Chile [čile], plným názvem Chilská republika (), je přímořský stát ležící v jihozápadní části Jižní Ameriky. Je to nejjižnější stát světa ležící na pevnině a stát nejblíže Antarktidě, rozkládající se na úzkém pruhu země mezi Andami a Tichým oceánem. Na severu sousedí s Peru, na severovýchodě s Bolívií, na východě s Argentinou a na jihu s Drakeovým průlivem. Geograficky velmi rozmanité území tvoří úzký pruh země táhnoucí se od pouště Atacama a náhorní plošiny Altiplano na severu přes úrodné Centrální údolí až po hornatou Patagonii se stovkami ostrovů a fjordů na jihu. Podnebí je podobně rozmanité – od aridního na severu přes středomořské ve střední části země až po oceánské a alpínské klima s tundrou a ledovci na jihu a ve vysokohorských oblastech. Země také spravuje několik tichomořských ostrovů, včetně ostrovů Juana Fernándeze, Isla Salas y Gómez a Velikonočního ostrova, a uplatňuje nárok na přibližně 1,25 milionu km² Antarktidy označované jako Chilské antarktické území. Chile se dělí do 16 regionů, na ploše přibližně 756 000 km² žije 20 milionů obyvatel. Hlavním a největším městem je Santiago de Chile, mezi další velká města patří Valparaíso, Concepción či Viña del Mar. Většinu obyvatel tvoří lidé evropského a mestického původu, 11 % populace se hlásí k domorodým etnikům. Úředním jazykem je španělština, 54 % obyvatel jsou katolíci, 16 % evangelíci a 26 % je bez vyznání.
Španělsko oblast kolonizovalo v polovině 16. století a převzalo kontrolu nad územím ovládaným Inckou říší; nepodařilo se mu však podrobit autonomní etnikum Mapučů, který obýval území dnešního středního a jižního Chile. Chile se po vyhlášení nezávislosti na Španělsku v roce 1818 stalo v 30. letech 19. století relativně stabilní autoritářskou republikou. Během 19. století zažilo Chile významný ekonomický a územní růst, v 80. letech 19. století ukončilo odpor Mapučů a v Tichomořské válce (1879–83) porazilo Peru a Bolívii, čímž získalo své současné severní území. Ve 20. století až do 70. let patřilo Chile k politicky nejstabilnějším demokraciím Latinské Ameriky a zaznamenalo rychlý růst obyvatelstva a urbanizaci, přičemž se stále více spoléhalo na vývoz mědi, který podporoval jeho ekonomiku.Salazar, Gabriel; Pinto, Julio (2002). Historia contemporánea de Chile III. La economía: mercados empresarios y trabajadores. LOM Ediciones. Pages 124–125.Villalobos, Sergio; Silva, Osvaldo; Silva, Fernando; Estelle, Patricio (1974). Historia De Chile (14th ed.). Editorial Universitaria. . Pages 773–775. V 60. a 70. letech 20. století byla země poznamenána silnou politickou polarizací a konflikty mezi levicí a pravicí, které vyvrcholily vojenským převratem v roce 1973, při němž byla svržena demokraticky zvolená levicová vláda prezidenta Salvadora Allendeho. Převrat politicky podporovaly Spojené státy americké. Následovala 16letá pravicová vojenská diktatura Augusta Pinocheta, během níž byla přijata chilská ústava z roku 1980, připravená mimo jiné Ortúzarovou komisí, a uskutečněna řada politických a ekonomických reforem. Období režimu si vyžádalo více než 3 000 mrtvých a pohřešovaných. Režim skončil v roce 1990 po referendu v roce 1988 a nahradila ho středolevá koalice, která vládla až do roku 2010.
Chilská republika je unitární prezidentskou republikou, hlavou státu i hlavou vlády je prezident, zákonodárná moc náleží jednak prezidentovi a jednak dvoukomorovému národnímu kongresu. Chile patří mezi země s vysokými příjmy a je jednou z ekonomicky a sociálně nejstabilnějších zemí Jižní Ameriky. Země je z velké části soběstačná v zemědělské produkci a zároveň patří k největším světovým vývozcům mědi. V indexu lidského rozvoje se umístilo na 45. místě. Chile si v regionu vede dobře také z hlediska stability státu a úrovně demokratických institucí. Chile je zakládajícím členem Organizace spojených národů, Společenství latinskoamerických a karibských států a Pacifické aliance, je členem Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj a přidruženým státem jihoamerického obchodního bloku Mercosur.
