Hudební obětina (německy Musikalisches Opfer, BWV 1079) je spolu s Uměním fugy vrcholem barokní polyfonie a jedním z nejzávažnějších děl Johanna Sebastiana Bacha. Je to cyklus, který se skládá z tříhlasé a šestihlasé fugy, deseti kánonů a čtyřvěté triové sonáty pro příčnou flétnu, housle a generálbas.

Vznik Hudební obětiny - První vydání skladby Všechny tyto části vyrůstají z výrazného a pro polyfonní zpracování velmi náročného hudebního tématu, které Bachovi při jeho návštěvě u pruského královského dvora v Postupimi v květnu roku 1747 zadal k improvizaci král Bedřich Veliký (proto tzv. královské téma). Po návratu do Lipska se Bach k zadanému tématu vrátil a pracoval na něm dále, využívaje veškerých svých znalostí složitých technik kontrapunktu, které v té době již byly novou generací téměř zapomenuty. Práci dokončil 7. července téhož roku a dal dílo svým nákladem vyrýt do mědi a vytisknout.

Velkou péči věnoval Bach nejen grafické podobě tohoto vydání, ale i jeho vybavení vynalézavými komentáři a hříčkami: například počáteční písmena latinského záhlaví obou fug „Regis Iussu Cantio Et Reliqua Canonica Arte Resoluta“ („Na králův rozkaz je melodie a to ostatní provedeno kánonickým uměním“) tvoří slovo RICERCAR (z italského ricercare, tedy hledat, pátrat), kterým se označovaly tzv. obligátní, přísně tematické fugy. Podobně k hádankovému dvouhlasému kánonu je připojen komentář „Quaerendo invenietis“ („Hledajíce, naleznete“) a ke kruhovému kánonu připsal Bach „Ascendenteque Modulationis ascendat Gloria Regis“ („Tak jako stoupá modulace, ať stoupá i králova sláva.“).

Také notový text je v Hudební obětině v duchu starobylé kontrapunktické tradice převážně zaznamenán způsobem, jehož rozluštění vyžadovalo značné vědomosti v tomto oboru: jednotlivé části cyklu mají často podobu jen několika taktů jednohlasé melodie.

Části Hudební obětiny Ricercar a 3 (Tříhlasý ricercar) Canon perpetuus super Thema Regium (Nekonečný kánon na královské téma) Canon a 2 violini in unisono (Kánon ve dvou houslích v unisonu s tématem v basu) Canon per Motum contrarium (Kánon v protipohybu) Canon per Augmentationem, contrario Motu (Kánon ve zvětšení a protipohybu) Canon circularis per tonos (Kruhový kánon po tóninách) Fuga canonica in Epidiapente (Kánonická fuga v horní kvintě) Canon perpetuus (Nekonečný kánon) Canon a 2 Quaerendo invenietis (Hádankový dvouhlasý kánon s převratem) Canon cancricans (Račí dvouhlasý kánon) Canon a 4 (Čtyřhlasý kánon) Sonata a flauto traverso, violino e basso continuo (Largo – Allegro – Andante – Allegro) Ricercar a 6 (Šestihlasý ricercar)

Recepce Podobně jako Bachovo Umění fugy inspirovala i Hudební obětina celé generace umělců (nejen hudebníků, ale např. i choreografů a malířů). Zřejmě nejvíce pozornosti vzbudila Webernova adaptace šestihlasého Ricercaru z roku 1935.

Řada struktur díla je i pro školeného posluchače sluchově jen obtížně postřehnutelná; teprve moderní audiovizuální média umožňují skladbu poslouchat a zároveň sledovat grafické znázornění jejích složitých struktur.

Interpretace Pro svou složitost byla Hudební obětina dlouho považována jen za teoretické kompendium umění kontrapunktu. Zároveň však přitahovala významné interprety zabývající se Bachovou hudbou a stala se pro ně prestižní záležitostí. Její souborné provedení je realizačně a interpretačně velmi náročné a objevuje se na koncertních pódiích dosud jen málo.

