náhled|Arménští civilisté jsou v květnu 1915 odváděni z Kharpertu na místa poprav. Arménská genocida byla systematická likvidace arménského obyvatelstva a identity v Osmanské říši během první světové války. Byla řízena vládnoucím Výborem pro jednotu a pokrok (CUP) a realizována především masovým vražděním přibližně jednoho milionu Arménů během pochodů smrti do Syrské pouště a násilnou islamizací dalších, zejména žen a dětí.
Před první světovou válkou zaujímali Arméni v osmanské společnosti do jisté míry chráněné, avšak podřízené postavení. K masovému vraždění Arménů došlo již v 90. letech 19. století a v roce 1909. Osmanská říše utrpěla řadu vojenských porážek a územních ztrát, zejména během balkánských válek v letech 1912–1913. To vyvolalo mezi vůdci Výboru pro jednotu a pokrok obavy, že Arméni, jejichž domovinu v Anatolii považovali za poslední útočiště tureckého národa, budou usilovat o nezávislost. Během invaze na ruské a perské území v roce 1914 osmanské polovojenské jednotky masakrovali místní Armény. Osmanští vůdci ojedinělé případy arménského odporu interpretovali jako důkaz rozsáhlé vzpoury a rozhodli se trvale zamezit možnosti arménské autonomie nebo nezávislosti.
Dne 24. dubna 1915 osmanské úřady zatkly a deportovaly stovky arménských intelektuálů a vůdčích osobností z Konstantinopole. Na příkaz Talata Paši bylo v letech 1915 a 1916 vysláno na pochody smrti do Syrské pouště odhadem 800 000 až 1,2 milionu Arménů. Deportovaní, hnaní paramilitárními eskortami, byli zbavováni jídla a vody a vystaveni okrádání, znásilňování a masakrům; přeživší byli rozptýleni do koncentračních táborů. V roce 1916 byla nařízena další vlna masakrů, v jejímž důsledku zůstalo do konce roku naživu přibližně 200 000 deportovaných. Zhruba 100 000 až 200 000 arménských žen a dětí bylo násilně přivedeno k islámu a začleněno do muslimských domácností. Masakry a etnické čistky přeživších Arménů pokračovaly i během turecké války za nezávislost po první světové válce, prováděné tureckými nacionalisty.
Genocida, považovaná za „vrchol představitelných hrůz“ před druhou světovou válkou, zničila více než dva tisíce let arménské civilizace ve východní Anatolii. Spolu s genocidou asyrských/syrských a řeckých pravoslavných křesťanů umožnila vznik etnonacionalistického tureckého státu, Turecké republiky. Turecká vláda tvrdí, že deportace Arménů byla legitimním krokem, který nelze označit za genocidu. K roku 2026 uznalo genocidu 36 zemí, což odpovídá akademickému konsensu.
Začátek genocidy je každoročně připomínán 24. dubna. Podobné genocidy prováděli Turci v tomto období v Řecku a v Íránu na místním obyvatelstvu. Turecká vláda sice připouští, že v dramatickém období rozpadu Osmanské říše zahynulo i mnoho Arménů, dlouhodobě však popírá, že by šlo o plánovitou genocidu; označení těchto událostí za genocidu může být v Turecku dokonce postihováno jako trestný čin „urážky tureckého národa“.
Předehra náhled|Masakr Arménů tak, jak je nakreslil očitý svědek Berlínskou smlouvou z roku 1878 se stala Arménie součástí evropských zájmů a záminkou pro humanitární intervenci. Turecký sultán Abdülhamid II. se z obavy ze ztráty vlivu nad tímto územím, protože turecká Osmanská říše ztrácela postupně během celého 19. stol. evropská území, to jest Srbsko, Moldávii, Rumunsko, Řecko, rozhodl ze svého sídla v evropské Anatolii pohrozit evropským mocnostem a Arménům tím, že jich v letech 1895/96 cca 80 000 až 300 000 nechal vyvraždit (tzv. „arménské řeže“).Akçam, Taner. A Shameful Act: The Armenian Genocide and the Question of Turkish Responsibility. New York: Metropolitan Books, 2006, p. 42. . Tím v podstatě začala série genocid. Arménská odbojová hnutí tak začala sílit, ale nenávist Osmanských Turků rovněž. V roce 1909 se odehrál další masakr v Kilikii. Zabito bylo 30 000 Arménů. Iniciátorem byla turecká strana Jednota a pokrok (tzv. mladoturci).
