Saúdská Arábie, plným názvem Království Saúdská Arábie, je stát v jihozápadní Asii. Nachází se v centru Blízkého východu a zaujímá většinu Arabského poloostrova. Na západě sousedí s Rudým mořem, na severu s Jordánskem, Irákem a Kuvajtem, na východě s Perským zálivem, Bahrajnem, Katarem a Spojenými arabskými emiráty, na jihovýchodě s Ománem a na jihu s Jemenem. Akabský záliv na severozápadě odděluje Saúdskou Arábii od Egypta a Izraele. Většinu jejího území tvoří vyprahlá poušť. Centrální náhorní plošina je na jihozápadě ohraničena horami a na východě nížinami; panuje zde pouštní klima s velmi vysokými denními teplotami v létě a prudkým poklesem teplot v noci. Saúdská Arábie se dělí na 13 emirátů provincií , na ploše 2,15 milionu km² žije 32 milionů obyvatel, což z ní činí pátou největší zemi v Asii, největší na Blízkém východě a dvanáctou největší na světě a čtvrtou nejlidnatější zemí arabského světa. Hlavním a největším městem je Rijád; mezi další významná města patří Džidda a dvě nejposvátnější města islámu, Mekka a Medina. Drtivá většina obyvatel jsou Arabové a afričtí Arabové, úředním jazykem je arabština, prakticky všichni saúdští občané jsou muslimové, z toho 90 % sunnité, zbytek ší'ité.
Předislámská Arábie, území, které tvoří dnešní Saúdskou Arábii, byla místem výskytu několika starověkých kultur a civilizací; prehistorie Saúdské Arábie vykazuje jedny z nejstarších stop lidské činnosti mimo Afriku. Islám, druhé největší náboženství na světě, vznikl na území dnešní Saúdské Arábie na počátku sedmého století. Islámský prorok Mohamed sjednotil obyvatelstvo Arabského poloostrova a vytvořil jednotnou islámskou náboženskou politiku. Po jeho smrti v roce 632 jeho následovníci rozšířili muslimskou vládu i mimo Arábii a během několika desetiletí dobyli území v severní Africe, střední a jižní Asii a na Pyrenejském poloostrově. Arabské dynastie pocházející z dnešní Saúdské Arábie založily Rášidský (632-661), Umajjovský (661-750), Abbásovský (750-1517) a Fátimovský (909-1171) chalífát a řadu dalších dynastií v Asii, Africe a Evropě.
Saúdskou Arábii založil v roce 1932 král Abd al-Azíz (známý také jako ibn Saúd), který sérií výbojů, počínaje dobytím Rijádu v roce 1902, sjednotil oblasti Hidžázu, Nadždu, části východní Arábie (Al-Ahsa) a jižní Arábie (Asír) do jednoho státu. Od té doby je Saúdská Arábie absolutní monarchií řízenou autoritářským režimem bez účasti veřejnosti. Ve svém základním zákoně se Saúdská Arábie definuje jako svrchovaný arabský islámistický stát s islámem jako oficiálním náboženstvím a arabštinou jako úředním jazykem. Ultrakonzervativní wahhábistické náboženské hnutí v rámci sunnitského islámu bylo až do roku 2000 převládající politickou a kulturní silou v zemi. Saúdská vláda si vysloužila kritiku za různé politické kroky, například za intervenci v jemenské občanské válce a za rozsáhlé používání trestu smrti.
Saúdská Arábie je unitární islámská absolutní monarchie, kde král je zároveň hlavou státu i vlády. Saúdská Arábie je považována za regionální a střední mocnost. Od roku 1938, kdy byla v zemi objevena ropa, se království stalo druhým největším producentem ropy na světě a předním vývozcem ropy, kontroluje druhé největší zásoby ropy na světě a šesté největší zásoby zemního plynu. Saúdská Arábie je zařazena do kategorie ekonomik s vysokými příjmy a je jedinou arabskou zemí mezi hlavními ekonomikami skupiny G20. Saúdská ekonomika je největší na Blízkém východě a devatenáctá největší na světě podle nominálního HDP a sedmnáctá největší podle parity kupní síly. Saúdská Arábie v indexu lidského rozvoje zaujímá 37. místo. Díky své závislosti na zahraniční pracovní síle má Saúdská Arábie třetí největší počet přistěhovalců na světě. Saúdská Arábie je členem Rady pro spolupráci arabských států v Zálivu, Organizace spojených národů, Organizace islámské spolupráce, Ligy arabských států a Organizace zemí vyvážejících ropu, a také partnerem pro dialog Šanghajské organizace pro spolupráci.
Etymologie Po spojení Království Hidžázu a Království Nadždu byl nový stát 23. září 1932 pojmenován (al-Mamlaka al-arabíja as-sa'údíja) neboli „Saúdskoarabské království.“ Slovo „saúdský“ je odvozeno ze jména vládnoucího rodu Saúdů (dynastii Sa'ūd ibn Muhammad ibn Muqrin). Toto slovo ve skutečnosti znamená "štěstí", takže doslovný překlad země zní "Země štěstí". Do názvu státu bylo začleněno proto, že jeho zakladatel, Abd al-Azíz ibn Saúd, ho považoval za majetek svého rodu. Slovo „Arábie“ (řecky „Arabia“) je složenina slova „Arab“ a přípony „-ie“, která je v češtině řeckého původu („-ia“), odpovídá však též arabské příponě „-íja“. Arab je slovo původně odvozené ze slova „arabha“ (poušť) vyskytujícího se ve Starém zákoně, později se jménem „'arab“ označovali sami obyvatelé Arábie.
