Genocida v Srebrenici (též Srebrenický masakr) byl válečný zločin, spáchaný v červenci 1995 během války v Bosně a Hercegovině. Genocida se zakládala na masovém, plánovaném vraždění zajatých civilistů, výhradně Bosňáků muslimského vyznání, mužů a chlapců.MISSING AND DEAD FROM SREBRENICA: THE 2005 REPORT AND LIST – International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia|url=http://www.icty.org/x/file/About/OTP/War_Demographics/en/popovic_srebrenica_050916.pdf Došlo k ní ve městě Srebrenica a okolí a spáchala ji Vojska Republiky srbskéInstitute for War and Peace Reporting, Tribunal Update: Briefly Noted (TU No 398, 18 March 2005) pod vedením generála Ratka Mladiće, spolu s paramilitantní jednotkou Škorpioni, která byla pod kontrolou Ministerstva vnitra Srbska. Na genocidě se podílelo i několik stovek řeckých a ruských dobrovolníků.
Událost je považována za jeden z největších masakrů v Evropě od druhé světové války a řadí se mezi nejhrůznější zločiny moderní evropské historie. Zavražděno bylo přes 8000 Bosňáků.Výročí 10. let od uplynutí masakru na portálu B92.net Článek na portálu Oslobođenje.ba Článek o Obamově vyjádření ohledně Srebrenice na portálu Novosti.rs Aktuální seznam pohřešovaných a zavražděných lidí v Srebrenici obsahuje 8373 jmen (z toho 74 žen a 33 dětí mladších 15 let), toto číslo však stále není konečné.
Generál Ratko Mladić a skupina důstojníků Vojsk Republiky srbské byli obviněni z válečných zločinů, včetně genocidy, Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY). ICTY mimo jiné vydal pravomocný rozsudek, v němž masakr v Srebrenici kvalifikuje jako akt genocidy. Dne 26. února 2007 Mezinárodní soudní dvůr potvrdil rozsudek ICTY a konstatoval, že masakr ve Srebrenici a Žepě představoval genocidu. Jako genocidu masakr označuje i Rezoluce Spojených států amerických č. 199, Rezoluce Spojených států amerických č. 310 a Usnesení Evropského parlamentu 2015/2747(RSP). V červnu 2021 vyčerpal Ratko Mladić možnosti odvolání a byl mu potvrzen doživotní trest.
Události před masakrem náhled|vlevo|200px|Mapa Bosny a Hercegoviny s vyznačením Srebrenice a Žepy (září 1994) Počátkem 90. let 20. století se s přicházejícími změnami ve střední a východní Evropě začala měnit i situace na Balkáně. Na jedné straně se otevíraly emancipační tendence jednotlivých republik (především severu) Jugoslávie, na straně druhé snahy o udržení její celistvosti. Poměrně rychlé vyhlášení samostatného nejprve Slovinska, později Chorvatska a nakonec i Bosny a Hercegoviny bez řešení statusu Srbů, kteří obývali části těchto republik v dominantním postavení, mělo za následek vyhlášení samostatnosti Republiky Srbská krajina na území Chorvatska a Republiky srbského národa v Bosně a Hercegovině.
Politické neshody se již na jaře 1991 vyostřily natolik, že v některých oblastech Chorvatska přerostly v ozbrojené střety a nakonec v regulérní válku. Vojáci pravidelných armád, polovojenské jednotky i námezdní žoldáci na všech stranách konfliktu prováděli vraždy, masakry a znásilňování nepřátelského etnika, loupili a vypalovali jim domy. Aby bylo zabráněno těmto excesům, ustanovila OSN roku 1991 vojenské jednotky UNPROFOR, které od roku 1992 měly zabraňovat vraždění civilního obyvatelstva vytvářením tzv. „bezpečných zón OSN“.
Úkolem jednotek UNPROFOR bylo podle podmínek příměří mezi srbskými a muslimskými silami primárně dohlížet na demilitarizaci oblasti kolem Srebrenice, ale z rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN také odvracet srbské útoky proti oblasti a zajišťovat humanitární pomoc. Nejasná byla i možnost použití síly.
Oblast středního Podriní (region okolo Srebrenice) s převážně bosenskou populací měla strategický význam pro Srby. Bez tohoto regionu by neexistovala teritoriální celistvost v rámci nově vyhlášené Republiky srbské.ICTY, Prosecutor vs. Krstic, Trial Chamber Judgement, para. 12 Z tohoto důvodu Srbové přistoupili k etnickým čistkám Bosňáků z oblastí ve východní části Bosny a středního Podriní.
