Muammar Kaddáfí či al-Kaddáfi /arabsky / (7. června 1942 Syrta, Libye – 20. října 2011 Syrta, Libye) byl voják s hodností plukovníka, který byl od roku 1969 jako „Vůdce Velké revoluce z 1. září a Libyjské arabské lidové socialistické džamáhíríje“ vládcem Libye a do roku 2011 byl také jeden z nejdéle vládnoucích vůdců na světě.
Po vypuknutí povstání v únoru roku 2011 a následné vojenské intervenci mezinárodních sil v březnu roku 2011 se oblast pod jeho kontrolou zmenšila, načež začal zpět ztracené území dobývat. Během července a srpna 2011 se však situace opět obrátila a 23. srpna 2011 povstalci dobyli Kaddáfího sídlo Báb al-Azízíju, aniž by nalezli jeho samotného. Byl stíhán Mezinárodním trestním soudem kvůli obviněním ze spáchání zločinů proti lidskosti. 20. října 2011 byl dopaden skupinou povstalců, lynčován a poté zastřelen.
Biografie Narodil se jako syn kočovného beduínského zemědělce v poušti nedaleko přístavního města Syrta v roce 1942 v Libyi, která byla tehdy součástí italské koloniální říše. Základní vzdělání získal v Misurátě. V období studií byl zastáncem ideologie egyptského státníka Gamála Abdula Násira a stal se zapřisáhlým odpůrcem monarchie. V roce 1961 byl vyhozen z internátní školy ve městě Sabhá za nepovolené organizování studentů a účast na demonstracích proti vystoupení Sýrie ze svazku Sjednocené arabské republiky. V témže roce zahájil studium na Libyjské vojenské akademii v Benghází. V roce 1965 byl poslán na několik měsíců do Královské vojenské akademie v Sandhurstu. Domů se vrátil v roce 1966 jako důstojník s hodností kapitána spojovacího vojska.
Vojenský převrat Od ledna roku 1969 začal plánovat společně se skupinou důstojníků převrat. Jeho cílem bylo zrušení monarchie a nastolení vojenské vlády. Akce byla několikrát odložena, k vypuknutí převratu tak došlo až 1. září 1969. Výsledkem bylo sesazení libyjského krále Idrise I., který byl tou dobou na léčení v Turecku. Nekrvavou cestou se Kaddáfí ujal vlády nad Libyí a nechal se jako voják s hodností plukovníka jmenovat vrchním velitelem ozbrojených sil.
Ideologie
Režim, který v Libyi nastolil, byl ideologicky založen na takzvaném „islámském socialismu“, tedy směsi arabského nacionalismu a socialismu. Své politické názory shrnul v takzvané Zelené knize, publikované ve třech dílech mezi roky 1975 a 1979. Vyjádřil se zde k různým tématům od politiky přes společenskou morálku až po sport. Myšlenky obsažené v této knize považoval za ideál uspořádání státu i společnosti.
Jeho soukromou ochranku tvořily ženy. Pod názvem Amazonská garda ho doprovázely nejen v Libyi, ale i na důležitých zahraničních jednáních. Jeho syn Al-Sádí byl aktivním fotbalistou, v roce 2007 si dokonce zahrál italskou Serii A za Sampdorii.
Vláda náhled|vlevo|Kaddáfí na arabském summitu v Libyi v roce 1969, krátce po zářijové revoluci, která svrhla krále Idrise. Kaddáfí sedí v uniformě uprostřed s prezidentem Násirem (vlevo) a syrským presidentem al-Atasím (vpravo). V zahraniční politice utužoval vztahy s arabskými zeměmi. V roce 1970 se jmenoval premiérem i ministrem obrany a podařilo se mu vynutit zrušení americké vojenské základny na předměstí Tripolisu a britské vojenské základny v Tobruku. Do konce téhož roku vyhnal asi 20 tisíc obyvatel italské národnosti.
Základem jeho hospodářské politiky bylo znárodnění ropných rafinérií. Zakázal také alkohol a hazardní hry. V době, kdy přebíral vládu, patřila Libye dle HDP na hlavu k jedněm z nejbohatších států světa; od kteréžto doby se poměr HDP na hlavu vůči ostatním zemím světa radikálně snížil. Během jeho vlády, podobně jako v jiných zemích rozvojového světa, gramotnost stoupala, v případě Libye z 10 na 89 %, přičemž poslední údaj Libyi řadí mezi třetinu nejvzdělanějších zemí světa (12. ze 44 pozic). Gramotnost mládeže do patnácti let je 100%, což je v rozvojových zemích běžný výsledek. Výrazně negramotnější jsou ženy – 17 % negramotných, zatímco mužů je v Libyi negramotných jen 4 %.
