Tento lingvistický článek popisuje české souhlásky z fonetického a fonologického hlediska.

Čeština má celkem 27 souhláskových fonémů, které se tradičně rozdělují podle způsobu a místa tvoření. U tzv. pravých souhlásek navíc existují dvojice lišící se svojí znělostí.

Artikulace Způsob artikulace Souhlásky jsou poměrně heterogenní skupinou zvuků, existuje mnoho způsobů jejich tvoření. Společná vlastnost, která odlišuje souhlásky od samohlásek, jejich relativní zavřenost. To znamená, že při jejich artikulaci jsou ústa otevřena méně než u samohlásek, čímž vznikají překážky a turbulence při proudění vzduchu – příčina vzniku šumu.

Všechny české souhlásky jsou tvořeny proudem vzduchu, který je uváděn do pohybu vytlačováním z plic. Řadíme je tedy mezi pulmonické egresivní.

Okluzivy Závěrové souhlásky (okluzivy) vznikají přechodným vytvořením závěru (okluze), který brání proudění vzduchu. Uvolněním závěru dojde k prudkému uvolnění přetlaku vzduchu a vzniká typický šum. Z poslechového (akustického) hlediska se jedná o ražené souhlásky (explozivy, často jen plozivy).

HláskaIPANázevAlofonzákladníznělostní/p/neznělá bilabiální ploziva/b/znělá bilabiální ploziva/t/ 2neznělá alveolární ploziva/d/ 2znělá alveolární ploziva/ť/ 3neznělá palatální ploziva/ď/ 3znělá palatální ploziva/k/neznělá velární ploziva/g/ 1znělá velární plozivaneznělá glotální ploziva (ráz) 4

1 Jako samostatný foném se /g/ vyskytuje pouze v přejatých slovech. V domácích slovech je vyslovované znělou realizací /k/. Původní praslovanské /g/ se v češtině během 14. století změnilo v /h/. 2 Zatímco /d/ je obvykle realizováno jako alveolární, /t/ je většinou denti-alveolární (hrot jazyka se dotýká horních řezáků). 3 /ť/ a /ď/ jsou alveolo-palatální (dásňo-patrové) s primárně koronálním kontaktem v oblasti dásní a kontaktem laterálním, tedy po stranách patra. Kontakt jazyka v centrální oblasti tvrdého patra není vždy přítomen.

Ráz 4 Ráz se nepovažuje za samostatný foném. Použití v češtině je fakultativní (nepovinné). Výslovnost s rázem nebo bez rázu nemění význam slov. Ráz nemá distinktivní funkci.

Dříve formulovaná pravidla spisovné výslovnosti vyžadovala použití rázu vždy, když slabika začínala samohláskou. Ráz tak vlastně nahrazuje chybějící slabičnou preturu. V současnosti se však ráz ve výslovnosti využívá méně. Používání rázu je ovlivněno regionálně, obecně však lze říci, že v moravské výslovnosti se ráz používá mnohem méně.

V současné češtině plní ráz dvě funkce: Vyznačení předělu mezi slovy nebo uvnitř složenin. Vkládá se obvykle mezi dvě samohlásky, které spolu netvoří dvojhlásku, např. používat [po.ʔuʒi:vat], táta a máma [ta:ta ʔa ma:ma]; u slov začínajících samohláskou slouží k odlišení předložky, např. z okna [s ʔokna]; vkládá se před samohlásku u druhé části složeniny, např. trojúhelník [troj.ʔu:ɦɛlɲi:k]. V této funkci se ráz používá převážně v Čechách, na Moravě je obvyklá výslovnost bez rázu, např. [troju:ɦɛlɲi:k], [zokna]. Obě varianty výslovnosti jsou považovány za správné. Zdůraznění. Použitím rázu lze zvýraznit důraz na určité slovo, výslovnost bez rázu je spíše emočně neutrální.

Ve spisovné výslovnosti se nikdy neklade ráz ve slovech cizího původu, kde dochází k setkání dvou samohlásek, např. ve slově koala.

Nazály Nazály, nosovky, vznikají vytvořením okluze (závěru) v dutině ústní a uvolněním cesty vzduchu nosní dutinou – u ostatních souhlásek je průchod do nosní dutiny uzavřen měkkým patrem. Vyznačují se šumem i tónem (sonoritou), který je formován rezonancí v ústní dutině (závislé na postavení artikulátorů a místě vytvoření okluze). Jedná se o souhlásky znělé. Na konci artikulace dochází k uvolnění okluze v ústní dutině, proto se též někdy přiřazují mezi explozivy.