Z rozsudku ICTY: Jakmile byly města a vesnice bezpečně v jejich rukách, srbské síly – armáda, policie, paramilitantní skupiny a někdy dokonce i srbští vesničané – postupovali následovně: muslimské domy a obydlí byly systematicky vypleňovány a vypalovány. Muslimské obyvatelstvo bylo shromážděno nebo zajato a přitom někdy mláceno či zabito. Muži a ženy byli odděleni a většina mužů zadržena v bývalé věznici KP Dom.ICTY: Kunarac, Kovač and Vuković judgement – Foča
Pád Srebrenice
vpravo|náhled|Rakve mrtvých Bosňanů. Jedná se pouze o ty, kteří byli identifikováni Dne 6. července 1995 v časných ranních hodinách začali město ostřelovat příslušníci Vojsk Republiky srbské, jejichž část byla rekrutována z okolních vesnic. Město Srebrenicu chránilo 600 nizozemských vojáků UNPROFOR a vojáci 28. divize bosensko-muslimské armády, kteří následně podnikli protiútok. 8. července bylo město ostřelovánu znovu, přičemž bylo zasaženo i předsunuté stanoviště nizozemských UNPROFOR, kteří se kvůli nedostatečné výzbroji museli vzdát a po delším vyjednávání jim Srbové povolili odjet do Srebrenice. Cestou tam se však nizozemští vojáci při snaze projet silniční zátaras dostali do konfliktu s bosenskými obránci, kteří po jejich transportéru hodili granát. Výsledkem byla smrt vojína Raviv van Renssena.
Následující den pokračovalo srbské ostřelování a z města uprchly tisíce civilistů. Srbové obsadili další pozorovací stanoviště sil OSN a vzali jako rukojmí asi 30 nizozemských vojáků. 10. a 11. července mělo dojít k leteckým útokům na Srby, ale nakonec k tomu nedošlo i kvůli tomu, že Srbové hrozili, že v případě útoku zabijí nizozemská rukojmí. V tomtéž období se 28. divize bosensko-muslimské armády, která v bojích utrpěla ztrátu asi 2 tisíc mužů, začala postupně stahovat, i když byla početně silnější, než útočící srbské jednotky. Její vojska odcházela směrem ke Snagovu a zbylí vojáci museli složit zbraně, přičemž byli zajati srbskými silami. 12. července 1995 začaly autobusy odvážet zbývající ženy a děti na muslimská území, muži však zůstali izolováni. Celkem Srebrenicu opustilo dle Světové zdravotnické federace 35 632 lidí.
Události po obsazení Srebrenice thumb|Holandský typ YPR-765 používaný ve Srebrenici náhled|Potočari – hřbitov obětí masakru thumb|Mapa vojenských operací během masakru ve Srebrenici. Zelená šipka označuje trasu bosňácké kolony.|upright=1.3 Ráno 10. července byla situace v samotné Srebrenici napjatá. Její obyvatelé zaplavili ulice a začali utíkat k Potočarům, kde se nacházela základna OSN. Plukovník Karremans požadoval okamžitou vzdušnou podporu NATO. Letouny NATO se 11. července pokusily bombardovat dělostřelecké pozice Vojsk republiky srbské (VRS) nad Srebrenicí, ale vzdušná podpora NATO byla zastavena poté, co VRS pohrozila zabitím nizozemských vojáků, kteří se nacházeli v jejím zajetí, a ostřelováním základny OSN v Potočarech a jejího okolí, kde se nacházelo 20 000–30 000 civilistů.
Dne 11. července VRS obsadila Srebrenici. Pozdě odpoledne se generálové Ratko Mladić, Radislav Krstić a další důstojníci prošli ulicemi Srebrenice a velký počet (tisíce) utečenců pochodoval k Potočarům, kde hledal záchranu u Nizozemského batalionu.
Konfrontováno s pádem Srebrenice, civilní obyvatelstvo se stáhlo do Potočar, vzdálených pět kilometrů severozápadně od města, aby tam nalezlo ochranu na základně OSN. Do večera 11. července se tam shromáždilo mezi 20 a 25 tisíci uprchlíků, většinou žen, dětí, starců a „vojensky nezpůsobilých“. Několik tisíc jich vstoupilo do základny OSN otvorem v oplocení, který nizozemští vojáci vystříhali na místě méně viditelném pro příslušníky VRS, zatímco se ostatní nacházeli v okolí základny, v halách továren a na polích. V mase utečenců bylo v samotné základně nejméně 300 „vojensky způsobilých“ mužů a mimo ni mezi 600 až 900. Nikdo z nich nebyl ozbrojen. Tímto způsobem se na malém prostoru shromáždil velký počet uprchlíků, přitom podmínky byly kvůli vysokým teplotám, nedostatku vody, potravin a léků zcela katastrofální.