Co se zdravotnictví týče, Libye byla spíše světovým průměrem a ve srovnání kvality služeb s ostatními zeměmi se dle Světové zdravotnické organizace umístila na 87. příčce ze 190 zkoumaných zemí světa, přičemž zaostávala za Egyptem, Alžírskem, Tuniskem. Ačkoliv bylo zdravotnictví teoreticky bezplatné, Libyjci využívali soukromých zdravotnických zařízení či cestovali do zahraničí, aby získali adekvátní zdravotní péči, zejména v případě vážných zdravotních komplikací. Veškerá tato péče byla hrazena soukromě, přičemž v roce 2006 soukromé výdaje tvořily 23 % celkových výdajů na zdravotnictví. Průměrný věk dožití je v Libyi dnes nejvyšší na kontinentu (muži 75 let, ženy 80 let; tedy vyšší než v České republice). Za vlády Muammara Kaddáfího byl veřejný dluh Libye nulový. Tento přínos svého ropného bohatství si Libye uchovala i po revoluci roku 2011.
V průběhu Kaddáfího vlády Libye profitovala z narůstajících cen ropy po ropné krizi roku 1973. Během jeho vlády se ekonomika nijak nediverzifikovala, až do jejího konce tvořil vývoz ropy 70 % HDP.
Vláda Kaddáfího mimo jiné vykazovala vysokou míru korupce. Na indexu vnímání korupce je Libye na 146. místě světového žebříčku, z celkového počtu 178 zemí. Hranici mezi soukromým majetkem Kaddáfího či jeho příbuzných, a majetkem státu bylo často těžké rozlišit.
V osmdesátých letech byla zahájena stavba Velké umělé řeky, největšího zavlažovacího systému na světě podle Guinnessovy knihy rekordů, kam byla zapsána v roce 2008.
Vztahy se zeměmi socialistického bloku náhled|vlevo|Kaddáfí a rumunský vůdce Nicolae Ceaușescu v Bukurešti roku 1974 V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století udržoval poměrně dobré vztahy se Sovětským svazem a dalšími zeměmi socialistického bloku. Odborníci z těchto zemí se výraznou měrou podíleli na budování libyjského ropného průmyslu a infrastruktury. Uvedené státy byly také hlavními dodavateli zbraní pro libyjskou armádu a letectvo během studené války. Mezi tyto dodavatele patřila i ČSSR, která dodala do Libye těžkou výzbroj v řádech miliard korun. Československá výbušnina semtex, oficiálně nakoupená pro civilní účely, pak byla využívána při teroristických útocích. Dne 20. června 1978 převzal Kaddáfí při návštěvě ČSSR z rukou prezidenta Gustáva Husáka Řád Bílého lva I. třídy s řetězem.
Obchodní spolupráce postkomunistických zemí s Libyí ovšem stále pokračuje. Ruská federace nadále zůstává největším příjemcem libyjských výdajů na zbrojení.
Zemím bývalého východního bloku se však nevyhnuly projevy Kaddáfího nevypočitatelnosti. V roce 1998 se rozšířil v Bengházské nemocnici v důsledku tristních hygienických podmínek virus HIV mezi 426 dětmi, z čehož režim obratem obvinil čerstvý zahraniční personál. Pět bulharských sestřiček a palestinský lékař byli drženi od začátku roku 1999 ve vězení, navzdory expertním posudkům, které dokazovaly, že se děti nakazily virem ještě před jejich působením v nemocnici. Kaddáfí následně požadoval jako výkupné za jejich svobodu půl miliardy dolarů, která měla sloužit pro odškodnění rodin nemocných dětí. Během jejich pobytu ve vězení byli často vystaveni mučení a nelidskému zacházení. Zdravotnický personál byl nakonec propuštěn v roce 2007, výměnou za finanční ústupky evropských zemí.
Vztahy s africkými státy Neúspěšně se snažil o sjednocení Libye s ostatními arabskými zeměmi. Pokoušel se podpořit vojenský převrat v Egyptě a v Súdánu. Tato podpora vedla v roce 1977 až k vypuknutí čtyřdenní egyptsko-libyjské války. V roce 1981 vytvořil tzv. Islámskou legii sestavenou především z přistěhovalců ze Sahelu, která se zúčastnila několika konfliktů v regionu. Od sedmdesátých let 20. století se vojensky angažoval v sousedním Čadu a vznesl nárok na Aouzou, území o rozloze 100 tisíc km² při hranicích s Libyí bohaté zejména na uran. Ke stažení libyjských vojsk došlo až v roce 1994. V průběhu vlády vedl i neústupná jednání s Izraelem. Dlouhodobá nevraživost vůči Izraeli vyústila v roce 1995 v pohrůžky vyhnání 30 000 Palestinců ze země poté, co se OOP rozhodla vyjednávat s Izraelem o mírovém řešení jejich konfliktu v rámci dohody z Osla. Své výhrůžky začal záhy naplňovat. Kaddáfí prohlásil tento akt za službu palestinskému národu, neboť dle jeho slov sionisté plánovali vytvořit „Palestinu bez Palestinců“, a zároveň vyzval ostatní arabské státy, aby jednaly stejně. Vyhánění Palestinců pokračovalo až do začátku roku 1997, celkový počet Palestinců, kteří byli donuceni opustit zemi, se odhaduje na 15 000.