Ve většině částí cyklu není uveden určitý nástroj či nástroje. Každé nastudování musí tedy optimálním způsobem vyřešit otázku instrumentace, realizace, ale např. i pořadí jednotlivých částí atd. Podrobně se touto problematikou zabývala řada hudebníků a hudebních teoretiků. Významná byla i práce českého flétnisty Milana Munclingera, který se svým souborem Ars rediviva Hudební obětinu také jako první v Československu a jeden z prvních v Evropě souborně nastudoval a dvakrát nahrál na gramofonové desky. První nahrávka byla uskutečněna pro Supraphon v roce 1957 v obsazení: Milan Munclinger – flétna (také instrumentace a realizace), Stanislav Duchoň – oboe da caccia, Karel Bidlo – fagot, Jiří Baxa, Josef Vlach, Václav Snítil – housle, Jaroslav Motlík – viola, František Sláma – violoncello, František Pošta – violone, Viktorie Švihlíková – cembalo. Druhou nahrávku realizovala Ars rediviva v roce 1966 (Milan Munclinger – flétna, Stanislav Duchoň – oboe da caccia, Karel Bidlo – fagot, Václav Snítil – housle, Jaroslav Motlík – viola, František Sláma – violoncello, František Pošta – violone, Josef Hála – cembalo).

Významné komorní nahrávky na CD Nahrávky jsou uspořádány chronologicky, u nejstarších jde většinou o CD reedici původního LP. Uvedeno je vždy jméno dirigenta nebo vedoucího nahrávky, v závorce název komorního orchestru nebo obsazení komorního ansámblu, dále jméno nahrávací společnosti a rok.

Milan Munclinger (Ars rediviva: Stanislav Duchoň, Karel Bidlo, Jiří Baxa, Josef Vlach, Václav Snítil, Jaroslav Motlík, František Sláma, František Pošta, Viktorie Švihlíková), Supraphon 1957-9 Karl Richter (+ Otto Büchner, Kurt Guntner, Siegfried Meinecke, Fritz Kiskalt, Hedwig Bilgram), DGG/Archiv Produktion, 1963 Milan Munclinger (Ars rediviva: Stanislav Duchoň, Karel Bidlo, Václav Snítil, Jaroslav Motlík, František Sláma, František Pošta, Josef Hála), Supraphon 1966 Gustav Leonhardt (The Kuijkens/Kohnen: Barthold Kuijken, Sigiswald Kuijken, Marie Leonhardt, Wieland Kuijken, Robert Kohnen), Sony Classical/Seon, 1974 Neville Marriner (Akademie sv. Martina v polích), Philips, 1974-1978 Reinhard Goebel (Musica Antiqua Köln), Archiv Produktion, 1979 Davitt Moroney (+ Janet See, John Holloway, Jaap ter Linden, Martha Cook), Harmonia Mundi France, 1987 Rjo Terakado (+ Masahiro Arita, Čijoko Arita, Tecuja Nakano, Rjo Terakado), Denon, 1994 Sigiswald Kuijken (+ Barthold Kuijken, Weiland Kuijken, Robert Kohnen), Deutsche Harmonia Mundi, 1995 Christian Benda (Capella Istropolitana: Nils-Thilo Kramaer, Ariana Pfister, Christian Benda, Sebastian Benda), Naxos, 1995 Leipziger Bach-Collegium (Karl-Heinz Passin, Eberhard Palm, Manfred Otte, Siegfried Pank, Karl Heinz Bernstein), Capriccio, bez uvedení roku Monica Huggett (Ensemble Sonnerie: Sarah Cunningham, Gary Cooper, Wilbert Hazelzet, Paul Goodwin, Pavlo Beznosiuk, Frances Eustace), Virgin Classics Veritas, 1996 Jordi Savall (Le Concert des Nations: Marc Hantai, Pierre Hantai, Manfredo Kraemer, Pablo Valetti, Bruno Coeset, Sergi Casademunt, Lorenz Duftschmidt), AliaVox, 2001

Orchestrální nahrávky Hermann Scherchen (Rundfunk-Sinfonieorchesters Berlin), Edition RZ, 1949 Yehudi Menuhin (Bath Festival Orchestra), EMI, 1961 Karl Munchinger (Stuttgart Chamber Orchestra), Decca,1965-1976

Literatura Douglas R. Hofstadter: Gödel, Escher, Bach: an Eternal Golden Braid, Basic Books, 1979, Reinhard Böss: Die Kunst des Rätselkanons im „musikalischen Opfer“, 1991,

Související články Gödel, Escher, Bach

Externí odkazy

Hudební obětina, Canon a 2 "Quaerendo invenietis". Ze souborného provedení na koncertu Ars rediviva v Rudolfinu Hudební obětina na stránkách Bachovy společnosti Detail nahrávky Ars rediviva na stránkách Bachovy společnosti Vybrané části Hudební obětiny – s grafickým znázorněním kompoziční struktury

Kategorie:Skladby Johanna Sebastiana Bacha