Pověra

náhled|Černá kočka podle rozšířené pověry přináší smůlu

Pověra je iracionální, nepodložená víra v souvztažnost a vzájemnou působnost určitých jevů udržovaná a šířená tradicí. Zpravidla se vztahují k zajištění štěstí nebo naopak k ochraně před neštěstím a mohou se k nim vázat nejrůznější pověrečné praktiky. Víra v platnost pověr a účinnost s nimi spojených praktik dnes bývá často malá či dokonce žádná a udržují se pouze z určité opatrnosti či setrvačnosti. Funkcí pověr je usnadnění rozhodování a snaha jednat podle osvědčených vzorů a tradic. Ne vždy však byly praktiky označované jako pověrečné chápány jako nutně neúčinné. V před-osvícenském křesťanství se předpokládalo, že pověrami lze dosáhnout žádaných výsledků, ovšem jen s pomocí zásahu ďábla.

Pověry jsou často chápány jako relikty starších, především archaických, náboženských a magických představ, a často je tak hranice mezi nimi, náboženstvím a magií nejasná. Úkon či představa, jež je pro jednoho pověrou, může být pro druhého záležitostí náboženské či magické víry, pověrečné představy a praktiky však nevytváří ucelený světonázorový systém. Představy které mají pověrečný charakter vznikají i v moderní společnosti, příkladem mohou například kondiciogramy nebo náramky přátelství, ale především hoaxy, fake news a městské legendy, které však mohou mít spíše charakter pověstí.

Český výraz pověra je vytvořen ze slova víra přidáním předpony po-, tedy „pa-,pseudo-“, pověra je tedy chápána jako zcestná víra. Již ze středověku je také doložen výraz poboňek či paboněk ve významu „pověry, čáry, pomluvy, vymyšlené věci“, který je doložen již z doby husitské ve významu „pověrečný úkon, především léčitelský“. Jako pověrečné povídky či démonologické pověsti se označují vyprávění o zážitcích s nadpřirozenými jevy či bytostmi.

Dělení

Etnolog Petr Bogatyrev dělil pověry blahonosné či pozitivní a škodlivé neboli negativní, což upomíná na Frazerovo dělení magie na kouzelnictví a tabu. Taktéž je rozdělil na podmíněné a nepodmíněné, podle tématu pak následovně:

vztahující se k předmětům nosícím štěstí (podkova, čtyřlístek, maskot) či neštěstí (rozbité zrcadlo, rozsypaná sůl) k číslům (šťastná sedmička, nešťastná třináctka) k časům (pátek jako nešťastný den) barvám (modrá jako barva naděje) profesím (kominík nosí štěstí) znamení a předzvěsti (černá kočka přes cestu, houkání sýčka)

Své specifické pověry také mají různá povolání, například vojáci, herci nebo horníci.

Dějiny pojmu

České slovo pověra odpovídá latinskému výrazu superstitio, který vychází ze slovesa superstare „stát na něčem, přežít“. Původně snad mělo toto latinské slovo pozitivní význam, ale už v 2. století př. n. l. ho autoři jako Ennius nebo Plautus ho chápali jako výraz pro prava religio, tedy náboženství špatné, pokřivené či zvrácené. V 1. století př. n. l. odkazovalo především na nadměrné projevy oddanosti vůči bohům neslučitelné s důstojností svobodného občana. Stálo tak v opozici k pozitivně chápané zbožnosti – pietas. Se superstitio byl spojován například přehnaný důraz na obřady a věštby, nebo podléhání vlivu nejrůznějších šarlatánů. Tato „pověrčivost“ byla přisuzována především ženám, barbarům s jejich „zrůdnými kulty“ a také Židům pro jejich víru v biblická proroctví. Někdy byly za pověrčivé ale považováni i členové společenských a intelektuálních elit. Obdobným starořeckým výrazem bylo deisidaimonia,δεισιδαιμονία, z δείδω deidó „obávat se“ a δαίμων daimón, „daimón, moc božstva, božstvo které mělo původně pozitivní význam, ale užívalo se především k vyjádření pohrdání vůči přespřílišnějšímu zaujetí náboženskými záležitostmi, poprvé a nejvýrazněji v Theofrastových Povahopisech z 3. století př. n. l. V těch je deisidaimonia spojována s obsedantním strachem z bohů, fanatickým přístupem ke kultu, vírou ve znamení a snahou předcházet neštěstí různými náboženskými a magickými praktikami, především očištěním. Plútarchos ve svém spise Moralia z 1. století shledal původ takové pověrčivosti v chybném poznání o bozích, což byl názor který sdílel se staršími latinskými autory jako byl Lucretius, Cicero a Seneca mladší na kořeny superstitio. Latinský termín později převzalo křesťanství a používalo jej jak pro „kult falešných bohů“ a „pohanství“ tak pro různé magické praktiky využívající křesťanská jména nebo svaté knihy.

K významným dílům, která odráží křesťanský, respektive katolický, přístup k pověrám patří Indiculus superstitionum et paganiarum (Seznam pověr a pohanských zvyklostí) z 8. století. Barokní postily, tedy sbírky kázání, za pověry považovaly především věštění, včetně výkladu snů, léčitelství, amulety, i zvláštní kouzla různých profesí, jako byli sládkové, myslivci nebo pastevci. Stejně odsouzeníhodné pak byla žehnání obracející se k Bohu a světcům a užívání svátostin laiky a nevhodným způsobem. Pověrečné praktiky byly spojovány s osobami, které byly označovány například jako hadači, kouzelníci, čarodějné baby, a nebyli nutně chápány jako neúčinné, jejich případné výsledky však byly považovány za dílo ďábla. Zároveň se v kázáních objevují různé racionalistické, přirozené, výklady, například původu zvláštních snů v rozličných tělesných pochodech nebo duševním rozpoložení.

K posunu významu pojmu pověra docházelo v rámci osvícenství 17. a 18. století, které považovalo boj proti pověrám za jeden ze svých hlavních cílů. Změna paradigmatu se projevila i v takzvaném osvícenském katolicismu, který se začal vymezovat proti mnohým praktikám typickým pro barokní zbožnost, a namísto nich kladl důraz na „účinnou lásku k bližnímu“. Nadále pak byly kritizovány různé lidové magické praktiky, ale na rozdíl od barokních kazatelů se za pověru začala považovat i samotná víra v jejich možnou účinnost skrze ďábelský zásah. Pověra už tak nebyla chápána jako nebezpečí pro lidskou duši, ale o projev hlouposti, často zneužívaný různými šarlatány. Zároveň se řady praktik považovaných za pověrečné rozšířili i na to, co bylo v předchozích staletích považováno za pravověrné: nošení škapulíře, zvonění na mraky, velikonoční žehnání potravin a svěcení ratolestí nebo vánoční kropení domovů svěcenou vodou.

Odkazy

Poznámky

Reference

Externí odkazy

Sociologická encyklopedie - Pověra Pověra je evoluční mechanismus. Je lepší být trochu ustrašený, než mrtvý, tvrdí psycholog

Kategorie:Víra Kategorie:Folklór Kategorie:Magie