Vztahy s USA a západními státy Stal se známým pro své nevypočitatelné a nepředvídatelné chování na mezinárodní scéně. Jeho vláda financovala mnoho revolučních či teroristických skupin po celém světě, včetně Černých panterů a Nation of Islam ve Spojených státech a Irské republikánské armády v Severním Irsku. Libye se tak dostala pod vedením Kaddáfího na seznam států podporujících terorismus, vedený americkým ministerstvem zahraničí, a to v roce 1979.
V roce 1986 jeho vláda dle dokumentů nalezených v archivu Stasi zorganizovala bombový útok na diskotéku La Belle v Západním Berlíně, při němž zemřeli tři lidé včetně amerických občanů, dále bylo zraněno 200 lidí. Po tomto teroristickém útoku došla USA trpělivost s Kaddáfího podporou terorismu, což vyústilo v odvetu Spojených států ve formě bombardování Tripolisu a Benghází, při kterém zahynulo přes 100 lidí a kde měla dle Kaddáfího tvrzení zemřít i jeho adoptovaná dcera Hanna.
Ohledně úmrtí Hanny však již od začátku existovaly rozpory. Noviny s odkazem na vládní úředníky udávaly rozdílný věk v době úmrtí (12 až 15 měsíců). Později byla objevena dokumentace jejího dalšího života. Hanna byla nejen zachycena na rodinném videu z doby po bombardování Tripolisu či při snídani na fotografii z roku 1999, ale též byly v Kaddáfího rezidenci objeveny její studijní výsledky z lékařské fakulty či certifikát studia angličtiny. Německým novinám Die Welt se pak podařilo získat i svědectví doktora, který se s ní setkal. Britské úřady si pak dokonce v roce 2010 vyměnily e-maily, které se zabývaly vydáním dvouletého víza pro Hannu.
Ani po bombardování se však Kaddáfí nedokázal vyhnout dalším aférám spojeným s terorismem. V prosinci 1988 se zřítilo v důsledku bombového útoku nad skotským městečkem Lockerbie letadlo Pan Am 103 s 259 cestujícími, dalších 11 lidí zahynulo pod troskami. Libye v té době svůj podíl na události odmítala, vinu přiznala až v roce 2003 ve snaze o sblížení se Západem, kdy se dodatečně zavázala vyplatit pozůstalým celkem 2,7 miliardy dolarů.
O rok později, 19. září 1989, se Libye pod Kaddáfího vládou podílela na útoku, který byl veden proti francouzskému letu UTA 772, při kterém zemřelo 170 lidí na palubě. Vinu přiznala Libye v roce 2003 společně s vinou na událostech z Lockerbie.
Za vlády Reagana a Bushe st. v USA se libyjsko-americké vztahy spíše horšily, než aby se věci hnuly a daly se do pořádku. USA po bombardování Tripolisu a Benghází tlačily na Libyi a chtěly po ní, aby se zbavila chemických zbraní. To však Kaddáfí kategoricky odmítl. Od nástupu Billa Clintona do prezidentské funkce v USA si Libyjci hodně slibovali od vylepšení vzájemných vztahů USA a Libye. Nicméně se spletli a Clinton pokračoval v politice proti Libyi jako jeho dva předchůdci.
Sblížení se Západem ukázala až jeho reakce na zářijové útoky na New York a Washington v roce 2001. Ostře je odsoudil a přislíbil pomoc v boji proti Al-Kajdě.
V říjnu 2003 pak byla zadržena námořní dodávka součástek centrifug, které by mohly být využity při obohacování uranu. Tato operace byla zprvu utajována. Nezávisle na této akci měla údajně probíhat neveřejná mezinárodní jednání o ukončení libyjského programu v oblasti zbraní hromadného ničení. Na konci roku Kaddáfí oznámil, že se jich vzdá. Teprve poté byla zpráva o úspěšném zadržení jaderného materiálu zveřejněna.