Tupolev Tu-134 (V kódu NATO „Crusty“) je sovětský dvoumotorový proudový úzkotrupý dopravní letoun vyráběný v letech 1966 až 1989. Původní verze měla ještě prosklený nos letounu podobně jako další sovětské dopravní letouny té doby. Je schopný provozu z nezpevněných letišť.
Šlo o jedno z nejpoužívanějších letadel v zemích bývalé Rady vzájemné hospodářské pomoci. Letoun se dočkal dlouhodobé služby v přibližně 42 zemích, přičemž některé evropské letecké společnosti plánovaly až 12 vzletů a přistání na letadlo za den. Kromě pravidelné osobní dopravy byl také používán v různých vzdušných silách, armádě a námořních podpůrných rolích – k výcviku pilotů a navigátorů a pro výzkumné a zkušební projekty v oblasti letectví. V uplynulých letech bylo množství Tu-134 přestavěno na VIP letouny a business jety. Celkem bylo postaveno 854 letounů Tu-134 všech verzí (včetně zkušebních strojů) a Aeroflot byl největším uživatelem; do roku 1995 Tu-134 pro tuto leteckou společnost přepravily 360 milionů cestujících.
Vývoj náhled|vlevo|První prototyp Tu-124A (CCCP-45075) v roce 2012 náhled|Kokpit stroje Tu-134B-3 náhled|Interiér kabiny pro cestující v Tu-134A-3 společnosti Malév náhled|Tu-134A společnosti Aeroflot v Basileji, prosinec 1975 náhled|Radar a prosklený nos letounu Tupolev Tu-134A náhled|vpravo|Tupolev Tu-134UBL Počátky vývoje letounu Tu-134 spadají do počátku 60. let, kdy byl dán požadavek na stroj s kapacitou 40 cestujících, doletem 2 000 km a cestovní rychlostí přes 800 km/h. Dalším požadavkem bylo snížení hlučnosti, což mělo být řešeno umístěním motorů na zádi. Samotný vývoj začal roku 1961 a vycházel z typu Tupolev Tu-124. Bylo však zřejmé, že musí dojít k podstatným konstrukčním změnám. První prototyp s kapacitou 52 až 56 cestujících značený ještě jako Tu-124A (výr. č. 00-00, imatrikulace SSSR-45075), zalétala zkušební posádka Alexandra D. Kaliny 29. července 1963. Pohon zajišťovala dvojice proudových motorů Solovjov D-20P-125.
Dne 9. září 1964 poprvé vzlétl druhý exemplář (00-01, SSSR-45076) se zvýšenou kapacitou 64 sedadel, větší zásobou paliva a vyšší vzletovou hmotností. Ten byl v červnu 1965 předveden na 25. mezinárodním aerosalonu v Paříži. Po dolétání zkušebního programu byly oba prototypy ponechány ve výrobním závodě jako technologické stroje k ověřování systémů a vybavení, které byly následně aplikovány na sériové letouny.
Ověřovací série 15 strojů (5350003, SSSR-65601 a výše) byla v charkovském výrobním závodě ukončena v létě roku 1965. Tyto letouny se od prototypů odlišovaly menšími úpravami v kabině osádky i cestujících s odlišnými servisními dveřmi na pravé straně trupu vpředu. Testování ověřovací série probíhalo v období 1966–1967. Do pravidelného provozu byl typ Tu-134 (SSSR-65600) nasazen 26. srpna 1967, když dopravil 43 cestujících z Moskvy do Murmaňska. Dne 9. září pak vzlétl z Moskvy do Soči. V roce 1968 již Tu-134 zahájil lety na linkách z Moskvy do Varšavy, Helsinek, Bukurešti, Vídně, Curychu, Bělehradu, Bejrútu a Rabatu. Z Leningradu pak tyto stroje létaly do Osla, Stockholmu, Amsterdamu, Kodaně a Londýna. V roce 1969 získalo Tu-134 jako první sovětské letadlo certifikaci dle mezinárodních standardů a přibyly linky do Tunisu, Tripoli, Káhiry a Casablanky. Od ledna 1970 zahájilo kyjevské ředitelství Aeroflotu pravidelný provoz do Vídně, Budapešti a Prahy. Zde přistál poprvé stroj SSSR-65618 dne 10. ledna s 23 cestujícími na palubě. Těchto letounů bylo vyprodukováno 78 kusů.
Druhý prototyp byl v továrně rozebrán a podroben únavovým zkouškám, čímž posloužil při vývoji další varianty Tupolev Tu-134A. Prototyp (SSSR-65567) vzlétl pod velením zalétávacího pilota Nikolaje Charitova v dubnu 1970. Od původní verze se Tu-134A odlišoval prodlouženým trupem o 2,05 m, jehož kabina pojala až 80 cestujících. Další změny se týkaly zesílení draku a podvozku, pro nějž bylo použito kol a brzd převzatých z turbovrtulového dopravního letounu Iljušin Il-18. Díky zvýšení přepravní kapacity a instalaci motorů Solovjov D-30-II se zvýšeným vzletovým tahem na 69,38 kN s vestavěným obracečem tahu a s nižší spotřebou paliva se z letounu stal provozně kvalitní konkurenční stroj s nízkými letovými náklady. Kokpit pro dva piloty s navigátorem v prosklené přídi byl vybaven modernější avionikou. Do zkušebního provozu u Aeroflotu bylo „áčko“ nasazeno v listopadu 1970 na spoji z Moskvy do Leningradu.
