Rupnikova linie byla linie stálého opevnění, která byla budována od roku 1926 až do roku 1941 v Jugoslávii, na hranicích s Itálií (též nazývána Západní fronta), od roku 1938 také na nové hranici s Třetí říší a Maďarskem (Severní fronta) a v menší míře na ostatních hranicích. Byla stavěna podle vzoru Československého opevnění a Maginotovy linie. Pojmenovaná je po generálu Leonu Rupnikovi.

Historie

Příprava opevňovacích prací Po skončení první světové války byla Rapallskou smlouvou určena nová hranice mezi Itálií a Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců. Italové obsadili část někdejšího rakousko-uherského území s většinově slovinským a chorvatským obyvatelstvem (téměř celé Rakouské přímoří, západní část Kraňského vévodství a bývalé dalmatské hlavní město Zadar), ale netajili se ještě většími ambicemi, což vytvářelo mezi dvěma státy už od dvacátých let napětí.

Popud k vytvoření linie opevnění podali francouzští vojenští experti. Roku 1926 byla zřízena komise pro posouzení operačního a taktického významu Západní fronty a komise pro technicko-fortifikační plánování opevnění Západní fronty. V roce 1927 probíhaly první velké přípravné práce u italských hranic v prostoru Vrhnika a v letech 1930 a 1931 přicházejí první úvahy o opevnění hranice s Maďarskem.

Opevňování italsko-jugoslávské hranice však začalo ze strany Italů, kteří už v roce 1931 zahájili výstavbu Alpského valu. Italské napadení Etiopie v roce 1935 jasně ukázalo expanzionistické tendence italského fašistického režimu, což přimělo Jugoslávii uspíšit realizaci vlastního opevnění proti Itálii.

První ucelenou představu o opevňování Západní fronty předložil náčelník hlavního štábu generál Ljubomir Marić v roce 1935. Pro vytváření základní koncepce opevňování byla zřízena Stálá opevňovací komise (Stalna komisija za utvrđivanje) se sídlem v Bělehradu. Avšak největším problémem byla nezkušenost s pevnostní výstavbou a proto se Jugoslávie obracela na konzultanty ve Francii, od roku 1936 i na svého spojence Československo. Čtyři jugoslávští důstojníci v dubnu 1936 navštívili Ředitelství opevňovacích prací, kde měli za úkol seznámit se základním principem opevňování.

Výstavba opevnění V roce 1936 byl podle československého vzoru přijat plán opevňování jugoslávských hranic, který nejohroženější úseky Západní fronty přehrazoval těžkým opevněním, které tvořily dělostřelecké tvrze a pěchotní sruby. Pro vyplnění do prostor mezi tyto prostory bylo plánováno polní opevnění a překážky. (dále jen Vouk 2016) V červnu 1936 přijali v Československu druhou delegaci z Jugoslávie, která se zaměřila na konstrukci zvonů a střílen. 11. září 1936 dostaly Škodovy závody první poptávku po padesáti pancéřových zvonech pro jugoslávské opevnění, ale vzhledem k plné vytíženosti výrobou pancéřových prvků pro československé opevnění nebyla kapacita na výrobu pro export. 19. května 1937 byl vydán rozkaz k zahájení projekčních prací a 31. srpna byly odevzdány plány opevnění. V červenci 1937 navštívili jugoslávští důstojníci ŘOP v Praze a zajímali se především o takticko-technické parametry československého opevnění a také jim bylo umožněno zhlédnout linie v ŽSV Králíky. Dále v roce 1937 byl ustanoven Štáb velitelství opevňovacích prací (Štab rukovaoca radova za utvrđivanje), který měl za úkol zajišťování výstavby.

thumb|right|250px|Sektory Rupnikovy linie Došlo také k rozdělení hranice na pět stavebních úseků a později jako pevnostních úseků (od severu k jihu). Každý úsek měl své velitelství a dále byl rozdělen na podúseky: Pevnostní úsek č. 4 Železniki Pevnostní úsek č. 3 Škofja Loka Pevnostní úsek č. 1 Vrhnika Pevnostní úsek č. 5 Cerknica Pevnostní úsek č. 2 Sušak

Na počátku roku 1938 přijeli opět na kralický úsek mjr. Vladimír Mazur, plk. Miroslav Opačić, kpt. Milan Koprivec, kpt. Branko Šuster, kpt. Branko Poljanec a kpt. Milan Koprivec, aby si znovu a důkladněji prohlédli technické detaily. Čím více informací o výstavbě opevnění dostávali, tím víc zastávali názory, že jugoslávský průmysl takovou náročnost prvků nezvládne a zda by nebylo výhodnější přejít k výstavbě menších, méně nákladnějších objektů po celé hranici.

