Účes je způsob úpravy vlasů do určitého tvaru. Má značnou symbolickou funkci a patří k významným prvkům, kterým se člověk prezentuje ve svém okolí. Je ovlivněn módou, kulturním prostředím, společností. Změna účesu nebo jiná úprava vlasů může například vyjadřovat změnu sociálního statusu nebo identity.
Historie účesů Starověk Archeologické nálezy archeologických nálezů v pohoří Altaje, starých asi dva a půl tisíce let se dochovaly zbytky dvou zrzavých a dlouhých copů. Podle vyobrazení na plstěném závěsu nosili muži z Pazyrycké kultury mohutné kníry. Jsou doloženy stopy po skalpování z jižní Sibiře. V rámci nálezů kultury MohendžoDaro byl vykopán dvouřadý hřeben ze slonoviny. Sochy kněží pocházející z této kultury měly „pečlivě pěstované“ plnovousy. Odtud přejala mnohé zvyky Indie. Indky si svazovaly dlouhé černé vlasy do copů nebo uzlů a barvily si je hennou.
Indie a jižní Asie Panovníci i bohatí občané měli vlastní holiče, kteří pečovali o jejich vlasy. Původně mezi mužské účesy patřil střih „kudumi“. Mimo ovál na temeni, kde se vázaly uzly, které vysely do čela nebo na strany, byla oholená celá hlava. Národy jižní Asie a Indové přikládali úpravě vlasů značný symbolický význam. Pěstěné vlasy byly znakem osob dodržujících řád společnosti. Pečlivě učesáni chodili ženatí muži, sikhové nebo bráhmani. Také vdané ženy nosily účesy z upravených dlouhých vlasů. Rozpuštěné vlasy znamenaly výraz „neformálnosti“. Například zloděj dával najevo rozpuštěním vlasů, že se přiznává. Oholená hlava byla znakem odloučení od společnosti nebo iniciace. Vdovy oholením hlavy projevovaly smutek. V jihovýchodní Asii bývalo mnoho obřadů spojeno s oholením hlavy.
Menstruující ženy nebo vdovy o své vlasy nepečovaly. Zacuchanými vlasy a vousy až na zem byli známi poustevníci, kteří se vymezovali vůči společnosti. V Indii nedbali o své vlasy lesní poustevníci, staří lidé a političtí uprchlíci jako například „rekové“ z Rámájany. Delší vlasy byly znakem stoupenců sikhismu, kteří v šestnáctém a sedmnáctém století patřili k ozbrojeným odpůrcům vlády Mughalů. Podle svaté knihy z roku 1705 Ádigranth měli vždy mít „kes (dlouhé vlasy), kangha (hřeben), kripan (meč), kach (krátké kalhoty) a kara (ocelový náramek)“. Podle sociologa J. P. S. Uberoie znamenaly dlouhé vlasy a vousy sílu a hřeben kontrolu. Stříhání vlasů v této době patřilo mezi urážky boha. Před vstupem do svatyně si ženy i muži stříhali a holili vlasy, aby je obětovali bohu (butovi). Ještě v polovině dvacátého století byl tento rituál zachováván.
Čína Hrobové figurky dynastie Šang z osmnáctého až jedenáctého století př. n. l. prezentovaly „tetování“ a čepicovité zástřihy mužů, kteří měli malý cop nad týlem. Vlasy na hlavách ženských postaviček dynastie Čou byly sčesané dozadu do jednoduchého účesu. Vlasy zdobily hřebeny nebo nefritové jehlice. Texty z tohoto období zaznamenaly značnou péči o vlasy. Zanedbané vlasy se opět stávaly projevem nemoci nebo zármutku. vlevo|náhled|180x180bod|Hlava vojáka s typickým účesem Číňané si nechávali růst dlouhé vlasy, které tvarovali do účesů. Nenosili je rozpuštěné. Jednoduché drdoly si česaly prosté ženy. Aristokratky nosily účesy zdobené korunkami, zvonečky nebo špendlíky. Používaly „voskující“ pomády a barvy. Během dynastie Chan nosily ženy uzly svázané v týle. Složité účesy držely pomocí roztoků z mízy stromů, kterými se vlasy potíraly. Nechyběly ani jehlice a šperky ve tvaru květin. Vlivní muži si potrpěli na krátkou bradku, knír nebo licousy. Podle ženských figurek z doby Jižní a Severní dynastie se stáčely prameny vlasů kolem uší. Muži nosili vlasy svázané do drdolu a překryté čapkou. Někteří si pěstovali knírky. Fresky na panovnických hrobkách říše Tchang představovaly ženy s vysokými vyčesanými uzly, podepřené hřebeny a jehlicemi, zdobené květinami z hedvábí nebo papíru, korunkami a zlatem. Muži z období říše Jüan měli oholené hlavy a dva prameny vlasů za ušima.
