upright=1.3|náhled|Jedna z pečetí apelačního soudu (z doby vlády Marie Terezie)
Apelační soud, oficiálně zvaný rada nad apelacemi () či apelační komora (), byla soudní instituce, zřízená roku 1548 králem Ferdinandem I. Habsburským jako odvolací stolice od městských soudů ze všech zemí České koruny. Šlo o první profesionální, plně byrokratický soud na území dnešního Česka; také první soud řídící se striktně dle zásad římského práva. Významně přispěl ke sjednocování do té doby značně nejednotného městského práva, mj. prosazením Koldínova zákoníku (1580).
Původně byl apelační soud zamýšlen jako všeobecná odvolací instance od všech soudů (i zemských, tj. jeho rozhodnutí by byla závazná i pro šlechtu), takovou širokou kompetenci apelační komory se však královské moci nikdy nepodařilo prosadit. K soudu, sídlícímu v Praze, se nakonec mohlo odvolávat jen z měst (královských, poddanských, věnných, horních a komorních), a to ve vlastních Čechách, ve Slezsku a obou Lužicích, dále od hornolužického zemského soudu a od knížecích soudů slezských bezprostředních knížectví. Morava byla kvůli odporu tamních měst plně podřízena působnosti soudu až roku 1628. Od roku 1753 pak byly v českých zemích dva apelační soudy: ten původní pražský zůstal pro Čechy a rakouské Slezsko, v Brně byl nově zřízen pro Moravu. O třicet let později bylo Slezsko přeřazeno pod soud v Brně a toto soudně-správní spojení přetrvalo (přes protesty slezských stavů) až do poloviny 19. století, ovšem už v jiné podobě.
Při josefínské reformě soudní soustavy (1. června 1783) oba apelační soudy zanikly ve své původní formě a byly přeměněny na tzv. všeobecné apelační soudy, jež tvořily druhý článek třístupňové soudní soustavy habsburského soustátí. Ministerským nařízením z 6. dubna 1850 nakonec všeobecné apelační soudy byly úplně zrušeny a jejich nástupci se staly vrchní zemské soudy.
Zřízení soudu Ferdinand I. 20. ledna 1548 založil apelační soud svým reskriptem vydaným v Augsburgu. Využil porážky prvního protihabsburského povstání k omezení práv královských měst, která jako jeden ze stavů byla součástí protihabsburské koalice a zahájil tak politiku centralizace a postupného budování absolutismu. Zřizovací instrukce obsahovala podrobný soudní řád apelačního soudu, který bez výrazných změn zůstal v platnosti až do roku 1628. Původně Ferdinand zamýšlel zřídit odvolací instanci s velice širokou kompetencí pro všechny soudy České koruny, včetně zemského soudu. Moc šlechty však nebyla neúspěšným povstáním natolik oslabena, aby proti její vůli mohl král prosadit svůj záměr. Ferdinand se tedy musel spokojit se zřízením apelačního tribunálu jako vrchního soudu nad všemi městskými soudy a rozhodujícího o odvoláních do rozsudků všech měst království českého, tzn. Čech (včetně Kladska), Horní a Dolní Lužici (kde před tím r. 1532 zakázáno brát naučení v Magdeburku), Slezska a Moravy. Tento králův záměr nebyl ale naplněn v té míře, jak si přál. Mimo Jihlavu se ostatní moravská města až do počátku 17. století pravomoci pražského apelačního soudu odmítala podřídit.
Ačkoli ve zřizovací instrukci byla výslovně zmíněna jen královská města, týkala se jeho kompetence všech měst Koruny, tedy i měst poddanských. Tato skutečnost vyplývala ze znění královské instrukce: „A když která apelací před ty rady naše z měst aneb od kterého práva v království našem přijde…“ Tím, že Ferdinand I. uvedl na počátku své instrukce královská města, chtěl jen výslovně zdůraznit, že právě královská města jako hlavní účastníci protihabsburského povstání a význačná politická složka feudální struktury, jsou podrobena v soudních záležitostech královské radě nad apelacemi. Zpočátku mohla nadále i po roce 1548 rozhodovat o odvoláních do rozhodnutí městských rad ještě soudní stolice Starého Města pražského, pokud s tím obě strany souhlasily, jestliže jedna strana tento postup odmítala, směřovalo odvolání před apelační soud. Teprve až po roce 1558 byl příslušný pouze apelační tribunál (viz níže). Kromě toho se také apelační soud stal odvolací instancí pro ty soudy, proti jejichž rozsudkům bylo odvolání přípustné a které neměly tzv. privilegium inapelačnosti (jako zmíněný zemský soud český a moravský), tzn. jednalo se zvláště o stavovské soudy Slezska a Horní Lužice. Apelační tribunál mohl také případně přijímat suplikace od soudů, které sice privilegium inapelačnosti měly, ale řídily se procesem římsko-kanonickým, který podání takové mimořádné revize umožňoval.