Připomínky jugoslávské charterové společnosti Aviogenex, která zkoušela Tu-134A (YU-AHS, výr. č. 0350921) od 30. dubna 1970 a československého dopravce ČSA, vedly ke zrušení prosklené přídě navigátora. Jeho pracoviště bylo umístěno mezi piloty a do přídě byla instalována anténa radiolokátoru, která se přemístila z výstupku pod přídí, jenž byl odstraněn. První takto upravený letoun (SSSR-65667) byl v roce 1971 vystaven na aerosalonu v Paříži. Tu-134A (SSSR-65690, nebo -65694) užívalo KGB, ministerstvo obrany pak stroje SSSR-65982 a -6598.
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se objevila nová verze označená Tu-134B. Od Tu-134A se odlišovala novou avionikou a některými systémy, zesílenou konstrukcí a upraveným interiérem, který pojal až 82 cestujících. Zároveň s touto verzí představil závod v Permu na západním Uralu novou variantu motoru D-30 III. série se vzletovým tahem zvýšeným na 71,35 kN. Tyto pohonné jednotky se pak začaly uplatňovat zpětně také na již létajících strojích, které se pak označovaly Tu-134A-3 a Tu-134B-3. Letouny s původními motory byly pro odlišení značeny jako Tu-134A-1.
Pro potřeby dopravy vládních činitelů před i po rozpadu SSSR sloužilo mimo jiné i deset Tu-134A-3, provozovaných 235. leteckým oddílem se základnou na moskevském letišti Vnukovo (např. RA-65552, -65557, nebo -65911).
Produkce typu Tu-134 byla ukončena posledním vyrobeným kusem (výr. č. 66380, SSSR-65557, později RA-65557), který montážní halu opustil v prvním čtvrtletí roku 1985. Převzal jej tehdejší 235. speciální letecký oddíl se základnou v Moskvě Vnukovu. Celkem vzniklo přes 720 letounů všech verzí, včetně účelových přestaveb a úprav.
Jednou ze speciálních modifikací bylo osm strojů Tupolev Tu-134A-3 Sch, které od jara 1986 létaly ve Voroněžské oblasti. Typ nesl ve dvou tvarovaných nádržích zavěšených pod centroplánem čidla citlivé aparatury, sledující stav zemědělské půdy, kvalitu obilovin a v zimě množství a rozvrstvení sněhového příkrovu.
V roce 1991 byl zalétán Tu-134BU (UBL) s hrotitou přídí skrývající anténu radaru pro bombardér Tupolev Tu-160. Celková délka stroje se tak zvětšila o 4,82 m. Varianta sloužila k výcviku osádek a kondičnímu létání za účelem šetřit letové hodiny operačních Tu-160. Tři letouny tohoto typu převzal 184. pluk se základnou v Prilukách.
Další specializovanou verzí byl Tupolev Tu-134BŠ s obdobně instalovaným radiolokátorem z letounu Tupolev Tu-22M a s kabinou vybavenou jako učebna pro 12 žáků a dva instruktory. Pod křídlem byly navíc čtyři závěsníky pro atrapy cvičných pum. Jeden stroj převzalo letecké školní středisko v Tambovu.
Tu-134B-3 byla verze s přestavěným luxusním interiérem pro 18 osob britskou firmou Diamonite Aircraft Furnishings Ltd. pro společnost Latcharter (YL-LBB). Stejná firma zmodernizovala také kabiny čtyř Tu-134A-3 maďarského Malévu a tří Tu-134A ČSA.
Služba náhled|vlevo|Tu-134A-3 společnosti Yamal Airlines (RA-65906) náhled|vpravo|Tupolev Tu-134 společnosti Balkan Bulgarian Airlines na letišti Le Bourget v Paříži, září 1974 náhled|Pohled z nosu Tu-134, 2009 náhled|Dobře videtelný výstup jednotky APU na letounu Тu-134 Polský přepravce LOT převzal první Tu-134 (výr. č. 8350602, SP-LGA) 6. května 1968, který o osm dní později vzlétl na lince z Varšavy do Leningradu. Za ním následovaly další čtyři (SP-LGB, -LGC, -LGD a -LGE), které začaly pravidelně létat do Kyjeva (od 1. července 1968), Istanbulu, Prahy (od 2. dubna 1969), Ženevy a Madridu (od 11. května 1970). 29. března 1973 převzal LOT první Tu-134A (výr. č. 3351808, SP-LHA) po kterém následovalo šest dalších strojů (SP-LHB, -LHC, -LHD, -LHE, -LHF a -LHG). Příležitostně byl využíván i letoun SP-LHI (49985), patřící vojenskému letectvu. Polské vládní Tu-134A provozoval 36. pluk Polskich Wojsk Lotniczych se základnou na letišti Varšava-Okecie (Letiště Frédérica Chopina). Za celou dobu se u pluku vystřídaly celkem čtyři letouny, vždy označené čísly 101 a 102. První dva stroje (výr. č. 3352005 a 3352008) byly dodány roku 1973 s ukončením služby v roce 1978, kdy stroje převzal LOT jako SP-LHF a -LHG. Druhá 101 (výr. č. 49909) přiletěla k pluku v červnu 1977 a 102 v červenci. Ta byla v září 1988 předána LOTu.
