Bulharsko (), plným názvem Bulharská republika, je stát v jihovýchodní Evropě. Nachází se ve východní části Balkánu na jih od Dunaje, západně od Černého moře. Na jihu sousedí s Řeckem a Tureckem, na západě se Srbskem a Severní Makedonií a na severu s Rumunskem. Velká část Bulharska je hornatá s nejvyšší horou celého Balkánu; podnebí má na severu ráz kontinentální, na jihu a východě středomořský. Na ploše asi 111 000 km² žije 6,4 milionu obyvatel. To z něj činí dle rozlohy 16. největší zemi Evropy a 11. největší zemi Evropské unie. Dělí se na 28 oblastí, hlavním a největším městem je Sofie, mezi další velká města patří Plovdiv, Varna a Burgas. Bulhaři tvoří 89 % obyvatel, největší menšinou jsou Turci, úředním jazykem je bulharština a tři pětiny obyvatel se hlásí k pravoslaví.
Jednou z nejstarších společností na území dnešního Bulharska byla neolitická karanovská kultura, jejíž počátky sahají do doby 6 500 let př. n. l. Od 6. do 3. století př. n. l. byla oblast bojištěm starověkých Thráků, Peršanů, Keltů a Makedonců; stabilitu přineslo až dobytí oblasti Římskou říší v roce 45 n. l. Po rozpadu římského státu se v regionu znovu objevily kmenové nájezdy. Kolem 6. století tato území osídlili raní Slované. Bulhaři pod vedením Asparucha zaútočili z území Starého Velkého Bulharska a koncem 7. století trvale obsadili Balkán. Založili První bulharskou říši, kterou v roce 681 n. l. vítězně uznala smlouvou Východořímská říše. Ta ovládla většinu Balkánu a významně ovlivnila slovanskou kulturu tím, že vytvořila písmo cyrilici. První bulharská říše trvala až do počátku 11. století, kdy ji dobyl a zničil byzantský císař Basileios II. Úspěšné bulharské povstání v roce 1185 založilo Druhou bulharskou říši, která dosáhla svého vrcholu za vlády Ivana Asena II (1218-1241). Po četných vyčerpávajících válkách a feudálních bojích se říše rozpadla a v roce 1396 se na téměř pět století dostala pod osmanskou nadvládu.
Výsledkem rusko-turecké války v letech 1877-78 byl vznik třetího a současného bulharského státu. Mnoho etnických Bulharů zůstalo mimo hranice nového státu, což podnítilo iredentistické nálady, které vedly k několika konfliktům se sousedy, a ke spojenectví s Německem v obou světových válkách. V roce 1946 se Bulharsko dostalo do východního bloku vedeného Sovětským svazem. a stalo se socialistickým státem. Vládnoucí komunistická strana se po revolucích v roce 1989 vzdala monopolu na moc a umožnila volby více stran. Bulharsko poté přešlo k demokracii a tržnímu hospodářství.
Bulharsko je unitární parlamentní republikou s vysokou mírou politické, správní a hospodářské centralizace, s prezidentem jako ceremoniální hlavou státu, zákonodárným orgánem je jednokomorové Národní shromáždění. Bulharsko je rozvojová země s ekonomikou s vyššími středními příjmy, hospodářství je z velké části založeno na službách, dále na průmyslu – zejména strojírenství a těžebním průmyslu – a na zemědělství. Hlavním socioekonomickým problémem země je rozšířená korupce, Bulharsko patří k nejzkorumpovanějším zemím Evropské unie. Země se také potýká s demografickou krizí a poklesem obyvatel od 1989. V indexu lidského rozvoje se země umístila na 68. místě na světě. Bulharsko je členem Organizace spojených národů, Severoatlantické aliance, Rady Evropy i Evropské unie, schengenského prostoru a eurozóny. Dále je členem Organizace černomořské ekonomické spolupráce, Světové obchodní organizace, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě.
Název Název Bulharsko je odvozen od jména Bulharů, kmene turkického původu, který založil První bulharskou říši. Jejich jméno není zcela objasněno a je obtížné ho sledovat před 4. stoletím n. l., ale pravděpodobně je odvozeno od prototureckého slova bulģha („míchat“, „třást“, „míchat“) a jeho odvozeniny bulgak („vzpoura“, „nepořádek“), význam lze dále rozšířit na „vzbouřit se“, „podněcovat“ nebo „vyvolat stav nepořádku“, a tedy v odvozenině „rušitelé“. Podobně byly často popisovány i kmenové skupiny ve vnitřní Asii s fonologicky blízkými názvy, jako například Buluové, součást „pěti barbarských“ skupin, kteří byli během 4. století líčeni jako: „smíšená rasa“ i jako „výtržníci“.
