Terminální balistika je odvětví vědního oboru balistiky. Zabývá se chováním střely ve chvíli, kdy zasáhne cíl. Pokud je cílem lidské tělo nebo jiný živý tvor, pak je často toto chování označováno jako „zastavovací efekt“.

Terminální balistika se zabývá jak projektily malých ráží (ruční zbraně), tak i velkými rážemi (dělostřelectvo).

Dělení projektilů Pro účely terminální balistiky je možné dělit projektily do třech tříd: určené k dosažení maximální přesnosti na různé vzdálenosti, určené k maximalizaci poškození cíle penetrací do cíle jak nejhlouběji je to možné, určené k maximalizaci poškození cíle řízenou deformací střely, čímž se určuje, jak hluboko do cíle má střela proniknout.

Projektily pro terčovou střelbu

Podle typu terče

Papírové terče vlevo|170px|Náboj .38 Special se střelou Wadcutter Při střelbě do papírových terčů je žádoucí, aby projektil vytvořil v terči perfektně kulatý otvor s ostrými okraji. To napomáhá přesnějšímu určení bodu zásahu v terči a tím i dosaženého skóre. Tento typ projektilu se nazývá „wadcutter“ (česky „prosekávač“). Má velmi plochou špičku a často velmi ostré okraje. Tato plochá špička vysekne v terči otvor, jehož průměr je takřka shodný s průměrem střely.

Ocelové terče Při střelbě na ocelové terče je potřeba, aby střela měla dostatek síly pro shození tohoto terče a zároveň terč samotný co nejméně poškodila. Proto se používají střely z měkkého olova nebo střely typu jacketed hollow point případně soft point (pro informace viz projektil), které se při nárazu zploští, takže se působící síla rozloží na větší plochu.

Podle vzdálenosti střelby

Střelba na krátkou vzdálenost (Krátkou vzdáleností se myslí cca 50 metrů.) Při střelbě na krátké vzdálenosti se používají většinou střely o nízké úsťové rychlosti. Zde totiž aerodynamika nehraje příliš velkou roli.

Střelba na dlouhou vzdálenost Pro střelbu na dlouhé vzdálenosti existují speciální střely, které se používají ve velice přesných a vysoce výkonných puškách. Jejich konstrukce se mezi jednotlivými výrobci liší. Ale všechny jsou odvozeny od střel uvedených na trh firmou Sierra Bullet Company kolem roku 1963. Konstrukce byla založena na výzkumu vzdušných sil americké armády prováděných v 50. letech 20. století, při kterých bylo zjištěno, že střely jsou při střelbách na delší vzdálenosti mnohem stabilnější a odolnější proti bočnímu větru, je-li jejich těžiště posunuto směrem dozadu. Střela MatchKing (stále se používá a je držitelkou mnoha rekordů ve střelbě) je konstrukce hollow-point (pro informace viz projektil) s malým otvorem ve špičce a se vzduchovou dutinou ve špičce pod pláštěm (předchozí typy střel tuto dutinu neměly, byly celé vyplněny olověným jádrem). Konstrukce ostatních výrobců se tomuto většinou velmi podobají. Liší se obvykle ve věcech jako velikost dutého prostoru případně přítomností zátky ve špičce z plastu nebo hliníku (jejím účelem je zlepšit aerodynamické vlastnosti střely. Díky použití lehkých materiálů má toto jen minimální vliv na umístění těžiště).

Je ale třeba zdůraznit, že tyto střely, ač obsahují dutinku stejně jako některé lovecké střely nebo střely používané policií, se po dopadu nedeformují a nezplošťují. Po dopadu se střela MatchKing totiž chová velmi nepředvídatelně. Může se otáčet kolem vlastní osy nebo se může rozpadnout. Ale nejčastěji proletí skrz a vytvoří jenom velmi úzký střelný kanál (stejně jako střela typu FMJ) a tudíž nezabíjí dostatečně rychle a efektivně.

Tento typ střely používají v odstřelovacích puškách i odstřelovači Americké armády a to jak v ráži 7,62 x 51 mm NATO tak 5.56 x 45 mm NATO. Vzhledem k vlastnostem zmíněným v předchozím odstavci má americká armáda za to, že použití těchto střel je v souladu s Haagskou konvencí.