HláskaIPANázevAlofonzákladníartikulačníslabikotvorný/m/bilabiální nazála 1 2/n/alveolární nazála 3/ň/ 4palatální nazála

1 Tato realizace /m/ se zpravidla objevuje před labiodentálními (retozubnými) hláskami (/f, v/), např. ve slově tramvaj. Jedná se o přizpůsobení místa tvoření následující souhlásce, /m/ se jinak vyslovuje jako bilabiální (obouretné). 2 Zřídka se může /m/ objevit ve funkci slabičného jádra, např. ve slovech sedm, osm, Rožmberk. V běžné výslovnosti se však před /m/ vkládá (). Tato výslovnost se považuje za korektní. 3 Tato realizace /n/ se zpravidla objevuje před velárními (zadopatrovými) hláskami (/k, g, x/), např. ve slově banka. Jedná se o přizpůsobení místa tvoření následující souhlásce, /n/ se jinak vyslovuje jako alveolární (předodásňové). 4 /ň/ se vyslovuje jako alveolo-palatální (dásňo-patrové).

Konstriktivy Úžinové souhlásky (konstriktivy) se tvoří těsným přiblížením dvou artikulátorů, čímž vzniká úžina (konstrikce) a silný šum. Podle poslechového dojmu se též nazývají třené souhlásky (frikativy).

HláskaIPANázevAlofonzákladníznělostní/f/ 1neznělá labiodentální frikativa/v/ 2znělá labiodentální frikativa/s/neznělá alveolární frikativa/z/znělá alveolární frikativa/š/neznělá postalveolární frikativa/ž/znělá postalveolární frikativa/x/ 3neznělá velární frikativa 4/h/ 5znělá glotální frikativa 3

1 Jako samostatný foném se /f/ v domácích slovech vyskytuje jen výjimečně. Obvykle je hláska neznělou realizací /v/. 2 Hláska /v/ podléhá regresivní asimilaci znělosti, např. vzpomínka , sama ji však nepůsobí, např. svět 3 V písmu se zaznamenává spřežkou <ch>. 4 Neznělé zadopatrové /x/ tvoří pár se znělým hlasivkovým /h/, ačkoliv se obě souhlásky liší místem tvoření. Mluvčími jsou však vnímány obě jako „zadní“. Znělou realizací /x/ (např. ve spojení abych byl) může být buď glotální (hlasivkové), nebo velární (zadopatrové) . Jedná se o volné alofony, jejichž využití je podmíněno regionálními zvyklostmi. 5 Znělé /h/ je poměrně specifické pro češtinu a některé slovanské jazyky (např. slovenština). Ve většině jazyků, které mají /h/, je tato hláska neznělá. Může podléhat progresivní asimilaci znělosti, zejména ve skupině /sh/, např. shořet . Tato výslovnost je typická v Čechách. Na Moravě je běžnější regresivní asimilace, .

Semiokluzivy Poloražené souhlásky (semiokluzivy) vznikají prvotní krátkou okluzí (závěrem), která je vzápětí uvolněna a následována šumem vzniklým konstrikcí (úžinou). V podstatě jde o rychlý sled okluzivy a konstriktivy, které jsou artikulovány současně. Ve výslovnosti lze zřetelně rozlišit současnou artikulaci u semiokluzivy (např. /c/ [t͡s]) od dvou samostatně vyslovených souhlásek (např. [t] a [s]). Z hlediska poslechového se jedná o souhlásky poloražené (afrikáty).

HláskaIPANázevAlofonzákladníznělostní/c/ 2neznělá alveolární afrikáta/ʒ/ 1 2znělá alveolární afrikáta/č/ 2neznělá postalveolární afrikáta/ǯ/ 1 2znělá postalveolární afrikáta

1 Fonémy /ʒ/ a /ǯ/ se v písmu zaznamenávají spřežkami <dz> a <dž>. Jako samostatné fonémy se tyto hlásky vyskytují převážně ve slovech cizího původu. Ve slovech domácích se jedná o znělé realizace fonémů /c/ a /č/. 2 Pro zápis semiokluziv se v IPA někdy používají neoficiální ligatury: ʦ, ʣ, ʧ, ʤ. Současná verze IPA podporuje používání dvou oddělených znaků, jejichž spojitá výslovnost může být zdůrazněna použitím vázacího znaku. Česká vědecká transkripce dává přednost jedinému znaku pro zdůraznění, že jde o jediný foném a jednotnou artikulaci.

Vibranty Vibranty, kmitavé souhlásky, vznikají aerodynamicky podmíněným, opakovaným dotykem artikulátorů (kmitáním).