Vliv balkánských válek V roce 1912 vypukla první balkánská válka, která skončila porážkou Osmanské říše, při níž přišla o 85 % evropského území. Mnozí z obyvatel říše viděli porážku jako „Alláhův trest společnosti, která neuměla držet pospolu.“ Turecké národní hnutí postupně začalo spatřovat v Anatolii své poslední útočiště.
Významným důsledkem balkánských válek bylo masové vyhnání muslimů z Balkánu. Ve skutečnosti byli již od poloviny 19. století v důsledku rusko-tureckých válek a balkánských konfliktů vyhoštěni nebo jinak přinuceni k odchodu z Kavkazu a Balkánu stovky tisíc muslimů, včetně Turků, Čerkesů a Čečenců. Muslimská společnost v říši byla tímto přílivem uprchlíků rozlícena. Jeden z konstantinopolských deníků vyjádřil náladu té doby: „Toto ať je varováním… Nedělejte si pohodlí! Nenechte svou krev vychladnout, dokud se nepomstíte.“ Až 850 000 z těchto uprchlíků se usadilo v oblastech, kam již v letech 1878–1904 přišli a usadili se Arméni. Uprchlíci (turecky muhacirler) nelibě nesli status jejich poměrně dobře zajištěných sousedů a, jak poznamenal historik Taner Akçam i další, tito uprchlíci později sehráli při vraždění Arménů a zabírání jejich majetku během genocidy klíčovou roli.
Genocida náhled|Mapa deportačních a vyhlazovacích center, také masakrů náhled|vlevo|upright|Rafael de Nogales Méndez, venezuelský důstojník, který sloužil v osmanské armádě a napsal podrobnou zprávu o zabíjení ve své knize Cuatro años bajo la media luna 2. listopadu 1914 se Osmanská říše zapojila do první světové války (na straně centrálních mocností). Krátce na to v lednu 1915 se turecká III. armáda střetla s ruskými vojsky na arménském území a byla v bitvě u Šarikamiše poražena. Arméni byli neoprávněně obviněni z toho, že byli příčinou turecké porážky. Vládní strana Jednota a pokrok („mladoturci“) začala připravovat genocidu, jakou Arménie, ani jiné okolní země nepamatovaly. Z bývalých kriminálníků byly vytvořeny vojenské oddíly, tzv. čete. Tato komanda od května 1915 deportovala Armény z východních provincií směrem ke koncentračnímu táboru v Aleppu. Většina z nich tento transport, při drastických podmínkách, které panovaly (hlad, žízeň, nemoci), nepřežila. Ti, kteří měli větší předpoklady k přežití (mladí muži), byli odvedeni opodál a popraveni. Významní lidé byli popraveni ještě před vydáním příkazu k deportaci. Ti, kteří přežili přesun do Aleppa, byli v další etapě posláni přes Syrskou poušť do tábora Dajr az-Zaur v Mezopotámii a pokud i to přežili, vyhnali je do pouště, kde neměli nejmenší šanci, nebo je zaživa upálili. V Dajr az-Zaur byl na památku obětem genocidy vystavěn křesťanský památník. V září 2014 byl tento památník poničen radikálními muslimskými stoupenci Islámského státu.http://zpravy.idnes.cz/pamatnik-armenske-genocidy-deir-az-zor-znicil-isis-fwu-/zahranicni.aspx?c=A141007_151632_zahranicni_aba
Pouze malé části se podařilo vyhlazování uniknout. Byli to hlavně obyvatelé provincie Van a ti, kteří uprchli během transportu do Istanbulu. Své útočiště našli v Egyptě, Sýrii nebo na Kypru. Už v době organizace vyvražďování se mnoho významných veřejných činitelů, diplomatů (americký velvyslanec v Turecku Henry Morgenthau)Ambassador Morgenthau's Story (anglicky) a duchovních (německý kněz Johannes Lepsius)http://www.armenocide.de/armenocide/armgende.nsf/GuidesView/MagischesViereckDe?OpenDocument pokusilo poukázat na události, které se v té době v Osmanské říši děly, ale bez výsledku.
Operace Nemesis
Nemožnost dovolat se spravedlnosti na mezinárodní úrovni pro viníky masakrů arménského a potažmo křesťanského obyvatelstva zapříčinila vznik různých skupin volajících po spravedlnosti v rámci arménských možností. Na základě těchto okolností tedy vznikl po ukončení první světové války arménský plán provést odvetnou akci, která získala krycí název „Nemesis“. V rámci operace Nemesis byli hlavní strůjci genocidy za svůj podíl postupně zlikvidováni prostřednictvím série atentátů.