Historie
Rané dějiny vlevo|náhled|Karanovská keramika Z období 150 000 let př. n. l. pocházejí stopy po komunitách neandrtálců. Karanovská kultura, kterou archeologové umísťují do období okolo roku 6500 př. n. l., již dospěla k zemědělství, jako jedna z mála neolitických kultur v této oblasti. O něco mladší kultura varnská (asi 4400-4100 př. n. l.) pak ke zpracování kovů, ba dokonce patrně právě tato kultura jako první na světě začala zpracovávat zlato. V hrobech blízko Varny se našly nejstarší zlaté šperky světa. vlevo|náhled|Ruiny Develtosu Nejstarším známým kmenem Bulharska byli Thrákové. Působili na území současného Bulharska ve 12. století př. n. l. a stali se tak jedním ze tří etnik, z nichž byl složen bulharský národ, spolu s turkickými Protobulhary a Slovany.
Od 8. století př. n. l. vznikaly na černomořském pobřeží početné řecké osady. Některé zanikly, jako Pistiros, Develtos nebo Heraclea Sintica, některé existují dodnes pod jinými názvy – řecké kořeny má Varna (Odessos), Nesebar (Mesembria), Pomorie (Anchialos) nebo Stara Zagora (Beroe).náhled|vlevo|160px|Odryská čelenkaPerská Achaimenovská říše dobyla většinu současného Bulharska v 6. století př. n. l. a udržovala si nad tímto územím kontrolu až do roku 479 př. n. l. Odpor k Peršanům Thráky sjednotil a vedeni Teresem I. vytvořili Odryské království. To bylo roku 341 ovládnuto Filipem II. Makedonským, ve 3. století bylo napadeno Kelty, aby se nakonec roku 45 stalo součástí Římské říše, jakožto provincie Thrákie. Ve 4. století na území dnešního Bulharska, v římské osadě Nikopolis ad Istrum (asi 30 km severně od Veliko Tarnovo), působil křesťanský ariánský kněz Wulfila a přeložil zde značnou část Bible z řečtiny do gótštiny. Po pádu Říma, od roku 476, oblast ovládala Byzanc, ale vytížena boji s Peršany nedokázala zabránit vpádu nových kmenů. V 6. století tudíž vstoupili na území dnešního Bulharska první Slované, v 7. století pak kočovní turkičtí Protobulhaři, kteří přišli z útvaru zvaného Staré Velké Bulharsko (též Onogurský chanát), které založil kagan Kuvrat, avšak leželo na území dnešní Ukrajiny. Vůdcem těchto migrujících Protobulharů byl Asparuch.
První bulharská říše náhled|vlevo|Chán Krum slaví se svými šlechtici po bitvě u Plisky. Jeho služebník (vpravo) nese víno v šálku z lebky Nikefora I.|upright=1 První bulharský stát založil v roce 681 chán Asparuch poté, co uzavřel smlouvu s byzantským císařem, jíž bylo Protobulharům (vládnoucí menšině) a Slovanům (ovládané většině) dovoleno sídlit v Moesii. Hlavním městem bulharského státu byla Pliska, která se nacházela na severovýchodě dnešního Bulharska.
Pod vládou Kruma Bulharsko zdvojnásobilo své území. Krum též nechal sepsat první zákoník a zastavil byzantskou invazi v bitvě u Plisky, v níž byl zabit byzantský císař Nikeforos I. Roku 813 se Krum dokonce neúspěšně pokusil dobýt Konstantinopol. Král Omurtag začal politicky pracovat na spojení Protobulharů a Slovanů do jednoho národa. Symeon I., za jehož vlády dosáhl bulharský stát největšího rozmachu a politického významu, jeho dílo dokončil a dal Bulharům natrvalo slovanský jazyk. náhled|Ruiny preslavského hradu V roce 864, za Borise I., přijali Bulhaři křesťanství východního ritu jako státní náboženství, s řečtinou jako liturgickým jazykem. Následovalo logické kulturní navázání na Byzanc. Aby ho Boris oslabil, poskytl v Bulharsku azyl Metodějovým žákům, kteří byli vyhnáni z Velké Moravy. Jimi propagovaná slovanská liturgie se vzápětí v Bulharsku rychle rozšířila. Stejně jako cyrilice, písmo vyvinuté metodějovskými učenci v Preslavi, které mělo posléze ovlivnit kulturu celé východní Evropy.