Maximální penetrace Při střelbě na obrněné cíle nebo velmi velkou zvěř je hloubka penetrace (vniknutí) nejdůležitějším faktorem. Maximální penetrace střely se dosáhne při velké kinetické energii střely a zároveň malé dopadové ploše. Konstrukce střel používaných pro tyto účely je taková, aby se zamezilo jejich deformaci. Většinou mají olověné jádro umístěné uvnitř pláště většinou z mědi, mosazi nebo měkké oceli. Plášť zcela překrývá jádro střely v její přední části. Ale v zadní části je často obnažené olovo (to je důsledkem výrobního procesu, kdy se nejdříve vyrobí plášť do kterého se teprve následně vlévá olovo). U některých průbojných střel se ale používá místo olova tvrdší materiál, např. tvrzená ocel. Vojenská průbojná munice do ručních zbraň používá střely s ocelovým jádrem a měděným pláštěm (plášť se v tomto případě používá proto, že ocel by byla až příliš tvrdá a poškozoval by se vývrt hlavně). Současné střely ráže 5.56 x 45 mm NATO SS109 (M855) používají střely s jádrem ze dvou materiálů. V přední části je ocel, která zvyšuje odolnost střely vůči deformaci. V zadní olovo, které zvyšuje hmotnost střely a tím i průřezové zatížení střely pro lepší penetraci v měkkých cílech. U ráží, které se například používají v tankových dělech, kde je dosahováno velmi vysokých úsťových rychlostí, je více než tvrdost důležitá hustota použitých materiálů střely. Často se používá ochuzený uran.

Maximální poškození

Střely s řízenou deformací 170px|vlevo|Střela s řízenou deformací v původním stavu a expandovaná. Pistolový náboj.170px|vpravo|Střela s řízenou deformací v původním stavu a expandovaná. Puškový náboj.Jedná se o skupinu střel, jejichž účel je maximalizovat poškození cíle. Používají se hlavně při lovu a proti lidem v civilním použití. Ve vojenství se většinou nepoužívají, protože v mezinárodních střetech jsou zakázány Haagskou konvencí. Při dopadu na cíl se díky jejich konstrukci maximálně zvětší jejich plocha. Díky tomu jim tkáně při průletu skrz ně kladou větší odpor, takže dochází ke snížení penetrace a zároveň předání většího množství energie. Vedlejším efektem je zvětšení otvoru, který střela při průletu tkáněmi způsobí a jejich větší poškození.

Střely s plochým nosem 170px|vlevo|Příklad střely s plochým nosem.Nejjednodušší střela působící maximální poškození tkání je ta, která má plochou špičku (anglicky Flat point). (Vedle ní se používá ještě střela s kulatou špičkou, která umožní tkáním proplout kolem okrajů a zůstat bez poškození.) Také se zvyšuje odpor, který tkáně kladou střele při průletu, čímž se snižuje hloubka penetrace. Střely, kde má přední část plochu rovnou téměř devadesáti procentům plochy průřezu střely, se používají na lov velké a nebezpečné zvěře. Jejich nevýhodou je větší aerodynamický odpor a tudíž nejsou vhodné pro střelbu na delší vzdálenosti.

Střely, u nichž dochází po dopadu ke fragmentaci (Fragmenting) Tyto střely jsou zkonstruovány tak, aby se po dopadu do cíle zcela rozpadly (na rozdíl od střel FMJ a HP, u kterých je požadavkem to, aby si zachovaly co nejvíce své hmoty). Konstrukčně se podobají expanzivním střelám, ale mívají mnohem větší dutinku v přední části. Nebo také mohou mít tenčí plášť, čímž se snižuje jejich celková integrita. Z důvodu snížení aerodynamického odporu ale přední dutinka bývá někdy zakryta plastovou zátkou. To, jestli k fragmentaci střely vůbec dojde a pak případně její míra, je velmi závislé na její dopadové rychlosti. Díky tomu, že se střela okamžitě po dopadu rozpadne na velmi malé kousky, dojde k předání veškeré kinetické energie během velmi krátkého okamžiku. Nejběžnějším použitím je odstřel malé škodné (použití proti člověku je zakázané a pro lov velké zvěře nevhodné, protože se jednak znehodnocuje maso a pak střela nedosahuje dostatečné penetrace na to, aby mohly být zasaženy životně důležité orgány u větších kusů). Použití těchto střel na malou škodnou je velmi humánní, protože nezávisle na tom, kam je zasažena, působí takřka okamžitou smrt. Navíc nedochází k nechtěným odrazům od pevných překážek.

