Židé v Česku náleží k aškenázské židovské populaci. První Židé se na území dnešního Česka usídlili jistě již na počátku formování přemyslovského státu, před 10. stoletím. Nejvýznamnější byla od počátku pražská komunita (v Židovském městě), její osídlení se však rozšířilo do mnoha větších i menších obcí (kehilot, heb. קהילה), o čemž dodnes vypovídá množství hřbitovů, bývalých synagog a čtvrtí, mezi nimi např. třebíčské Zámostí, zapsané na seznamu Světového dědictví, Mikulov, Boskovice, Kolín nebo Roudnice.
Židé byli v nerovnoprávném postavení tolerované menšiny, do značné míry závislé na přízni panovníka. Situace tak kolísala od relativní prosperity (období vlády Přemysla Otakara II. či Rudolfa II.), až po vyhnání Židů ze země za Marie Terezie a pogromy ve středověku, například za vlády Karla IV.. Postavení Židů se začalo zlepšovat až v době osvícenství za Josefa II., v 19. století došlo k jejich zrovnoprávnění a začalo docházet k částečné asimilaci s většinovým obyvatelstvem. Během nacistické okupace za druhé světové války došlo k tragédii holokaustu, kterou nepřežilo na 80 tisíc českých, moravských a slezských Židů.Wein, Martin. Dějiny Židů v českých zemích. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 2021 Ty připomíná Památník obětí šoa. Židovskou menšinu, které nebyl nakloněn ani komunistický režim, tak po obnovení demokracie tvoří jen zlomek původního počtu.Wein, Martin. Slovanský Jeruzalém: Jak Češi založili Izrael Praha, Academia, 2018 Podle American Jewish Year Book žilo roku 2012 v České republice 3 900 Židů. Podle předběžných výsledků ze sčítání lidu roku 2011 se k židovskému vyznání přihlásilo 1 132 obyvatel. Federace židovských obcí (FŽO) však uvádí, že registruje okolo svých členů, a celkový počet Židů v Česku odhaduje na 15–20 tisíc.
V současné době v Česku působí 10 židovských obcí (z toho 7 v Čechách a 3 na Moravě), seskupených pod Federací židovských obcí. Bohoslužby se konají ve čtyřech synagogách v Praze (Španělské, Jeruzalémské, Staronové a Vysoké synagoze), dále v Brně, Plzni, Liberci, Teplicích, Děčíně, Olomouci, Ostravě a nepravidelně i v nově rekonstruované synagoze v Krnově. V Praze funguje několik košer restaurací, od roku 2014 pak jediný košer hotel ve střední Evropě. Vzdělání je poskytováno na židovské základní škole a gymnáziu v Praze.
Doba přemyslovská
Počátky židovského osídlení První písemná zmínka o židovském osídlení v českých zemích pochází z 10. století, kdy územím českého knížectví procházel kupec a diplomat Ibráhím ibn Jákúb (asi roku 965). Důvěryhodnost dřívějších zmínek je nejasná, a nejsou proto obecně přijímány. V tomto období Židé hráli stěžejní roli v zahraničním obchodu vznikajícího českého knížectví – Židé importovali do Prahy zlato (těžilo se v Súdánu a převáželo se přes Španělsko), kde je vyměňovali za koně, kožešiny, a zvláště za slovanské otroky. První židovské komunity vznikly v Praze, jako obchodní osady v pražském podhradí, na Újezdě a na Vyšehradě. Tyto osady požívaly jisté míry autonomie, právní ochrana Židů však byla dosud značně nejistá. Během první křížové výpravy bylo židovské obyvatelstvo roku 1096 vydáno napospas drancování, před kterým množství Židů uprchlo do Polska či Uher.Žemlička (1998). Str. 210–218. Židovské osady pod Vyšehradem a na Újezdě zanikly a židovská čtvrť se přesunula na území dnešního Josefova.
Uzavření do ghett a Statuta Judaeorum náhled|upright|Statuta Iudaeorum potvrzená Karlem IV. Po křižáckých masakrech si Židé uvědomili, že pouhé obchodní smlouvy jim bezpečnost nezajistí, a tak hledali ochranu u samotného panovníka. Postavení Židů se stalo ještě více nejisté po Třetím (1179) a Čtvrtém lateránském koncilu (1215), které nařídily segregaci Židů od křesťanského obyvatelstva, Židům přikázaly nosit zvláštní označení (většinou žluté kolečko nebo žlutý klobouk) a zároveň omezily jejich možnosti obživy, takže mimo ghetto mohli provozovat de facto jen obchod a finančnictví. Napětí mezi židovským a křesťanským obyvatelstvem, podněcované církevním antijudaismem, se stále zvyšovalo, docházelo k přepadávání Židů, až nakonec papež Inocenc IV. vydal dvě buly, zakazující jakékoli násilnosti vůči Židům.Pěkný (2001). Str. 19–22.
