1918 Belgie. Uznání dalších spojeneckých států následovalo. Československo se tak dostalo do zcela výjimečné pozice, jelikož se stalo jediným nástupnickým státem Rakouska-Uherska, jehož budoucí existenci spojenci uznali ještě před konáním Pařížské mírové konference v roce 1919.SLÁDEK, Milan. Němci v Čechách. S. 25.
Říjen 1918, pokus o federalizaci Rakouska-Uherska a Washingtonská deklarace 5. října 1918 Německo přišlo s nabídkou příměří, v níž vyjádřilo souhlas s vyjednáváním o podmínkách podle čtrnácti bodů prezidenta Wilsona (následující vyjednávání pak vedlo 11. listopadu 1918 k uzavření tzv. příměří z Compiègne).
Na 14. října svolala Socialistická rada generální stávku a řadu demonstrací, kde měl být vyhlášen socialistický stát nezávislý na Rakousku.PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. S. 78–82. Když se o tom dozvěděl zástupce velitele pražské vojenské posádky, maršál Eduard Zanantoni, dal v Praze rozmístit vojsko. Národní výbor se obával krveprolití, snažil se připravené demonstrace odvolat a distancoval se od zamýšleného vyhlášení samostatnosti, demonstrace se ale odvolat nepodařilo. K násilí ale nedošlo. Někteří z vůdců Socialistické rady byli posléze zatčeni.
Tyto události vyděsily rakousko-uherskou vládu, která se velmi obávala chaosu a vzestupu bolševismu. 16. října do Prahy poslala majora Rudolfa Kalhouse, aby s českými vůdci dohodl udržení kázně u českých pluků. Rašín mu to slíbil výměnou za slib lepšího přístupu Vídně vůči Čechům.
16. října 1918 byla zveřejněna poslední rakouská nabídka adresovaná prezidentu Wilsonovi, tzv. Národní manifest. Byla předána Rakouskem švédské diplomacii již 7. října, kdy Karel I. se ještě na poslední chvíli snažil zachránit svoji monarchii. Jeho nabídka byla ze strany USA za dva dny odmítnuta. Nabídka zahrnovala autonomii pro Čechy, ale pouze pro ně, pro Slováky nikoliv. Neřešila řadu problémů: Polsko, národy v Uhersku (Uhersko bylo z federalizace úplně vyloučeno a mělo si zachovat centralizovanou monarchii), chybělo také řešení jihoslovanské otázky atd. Citát: „Rakousko se má státi, jak tomu chtějí jeho národové, státem spolkovým, v němž každý národní kmen tvoří svůj vlastní státní útvar na území, jež obývá. Tím se nijak nepředbíhá spojení polských území Rakouska s polským neodvislým státem. Městu Terstu s obvodem dostane se podle přání jeho obyvatelstva postavení zvláštního. Tato nová úprava, která se nijak nedotýká celistvosti zemí Svaté koruny uherské…“. Odmítnutím Karlova manifestu jeho hlavními protivníky, tedy Spojenými státy, Francií a Spojeným královstvím, došlo k rozpadu monarchie a v této souvislosti ke vzniku Československa. 19. října tento manifest odmítl také Národní výbor.
17. října bylo T. G. Masarykem zasláno prezidentu Wilsonovi „Prohlášení nezávislosti československého národa“, aby se mohl připravit na odpověď Habsburkům. Tento text byl později označen jako Washingtonská deklarace. Masaryk o plánech Karla I. Habsburského na federalizaci věděl a proto text prohlášení připravil se svými spolupracovníky; z části na něm pracoval přímo sám.
18. října Wilson odepsal Masarykovi, že deklaraci četl, dojala ho a již dává odpověď Rakousku, se kterou bude Masaryk spokojen. Washingtonská deklarace Čechoslováků byla ještě téhož dne vyhlášena v Paříži. Důležitější ale je, že 18. října obdržel také švédský velvyslanec působící ve Washingtonu Wilsonovu odpověď pro Rakousko-Uhersko (Švédsko bylo pověřeno zastupováním zájmů Rakouska-Uherska vůči USA). Na počátku Wilsonovy odpovědi, kterou velvyslanci Švédska předal Robert Lansing, nenechal prezident USA rakouské vládní kruhy na pochybách o tom, že pouhá autonomie rakousko-uherských národů (požadavek, který Wilson zapsal ještě 8. ledna 1918 do svých čtrnácti bodů) nemůže už sloužit jako podklad pro mír. Citát: „Mezi Čechoslováky a říší německou i rakousko-uherskou je stav válečný a Národní rada je de facto válčící strana … a ony, ne on (poznámka: Karel I.), mají býti soudci nad tím, které akce na straně vlády rakousko-uherské uspokojí aspirace a mínění národů o jejich právech a o určení jejich jakožto členů rodiny národů…“.
20. října ve 3 hodiny odpoledne byla americkým velvyslanectvím v Paříži úředně Benešovi sdělena odpověď prezidenta Wilsona rakousko-uherské vládě, tedy, že mír bude jen za podmínky uznání samostatnosti Čechoslováků a Jihoslovanů.
22. října se sešel císař Karel I. s místopředsedou Národního výboru Československého Václavem Klofáčem a žádal ho, aby se následující události obešly bez krveprolití.PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. S. 82–86. Také velení pražské vojenské posádky souhlasilo, že nebude klást událostem žádný odpor a úloha vojska se omezí pouze na udržení pořádku. 25. října jednali Maďaři s Milanem Hodžou a dalšími slovenskými politiky, nabídli vytvoření zvláštního slovenského ministerstva.
26. října byla ve Spojených státech podepsána Filadelfská dohoda mezi T. G. Masarykem a předsedou Americké národní rady Uhro-Rusínů Grigorijem Žatkovičem o připojení území budoucí Podkarpatské Rusi k Československu. 26. října také císař Karel I. vypověděl spojenectví s Německem a 27. října Rakousko-Uhersko nótou ministra zahraničí Andrássyho přijalo podmínky prezidenta Wilsona pro jednání o příměří.
náhled|Pamětní deska na Velkém náměstí v Písku upomínající na zdejší vyhlášení nezávislosti Československa dne 14. října 1918
Události 28. října 1918 náhled|Demonstrace na Václavském náměstí 28. 10. 1918 Dne 28. října 1918 zahájila v Ženevě delegace Národního výboru vedená Karlem Kramářem jednání s představitelem protirakouského zahraničního odboje Edvardem Benešem o vytvoření a podobě samostatného Československého státu.PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. S. 106-108. Mimo jiné dospěli k dohodě, že nový stát bude republikou (byla uvažována i monarchie), prezidentem se stane Masaryk, Kramář bude předsedou vlády. Téhož dne kolem 9. hodiny ranní se vydali Antonín Švehla a František Soukup jménem Národního výboru převzít Válečný obilní ústav v Praze, aby zabránili odvozu obilí na frontu, a nechali zaměstnance ústavu přísahat věrnost nově vznikajícímu státu.PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. S. 86–92. Poté se rozšířila zpráva o uznání podmínek míru Rakousko-Uherskem.