Bývalý východoněmecký Interflug převzal první Tu-134 (8350502, DM-SCA) na berlínském Schönefeldu 1. října 1968, který byl do 28. února 1969 využíván výhradně k výcviku svých osádek. V tento den byl poprvé nasazen na pravidelnou linku z Berlína do Lipska. 5. února 1969 přibyl do letadlového parku této letecké společnosti druhý Tu-134 (88350503, DM-SCB). Do poloviny roku 1970 vlastnil Interflug sedm strojů.
Bývalá Lidová armáda NDR převzala v prosinci 1969 salonní stroj Tu-134 (9350913, č. 177), který používal pro zahraniční lety fiktivní poznávací značku DM-VBB. Letoun se v roce 1976 dostal k Interflugu jako DM-SCZ. Druhým salonním strojem v NDR bylo č. 182, dodané původně společnosti Interflug jako DM-SCL (1351305). Dne 10. ledna 1973 převzal první "áčko" (3351903, DM-SCI), které létalo na spoji do Moskvy. V roce 1975 vlastnil Interflug již 11 strojů obou verzí, o osm let později pak 18.
Od roku 1977 byly do letectva NDR postupně zařazeny následující letouny Tu-134A: č. 176 (4352206, ex Interflug DM-SCR), č. 181 (35180, s fiktivní poznávací značkou DM-VBC, 9. března 1982 předán Interflugu jako DDR-SDC), č. 184 (63952, po sjednocení země převeden k Luftwaffe) a č. 186 (46155, později u Interflugu jako DDR-SDG). Luftwaffe sjednoceného Německa dostala k užívání celkem tři Tu-134A (63967, 11+10, 63952, 11+11 a 66135, 11+12), které vyřadila v roce 1992.
Maďarské letecké společnosti Malév byl první Tu-134 (8350604, HA-LBA) dodán 22. prosince 1968, který od 1. ledna provozoval linku do Moskvy. Během dalších dvou let převzal Malév další čtyři stroje (HA-LBC, -LBD, -LBE a -LBF), doplněné v roce 1974 i dvěma bývalými vládními letouny, které tehdejší MLR převzala v roce 1973, s přeznačenou imatrikulací na HA-LBG (původně HA-924) a -LBH (HA-925). Později se vládními letouny staly dva modernější stroje Tu-134A (HA-926 a HA-927), které pak opět převzal domácí civilní přepravce jako HA-YSA a -YSB.
1. dubna 1971 byly Malévu dodány první dvě letadla Tu-134A (1351301, HA-LBI a 1351302, HA-LBK), které byly následující den nasazeny na lince do Curychu a Madridu. Dopravce Malév používal ve své flotile celkem šest strojů Tu-134A, sedmý (38050, SSSR-65892) byl v období od 1. dubna 1978 do 24. ledna 1980 pronajat od Aeroflotu.
Bulharský dopravce Balkan převzal první Tu-134 (8350405, LZ-TUA) 11. září 1968 a nasadil jej na spoj ze Sofie přes Brusel do Londýna. Následující rok s typem létal pravidelně rovněž do Prahy. Ve flotile Balkan provozoval dalších šest Tu-134, LZ-TUB, -TUC, -TUD, -TUE, -TUF a -TUO, který byl od roku 1970 do roku 1978 vojenský (výr. č. 0350922, č. 050). Dne 27. března 1971 dostal Balkan první Tupolev Tu-134A (1351209, LZ-TUK) a jako vůbec první provozovatel jej předvedl na pravidelné lince do Prahy 4. dubna 1971. Mezi bulharskými stroji byly rovněž čtyři letouny (LZ-TUG, -TUU, -TUV a -TUZ), provozované od roku 1972 vládní letkou ČSSR. Dalším letounem v parku Balkanu byl Tu-134A LZ-TUP, který po převzetí vojenským letectvem opět nosil trupové číslo 050. V srpnu 1980 se zase jako LZ-TUP vrátil národnímu dopravci. Balkan rovněž používal jeden stroj Tu-134B-3 (LZ-TUT) se salonním interiérem pro vládní potřeby. Dva Tu-134A-3 (5352303, LZ-TUL a 4352307, LZ-TUN) užívala rovněž bulharská letecká společnost Hamus Air.
Jugoslávský dopravce Aviogenex, založený v roce 1969, zpočátku létal se dvěma Tu-134 (9350701, YU-AHH a 9350705, YU-AHI).