Co se týče věcné působnosti, apelační tribunál rozhodoval o odvoláních proti rozhodnutím těchto soudů jak ve věcech civilních, tak trestních. Jeho osobní působnost se vztahovala tedy na měšťany, lid sdružující se ve městech a na vyšších stavy, pokud se jednalo o jejich šosovní majetek, tedy majetek ve městech podléhající šosovní dávce. Také rada nad apelacemi měla rozhodovat v trestních věcech, které se týkaly selského a ostatního neusedlého lidu, pokud tyto věci soudili v první instanci krajští hejtmani, rady královských měst a vrchnostenské soudy, kterým k tomu panovník udělil zvláštním privilegiem oprávnění. Pro poddané bylo ovšem odvolání se k apelačnímu soudu jen teoretické, jelikož bylo spojeno s velkými náklady. Ferdinand dále výslovně zakázal odvolávání se k pražským městům a „ven ze země“, konkrétně jmenoval soudní stolice v Magdeburku a Lipsku. Stejně tak zakazoval braní naučení a slepých ortelů jak z těchto měst, tak i od jiných soudů či vysokých škol.
I když apelační soud soustředil k sobě všechna odvolání od městských soudů a přispíval tak ke sjednocení městského práva, města zůstávala nadále součástí svého právního okruhu. Proto jednotlivé případy měl soud posuzovat podle toho práva, které platilo u toho městského soudu, který rozhodoval jako první instance. Jednalo se buď o právo staroměstské (v instrukci nazýváno právo české) nebo právo magdeburské a toto rozdělení přetrvávalo až do roku 1610, kdy se v podstatě právo staroměstské prostřednictvím Koldínovy kodifikace rozšířilo na celé České království.
Složení Apelační tribunál byl výhradně soudem panovnickým. Na jeho fungování a složení neměli stavové vliv, všichni jeho členové byli jmenováni a placeni panovníkem. Byla to tak další z institucí, které Ferdinand I. zakládal v úmyslu oslabit vliv stavů na řízení státu a zcentralizovat správu zemí Koruny. Členové apelačního soudu nesměli v souvislosti se svou úřední činností přijímat jakékoli pocty a dary. Stálý plat a zákaz přijímat úplatky znamenalo v našem soudnictví významný pokrok, do určité míry se jednalo o uplatnění jednoho z principů soudcovské nezávislosti. Přesto nelze apelační komoru považovat za nezávislou soudní instituci v dnešním slova smyslu. Soudci byli stále úředníci zcela závislí na králi. Apelační soud byl tak prvním byrokratickým soudem v našich zemích a stal se základem příští výstavby trojinstančního systému v období absolutismu.
V čele soudu stál prezident, který musel být příslušníkem panského stavu. Vedle něj bylo dále jmenováno 13 apelačních radů, mezi nimiž bylo pět dalších šlechticů (a to tři páni, dva rytíři), čtyři doktoři práv a čtyři zástupci měst. Takové obsazení znamenalo porušení zásady, že měšťan může být souzen příslušníky svého stavu, potvrzené, až na několik výjimek, Svatováclavskou smlouvou. Navíc v následujících letech nebyli měšťané jmenováni v plném počtu. Na tuto skutečnost si Pražané několikrát stěžovali na zemské sněmu v roce 1582 a 1610, na generálním sněmu v roce 1611. Teprve až na generálním sjezdu v roce 1619 bylo konečně prohlášeno, že apelační soud má být obsazován ze všech tří stavů království českého v rovném počtu.
Významným přínosem bylo obsazení apelačního soudu čtyřmi doktory práv. Do počátku 16. století působilo v českých zemích velice málo univerzitně vzdělaných právníků. Právě období vlády Ferdinanda I. znamená zvýšený příliv studovaných juristů do české země. Jeho instrukce, kterou se zřizoval apelační soud, byla v oboru státního práva prvním právním předpisem žádající absolvování právnického studia a dosažení doktorátu pro výkon státní funkce.