Nepokojům se snažili předcházet i čeští králové, kteří však nastalé situace využili ke svému prospěchu. První privilegia vydal Židům Václav I. (jeho obsah však zůstává neznámý) a Přemysl Otakar II., který je vydal někdy mezi lety 1254–1262, pod názvem Statuta Iudaeorum. Židé se tak dostali do zvláštního postavení servi camerae regiae (služebníků královské komory), kdy se stali královským majetkem, a jakýkoli útok na Židy byl tudíž považován za útok na majetek královské komory a podle toho byl také trestán. Za královskou ochranu museli Židé ovšem náležitě platit daně a ochotně poskytovat panovníkovi půjčky.Pěkný (2001). Str. 23–25.
Významné komunity a osobnosti náhled|vlevo|Staronová synagoga, jedna z nejstarších synagog na světě V té době (tj. 2. polovině 13. století) byli Židé usazeni už na několika místech v českých zemích, zejména ve významných obchodních centrech (Praha, Brno, Olomouc, Jihlava, Znojmo, Litoměřice, Příbram)Pěkný (2001). Str. a v Praze byla také vybudována dvoulodní gotická Staronová synagoga, na které se podepsaly francouzské a porýnské vlivy. Ve větších městech židovské osídlení tvořilo 100–200 lidí, v menších městech však maximálně dvě rodiny.
Hlavní centrum židovské vzdělanosti se nacházelo právě v Porýní a Španělsku, a české země tak ležely stranou od hlavních středisek židovského osídlení. Do českých zemí vzdělanci z francouzských a porýnských ješiv tak přicházeli jen občas, aby zde vyučovali další žáky. Mezi nejvýznamnější učence, kteří v českých zemích pobývali, patří zejména Jicchak ha-Lavan, Petachja ben Ja'akov či Jicchak ben Moše.Pěkný (2001). Str. 427–431.
V hebrejské literatuře, psané na území českých zemí, jsou doloženy české glosy (např. v nejstarším dochovaném hebrejském rukopisu v českých zemích, tzv. Chebské bibli), které naznačují možnost, že se tehdy Židé mohli dorozumívat česky (viz lešon Kenaan). Náhrobní nápisy svědčí o tom, že Židé dokonce někdy užívali česká jména.Pěkný (2001). Str. 482–487. Běžná však byla zřejmě také vedle dialektů hebrejštiny i němčina.Mezník (1999). Str. 154.
Doba lucemburská a husitská náhled|Pražský pogrom o Velikonocích roku 1389 (Česko-moravská kronika, 1868) Nástup Lucemburků na český trůn přinesl Židům v českých zemích větší stabilitu. Ačkoli Karel IV. dovolil říšským městům uspořádat protižidovské pogromy,GRAUS, František. Židovské pogromy ve 14. století – černá smrt. In Židovská menšina v dějinách. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 1997. Str. 62–67. v samotné Koruně české Židy chránil, takže masivní vlna židovských pogromů, která v západní Evropě řádila na přelomu 40. a 50. let 14. století a byla spojena s šířením morové nákazy, se českým zemím až na ojedinělé výjimky vyhnula (pogromy se odehrály ve Znojmě roku 1338, ve Vratislavi a Praze roku 1349, a v Chebu roku 1350). Důvody Karlovy ochrany byly především ekonomické, takže ačkoli byli ochráněni před fyzickým napadením, bylo rušení křesťanských dluhů u Židů poměrně běžné.Pěkný (2001). Str. 28–38. Židé se také nezřídka stávali oběťmi kriminality a nadále trvala omezení z předcházejících staletí.Mezník (1999). Str. 361.náhled|Starý židovský hřbitov v Kolíně, založený roku 1418|vlevo|215x215pixelůZa vlády Václava IV., na počátku jehož vlády žilo v Praze asi 750 Židů (a měli k dispozici hřbitov na Novém Městě), se situace zhoršila. Ačkoli Václav byl někdy nazýván „filosemitou“, skutečnost byla taková, že roku 1385 zrušil veškeré dluhy u židovských věřitelů, mnohé z nich navíc nechal zatknout. Roku 1389 se o Velikonocích v nepřítomnosti krále odehrál v Praze velký pogrom, který vylíčil ve své elegii pražský rabín a básník Avigdor Kara, a jehož viníci zůstali nepotrestáni.
