Prokop Holý, později též známý jako Prokop Veliký (asi 1380 – 30. květen 1434, Lipany), byl radikální husitský kněz, politik a vojevůdce, který se stal duchovním správcem táborské obce a neformální hlavou husitských Čech. O jeho mládí historické prameny prakticky nehovoří, známá je pouze skutečnost, že byl vychován u svého strýce, který byl bohatým pražským obchodníkem, a že patrně z jeho vůle dosáhl kněžského vysvěcení. Po vypuknutí husitské revoluce ideově následoval hejtmana Jana Žižku, po jehož smrti se postupně propracoval mezi přední husitské představitele. Od roku 1426 se v čele táboritů, a ve spolupráci s ostatními husitskými svazy, snažil získat většinu Čech pod husitskou kontrolu a kombinací diplomatického a vojenského nátlaku (rejsy do Uher, německých a rakouských zemí, Slezska a Lužice) přinutil západní katolické představitele k jednání o programu čtyř pražských artikulů. V lednu až dubnu 1433 stál v čele delegace přizvané k rokování na basilejském koncilu, nicméně ještě v září téhož roku po roztržce před obleženou Plzní odešel ze své funkce u vojska a věnoval se pouze politické činnosti. Do čela ozbrojených sil husitského radikálního křídla se vrátil patrně v dubnu 1434. Zahynul na konci následujícího měsíce v bitvě u Lipan.
Mládí O místě a čase narození Prokopa Holého, stejně jako u většiny osobností husitských válek, historické záznamy nehovoří. Podle informací o jeho životě však část historických badatelů předpokládá, že se tak stalo mezi lety 1370–1379,Urbánek, s. 85. část pak toto datum klade teprve do let po roce 1380.Urbánek, s. 214. O jeho dětství a letech dospívání také není prakticky nic známo, existují pouze dvě lakonické zprávy, jež naznačují, že byl vychován u svého strýce z matčiny strany, kterým byl podle některých historiků Jan z Cách, bohatý patricij původem z německých Cách,"Prokop Holý", prof. PhDr. Petr Čornej, DrSc. (Pedagogická fakulta UK Praha). podle jiných jeho syn Jindřich; oba mužové ve své době patřili k nejbohatším pražským obchodníkům a váženým patricijům. První zmínka pochází z pera italského humanisty Enea Silvia Piccolominiho, pozdějšího papeže Pia II., jenž se s Prokopem Holým osobně setkal při jednání na basilejském koncilu. Druhou relací je věta zapsaná polským kronikářem Janem Długoszem v literárním díle Annales Poloniae: Pokud jde o rodinné vazby, oba literáti se shodují, že Prokopův potenciální adoptivní otec byl bratrem jeho matky, nicméně pokud by šlo o prve jmenovaného, omylu by se dopustili v důvodu osvojení, neboť je známo, že Jan z Cách vychovával minimálně ještě své dva vlastní syny. Příčina, kvůli níž se mladý Prokop dostal do opatrovnictví, zůstává neznámá, není však vyloučeno, že se tak stalo po matčině ovdovění, potažmo po její smrti.Macek, s. 20. Prostředí, v němž budoucí husitský politik vyrůstal, bylo pro vývoj jeho osobnosti velmi přínosným, neboť díky strýcově bohatství a obchodním stykům osobně poznal některé z evropských zemí a navštívil chrám Božího hrobu v Jeruzalémě. Je též zřejmé, že byl vychován v komfortu a právě v této etapě života si osvojil rozhled a znalost života vyšších společenských kruhů.Macek, s. 21 a 22. O Prokopovo pokročilejší vzdělání se v dalších letech postarala církev, neboť po návratu z cest jej dal strýc vysvětit na kněze. Není vyloučeno, že se později stal členem řádu minoritů, jeho pobyt v klášteře v Hradci Králové však nelze s jistotou potvrdit.