Prezidentovi apelačního soudu příslušelo výsadní postavení mezí ostatními členy apelačního tribunálu. Kontroloval ostatní členy soudu, svolával rady k soudnímu jednání. Nacházel-li se král mimo české země, nemohli radové bez prezidentova svolení opustit Prahu. K výkonu vedlejšího zaměstnání a nepřítomnosti delší jako šest měsíců potřebovali radové souhlas přímo od panovníka. Spolu s ostatními rady kontroloval prezident i činnost administrativních pracovníků soudu. Radové apelační soudu měli tedy k dispozici administrativní aparát skládající se z několika stálých kancelářských sil a zaměstnanců, jejichž počet mírně kolísal a během let se zvyšoval. Byli to zejména sekretář a několik kancelistů, od počátku 17. století sekretáři dva – český a německý, a v této době také přistupují český a německý registrátor.
Jednací řád Královská instrukce podrobně předepisovala jednací řád apelačního soudu. Odvolání přijímal sekretář, o jejím přijetí dával straně potvrzení a pak do zvláštních register zapsal přesný čas doručení apelace. Registra byla dvoje, jedny pro prezidenta a druhé pro sekretáře. Sekretář ukládal zaplacené soudní poplatky do zvláštní truhly, od které měly být dva klíče, jeden u sebe přechovával sekretář a druhý prezident apelačního soudu. Soudní poplatek za apelaci neboli tzv. peníze důkladní činil původně dvě kopy českých grošů. Poplatek samozřejmě platil ten, kdo podával odvolání. Výše poplatku měla zřejmě zamezit odvoláním v nepodstatných záležitostech. Později se ale poplatek za podané odvolání snížil na dva tolary.
Řízení u apelačního soudu bylo písemné, bez účasti stran, jen na základě akt obdržených od soudu nižší instance. Obvykle se strana neměla v odvolacím řízení dovolávat nových fakt, která by nebyla uplatněna již u první instance. Bylo však možné před apelačním soudem vyslechnout svědky, jestliže nebyli vyslýcháni u první stolice. Jednání probíhalo buď v češtině nebo němčině, záleželo v jakém jazyce probíhalo řízení u soudu nižší instance. V německém jazyce byla vyřizována podstatná část agendy apelačního tribunálu, jelikož všechna města obou Lužic a většiny Slezska byla německojazyčná. Zřízení apelačního soudu bylo tak významným krokem směrem k zavádění němčiny jako jednacího jazyka v našich zemích. O odvolání muselo být rozhodnuto do jednoho měsíce od doručení soudu. Delší lhůta byla stanovena kvůli větší vzdálenosti, a to pro odvolání, dávání naučení a slepých rozsudků z měst Moravského markrabství, Slezska a obojí Lužice. V tomto případě měla být odvolání vyřízena, naučení a slepé rozsudky dány do půldruhého měsíce ode dne doručení odvolání či žádosti.
Na rozdíl do zemského soudu zasedal apelační soud téměř nepřetržitě. V létě apelační tribunál zasedal od 6 do 10 hodin a od 13 do 16 hodin, v zimě úřední hodiny začínaly o hodinu později. Jednání se nekonalo ve středu, v sobotu, v neděli a o svátcích. V době žní od 24. července do 24. srpna měli apelační radové soudní prázdniny, ale i v této době zasedali každý čtvrtek. Další dovolenou měli také v době vinobraní v délce čtrnácti dnů. I přesto, že byly stanoveny lhůty a přesné úřední hodiny, radové se zpočátku nescházeli, tak jak měli. Král jim musel ještě ke konci roku 1548 zaslat vytýkací dopis, ve kterém je za takové chování napomínal.
K projednávání každého případu zaregistrovaného sekretářem byl určen referent. Potom se k jeho přednesu vyjadřovali jednotliví apelační radové. V případě potřeby doby na rozmyšlenou došlo k odložení jednání. Apelační rada se musel ale k věci vyjádřit v kolegiu do tří dnů. Kolegium apelačního soudu bylo usnášení schopné, jestliže se sešlo v počtu nejméně devíti osob. Při hlasování o rozsudku čili při tzv. potazu rozhodovala většina hlasů. Při jejích rovnosti byl rozhodující hlas prezidenta apelačního soudu. Nevěděli si soudci rady, mohli se obracet se žádostí o pomoc k samotnému králi, a kdyby panovník nebyl v zemi osobně přítomen, pak na jeho místodržícího.