Střely, které se po nárazu rozpadnou (Frangible) 170px|vlevoDíky své konstrukci se při dopadu na cíl rozpadnou, čímž se velmi zvyšuje zasažený povrch. Nejčastěji tyto střely obsahují malé olověné kuličky, které až do nárazu drží pohromadě. Po nárazu pak tyto kuličky pokračují v letu každá trochu jiným směrem. Díky nízkému poměru hmotnosti k jejich kinetické energii se zastaví velmi rychle. Tyto střely jsou používány bezpečnostními agenty na palubě letadel. Minimalizuje se jejich použitím pravděpodobnost poškození letadla a průstřel cíle a tím i ostatních cestujících.

Může se zdát, že když je účel výše zmíněných střel zvýšení jejich průměru, tak by bylo lepší používat střely s velkým průměrem i bez jakýchkoliv zvětšení po dopadu do cíle. Tím by ale docházelo ke zvětšování rozměrů nábojů a tím snižování kapacity zásobníků.

Testování účinků střel v cíli a faktory mající vliv na účinek Standardním prostředkem pro testování účinků střel v cíli je balistická želatina. Je-li správně připravena, tak při určité teplotě (4 °C) mají střely při průletu skrz ní podobné účinky jako při průletu svalovými tkáněmi prasete (udržované v anestézii veterinářem). Účinek je určen zejména dvěma faktory: maximální hloubka penetrace a velikost střelného kanálu. Problém balistické želatiny je ale v určování dočasné dutiny, kterou střela vytvoří při průletu tkáněmi. Vzhledem k tomu, že tato želatina má mnohem nižší elasticitu než tkáně, tak tam, kde dojde k poškození želatiny, se tkáním nemusí stát vůbec nic. Také neodráží odolnost kůže proti proražení, která je větší než třeba u svalové tkáně.

Pro rychlé usmrcení je nutné zasažení životně důležitého orgánu, zejména některého patřící do cévní soustavy nebo nervové soustavy. Hloubka penetrace střely potřebná pro zasažení těchto orgánů se liší zvíře od zvířete. Proto neexistuje nic univerzálního, ale je třeba vybírat vhodný náboj pro ten který konkrétní cíl. Dá se říct, že čím je zvíře větší, tím větší penetrace musí střela dosahovat.

Terminální balistika z hlediska obranné střelby (zastavovací efekt) Obrannou střelbou rozumíme zejména situace, kdy je v bezprostředním vážném ohrožení lidský život, zdraví nebo majetek.

Cílem obranné střelby je zastavení útočníka. Účelem ale není jeho zabití.

U nábojů, které se v drtivé většině případů používají pro obranou střelbu, nejde o zastavení útočníka samotnou energií střely, ale zraněními, která tato střela způsobí (Zejména ztráta krve a s tím související ztráta krevního tlaku. Nebo okamžité zastavení při zasažení srdce nebo mozku) případně i psychickými stavy, do kterých se útočník po střelbě může dostat.

Zastavení útočníka je závislé na fyzických (biologických) aspektech, ale i psychologických.

Historie Koncept zastavovacího efektu se objevil na konci 19. století, když koloniální jednotky (Američané na Filipínách, Britové na Novém Zélandu) zjistily, že při boji z blízka s domorodými kmeny nebyly jejich pistole schopny zastavit útočící válečníky (i přesto, že způsobená zranění byla smrtelná). To vedlo k vývoji zbraní větší ráže, které byly schopny zastavit nepřítele jedním výstřelem bez toho, aby ho musely nutně zabít.

Dynamika střely Střela zničí nebo poškodí jakoukoliv tkáň, skrz kterou prochází a vytvoří střelný kanál. Dále způsobí roztažení přilehlých tkání, když prochází kolem nich. Tyto dva efekty se nazývají trvalá dutina (vytvoření dutiny vzniklé průletem střely) a dočasná dutina (dočasné posunutí tkáně stranou).

Rozsah, ve kterém tyto dutiny vznikají, je závislý na váze, průměru, materiálu, tvaru a rychlosti střely. To je způsobeno tím, že střela tkáň nerozřízne, ale rozdrtí.

Střely jsou konstruovány, aby se chovaly různými způsoby podle typu cíle. Mohou např. expandovat po dopadu do cíle; expandovat pouze při vysoké rychlosti; expandovat při určitém rozsahu dopadových rychlostí; může dojít ke fragmentaci při dopadu atd. Pro příklady střel a účelu jejich použití viz projektil.

Fyzický efekt

Trvalá dutina