Vědomi si reality, uprchlíci v Potočarech navečer dne 11. července veřejně požadovali od příslušníků Nizozemského batalionu, aby byli evakuováni. Informován byl o tom i plukovník Thomas Karremans a přes něj na setkáních v hotelu Fontana i velitel Hlavního štábu VRS generál Ratko Mladić. Na druhém setkání, uskutečněném téhož dne ve 23:00 ve stejném hotelu, plukovník Karremans informoval generála Mladiće a všechny přítomné (důstojníky Hlavního štábu VRS a představitele uprchlých civilistů Nesiba Mandžiće) o obklíčené mase lidí a humanitární krizi, která hrozila utečencům v Potočarech. Při té příležitosti generál Mladić řekl, že sami Bosňáci musí rozhodnout, jestli si přejí zůstat nebo odejít (a kam) a že prověří, jestli se mezi „vojensky způsobilými“ muži v Potočarech nenachází váleční zločinci. Výslovně požadoval, aby příslušníci 28. divize Armády Republiky Bosny a Hercegoviny (ARBiH) z enklávy Srebrenica složili zbraně. Důstojníci Nizozemského batalionu nevěděli, kde se v té chvíli nachází tyto síly, a na třetí schůzce konané 12. července v 10:00 v uvedeném hotelu v Bratunaci sdělili generálu Mladićovi, že se jim nepodařilo navázat kontakt s příslušníky 28. divize ARBiH. Této schůzky se účastnili i tři zástupci uprchlíků (Nesib Mandžić, Ćamila Osmanović a Ibrahim Nuhanović). I přes ujištění představitelů uprchlíků, že nevědí, kde se 28. divize nachází a s jejími členy nejsou v kontaktu, generál Mladić zopakoval požadavek na odzbrojení a slíbil zajistit převoz pro všechny civilisty z enklávy Srebrenica s podmínkou, že předtím oddělí muže od 17 do 70 let, aby zjistil, jestli se eventuálně neúčastnili předchozích válečných zločinů.
Představitelé mezinárodních humanitárních organizací ve Srebrenici poslali 12. července svým centrálám zprávu, ve které se uvádí, že humanitární situace v ranních hodinách toho dne je dosud nejhorší, jelikož se nedostává potravin, léků a ošacení, dle jejich odhadu se okolo 30 000 lidí nachází na základně nebo v jejím okolí a dalších 8 000 se pokouší probít z Horních Potočar do základny UNPROFOR. Výslovně je uvedeno, že mezi shromážděným obyvatelstvem se nenachází ani jediný ozbrojený voják ARBiH.
V ranních hodinách (mezi 6. a 7. hodinou) dne 12. července do základny OSN v Potočarech vstoupili příslušníci speciální jednotky Ministerstva vnitra RS, části Bratunacké brigády a jednotky vojenské policie Bratunacké brigády, aby „zajistily pořádek“, hledali a oddělovali „vojensky způsobilé“ muže podle ústního nařízení generála Ratka Mladiće na setkání v hotelu Fontana v Braunci z 11. a 12. července. Tam byla, mimo jiné, domluvena evakuace uprchlých civilistů z Potočar na území pod kontrolou ARBiH ve směru na Tuzlu s následným oddělením „vojensky způsobilých“ mužů.
Situace se před polednem 12. července v Potočarech zhoršovala. Tehdy se za doprovodu vysokých důstojníků Hlavního štábu a televizních štábů objevil generál Ratko Mladić, který mezi obklíčenými lidmi vyvolal naději, když dětem rozdával sladkosti (později byl rozdělován chléb) a sliboval, že civilisté budou odvezeni tam, kam si přejí.
Těžké podmínky v Potočarech 12. července se ještě zhoršily z důvodu terorizování, urážení a mučení během oddělování „vojensky způsobilých“ mužů a sporadickým vraždám za slévárnou zinku, u potoka a za „bílým domem“. Teror se zvětšil v průběhu noci. Vojáci vytahovali a odváděli lidi z davu. Bylo slyšet výkřiky, naříkání, sténání a výstřely. Někteří uprchlíci viděli mučení, znásilňování a zabíjení a někteří našli zavražděné. Několik civilistů spáchalo sebevraždu oběšením. Brzy ráno 12. července velení Drinského korpusu VRS nařídilo všem svým jednotkám a Ministerstvu obrany mobilizaci všech dopravních prostředků a jejich shromáždění na fotbalovém stadionu v Bratunaci od 16.30 hodin.