Etymologie Jméno země pochází z původního domorodého názvu chilli, který měl znamenat „studený, zima“, případně „tam, kde končí země“.Chalupa, s. 8 Další význam slova, pocházející z kečuánštiny, znamenal „to nejlepší z nějaké věci“, kterým mohli označovat tuto oblast Inkové. Po svém příchodu Španělé označovali dnešní chilské území jako Nueva Extremadura. Název Chile se původně omezoval jen na centrální oblasti soudobého chilského státu, ale postupně se toto domorodé jméno prosadilo na úkor španělského názvu jako označení celé země.Chalupa, s. 9
Historie
Nejstarší dějiny Chile náhled|Deformované lebky původních obyvatel Chile z doby mezi 1000–500 př. n. l. Podle některých archeologických nálezů se nejstarší lidská osídlení v Chile nalézala v oblastech pobřeží, ale rovněž i v poušti Atacama, už před 33 000 lety. Spolehlivější archeologické nálezy však pochází z doby před 13 000 lety, kdy se jednalo o osídlení v oblasti dnešního Valdivia. Podobně jako v sousedním Peru byly první lidské komunity orientovány na lov ryb nebo na lov a sběr a obývaly hlavně oblasti kolem řek. S nástupem zemědělství začaly žít usedle. Mezi léty 500 až 1000 n. l. se do Chile šířily vlivy peruánské kultury civilizace Tiahuanaco, která do Chile uvedla například pěstování brambor, fazolí, paprik a bavlny. V oblastech centrálního údolí a na jihu Chile žili Mapučové, zvaní též Araukáni, kteří se věnovali především lovu, ale také zemědělství. Jejich původ není známý. Dále na jihu žili také další etnické skupiny (Chonos, Alacafunes, Yagenes nebo Onas).Rector (2005), s. 29. Kolem roku 1470 začali Inkové ze severu připojovat severní oblasti dnešního Chile. V jižnějších oblastech se ale setkali s odporem ze strany Araukánů a jejich vliv zde byl jenom slabý.
Koloniální období mezi roky 1500–1800 náhled|vlevo|upright|Pedro de Valdivia Španělé se o území dnešního Chile začali intenzivněji zajímat na počátku 16. století. Diego de Almagro, jeden z členů Pizarrovy výpravy do Peru, se jako první zaměřil právě na objevení a dobytí jižních oblastí incké říše označovaných Španěly jako Nueva Toledo. Jeho výprava, přestože přišla poprvé do kontaktu s oblastmi dnešního Chile, nebyla příliš úspěšná. Dalším objevitelem a conquistadorem Chile se stal Pedro de Valdivia, pověřený Pizarrem v roce 1540 dobytím a kolonizací všech oblastí Nueva Toledo. Valvidia založil město Santiago de la Nueva Extramadura (1541) a zahájil postupnou kolonizaci dnešního Chile.Rector (2005), s. 32. V roce 1550 se u řeky Bío-Bío střetl s vojskem Araukánů a porazil je. Nicméně ani tato porážka neznamenala konec odporu Araukánů, kteří se španělské kolonizaci houževnatě bránili po více než 300 let. V roce 1598 Araukáni zabili španělského guvernéna a zničili všechny španělské osady jižně od řeky Bío-Bío. Tak jako jinde ve španělské Americe byla i koloniální společnost v Chile rozdělena podle kastovně-rasového principu. Nejpočetnější skupiny společnosti tvořili takzvaní mesticové, míšenci mezi Evropany a místními domorodci. Privilegovanou skupinou byli Španělé a kreolové, čistokrevní potomci evropských přistěhovalců. Také Chile podléhalo centralizované správě španělské říše a bylo spravováno pomocí několika instancí. Generální kapitanát Chile oficiálně podléhal místokrálovství Peru se sídlem v Limě, ale v mnoha ohledech byl na něm nezávislý (od roku 1789 pak oficiálně). Podobně jako v dalších španělských koloniích i v Chile sehrávala významnou kulturní, politickou a ekonomickou roli římskokatolická církev. Od 17. století se chilské koloniální hospodářství věnovalo exportu loje a hovězích kůží.Chalupa (1999), s. 73. Většina ekonomiky se orientovala na výměnu s Peru, popřípadě s Buenos Aires a také Asií, kam Chilané exportovali především měď, zlato a stříbro výměnou za hedvábí a koření.Chalupa (1999), s. 74.