V 10. století kulturní klima a náboženské obyčeje značně ovlivnilo bogomilství. V této době také zesílil tlak Byzance. Posledním panovníkem, který dokázal ještě čelit jejímu náporu, byl Samuel I. Krátce po jeho smrti první bulharské carství zaniklo (1018) a jeho území bylo začleněno do Byzantské říše. Po dobytí byzantský císař Basil II. zabránil povstání tím, že ponechal vládu místní šlechtě, začlenil ji do byzantské byrokracie a aristokracie a zbavil ji povinnosti platit daně ve zlatě. Místo toho povolil daň v naturáliích.
Druhá bulharská říše náhled|vlevo|Druhá Bulharská říše kolem roku 1204|upright=1 Bulhaři se přesto několikrát pokoušeli byzantské nadvládě vzepřít, největší vzpouru vedl roku 1040 Petr Deljan, ovšem neúspěšně. Když byla Byzanc oslabena seldžuckými Turky (bitva u Mantzikertu), vznikla ideální situace pro nové povstání a obnovu samostatnosti. Tu Bulharsko získalo v roce 1185 v důsledku povstání bratrů Asena, Petra a Kalojana, budoucích panovníků Bulharska. Tak vznikla takzvaná Druhá Bulharská říše s centrem ve Velikém Tarnovu. Kalojan mj. dobyl Bělehrad a uznal svrchovanost římského papeže. Roku 1205 Bulhaři pod Kalojanovým vedením drtivě zvítězili nad Latinským císařstvím, nástupnickým státem Byzance, v bitvě u Adrianopole, čímž zabezpečili svou nezávislost. náhled|277x277pixelů|Ivan Asen II Vrcholu dosáhla říše za vlády cara Ivana Asena II. (1218–1241), který ji rozšířil o Albánii a část Řecka (Epirus). V náboženských záležitostech se odklonil od Říma. Asenská dynastie vymřela v roce 1257, což zemi značně oslabilo. Ve stejném roce říši dobyli Mongolové. Proti nim vypuklo selské povstání, které vedl pastýř Ivajlo. Mongoly se podařilo vyhnat a Ivajlo usedl na trůn. S tím se však nesmířili šlechtici, cara svrhli a říše se rozdrobila na malá feudální panství (Vidinské carství, Dobrudžský despotát). Car Ivan Alexandr se navíc ve druhé polovině 14. století dostal pod tlak nového mocného souseda z jihu, Osmanské říše. Sultán Murad I. dobyl roku 1382 Sofii. Roku 1388 padl Šumen. V roce 1393 bylo vypleněno Tarnovo, po tříměsíčním obléhání. Pomoc křižáků vedených Zikmundem Lucemburským byla neúčinná, byli poraženi v bitvě u Nikopole. S pádem Vidinu v roce 1396 bylo Bulharsko do Osmanské říše plně začleněno, a to na téměř pět dalších století.
Bulharská šlechta byla zničena, rolnictvo podrobeno osmanským vládcům, mnoho vzdělaných duchovních uprchlo do ciziny. Křesťané byli považováni za podřadnou třídu a Bulhaři byli podrobeni těžkým daním (včetně devširme, neboli krevní daně). Většina obyvatelstva ztratila národní povědomí a identifikovala se pouze s pravoslavnou vírou. Bulharská identita se uchovávala jen u některých duchovních v izolovaných klášterech a v militantním katolickém společenství na severozápadě země. Zpočátku beznadějná situace se zlepšila poté, co začali Bulhary jako potenciální zbraň proti Turkům vnímat Rusové a Rakušané. Ti skrytě podporovali řadu bulharských povstání – v Tarnově v letech 1598 a 1686, Čiprovské povstání v roce 1688 a nakonec Karpošovo povstání v roce 1689.
Třetí bulharský stát náhled|Masakr Bulharů v Bataku během Dubnového povstání proti Turkům roku 1876