Mandžuové založivší říši Čching posilovali vlastní identitu i povinným účesem. Pro porobené muže Chanů se stal potupou dlouhý cop a oholená přední část hlavy. Jejich ženy se česaly jednou týdně a nosily jednoduché uzly. Složité účesy nosily mandžuské ženy. Základ tvořily obdélníkové konstrukce ze dřeva nebo ratanu, na kterých byly obtočeny většinou falešné vlasy. Celou konstrukci držela dlouhá jehlice s třásněmi. Ženy Miaovů nosily „paruky“. Což byly chomáče vlasů předků, vyčnívající desítky centimetrů po stranách hlavy. Pro řadu generací bylo zvykem holit hlavu novorozeným dětem.
Během devatenáctého století si Čína začala uvědomovat nutnost přiblížení se západním zvyklostem. Na počátku dvacátého století dočasný prezident Sunjatsen vydal dekret, který nakazoval změnu účesu do dvaceti dní.
Japonsko Sošky dogú období Džómon se vyznačovaly chocholovitými účesy. Sošky haniwa z období mohylových kultur představovaly již různé typy účesů. Japonci, známí množstvím černých rovných vlasů, nosili do sedmého až osmého století dlouhé vlasy rozdělené pěšinkou. U uší je měli stočené do velkých smyček (střih mizura pro muže). Ženy z vyšších společenských vrstev si upevňovaly vyčesané vlasy do uzlu na temeni. Běžná populace nosila vlasy rozpuštěné, než císař Temmu nařídil povinnost pro muže i ženy „česat se“.
Svědectví o tvaru účesů se dochovala díky kronikám Kodžiki a Nihonšoki. Muži si vlasy vázali nad týlem do uzlu (sokuhacu) a přikrývali je čepicí. Také ženy se přizpůsobily a vázaly si lokny na temeni do tvaru květiny (hókei).
Velkou péči věnovaly bohaté ženy vlasům během období Heian. Dlouhé rozpuštěné vlasy svazovaly papírovými stužkami. Účes se nazýval osuberakaši. Nosily se i paruky nebo příčesky. Muži si vázali uzly z vlasů na temeni hlavy. Samurajové a bojovníci si holili čelo, snad vzhledem k častému nošení helmic, aby se jim nepotila hlava. Ostatní vlasy si svazovali na zátylku. Během období Edo se běžně nosil uzel svázaný do tvaru „štětky“. Od sedmnáctého století se typickým účesem žen stal styl šimadamage. V mnoha variantách zůstal oblíben do dvacátého století.
Mezopotámie náhled|230x230pixelů|Gilgamešova socha Historicky nejstarší sochy sumerů zobrazovaly muže bez vlasů a bez vousů, s oholenými hlavami. Výjimečně se vyskytly mužské sochy s vlasy sčesanými dozadu a s plnovousem. Vzniklá Akkadská říše potlačovala sumerské zvyky, muži si neholili hlavy a nosili plnovous. Nové společnosti (v Sumeru, Akkadu, Asýrii i Babylónii) si na svůj vzhled potrpěli. Hrobové nálezy zrcátek či pinzet svědčily o péči, kterou věnovaly i ženy vlasům. Obyvatelé oblasti Mezopotámie si nejen vlasy myli, ale také je mazali olejem, barvili a zdobili.
Muži z vyšších sociálních tříd nosili dlouhé vlasy, které tvarovali horkými kadeřícími železy. Nosili paruky, stejně jako ženy, které paruky s „nástavci“ z copů používaly k získání požadovaného tvaru účesu. Bohaté ženy si sypaly na vlasy zlatý prášek. Muži nosili dlouhé vlasy rozdělené pěšinkou, zastrčené za uši a svázané páskou tak, aby padaly přes ramena. Ženy na svázané vlasy do uzlu používaly síťku nebo látkový sáček. Černá barva na vlasy se vyráběla z kravské krve nebo pulců. Červené odstíny se získávaly použitím henny.
Na Blízkém východě byla nalezena spojená kovová ostří – nejstarší známé nůžky, které jsou staré kolem čtyř tisíc let.
Starověký Egypt V historických textech starých až čtyři tisíce let byly objeveny receptury na přípravu vlasových „preparátů“. Hrobové nálezy přinesly mumifikovaná těla včetně sponek, hřebenů, mastiček nebo kovových zrcadel, která byla známá již ve Staré říši. Z předdynastické doby se dochovaly dřevěné i kostěné hřebeny jednostranné nebo oboustranné. Používaly se k odstranění nečistoty z vlasů ale i hnid vší, které mohly přenášet skvrnitý tyfus. Podle stylu účesu se dal rozlišit věk, povolání nebo i sociální skupina. Obyvatelé venkova muži i ženy nosili krátké vlasy s ohledem na teplé počasí. Kněží si hlavy holili.