Současný pohled náhled|upright=1.4| Turecko, islámské země a Arménie mají na události zásadně odlišný pohled. Představitelé Arménie trvají na tom, že se jednalo o genocidu, odhadují počet zabitých na 1 až 2 miliony a žádají po Turecku odškodnění a poučení se z události do budoucna. Představitelé Turecka vnímají údajnou genocidu jako smrt několika set tisíc lidí obou národností v důsledku zmatků způsobených nutností rychle řešit problém kolaborace Arménů. Oba národy si většinově stojí za názory svých státních představitelů. Genocida je mezinárodně uznána v Arménii, Rusku, Kanadě, Francii, Švédsku, Litvě, Polsku, Německu, Rakousku, Lucembursku, Švýcarsku, Belgii, Nizozemsku, Itálii, Vatikánu, Řecku, Bulharsku, Kypru, Libanonu, Argentině, Brazílii, Chile, Paraguayi, Uruguayi, Venezuele, Bolívii, Slovensku a Česku. První zemí, která uznala Arménskou genocidu byl Uruguay. Na Slovensku je popírání genocidy Arménů trestný čin s odnětím svobody až na 5 let.
V roce 2015 bylo přijato usnesení zahraničního výboru Sněmovny České republiky, které označilo hromadné vyvražďování Arménů za genocidu, Při státní návštěvě Arménie v roce 2016 se prezident Miloš Zeman vyslovil pro uznání genocidy Arménů českým parlamentem. Oficiálně Česko uznalo genocidu Arménů v dubnu 2017, kdy parlament přijal příslušné usnesení.
V některých státech, především USA, se o její uznání vedou tradiční spory. Vlády USA a Velké Británie odmítají uznat masakry Arménů za genocidu, především s ohledem na Turecko jako významného člena NATO a regionálního spojence. Žádná z ústředních islámských zemí genocidu Arménů neuznávají.
V sedmdesátých letech dvacátého století vznikla teroristická organizace ASALA, jejímž hlavním cílem bylo přinutit Turecko k uznání viny za Arménskou genocidu.
Spolkový sněm SRN přijal 2. června 2016 rezoluci, kterou byly události v Osmanské říši označeny za genocidu.
V říjnu 2019 také Sněmovna reprezentantů USA přijala rezoluci uznávající turecký masakr Arménů za genocidu.
Izraelská vláda Benjamina Netanjahua koncem června 2026 jednomyslně označila masakry Arménů za genocidu. Pro oficiální uznání bylo potřeba ještě schválení usnesení parlamentem. K tomu ale již ve funkčním období této vlády nedošlo. Izraelský deník Ha'arec uvedl, že Netanjahu nechal bod z programu Knesetu stáhnout po tlaku Ázerbájdžánu.
Oficiální turecký pohled náhled|vlevo|Památník a muzeum tureckých mučedníků zavražděných Armény v Iğdıru, jedna z institucí reprezentujících oficiální pohled turecké vlády na arménskou genocidu Turecká vláda dlouhodobě odmítá, že by „události roku 1915“ (1915 Olayları), jak se v oficiálním tureckém diskursu tento fenomén označuje, byly genocidou ve smyslu mezinárodního práva. Obvinění z genocidy odmítaly všechny dosavadní turecké vlády a v současné době je odmítají všechny turecké parlamentní strany s výjimkou levicové až ultralevicové Lidově demokratické strany.Galip, Özlem Belçim (2020). New Social Movements and the Armenian Question in Turkey: Civil Society vs. the State. Springer International Publishing, s. 87, 163. Obvinění z genocidy odmítá také většina tureckých občanů – podle průzkumu z roku 2015 považuje tyto události za genocidu pouze 9,1 % Turků. Uznání arménské genocidy může být v Turecku trestáno jako trestný čin „urážky tureckého národa“ až dvěma lety vězení.https://www.bbc.com/news/world-europe-16352745https://bianet.org/english/english/106668-parliament-passes-the-revised-article-301-with-250-votes-against-65 Podle tohoto zákona byl za veřejné uznání masakrů Arménů a Kurdů obžalován také prozaik Orhan Pamuk, jediný turecký laureát Nobelovy ceny za literaturu; v roce 2011 byl odsouzen k peněžitému trestu.https://armenianweekly.com/2011/03/28/nobel-laureate-fined/ Evropský soud pro lidská práva v roce 2012 konstatoval, že existencí tohoto zákona Turecko porušuje právo na svobodu slova.https://hudoc.echr.coe.int/eng#{%22itemid%22:[%22001-107206%22]}