Působení za husitských válek
Doba Žižkova (1419–1424) vlevo|upright|náhled|Památník Prokopa Holého v Českém Brodě O tom, kdy a jakým způsobem se Prokop Holý stal stoupencem učení Jana Husa, historické dokumenty nevypovídají. Poprvé je připomínán teprve na jaře roku 1420 v pozdním rukopisu (R) Starých letopisů českých jako jeden z členů skupiny, jež v čele s Břeňkem Švihovským, Janem Žižkou a knězem Korandou vyrazila z obležené Plzně směrem ke vznikajícímu Hradišti na hoře Tábor. Pokud by se tato zpráva zakládala na reálném základě, mohlo by z ní vyplývat, že byl jedním z aktérů, kteří po uzavření půlročního příměří mezi husity a královskou stranou na podzim roku 1419 opustili Prahu, a současně patřil k účastníkům bitvy u Sudoměře.Macek, s. 24. Navzdory tomu, že jeho přítomnost na těchto událostech nelze jednoznačně potvrdit, další z autorů Starých letopisů českých naznačují, že se téhož roku na Táboře nacházel, neboť jej jmenují jako jednoho z účastníků roztržky mezi táborskými kněžími: Podle historiků je pravděpodobné, že právě v tomto období života Prokop Holý určitou měrou inklinoval k pikartství,Macek, s. 27. nicméně o jeho oficiálním postoji, který zaujímal k eucharistii, konkrétně k učení o neměnnosti podstaty chleba a vína při posvěcování, se nelze s jistotou vyjadřovat.Urbánek, s. 216. Zdá se však, že byl zastáncem umírněné větve pikartů a v průběhu let dospěl ke stanovisku, že svátost oltářní zůstává chlebem, v němž je Kristus přítomen jen obrazně, posvátně. Tento názor podporují i události z roku 1433, kdy hájil remanenční učení před účastníky basilejského koncilu.Macek, s. 29. Nicméně v polovině roku 1421, když se za neznámých okolností octl v Praze, se stal jednou z osob z pikartství podezřelých a jeho myšlenky mu vynesly několikadenní vězení pod Staroměstskou radnicí. Z tohoto místa byl však vysvobozen pravděpodobně již 30. června zásluhou Jana Želivského, jenž spolu s novoměstskou obcí svrhl konšely obou pražských radnic a obě Města posléze spojil pod jednu správu.Macek, s. 31. Není vyloučeno, že za pobytu v české metropoli Prokopa Holého s Janem Želivským, spolu s nímž postupoval proti Jakoubkovi ze Stříbra, pojilo vzájemné přátelství, které mu poskytlo určitou záštitu a umožnilo mu v Praze působit i se svými postoji. Želivského poprava 9. března 1422 však naprosto změnila pražské poměry a v roce 1423 se Prokop Holý opět nalézal u táborského vojska.Macek, s. 31 a 32. Jeho jméno je toho roku zmiňováno při jednání u Konopiště, kde mělo dojít k urovnání roztržky mezi Prahou a Táborem. Průběh celého rokování se nakonec soustředil kolem bohoslovců z obou stran, kteří vedli hádky o sporných věroučných otázkách. Tyto řádky naznačují, že Prokop Holý ještě před Žižkovou smrtí patřil mezi přední táborské kazatele, neboť jménem táborského kněžstva, které se na rozdíl od pražských duchovních při mši neoblékalo do ornátů, dal najevo dobrou vůli ke smíruMacek, s. 35. a projevil odtažitý vztah k malicherným věroučným třenicím.Šmahel, s. 136.
V čele husitů (1426–1434)
Rok 1426 náhled|250px|Památník Prokopa Holého na Mírovém náměstí v Kouřimi Vyjadřovat se o činnosti Prokopa Holého mezi lety 1424 a 1426 by znamenalo pouštět se na půdu dohadů. Nicméně je nasnadě, že v průběhu tohoto období musel úzce spolupracovat s vedením táborské obce, kde si patrně získal značnou autoritu,Urbánek, s. 188. neboť jeho jméno je připomínáno mezi hlavními aktéry, kteří se účastnili tažení proti severočeským enklávám pod správou saského knížete Fridricha Bojovného a bitvy u Ústí nad Labem. Na tažení byli přítomni vojáci všech husitských svazů a není vyloučeno, že strůjcem tohoto federativního společenství byl právě Prokop Holý, který zde vedle táborského vojenského velitele Jaroslava z Bukoviny působil jako duchovní správce táborské obce.Šmahel, s. 180. Podle pozdějšího, a ne příliš spolehlivého zdroje, kterým byl evangelický historik Zachariáš Theobald (Hussitenkrieg), prý Prokop Holý v čele táborského vojska cestou k Ústí nad Labem zpustošil Třebenice, Duchcov, Teplice a městečko Krupku; k této informaci však část historické obce přistupuje poněkud zdrženlivě. Po ústeckém vítězství táborité a sirotci oblehli Poděbrady, sídelní město někdejšího Žižkova spojence Hynka Bočka z Kunštátu a Poděbrad, jenž uzavřel spojenectví s některými katolickými pány. Jejich snaha však narazila na odhodlanou obranu a akce se protáhla až do podzimních měsíců. Právě v tu dobu na jižní Moravu vpadlo vojsko, jež shromáždil zeť krále Zikmunda Lucemburského vévoda Albrecht Rakouský. Prokop Holý, kterého patrně obě husitské obce uznaly za formálního vůdce, upustil od akcí proti Poděbradům (10. říjen) a rychlým pochodem vyrazil na Moravu. Následně pak 19. listopadu vítězně udeřil na Albrechtovy síly u obléhané Břeclavi a dodal posádce vyčerpané tříměsíčním obklíčením zásoby potravin, pití i střeliva.Macek, s. 51 a 52. Po porážce se rakouský vévoda neodhodlal dál stavět husitům na odpor a své síly stáhl zpět na domovské území.
