Kurt Vonnegut, Jr. [vo.nə.gət], (11. listopadu 1922, Indianapolis – 11. dubna 2007, New York) byl americký spisovatel, známý zejména díky knihám jako Jatka č. 5 (1969), Kolíbka (1963) nebo Snídaně šampiónů (1973), v nichž dokázal mísit prvky satiry, černého humoru a science fiction.
Život
Raná léta Kurt Vonnegut se narodil v Indianapolisu 11. listopadu 1922 (americký Den veteránů) do čtvrté generace německých přistěhovalců jako syn a vnuk indianapoliských architektů firmy Vonnegut & Bohn. Během studia na Shortridgeské střední škole v Indianapolisu se Vonnegut stal editorem The Daily Echo, vůbec prvního středoškolského deníku v Americe. V letech 1941 až 1942 studoval biochemii na Cornellově univerzitě. Stejně jako jeho otec se stal členem spolku Delta Upsilon. Působil také jako editor studentských novin The Cornell Daily Sun. Vonnegut v té době nastoupil do armády, která ho poté poslala studovat strojní inženýrství na Carnegieho technický institut a na univerzitu v Tennessee. 14. května 1944, na Den matek, spáchala jeho matka Edith S. (Lieber) Vonnegutová sebevraždu.
Druhá světová válka Vonnegutovy zážitky z války, kterou prožil nejprve jako voják a poté jako válečný zajatec, měly zásadní vliv na jeho pozdější tvorbu. V zimě roku 1944 se během ofenzívy v Ardenách jako desátník 106. pěší divize ocitnul odříznut od zbytku jednotky, až ho 14. prosince, po několikadenním bloudění za nepřátelskou linií, zajaly jednotky Wehrmachtu a převezly do Drážďan, kde se stal svědkem ničivého bombardování města. Vonnegut byl jedním ze sedmi amerických válečných zajatců, kteří bombardování přežili v podzemním krytu místních jatek. Jatka za války sloužila jako zajatecký tábor. Administrativní budova tohoto tábora měla adresu Schlachthof Fünf (Jatka č. 5), tento název pak vězni používali pro celý tábor. „Naprostá destrukce,“ vzpomínal Vonnegut, „nesmírné krveprolití.“ Od Němců dostal za úkol nosit těla do masových hrobů. „K pohřbení tam ale bylo až příliš mnoho těl. Nacisti tam proto namísto toho poslali jednotky s plamenomety. Ostatky všech těch civilistů byly spáleny na popel.“ Tato zkušenost tvoří jádro jedné z jeho nejznámějších knih, Jatek č. 5, a je námětem nejméně šesti dalších.
Vonneguta osvobodily jednotky Rudé armády v květnu 1945. Po návratu do Ameriky byl vyznamenán Purpurovým srdcem za „směšně zanedbatelné zranění“, jak sám řekl. Sarah Land Prakken: The Reader's Adviser: A Layman's Guide to Literature, R. R. Bowker 1974, , p. 623; Arthur Salm: Novelist Kurt Vonnegut: So it goes, The San Diego Union-Tribune 15 April 2007 V Časotřesení později napsal, že dostal řád za omrzliny.
Poválečné období Po válce Vonnegut studoval antropologii na univerzitě v Chicagu. Pracoval také jako policejní zpravodaj pro City News Bureau of Chicago. V Tabatěrce z Bagomba Vonnegut píše, že univerzita odmítla jeho diplomovou práci o nezbytnosti výzkumu podobností mezi kubistickými malíři a vůdci indiánských povstání z 19. století, protože by to prý bylo „neprofesionální“. Z Chicaga odešel do Schenectady ve státě New York, kde pracoval pro General Electric v oddělení pro styk s veřejností. Chicagská univerzita později přijala jako jeho diplomovou práci knihu Kolíbka, s odvoláním na její antropologický obsah, a v roce 1971 mu udělila magisterský titul. Když už se zdálo, že zanechá psaní, nabídla mu Univerzita v Iowě místo učitele praktických dílen pro budoucí spisovatele. V té době se z Kolíbky stal bestseller a Vonnegut tak mohl začít pracovat na Jatkách č. 5, na knize, která je nyní považována za jednu z nejlepších amerických knih 20. století (mj. se objevila na seznamu sta nejlepších knih podle časopisu Time). Brzy poté se Vonnegut přestěhoval do městečka Barnstable na Cape Cod v Massachusetts.