Vůči husitství cítili někteří Židé zprvu sympatie a husitská revoluce skutečně zprvu oslabila feudální společenské vazby a uvolnila některá omezení, týkající se Židů. Brzy však Židé vystřízlivěli – husité rozpoutali na počátku 20. let 15. století několik pogromů, a v dalších deseti letech byli Židé vyhnáni z některých měst, neboť platnost Statuta Iudaeorum v té době nikdo nezaručoval. Po skončení husitských válek se situace stala o něco stabilnější, přesto si však Židé v žádném případě nemohli být jisti před vyháněním z měst (zejména kvůli konkurenci křesťanským řemeslníkům), ani před pogromy,Pěkný (2001). Str. 46–49. které vypukaly zejména v dobách anomie (např. roku 1448 při dobytí Prahy Jiřím z Poděbrad či při pražském převratu roku 1483).Šmahel (2001). Str. 420–425.
Doba jagellonská náhled|Židé se v 1. polovině 16. století nacházeli na bojišti mezi králem, městy a šlechtou. Nejsnesitelnější podmínky poskytovala Židům šlechta, v poddanských městech, například v Mikulově. Během vlády Jagellonců se situace zlepšila jen málo. Královská moc byla oslabena a panovník jen těžce získával zpět své regály, včetně pravomoci nad Židy. Od Židů tak byly často různé poplatky požadovány dvojmo, městem i králem. Navíc zákaz lichvy, který až doposud pro křesťany platil, byl stále častěji porušován, takže zájem o židovské půjčky klesal. Židé se snažili zajistit si obživu i v řemeslech, kde se však stali konkurencí křesťanským řemeslníkům, takže napětí mezi křesťany a židy stoupalo, Židé byli opět vyháněni z měst.Pěkný (2001). Str. 50–52.
V průběhu 15. století a za vlády Jagellonců tak došlo k zásadní proměně židovského osídlení v českých zemích. Zatímco dříve žili Židé převážně v královských městech, začali se v této době přesouvat na venkov a do poddanských měst pod pravomoc (zejména moravské) šlechty, která podnikavým židovským rodinám ochotně poskytovala zaměstnání i ochranu a která tak mohla účinněji hospodářsky soutěžit s královskými městy.Pěkný (2001). Str. 52–61.
Doba habsburská Vláda Ferdinanda I. S nástupem Ferdinanda I. Habsburského na český trůn roku 1526 se situace pro Židy začala vyvíjet slibně. Roku 1527 jim Ferdinand potvrdil jejich privilegia a v následujících 15 letech se počet pražských Židů zdvojnásobil.Pěkný. Str. 62. Šlechta Židy chránila, avšak ve městech Židé představovali nebezpečnou konkurenci řemeslnickým cechům, které se kvůli svému konzervatismu jen těžko vyrovnávaly s rozvojem zahraničního obchodu a technologického pokroku. Naproti tomu Židé žádnými cechovními pravidly svazováni nebyli, a tak mohli svou činnost poměrně snadno přizpůsobovat měnícím se podmínkám. Měšťané se proto neustále snažili vymoci si u krále vypovězení Židů.Janáček (1968). Str. 178n.
A k vyhánění skutečně docházelo. Zprvu se jednalo jen o jednotlivá města (roku 1522 byli Židé vyhnáni z Opavy, 1535 z Hlubčic),SPYRA, Janusz. Židé v rakouském Slezsku (1742–1918). Nástin dějin. In Židé ve Slezsku: studie k dějinám Židů ve Slezsku. 1. vyd. Český Těšín: Muzeum Těšínska, 2001. . [dále jen Spyra (2001)]. Str. 7. roku 1541 bylo proti Židům vzneseno obvinění, že způsobili požár Malé Strany a Hradčan a že jsou vyzvědači Turků, a byli vypovězeni z českých zemí.Pěkný (2001). Str. 63–66. Jenže na Moravě a ve Slezsku šlechta neměla na vyhnání Židů zájem, a tak vypovídací edikt nerespektovala. Vyhnanci z Čech se tudíž usazovali zejména v těchto oblastech.Spyra (2001). Str. 8.
Po porážce stavovského povstání roku 1547 se však významně změnil poměr sil mezi králem, šlechtou a městy – moc měst byla zlomena,Janáček (1968). Str. 315–320. takže si nemohli dovolit protestovat proti Ferdinandovu rozhodnutí z roku 1545, kterým povoloval Židům návrat do Čech, avšak roku 1557 měšťané obvinili Židy v vývozu stříbra a dosáhli dalšího vypovězení z Čech, ke kterému však kvůli byrokratickým průtahům fakticky nedošlo.Pěkný (2001). Str. 66–67.
Období dvorských Židů (rudolfinské období a třicetiletá válka) náhled|upright|Maiselova synagoga postavená dvorským Židem Rudolfa II.