Nezávislost Chile náhled|Zakladatelé Chile. Zleva: José Miguel Carrera, Bernardo O'Higgins, José de San Martín a Diego Portales Na začátku 19. století se také v chilském prostředí ocitala španělská koloniální moc v krizi. Revoluce ve Spojených státech a ve Francii, stejně jako dění v samotném Španělsku podkopávaly tradiční základy, na kterých koloniální moc stála. Chilské elity se v roce 1808 postavily nejprve na stranu krále Ferdinanda VII. Později v zemi sílily snahy o zisk větší autonomie, která by znamenala, že španělská nadvláda by měla spíše formální charakter. Spor o podobu autonomie rozděloval chilskou elitu na takzvané royalisty a vlastence a vyústil ve vleklou válku za nezávislost mezi roky 1811 až 1826.Chalupa (1999), s.113) Mezi vůdci vlastenců vynikl zvláště liberálně smýšlející Bernardo O'Higgins, který stanul v roce 1817 v čele prozatímní vlády (jako director supremo), v roce 1818 oficiálně vyhlásil chilskou nezávislost a následně porazil armádu chilských royalistů u Maipó. Jeho vláda byla nakonec v roce 1823 svržena a O'Higgins byl nucen odejít do exilu.Chalupa (1999), s. 355–256 a 360–363.
Samostatné Chile v 19. století náhled|upright|vlevo|Chile před a po druhé tichomořské válce náhled|Araukáni unášejí chilské ženy na počátku 19. století Nový stát stál od počátku před problémem vnitřní konsolidace a udržení, popřípadě rozšíření svého území v konfrontaci s především severními sousedy Peru a Bolívii. Aristokrat Diego Portales ve 30. letech 19. století významně ovlivnil uspořádání nového státu v duchu konzervativních hodnot s důrazem na řád a silnou exekutivu. Tyto principy byly potom zabudovány do nové chilské ústavy z roku 1833.Chalupa (1999), s.367–368.Collier-Sater (1996), s. 52 a 54–55) V rámci postupné konsolidace nového státu na chilské politické scéně vznikaly politické strany. Politické spektrum zahrnovalo liberály a konzervativce. Sousední Peru a Bolívie uzavřely v roce 1836 konfederaci a spory mezi konfederací a Chile vyústily ve válku, která skončila v roce 1839 ve prospěch Chile. Válka se rovněž pozitivně odrazila na vnitřní soudržnosti země.Collier-Sater (1996), s.68. V roce 1865 Chile jako spojenec Peru vyhlásilo válku Španělsku, které zabralo peruánské ostrovy a odmítalo uznat nezávislost Peru. Konflikt skončil porážkou Španělska.Chalupa (1999), s. 379–380. V letech 1841 až 1861 byl politický vývoj země charakterizován silnými prezidenty, kteří se významně podíleli na dalším budování národního státu. V roce 1842 byla zahájena další kolonizace země včetně podpory osídlování imigranty z Evropy, jež měla významný dopad na demografii i ekonomiku Chile. Značné úsilí bylo věnováno podpoře vzdělávání a ekonomického rozvoje země, například v oblasti bankovnictví a zemědělské výroby. V polovině 19. století se chilské hospodářství stabilizovalo. Chile představovalo zemi s výraznou exportní závislostí a tendencemi k monokulturám, tedy výrobě nebo pěstování jedné převládající suroviny. Do 80. let 19. století se řadilo k největším producentům mědi. Po roce 1879 ji postupně nahrazoval ledek.Bethell ed.(1986), s. 13 Kromě toho Chile vyváželo ještě také obilí.
Starší územní spory mezi Chile, Peru a Bolívii vyústily v letech 1879–1883 v další válku mezi koalicí Peru a Bolívie s Chile, které ve válce zvítězilo. Díky tomu Chile získalo významné území na severu země, kde vzápětí začalo ve velkém množství těžit ledek. Bolívie ztratila v jejím důsledku svůj departement Litoral a tím tak přístup k moři. V roce 1891 vypukla v Chile občanská válka, způsobená vnitřními politickými spory mezi tehdejším prezidentem José Manuelem Balmacedou a parlamentem. Problémy vzbuzovaly jednak Balmacedovy snahy o oslabení vlivu britského kapitálu v zemi (ten například kontroloval 84 % veškeré produkce ledku),Polišenský ed. (1979), s. 535 ale především některé jeho autoritářské tendence. V důsledku Balmacedova pádu se Chile dostalo do období politické nadvlády parlamentu, silných politických stran a slabých prezidentů.Chalupa (1999), s. 394–395.
Chile v prvních letech 20. století náhled|upright|Arturo Alessandri