Osobní život Do října roku 1957, kdy mu zemřel otec, byl znám jako Kurt Vonnegut, Jr (Kurt Vonnegut ml.), poté už jen jako Kurt Vonnegut. Starším bratrem byl fyzik Bernard Vonnegut, který se zabýval atmosférou a objevil, jak uměle vyvolat déšť za pomoci jodidu stříbrného.
náhled|vlevo|Kurt Vonnegut s rodinou (1955)Po válce se oženil se svou láskou z dětství, Jane Marie Coxovou, v roce 1970 se ale rozešli. Rozvedli se sice až v roce 1979, už od roku 1970 ale Vonnegut žil s fotografkou Jill Krementzovou, která se později stala jeho druhou ženou. Měl sedm dětí, z toho tři vlastní z prvního manželství. Tři děti své sestry Alice adoptoval Vonnegut poté, co zemřela na rakovinu. S Jill Krementzovou pak ještě adoptovali dceru Lily. Dvě z jeho dětí vydaly vlastní knihy. Syn Mark napsal Expres do ráje, ve kterém popisuje své zážitky z konce 60. let, kdy prodělal několik těžkých záchvatů schizofrenie, až skončil na psychiatrii. Mark připustil, že sklony k duševním chorobám mohou být zčásti dědičné. Po tom, co prožil, se rozhodl studovat medicínu a ortomolekulární psychiatrii. Mark byl pojmenován po Marku Twainovi, jehož Vonnegut považoval za jednoho z amerických svatých. Dcera Edith („Edie“) se stala malířkou. Své dílo vydala v knize Domestic Godesses (Domácí bohyně). V 70. letech byla provdána za kontroverzního novináře Geralda Riveru. Edith byla pojmenována po Kurtově matce Edith Lieberové.
náhled|Kurt Vonnegut (1965)Nejmladší dcera Nanette („Nanny“), pojmenovaná po Vonnegutově babičce z otcovy strany Nannete Schullové, se provdala za realistického malíře Scotta Priora. Stala se častým námětem jeho obrazů, například Nanny and Rose. Tři ze čtyř adoptovaných dětí jsou jeho vlastní synovci: James, Steven a Kurt Adams, čtvrtá je Lily, kterou adoptovali jako malou v roce 1982 (v současné době působí jako herečka a zpěvačka). James, Steven a Kurt byli adoptováni v roce 1958, kdy jim během jednoho týdne zemřeli oba rodiče. Jejich otec zahynul v osobním vlaku, který v New Jersey sjel z otevřeného zvedacího mostu, zatímco jejich matka, Vonnegutova sestra Alice, zemřela na rakovinu. V Časotřesení Vonnegut píše, že Aliciin manžel zemřel o pouhé dva dny dříve než ona. Její rodina se smrt manžela snažila před Alicí utajit, ona se to ale den před svou vlastní smrtí dozvěděla z novin New York Daily News, které ji přinesl jeden pacient. Její čtvrtý a nejmladší syn Peter Nice začal žít u rodiny svého otce v Alabamě.
Dne 11. listopadu 1999 byl po Vonnegutovi na jeho počest pojmenován asteroid 25399 Vonnegut. Dne 31. ledna 2001 zachvátil horní patro jeho domu požár. Vonnegut se nadýchal kouřových zplodin a byl převezen do nemocnice, kde se čtyři dny nacházel v kritickém stavu. Přežil, ale jeho osobní archiv byl zničen.
Vonnegut údajně kouřil cigarety značky Pall Mall bez filtru, což označil za „stylový způsob, jak spáchat sebevraždu“.
Smrt Vonnegut zemřel 11. dubna 2007 ve věku 84 let, kdy podlehl těžkým následkům poranění mozku, která utrpěl po pádu v bytě na Manhattanu.
Posmrtné pocty Po smrti byla Vonnegutova památka uctěna na výroční přednášce indianapoliské knihovny McFadden Memorial Lecture. Vonnegut měl pro tuto událost nachystanou řeč (nyní se o ní mluví jako o tom posledním, co v životě napsal), kterou nakonec předčítal jeho syn Mark. Proslov končí slovy: „Děkuji vám za pozornost. Mizím odsud.“
Jako vzpomínka na Vonneguta se po jeho smrti objevila před závěrečnými titulky amerického pořadu The Daily Show Jona Stewarta slavná věta „Tak to chodí“, kterou Vonnegut sám komentoval smrt. Stewart s ním v minulosti natočil rozhovor, ve kterém Vonnegut tvrdí, že důkazem, že evoluce je řízena nějakou božskou silou, je kapavka, hroši a žirafy. Tento námět použil i ve svých kresbách. Na jedné z nich se píše: „Evoluce je strašně tvořivá. To jen díky ní máme žirafy a kapavku.“
Režisér Michael Moore zařadil na konec svého filmu SiCKO z roku 2007 poděkování: „Děkuju za všechno, Kurte Vonnegute.“
Kariéra spisovatele Vonnegutova první povídka Zpráva o Barnhousově efektu byla otištěna 11. února 1950 v časopise Collier´s (později se objevila ve sbírce Vítejte v opičárně). První vydanou knihou se stal roku 1952 antiutopický román Mechanické piano (Player Piano), ve kterém je lidská pracovní síla ve velkém nahrazena stroji. Až do vydání druhého románu Sirény z Titanu (The Sirens of Titan), Vonnegut pokračoval v psaní povídek. V 60. letech se styl jeho psaní začal měnit. Od poměrně pevně strukturované Kolíbky (za kterou obdržel v roce 1971 magisterský titul) přešel ke spíše experimentální struktuře opěvovaných, poloautobiografických Jatek č. 5.
