Benedikt XVI. (občanským jménem , 16. dubna 1927 Marktl – 31. prosince 2022 Vatikán) byl německý katolický duchovní a teolog, který byl v letech 2005–2013 v pořadí 265. papežem, suverénem státu Vatikán. Od rezignace na tento úřad v roce 2013 používal do svého úmrtí na sklonku roku 2022 titul emeritní papež.

Pocházel z německého Bavorska. Jako profesor působil na německých univerzitách a byl jedním z teologických konzultantů druhého vatikánského koncilu. Později se stal arcibiskupem Mnichova a Freisingu a kardinálem, děkanem kolegia kardinálů, prefektem Kongregace pro nauku víry. Papežem byl zvolen 19. dubna 2005 po úmrtí Jana Pavla II., inaugurační mši sloužil 24. dubna 2005. Dne 28. února 2013 na papežský úřad ze zdravotních důvodů rezignoval. V době, kdy byl prefektem Kongregace pro nauku víry, získal přezdívku Boží rotvajler.<ref name="Pan Papež">„Osud Benediktovi XVI. nadělil poněkud přísnou tvář, ale on sám přezdívku ‚rotvajler boží‘ přijal s vtipem.“ – </ref>

V období druhého vatikánského koncilu patřil k reformnímu proudu, později mezi konzervativce, mimo jiné i svojí podporou tradiční latinské mše. V jeho učení a pojednáních lze nalézt obranu tradiční křesťanské doktríny a tradičních hodnot jako odpověď na vzrůstající dechristianizaci a sekularizaci v mnoha rozvinutých zemích. Z tohoto důvodu hovořil o relativistickém odmítání objektivní pravdy a zejména odmítání objektivních morálních pravd jako o ústředním problému 21. století.

Dětství a mládí náhled|vlevo|Rodný dům Benedikta XVI. v německé obci Marktl am Inn. Tento dům je též rodným domem vynálezce Georga Lankenspergera (* 1779)

Joseph Alois Ratzinger se narodil na Bílou sobotu 16. dubna 1927 v 8:30 hod. ráno v domě svých rodičů na Marktplatz 11 ve vesnici Marktl am Inn v Bavorsku (Německo), poblíž hranic s Rakouskem. O čtyři hodiny později byl pokřtěn. Byl třetím a nejmladším dítětem policisty Josepha Ratzingera staršího (1877–1959) a Marie Ratzingerové (rozené Peintnerové) (1884–1963). Rodina jeho matky pocházela původně z jihotyrolského Bolzana. Papežův bratr Georg Ratzinger (1924–2020) byl římskokatolickým knězem a hudebníkem, v letech 1964–1994 působil jako regenschori sboru řezenské katedrály – Řezenských vrabců. Jejich sestra Maria (1921–1991) se nevdala a až do své smrti pečovala o domácnost, tehdy ještě kardinálu, Ratzingerovi. Jejich prastrýc Georg Ratzinger (1844–1899) byl katolický kněz, historik, ekonom, sociální reformátor, spisovatel a politik.

Když bylo Ratzingerovi pět let, byl ve skupině dětí, která byla pozvána na návštěvu mnichovského arcibiskupa, kterému nesly květiny. Ratzingera tehdy ohromil kardinálův oděv. Později prohlásil, že v ten den chtěl být také kardinálem.

Po čtrnáctých narozeninách v roce 1941 byl Ratzinger zařazen do Hitlerjugend, neboť od prosince 1939 bylo toto členství povinné pro každého německého chlapce, který dosáhl 14 let. Ratzinger byl však neaktivním členem a odmítal se účastnit jejich setkání. The New York Times: New Pope Defied Nazis As Teen During WWII Ratzingerův otec byl dle životopisce Johna L. Allena ostrým odpůrcem nacismu, který považoval za neslučitelný s katolickou vírou. Roku 1941 byl jeden z Ratzingerových bratranců – čtrnáctiletý chlapec trpící Downovým syndromem – zabit nacistickým režimem v rámci jeho eugenického tažení. V roce 1943, kdy bylo Ratzingerovi 16 let a navštěvoval stále seminář, byl povolán do německých protileteckých jednotek. Poté nastoupil výcvik v pozemních jednotkách, který byl však přerušen následnou nemocí, což ho ochránilo před obvykle tvrdou vojenskou povinností. Když se již přibližovala spojenecká vojska v roce 1945, Ratzinger se vracel ze svého stanoviště zpátky do rodinného domu v Traunsteinu poté, co se jeho jednotka rozpadla s tím, jak americké jednotky převzaly na území kontrolu. Dorazil do svého domu, kde si američtí vojáci zřídili velitelství. Josepha jako vojáka poslali do zajateckého tábora, odkud byl o několik měsíců později – na konci války v létě 1945 – propuštěn. V listopadu téhož roku společně se svým bratrem Georgem znovu vstoupil do semináře.