Pro pevný tvar účesu se používal včelí vosk. Olej byl důležitou přísadou nejen pro zvláčnění vlasů, označoval i větší bohatství. Na vlasy se používala barva, většinou kaštanová, tmavá hnědá až černá. Černá barva se vyráběla z indiga a tuku černých hadů, nebo z krve dobytka svařeného v oleji. K obarvení na blond se používal vlaštovičník. Oranžové nebo červené vlasy se barvily použitím henny. Po jedenáctém století př. n. l. se začali používat jasnější barvy, ale i zelená, modrá nebo sytě rudá.
Mezi nejstarší úpravu vlasů patřilo pletení tenkých copánků. Základní ženský účes byl hladký a přiléhavý s ofinou. Vlasy se také dělily na tři prameny, z nichž dva splývaly na prsa a další na záda. Během období Střední říše nosily ženy vyholené vlasy na čele, aby si opticky zvětšily tváře. V této době vznikl volutový účes, podle úpravy vlasů bohyně Hathor.
Důležitou součástí dámského účesu byly vlásenky. Připevněný vlásenkou nebo upevněn ve vlasech byl kuželík z parfémovaného tuku. Ten se pomalu rozehříval a žena „voněla“.
Muži nosili kratší sestřih. Dělníci byli zobrazováni holohlaví. Mezi sváteční mužské účesy patřily nakadeřené krátké vlasy přes uši. Specifická úprava byla „dětská kadeř“ podle boha Hora. Na jedné straně hlavy byly vlasy krátké, vyholené a na druhé straně se splétal malý copánek. Tento typ účesu souvisel s iniciačním rituálem dospívajících chlapců, kdy jim byla kadeř odstřižena.
Paruky a příčesky Funkce „dvorního kadeřníka“, který se staral také o výrobu paruk, byla známa od čtvrté dynastie. Paruky nebo umělé účesy náležely k oděvu panovníka, členů jeho rodiny a také úředníků. Od třetího tisíciletí př. n. l. sloužila paruka jako pokrývka hlavy pro všechny sociální vrstvy. Obyčejný lid chránila paruka před sluncem a vojáci ji používali jako „přilbu“. Vedle pravých vlasů se paruky vyráběly i z různých náhražek jako byla vlna z černých ovcí, koňská hříva nebo rostlinná vlákna. Archeologové našli mumie s krátkými, i dlouhými vlasy, často s parukami a příčesky. Například mumie královny Meritamen (dcera Ramesse II.) měla vlasy na hlavě spleteny s umělými copy a byla k ní přiložena náhradní sada copánků. Požívání příčesků dosvědčily nálezy z Hierakonpole. Na základě dobových vyhotovení se paruky vyvíjely od kratších a jednoduchých k bohatým a dlouhým loknám. Pro voňavé účesy se používaly olejíčky z květin, pryskyřic nebo koření.
Starověká Kréta náhled|Mínojská freska zobrazující ženy Na ostrově se od 3. tisíciletí př. n. l. vytvářela mínojská kultura, která dosáhla svého vrcholu kolem roku 1550 př. n. l. Na základě archeologického výzkumu Arthura Evanse je toto krétské období charakterizováno nejstarší a na svou dobu velmi moderní evropskou civilizací. Muži i ženy pečovali o svůj vzhled. Na vlasy používali pravidelně olivový olej. Účesy Kréťanek byly podle nalezených fresek náročné na úpravu. Na temeni nosily zapletené uzly a dlouhé vlasy jim splývaly po zádech. Účesy zdobily perlami nebo stuhami. Podobné účesy se v Evropě objevily až v novověku.
Podle archeologů byl účes z polodlouhých vlasů vyhrazen střednímu stavu. Nůžky Kréťané neznali. Zkracování vlasů se provádělo noži, které byly podobné břitvám. Muži nosili většinou krátké nebo polodlouhé kudrnaté vlasy. K úpravě účesů se používaly dřevěné nebo kostěné hřebeny, také bronzové pinzety, někdy i stříbrné nebo zlaté.
Kolem roku 1500 př. n. l., po mohutné explozi sopky a následné silné vlně tsunami, byl krétský ostrov silně poničen. Oslabenou Krétu napadli o padesát let později Achájové a mínojská civilizace postupně zanikla.
Antické Řecko Řekové se o své vlasy a vousy pečlivě starali počínaje temným obdobím až do období římské nadvlády. Vývoj jejich účesů lze doložit archeologickými nálezy. Homér popisoval muže s dlouhými nakadeřenými vlasy, které nosili až do doby řecko-perských válek. Řecké ženy si zesvětlovaly vlasy použitím alkalických sloučenin. Na vlasy si také sypaly mletou rýži nebo mouku.