Rok 1427 V prvních měsících roku 1427 Prokop Holý využil příznivé situace a pokračoval v ofenzivních vojenských operacích na rakouském území. 12. března jeho vojáci oblehli město Světlá, u něhož však byli o dva dny později napadeni oddíly pod korouhví Albrechta Rakouského. Ve čtyřhodinové bitvě u Světlé husité vybojovali rozhodující vítězství, kterého podle zpráv současníků dosáhli podobným způsobem jako při bitvě u Ústí nad Labem.Macek, s. 52. Tento úspěch byl pro ně významný nejen svým výsledkem, ale i tím, že otevřeli novou kapitolu husitského válečnictví, neboť dosáhli prvního výrazného úspěchu na zahraničním území a zasadili tvrdou ránu jednomu ze svých nejnebezpečnějších protivníků.Macek, s. 52 a 53.
300px|náhled|vlevo|Adolf Liebscher: freska z průčelí kolínské radnice zobrazující husitská vojska, jež pod vedením Prokopa Holého v roce 1427 dobyla Kolín Po návratu z Rakouska Prokop Holý pravděpodobně zorganizoval i rejsu, která v polovině května zamířila do Lužice a Slezska. Táborité a sirotci při ní v širokém oblouku protáhli kolem Žitavy na Lubno, Lemberg a Javor. Odtud se vrátili přes Trutnov a Náchod do Čech, přičemž táborské polní vojsko cestou dobylo hrad Žleby. Celá spanilá jízda nejenže přinesla husitům bohatou kořist ve zlatě, stříbře a dobytku, ale též zcela narušila severní a severovýchodní nástupní prostory nepřítele, který organizoval třetí protihusitskou křížovou výpravu. Ve chvíli, kdy se síly protivníka shromažďovaly na hranicích, začaly vojenské svazy mobilizovat svoji brannou moc a jejich příslušníci bez odporu uznali svým vrchním velitelem Prokopa Holého. Dne 18. července pražané, táboři, sirotci a někteří příslušníci kališnické šlechty z Čech i Moravy, kteří se shromažďovali v okolí Prahy, vyrazili ke Karlštejnu a z této strategické pozice se dali do pohybu směrem na Rokycany ihned po zprávě o obležení Stříbra. K připravovanému střetnutí však vůbec nedošlo, neboť katoličtí vojáci mezi 2. a 3. srpnem uprchli jak od Stříbra, tak od Tachova, kde kolem sebe část ustupujících shromáždil papežský legát kardinál Jindřich Beaufort (bitva u Tachova). Pro Prokopa Holého osobně znamenalo vítězství obrovský úspěch. Nejen že se mu ve složité vnitropolitické situaci podařilo stmelit všechny husitské svazy pod jednu korouhev, ale současně ukázal, že je schopným velitelem, jenž má dostatečné organizační a politické schopnosti.Macek, s. 60. To v důsledku značně pozvedlo jeho autoritu, kterou upevnil i dobytím Tachova (14. srpen). Po jeho pádu dále stupňoval tlak na domácí katolické panstvo a nasměřoval své vojáky směrem k Plzni.Frankenberger, s. 24 a 25. Pro tento podnik však disponoval pouze silami sirotků a táborů a byl si patrně dobře vědom, že obléhání dobře zásobeného města by se mohlo značně protáhnout.Macek, s. 61. Přistoupil proto na návrh protivníka a uzavřel s příslušníky plzeňského landfrýdu dohodu o příměří, jež mělo trvat do 28. dubna 1428.Šmahel, s. 199. Celý svaz západočeské šlechty se navíc zavázal, že přistoupí na výsledek jednání katolických a husitských bohoslovců, které se připravovalo ke konci roku v Berouně a na hradě Žebráku.