S experimentováním pokračoval i ve Snídani šampiónů (Breakfast of Champions, 1973). Kniha je plná Vonnegutových hrubých kreseb a dlouhých, navzájem nesouvisejících pasáží. Jako deus ex machina se v ní objevuje i sám autor.
náhled|Kurt Vonnegut v době služby v armádě Vonnegut se roku 1984 pokusil o sebevraždu, o čemž později píše v několika esejích. Snídaně šampiónů se stala jednou z jeho nejprodávanějších knih. Kromě Vonneguta samotného v ní vystupuje i několik dalších postav, které se pak znovu objevují i v jeho dalších knihách. Jednou z nich je sci-fi spisovatel Kilgore Trout, který ve Snídani šampiónů hraje hlavní roli a mimo jiné také komunikuje s postavou autora.
Ačkoliv spousta Vonnegutových knih obsahuje sci-fi motivy, velké oblibě se těší i mimo okruh čtenářů a kritiků tohoto žánru. Velký podíl na tom jistě má i silné anti-autoritářské vyznění jeho knih. Například ve známé povídce Harrison Bergeron Vonnegut ukazuje, k jak hroznému útlaku může dojít, když se spojí étos, jakým je v tomto případě rovnostářství, s příliš velkou mocí.
Vonnegutův hlas k nám promlouvá z většiny jeho děl. Často je to skrz postavu autora sci-fi Kilgora Trouta (jehož jméno je odvozeno od jména skutečného autora sci-fi Theodora Sturgeona). Je pro něj charakteristická divoká představivost a těžký cynismus mírněný humanismem.
V předmluvě ke Snídani šampiónů Vonnegut popisuje, jak jako malý kluk viděl skupinku mužů, postižených pohybovou ataxií. Měl tehdy pocit, že muži chodí jako rozbité stroje, zdraví lidé potom musí být fungující stroje, to by tedy znamenalo, že lidé jsou bezmocnými zajatci determinismu. Tímto motivem se Vonnegut zabývá ve svém nejslavnějším románu Jatka č. 5, jejichž hlavní hrdina Billy Pilgrim "pendluje v čase" a na svůj vlastní život má tak malý vliv, že ani netuší, v jakém okamžiku svého života se tu kterou minutu ocitne.
Z Jatek č. 5 pochází také známé rčení „Tak to chodí“ ("So it goes"), které Vonnegut používá, když vypráví o smrti. Rčení se stalo sloganem odpůrců války ve Vietnamu v 60. letech 20. století. „Je v něm jednoduchost, ironie i lítost zároveň, přesně podle Vonnegutova stylu.“
Po vydání Časotřesení v roce 1997 Vonnegut prohlásil, že už nikdy žádnou knihu nenapíše. Až do své smrti v roce 2007 pokračoval ve psaní pro měsíčník In These Times, kde působil jako šéfredaktor. Zaměřoval se na všemožná témata, od současné americké politiky po popisy jednoduchých témat jako třeba cesty na poštu. V roce 2005 bylo několik jeho esejů zveřejněno v knize Muž bez vlasti, která se stala bestsellerem. Vonnegut trval na tom, že to bude jeho poslední příspěvek literatuře. Cesta na poštu je vonnegutovskou rozpravou o tom, o co všechno nás připravilo osamělé klikání na tlačítko „Odeslat e-mail“. Jako luddita truchlí nad smrtí psacích strojů. Popisuje, co všechno dělal, než odeslal text na přepsání písařce. Nejdřív šel do novinového stánku, tam si vystál frontu, ve které mohl pozorovat lidi nebo si s nimi popovídat. Věděl, že zrovna tento stánek měl přesně ten druh obálek, jaký potřeboval. Velké obálky z konopného papíru s neobvyklým zavíráním. Buď je zavřete pomocí kovových patentek nebo je můžete olíznout. Vonnegut dělal obojí.Vonnegut, K.: Muž bez vlasti, s. 69