Do semináře nastoupili oba bratři v Traunsteinu, později studovali Herzogliches Georgianum, jež bylo součástí Ludwig-Maximilians-Universität München. Oba byli na kněze vysvěceni kardinálem Michaelem von Faulhaberem 29. června 1951 v Mnichově. Roku 1953 složil Joseph Ratzinger disertaci s názvem Lidstvo a dům Boží v Augustinově učení o Církvi. V roce 1957 se habilitoval na Freisinské universitě prací o Bonaventurovi a roku 1958 se tam stal profesorem.

Akademická kariéra V roce 1959 se Ratzigner stal profesorem na Univerzitě v Bonnu. Jeho inaugurační přednáška byla na téma Bůh víry a Bůh filosofie. Roku 1963 se přesunul na universitu v Münsteru. Během tohoto období se Ratzinger účastnil druhého vatikánského koncilu (1962–1965), kde působil jako peritus (teologický poradce) Josefa kardinála Fringse z Kolína nad Rýnem. V době konání koncilu na něj bylo pohlíženo jako na reformátora. Spolupracoval s teology jako byli Hans Küng či Edward Schillebeeckx. Ratzinger taktéž obdivoval Karla Rahnera, velmi známého akademického teologa, jednoho ze zakladatelů Nouvelle Théologie a zastánce církevní reformy.

V roce 1966 bylo Josephu Ratzingerovi přiděleno křeslo na univerzitě v Tübingen, coby profesoru dogmatické teologie. Jeho kolegou zde byl Hans Küng. V tomto období Ratzinger napsal svoje ústřední dílo Úvod do křesťanství. Ve stejné době se distancoval od prostředí v Tübingen a marxistických tendencí studentských hnutí v 60. letech, která se během let 1967 a 1968 rychle zradikalizovala, což vyvrcholilo v sériích nepokojů a výtržností v dubnu a květnu 1968. Ratzinger vývoj situace a její projevy (jako upadající respekt k autoritám mezi svými studenty) spojoval s odklonem od tradičního katolického učení. Navzdory svému reformnímu naklonění se jeho pohled stále více dostával do kontrastu s liberálními myšlenkami, které se začaly všeobecně rozšiřovat v teologických kruzích.

Ozvaly se hlasy, mezi nimi např. Hans Küng, které Ratzingerovo počínání považovaly za obrácení směrem ke konzervatismu, zatímco Ratzinger se v interview v roce 1993 vyjádřil tak, že ve svých teologických názorech během let nevidí žádné zlomy. Dále pokračoval v hájení koncilního učení proti kritikám, zejména dokumentu Nostra aetate, který mluví o respektu k jiným náboženstvím, ekumenismu a deklaruje právo náboženské svobody. (Později v roce 2000 jako prefekt Kongregace pro nauku víry jasně objasnil postoj katolické církve k jiným náboženstvím v dokumentu Dominus Iesus, který taktéž hovoří o způsobu zapojení katolické církve do ekumenického dialogu.)

Během svého působení v Tübingen Ratzinger publikoval články v reformním teologickém časopise Concilium, ačkoliv si stále více vybíral méně reformní témata než ostatní přispěvatelé jako Hans Küng či Edward Schillebeeckx.

V roce 1969 se Ratzinger vrátil do Bavorska, konkrétně na univerzitu v Řezně. Společně s Hansem Ursem von Balthasarem, Henri de Lubacem, Waltrem Kasprem a dalšími založil v roce 1972 teologický časopis Communio, který dodnes vychází v 17 jazycích. Stal se čelním časopisem moderní katolické teologie. Až do svého zvolení papežem patřil Ratzinger k jedněm z nejplodnějších přispěvatelů.

V roce 1976 Ratzinger naznačil, že Augsburské vyznání by bylo možné uznat jako katolické pojetí víry. To se nakonec nestalo kvůli rozdílům v oblasti teologie ospravedlnění.

Arcibiskup Mnichova a Freisingu náhled|Mnichovský Palais Holnstein – sídlo arcibiskupa Mnichova a Freisingu Ratzigner byl ustanoven arcibiskupem Mnichova a Freisingu dne 24. března 1977. Jako své biskupské motto si vybral slovní spojení z 8. kapitoly 3. Janova listu – Cooperatores Veritatis (spolupracovníci Pravdy), důvody tohoto výběru více popisuje ve své autobiografické práci.

