náhled|Výuka na Kubě

Vyučování je pedagogický proces, v němž vystupují učitel, žák a obsah vzdělávání neboli učivo za účelem splnění výchovně vzdělávacích cílů. Probíhá za nějakých podmínek, kde subjekty vstupují do vzájemných vztahů. Učitel musí vycházet z obsahu vzdělání, ale přizpůsobit se také zpracování učiva tak, aby to bylo vhodné pro žáky. Žáci přijímají učivo a zpracují si ho v mozku do podoby, které rozumí v souvislosti s jejich osobní zkušenosti.

V didaktickém pojetí má tento pojem jiné vymezení. Didaktika vymezuje vyučování jako druh lidské činností, která spočívá v interakci učitele a žáků. Základem takové interakce je záměrné působení na žáky tak, aby u nich došlo k procesu učení. Synonymem pro tento výraz může být pojem výuka jakožto sociální systém, ve kterém jsou různé prvky v určité relaci a dochází k vlivu z vnějšku.

Výchovně vzdělávací cíle Cíle výuky jsou ideální představa toho, čeho je třeba procesem vyučování dosáhnout. Je to něco obecného, například jaké znalosti a dovednosti by měl žák mít po absolvování povinné školní docházky. Cíle se dělí na dlouhodobé a krátkodobě. Krátkodobé jsou konkrétnější, zatímco dlouhodobé jsou obecnější.

Druhy cílů, které jsou na sobě závislé: cíle škol cíle předmětu cíle ročníků cíle tematických celků cíle témat cíle vyučování

Vyučování v čase Pohledy na vyučování se v čase měnily. V průběhu dějin byla vytvořená spousta modelů a teorií, které nám objasňují, co je to vyučování. Průcha (2009b) uvádí, že například Jan Amos Komenský se ve svém díle Didaktika analytická vyjadřuje k vyučování jako k činnosti, které v žákovi budí snahu učit se hbitě, důkladně a s chutí. Dále pak J. F. Herbart vysvětluje podstatu vyučování na didaktickém trojúhelníku, jehož teorie je postavena na pojmech formální stupně poznávání a artikulace výuky. Další zajímavé vymezení pojmu vyučování definoval J. Dewey, který vidí vyučování jako učení se prostřednictvím jednání, zkušenosti a praxe. Ve 20. století došlo k velkému rozmachu teorií vyučování a mnoho z nich ovlivnil konstruktivismus.

Jak uvádí Průcha (2009b), vyučování vždy předpokládá určité rozdělení rolí učitele a žáka, avšak pojetí vyučování může být různé. Školní vyučování je specifickým typem jednání učitele, které se realizuje v pedagogických situacích – ty představují určitý časem ohraničený úsek. Tyto pedagogické situace učitel musí nejen zvládat, ale také je utvářet.

Fáze Vyučování je tedy tvořivým a dynamickým procesem, který má tři fáze: plánování výuky – do této fáze spadá učitelova příprava na výuku, učitel didakticky analyzuje učivo realizace výuky – tato fáze zahrnuje aktivity žáků a učitele ve výuce, ve které se používají různé metody výuky reflexe výuky – v této fázi jsou obsaženy myšlenkové aktivity učitele, cílem této fáze je zhodnotit výuku, která již prošla prvními dvěma fázemi a získat tak návod pro další tvoření výuky

Dělení výukových metod Hlavní rozdělení vyučovacích metod je rozdělení na tradiční a inovativní metody. Zormanová (2012) výukové metody dělí takto: Tradiční výukové metody metody slovní – monologické a dialogické metody názorně demonstrační – předvádění a pozorování, práce s obrazem, instruktáž metody dovednostně praktické Inovativní výukové metody metody diskusní metody situační metody inscenační didaktická hra metody heuristické, řešení problémů individualizovaná forma samostatná práce žáků skupinová výuka diferencované vyučování projektová výuka týmové vyučovaná výuka dramatem metody kritického myšlení

Dle výzkumu Soni Tikalské dnešní žáci preferují metody, které je podporují v aktivitě a tvořivosti. Mezi jejich oblíbené metody patří didaktické hry a soutěže, dále pak také práce s PC, laboratorní experimenty a skupinová práce. Avšak používání internetu k snižuje výsledky žáků. Danielle Evansová, výzkumná pracovnice v oblasti matematiky na univerzitě v Sussexu je toho názoru, že vliv rodičů je jedním z nejsilnějších faktorů, ale současně zdůrazňuje důležitost toho, aby školy a učitelé vytvářeli pozitivní a spravedlivá prostředí pro výuku.

Z výzkumu Tikalské vyplývá, že přestože žáci preferují spíše inovativní způsoby vyučování, učitelé používají spíše metody tradiční, jako je například metoda vyprávění, vysvětlování a názorná demonstrace. Dále používají také práci s učebnicí či samostatnou práci, které patří spíše k méně oblíbeným metodám ve skupině žáků.

Porovnání tradiční a inovativní výuky Faktory Tradiční výuka Inovativní výuka čas potřebný na přípravu nízká náročnost vysoká náročnost čas nutný na realizaci ve výuce nízká náročnost vysoká náročnost rozvoj myšlení, tvořivosti, představivosti a fantazie ne ano zvýšení zájmu o učivo ne ano sebepoznání ne ano změna vztahů ve třídě ne ano prostor k vyjádření názoru žáka ne ano rozvoj komunikačních dovedností ne ano rozvoj kooperace ne ano vhodnost nasazení při prezentaci náročné učební látky ano ne vhodnost nasazení při upevňování učiva a procvičování učiva ano někdy ano Upraveno dle Výukové metody v pedagogice (2012)

Jak uvádí Průcha (2009b), klíčovou součástí vyučování je učitelova práce s učivem. Když učitel má didaktické znalosti obsahu, je mu umožněno vybalancovat žákovo porozumění s ohledem na správnost didaktického ztvárnění obsahu vyučování.

Reference

Literatura DOSTÁL, J. Učební pomůcky a zásada názornosti. Olomouc: Votobia, 2008. 40 s. . DOSTÁL, J. Výukové programy. Olomouc: UP, 2011. 67 s. . DOSTÁL, J. Internet druhé generace pro učitele. Olomouc: UP, 2011. 70 s. . PRŮCHA, Jan, Eliška WALTEROVÁ a Jiří MAREŠ. Pedagogický slovník. 6., rozš. a aktualiz. vyd. Praha: Portál, 2009, 395 s. . PRŮCHA, Jan a Tomáš JANÍK. Pedagogická encyklopedie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2009, 935 s. . ZORMANOVÁ, Lucie. Výukové metody v pedagogice: tradiční a inovativní metody, transmisivní a konstruktivistické pojetí výuky, klasifikace výukových metod. Vyd. 1. Praha: Grada, 2012, 155 s. .

Externí odkazy

Kategorie:Studium Kategorie:Pedagogika Kategorie:Didaktika