13. března 1938, po anšlusu Rakouska, se zde otevřel nový, 322 km dlouhý, úsek na severozápadní hranici Jugoslávie, ohrožený ze strany nacistického Německa. Ihned vzniká pevnostní úsek č. 6 Jesenice-Ptuj, známý také jako Severní fronta. Zatímco západní část severní hranice procházela horským terénem, takže stačilo opevnit pouze několik průsmyků, východní vyžadovala mnohem důkladnější opevnění. Bylo zda navrženo opevnění významných hraničních přechodů Šentilj, Trate a Gornja Radgona s dalšími několika většími i menšími obrannými postaveníme dále ve vnitrozemí. V nejsilněji opevněné oblasti kolem města Maribor činila hloubka obrany až 60 km od hranic do vnitrozemí s celkem osmi obrannými postaveními (z toho třemi hlavními).

18. března byl jmenován velitelem opevňovacích prací divizní generál Lav Rupnik. 21. června 1938 bylo schváleno spojení Severní a Západní fronty. Poté byl vytvořen Opevňovací štáb (Štab za utvrđivanje) se sídlem v Lublani, který převzal upravenou strukturu řízení v rámci šesti pevnostní úseků. Velitelem štábu byl zvolen Lav Rupnik.

V roce 1938 se opět Jugoslávci zúčastňují návštěvy hlavního štábu a vytyčování linie opevnění u Velvar v Československu. S dodávkou materiálu z Československa na jugoslávské opevnění to ale vypadalo špatně, protože ŘOP nestačilo s zásobou vlastních pevností. 29. července požádal armádní generál Ljubomir Marić po Československu vojenský materiál, který ŘOP povolila, avšak žádný materiál se nestihl dodat a po Mnichovské dohodě se alespoň Jugoslávie snažila získat československé odborníky se zkušenostmi na opevnění, avšak nebylo tomu vyhověno.

20. prosince 1938 se na poradě ministra armády a námořnictva rozhodlo o přeorientování stavby opevnění z Italské hranici na hranici s Německem. V březnu 1939 byl přijat plán opevňování německých a maďarských hranic, na maďarské hranici vznikly nové pevnostní úseky č. 7 Osijek, č. 8 Sombor, č. 9 Subotica, č. 10 Velký kanál, č. 11 Senta a č. 12 Bačko Topolské a Čantavirsko-Pačirské postavení. Mezi úseky č. 6 a č. 7 byla mezera v délce 250 km – v této oblasti totiž tvořila řeka Dráva mohutnou přírodní překážku, doplněnou jen slabším opevněním. Po vstupu italských vojsk do Albánie byly započaty přípravy na opevňování i této 465 km dlouhé hranice. Potřebné finanční prostředky pro rok 1939 – 1942 byly vypočítány na 1,777 miliardy dinárů. Celkově byly potřebné finanční prostředky vyčísleny na 2,330 miliardy dinárů.Habrnál 2004, s. 30 Vedle pravidelné armády bylo povoláno také 40 000 záložníků, kteří se v rámci vojenského cvičení zapojili do budování opevnění. V roce 1939 se těžiště výstavby soustředilo na severní frontu a opevňování západní fronty se omezilo na objekty zesíleného polního opevnění; byla pozastavena stavba těžkých objektů s výjimkou tvrzí, na nichž pracovaly civilní firmy.Vouk 2016, s. 46

15. ledna 1940 byl jmenován novým náčelníkem hlavního generálního štábu generál Petar Kosić, který vydal rozkaz k přepracování válečných plánů na variantu R-40, která počítala s útokem na Jugoslávii z Německa, Maďarska, Bulharska i Itálie, spoléhala se na spojeneckou pomoc Francie a počítala s dalším posilováním opevnění především na severní hranici.Habrnál 2004, s. 235 Definitivní plán opevňovacích prací, který byl na počátku roku 1940 předložen hlavnímu generálnímu štábu, plánoval, že v roce 1940 bude postaveno na všech pevnostních úsecích 28 tvrzových a 21 izolovaných těžkých objektů (v pevnostních úsecích č. 1 a 3), 713 malých typových objektů (nejvíce v úsecích č. 8, 9 a 10) a 1410 hnízd všech vzorů. Krátce po schválení válečného plánu R-40 ale Německo porazilo Francii, čímž Jugoslávie přišla o hlavního spojence. Opět se ve velké míře rozběhla výstavba opevnění na Západní frontě, ale ještě v průběhu roku 1940 došlo v zájmu zrychlení výstavby k redukci plánů; byl seškrtán počet plánovaných tvrzových objektů, z tvrzí byly vypuštěny dělostřelecké objekty a na místě tvrzových pěchotních srubů bylo rozhodnuto budovat menší objekty, které by dokázaly zajistit základní bojeschopnost. Zároveň byla odložena výstavba všech těžkých objektů, které dosud nebyly rozestavěny; namísto nich se páteří opevnění měly stát malé typové objekty doplněné kulometnými hnízdy. Předsunutá postavení měla být nadále budována jen na nejohroženějších směrech. Na konci roku 1940 bylo také započato s výstavbou opevnění v přímořských oblastech.Habrnál 2004, s. 34–41