HláskaIPANázevAlofonzákladníznělostníslabikotvorný/r/ 4alveolární vibranta 1/ř/ 2,4zvýšená alveolární vibranta 3

1 V češtině se často objevuje /r/ místo samohlásky v pozici slabičného jádra (např. krk, kapr). 2 Hláska /ř/ je specifická pro češtinu, v jiných jazycích se vyskytuje většinou pouze jako alofon jiných hlásek. Má dvojí realizaci, přičemž znělá varianta je základní, vlivem souhláskového okolí a na konci slova se však vyslovuje nezněle. Podléhá jak regresivní (např. přetvářka), tak i progresivní asimilaci znělosti (např. při). Vyznačuje se vyšší mírou kontaktu jazyka s tvrdým patrem než /r/, nabývá tak více charakteru konstriktivy. Má vyšší míru šumu a ztrácí vlastnosti sonory – nemůže tedy stát v pozici jádra slabiky. Zatímco /r/ se vyznačuje 1–3 výraznými kmity, /ř/ má 3–5 menších a rychlejších kmitů. Rty jsou při artikulaci /ř/ mírně zaokrouhleny. 3 Pro zápis znělého /ř/ se v IPA někdy používá neoficiální znak . Tento znak byl z oficiální tabulky odstraněn a nahrazen znakem r s diakritickým znaménkem, které značí „zvýšenou alveolární vibrantu“. 4 V běžné mluvě mají /r/ i /ř/ ve velké většině případů pouze jeden kmit, jedná se tedy spíš o alveolární verberanty. (Mohou být ale realizovány i úplně bez kmitu.)

Aproximanty Aproximanty vznikají přiblížením (aproximací) artikulátorů, které není tak těsné jako u konstriktiv, ale těsnější než u samohlásek. Nemají výrazný šum ani tón. Aproximanty jsou nejvíce otevřené souhlásky, a tvoří tedy jakýsi plynulý přechod k samohláskám.

HláskaIPANázevAlofonzákladníslabikotvornýpoziční/l/ 1alveolární laterální aproximanta 2/j/palatální aproximanta 3bilabiální aproximanta 4

1 /l/ je jediná boková (laterální) hláska v češtině. Jazyk se při její výslovnosti dotýká dásňového oblouku, zatímco vzduch proudí okolo boků jazyka. U všech ostatních souhlásek proudí vzduch před střed jazyka (středové souhlásky). 2 V češtině se často objevuje /l/ místo samohlásky v pozici slabičného jádra (např. vlk, řekl). 3 Artikulačně je /j/ polovokál blízký samohlásce /i/. Z fonetického hlediska je možné považovat tautosylabické (stejnoslabičné) spojení samohlásky a /j/ za dvojhlásku (např. [ɛɪ̯]/[ɛj], z hlediska fonologické funkce však ve spisovné češtině jde spojení dvou fonémů (/e/ + /j/) – na rozdíl od obecné češtiny, kde dvojhláska /ej/ jako foném existuje. Ve výslovnosti přejatých slov se vkládá mezi samohlásky ve skupinách /ia, ie, ii, io, iu/, např. Marie . 4 Jedná se o poziční variantu samohlásky /u/, která se v češtině vyskytuje výhradně jako druhý člen dvojhlásek /ou, au, eu/, který netvoří slabičné jádro.

Místo tvoření

thumb|300 px|right|Schéma artikulačního ústrojí s vyznačením jeho částí: A – ústní dutina (cavum oris), B – nosní dutina (cavum nasi), C – hltan (pharynx) 1 – jazyk (lingua), 2 – rty (labia), 3 – zuby (dentes), 4 – dásňový oblouk se sklípky (alveoli), v nichž jsou usazeny zuby, 5 – tvrdé patro (palatum durum), 6 – měkké patro (palatum velum) 7 – čípek (uvula), 8 – hrtanová záklopka (epiglottis), 9 – hlasivková štěrbina (glottis) Překážky proudění vzduchu, způsobující tvorbu souhláskového šumu, se mohou vytvářet na různých místech artikulačního ústrojí. Toho se rovněž využívá při klasifikaci. Následující rozdělení souhlásek používá názvosloví, které není zcela systematické, protože částečně pojmenovává oba artikulátory, částečně jen jeden z artikulátorů zapojených do tvoření hlásek. Nicméně toto rozdělení je vžité a všeobecně užívané.

České souhlásky se z tohoto hlediska dělí do 7 skupin. Nejvíce souhlásek patří mezi tzv. prealveolární, které se tvoří přiblížením nebo kontaktem špičky jazyka s přední částí dásňového oblouku.

Místo artikulaceZúčastněné artikulátorySouhláskyobouretné (bilabiální)oba rtym, p, bretozubné (labiodentální)dolní ret a horní zubyf, v; nefonemické: ɱpředodásňové ((pre)alveolární)přední část horních dásňových výstupků a jazykn, t, d, c, ʒ, s, z, r, ř, lzadodásňové (postalveolární)zadní část horních dásňových výstupků a jazykč, ǯ, š, žpředopatrové (palatální)tvrdé patro a jazykň, ť, ď, jzadopatrové (velární)měkké patro a jazykk, g, x; nefonemické: ŋhlasivkové (glotální)hlasivkyh; nefonemické: ʔ (ráz)

Sekundární artikulace

Kromě základního místa tvoření se může uplatňovat i činnost dalších orgánů.