Na konzistoři, která se konala 27. června 1977, jej papež Pavel VI. kreoval kardinálem titulu Santa Maria Consolatrice al Tiburtino. V době konkláve v roce 2005, na kterém byl zvolen papežem, byl jedním ze 14 žijících kardinálů jmenovaných Pavlem VI., a dokonce pouze jedním ze tří z nich, kterým bylo méně než 80 let. Z nich pak kromě něj volil ještě William Wakefield Baum.

Dne 20. ledna 2022 zveřejnila Arcidiecéze mnichovsko-freisinská právní posudek, podle kterého Joseph Ratzinger pochybil v případech sexuálního zneužívání v letech 1977 až 1982, kdy zastával post arcibiskupa.

Prefekt Kongregace pro nauku víry náhled|Znak kardinála Ratzingera Papež Jan Pavel II. jmenoval Ratzingera 25. listopadu 1981 prefektem Kongregace pro nauku víry (dříve Svatého Oficia), historicky navazující na inkvizici. Kvůli tomuto jmenování se na začátku roku 1982 vzdal své pozice v Mnichově. Roku 1993 byl kolegiem kardinálů jmenován kardinálem-biskupem Velletri-Segni, roku 1998 byl zvolen viceděkanem kolegia kardinálů a 30. listopadu 2002 jeho děkanem, čímž se stal taktéž kardinálem-biskupem ostijské diecéze. Byl prvním děkanem kolegia, který se stal papežem, od doby Pavla IV. (1555–1559) a prvním kardinálem-biskupem od Pia VIII. (1829–1830).

V rámci vykonávání úřadu Ratzinger zastával katolickou doktrínu, například v tématech kontroly porodnosti, homosexuality a mezináboženského dialogu. Během Ratzingerova funkčního období byl např. suspendován Leonardo Boff a mnoho dalších bylo odsouzeno či napomenuto. Další záležitosti se pak týkaly např. odebrání práva vyučovat či odsouzení některých děl: např. bylo upozorňováno na některé spisy Anthony de Mella. Dle Ratzingera a Kongregace mnoho z jeho děl, zejména pozdější práce, obsahovala prvky náboženského indiferentismu (tj. např. Kristus byl „jeden mistr mezi dalšími“).

Nejznámější funkcí Kongregace je její dohled na pravou církevní věrouku, nicméně Kongregace má právní moc nad dalšími záležitostmi. Například je jí svěřeno vyšetřování některých závažných provinění. To se stalo aktuálním např. v době sexuálních skandálů kněží v USA, v kteréžto době byl prefektem právě Ratzinger. V této souvislosti se proti Ratzingerovi ozvaly kritické hlasy, obviňující Kongregaci ze snahy záležitost tutlat. Církev se proti těmto vyjádřením jasně ohradila s tím, že novináři dezinterpretovali církevní dokumenty, které se navíc týkaly výhradně práva církevního, nikoliv světského, a nařizovaly, aby závažné případy řešila přímo Kongregace pro nauku víry v Římě a nikoliv místní ordináři. V případě sexuálního zneužívání mladistvých pak prodlužovaly promlčecí lhůtu.

Ratzinger jako prefekt řešil i případy schizmatu. Dne 12. března 1983 potvrdil exkomunikaci latae sententiae vietnamského arcibiskupa Pierre Martin Ngo Dinh Thuc, duchovenstva a laiků kolem něho, kvůli nepovoleným svěcením.

Společně s Janem Pavlem II. taktéž vedl diskuse s Bratrstvem sv. Pia X. v čele s Marcelem Lefebvrem, který později vysvětil bez souhlasu papeže čtyři biskupy, a tím dle Říma upadl do exkomunikace latae sententiae. Začátkem roku 2009 Ratzinger sám už jako papež Benedikt XVI. tuto exkomunikaci zrušil.

Ratzinger byl jedním z nejvlivnějších mužů římské kurie ještě předtím, než se stal papežem. Měl taktéž velmi blízké vztahy s Janem Pavlem II. a jako děkan kolegia kardinálů předsedal jeho pohřbu a předcházející mši. Během své služby vyzýval shromážděné kardinály, aby se pevně drželi doktríny. V období sedisvakance byl hlavní veřejnou osobou církve, ačkoliv formálně v administrativních záležitostech hlavou církve nebyl. Podobně jako jeho předchůdce chrání tradiční katolická stanoviska ohledně umělé kontroly porodnosti, interrupcí či homosexuality.

Pontifikát náhled|vlevo|250px|Benedikt XVI. na Svatopetrském náměstí

Volba a nástup do úřadu

Předpovědi