Budování opevnění znamenalo v letech 1938–1941 velký ekonomický přínos pro místní obyvatele v pohraniční oblasti, kteří našli práci na stavbě pevností, ale také poskytovali ubytování a stravování tisícům dělníků. Přelom roku 1940/1941 byl obdobím největší aktivity ve stavební činnosti. Na budování pevnostních linií pracovalo 60 000 vojáků i civilistů (oproti 30 000 v roce 1939).

Politický vývoj byl ale neúprosný a Jugoslávie, jež se dosud snažila ozbrojenému konfliktu vyhnout, se ocitla v bezvýchodné situaci. Německo a Itálie vyvíjely nátlak na přistoupení Jugoslávského království k Paktu tří, což někteří představitelé Slovinců a Chorvatů podporovali, zatímco Srbové v čele s premiérem Dragišou Cvetkovićem to odmítali. Přitom však bylo zřejmé, že Jugoslávie nemůže v případě útoku očekávat jakoukoli spojeneckou pomoc. Schvalovalo se k válečnému konfliktu, a tak začátkem března 1941 ministr rozhodl o ukončení činnosti opevňovacího štábu i štábů hlavního pracovního velitelství a přemístění velitelů dle mobilizačních směrnic. Nedokončené pevnosti Rupnikovy linie byly obsazeny, k rekrutům se v posádkách přidali záložníci povolaní z bezprostředního okolí opevněné linie.

V beznadějné situaci, kdy byla země obklopena nepřáteli (všichni její sousedé vyjma Řecka se ocitli v táboře mocností Osy) nakonec jugoslávská vláda i přes odpor armády podepsala 25. března 1941 dohodu o přistoupení Jugoslávie k Paktu tří. Tím zdánlivě nebezpečí ozbrojeného konfliktu pominulo, takže začala deaktivace opevnění a propouštění záložníků z posádek. Spojenectví s nacistickým Německem se ale setkalo se značným odporem, a tak o dva dny později, 27. března, proběhl vojenský puč, který proněmeckou vládu svrhl. Nová vojenská vláda orientující se na spojenectví s Velkou Británií se snažila získat čas, a tak ujišťovala Německo, že podepsaná dohoda platí, přesto bylo zřejmé, že německá odveta brzy přijde. Jugoslávská vláda přesto doufala, že se podaří dosáhnout dohody nebo že německé přípravy na útok budou trvat alespoň několik týdnů, a tak se dopustila osudové chyby, že ve snaze nevyprovokovat Hitlera předčasně rozhodla 29. března o vyhlášení nikoli všeobecné, ale skryté mobilizace, a tak do německého útoku nebyla armáda v plné bojové pohotovosti (ve skutečnosti rozzuřený Adolf Hitler hned 27. března vydal rozkaz vydal rozkaz k co nejrychlejšímu útoku a zničení Jugoslávie jako státu).Habrnál 2004, s. 240–243

31. března 1941 byl vydán výnos o zrušení opevňovacího štábu, čímž snahy o vybudování pevnostního systému v Jugoslávii skončily.

Opevnění za války Rupnikova linie byla na rozdíl od československého opevnění skutečně využita ve válce, pro kterou byla stavěna. Německá reakce na vojenský puč na sebe nenechala dlouho čekat a na Květnou neděli 6. dubna v ranních hodinách začala bez vyhlášení války invaze Německa, Itálie a Maďarska do Jugoslávie – Dubnová válka. Navzdory varování rozvědky přišel útok jako překvapení. Armáda byla dosud v procesu skryté mobilizace, a tak jediné, co stálo útočníkům v cestě, byly jednotky pohraniční stráže a posádky opevnění Rupnikovy linie.

Boje o Rupnikovu linii