Dějiny
Nejstarší dějiny Arábie a vznik islámu
První lidé se na Arabském poloostrově objevili pravděpodobně již před lety. V nejstarších dobách byla Saúdská Arábie rozdělena na tři regiony, jejichž názvy se používají dodnes. Oblast Nadžd leží ve vnitrozemí, al-Hasa na východě při pobřeží Perského zálivu a Hidžáz na západě při pobřeží Rudého moře. Kvůli absenci vodních toků a nedostatku srážek ve vnitrozemí byly osidlovány oblasti s podzemními zdroji vody, např. oázy. Jejich izolovanost znemožňovala vytvoření jednotné politické struktury a vznikaly spíše kmeny spoutané příbuzenstvím, v jejichž čele stáli šejkové a emírové.
náhled|upright=1.4|Islámská říše a hranice chalífátu během období jeho největšího rozmachu:
V roce 570 se v Mekce narodil Mohamed z kmene Kurajšovců, kteří v té době tuto kupeckou republiku ovládali. Na počátku 7. století založil islám. Kvůli původnímu odmítnutí islámu většinou obyvatel Mekky odešel Mohamed roku 622 do Medíny a toto datum bylo přijato za počátek muslimského letopočtu. Poté jeho moc začala rychle stoupat a nová víra se rychle rozšířila po Arabském poloostrově. Po Mohamedově smrti vznikl státní útvar chalífát, jehož prvním vládcem (chalífou) se stal Abú Bakr. Medína zůstala do roku 661 hlavním městem chalífátu a Mekka se stala duchovním centrem islámu.Bouček 2005, str. 13–17
Chalífátu nejdříve vládli volení chalífové a poté Umajjovci, kteří přesídlili hlavní město do Damašku. V roce 750 se vlády nad chalífátem ujali Abbásovci a přenesli hlavní město do Bagdádu, který se stal centrem islámského světa. Mekka a Medína jsou od té doby pouze duchovními středisky. V první polovině 10. století se západní část dnešní Saúdské Arábie včetně těchto dvou měst stala součástí fátimovského chalífátu. Východní část Arabského poloostrova v 10. století ovládli Karmaté, stoupenci nábožensko-sociálního ismáílitského hnutí, kteří povstali proti Abbásovcům. V roce 1171 Fátimovce svrhl Saladin, zakladatel dynastie Ajjúbovců, který byl uznán za vládce Mekky. Od počátku 13. století Mekce vládli Hášimovci a zhruba po roce 1269 zde měli silný politický vliv mamlúčtí sultáni. Roku 1516 dobyl celý Hidžáz osmanský sultán Selim I. a až do první světové války tomuto území pod osmanským dozorem panovali Hášimovci.Bouček 2005, str. 17–18
První a druhý saúdský stát
náhled|vlevo|upright|Rozsah prvního saúdského státu: náhled|upright|Rozsah druhého saúdského státu V první polovině 18. století se v Nadždu začal zejména mezi drobnými rolníky rozmáhat nově vzniklý wahhábismus, sunnitská fundamentální forma islámu. Jeho zakladatel Muhammad ibn Abd al-Wahháb se spojil s Mohammadem ibn Saúdem v oáze Daríje a založili spolu první saúdský stát, který byl do počátku 19. století rozšířen přes celou dnešní Saúdskou Arábii a přesahoval i do okolních území. Kolem roku 1802 wahhábisté při svých výbojích vyplenili iráckou Karbalu, pozabíjeli šíitské obyvatelstvo a zničili hrobku šíitského imáma Husajna. V roce 1803 wahhábisté ovládli Mekku a zničili hroby muslimských světců, aby nedocházelo k uctívání někoho či něčeho jiného než jediného Boha. Stát zanikl v roce 1818 po několikaletých snahách egyptského paši Muhammada Alího.Bouček 2005, str. 19–20
Pokus o obnovu státu učinil emír Turní ibn Abdulláh ibn Muhammad, který v roce 1822 přepadl Rijád ovládaný Egypťany. Založil druhý saúdský stát, který byl oproti tomu prvnímu menší – Saúdové tentokrát vládli jen Nadždu a al-Hase. V polovině 19. století se rozpoutal boj mezi Saúdy a Rašídy, jejichž říše s centrem v oáze Hájl na severu se postupně rozšiřovala a nakonec vytlačila Saúdy z Nadždu. V roce 1891 druhý saúdský stát zanikl a Saúdové tak byli donuceni uchýlit se do Kuvajtu.
Vznik Saúdské Arábie a její první roky náhled|Příslušníci bratrstva Ichwán Na přelomu 19. a 20. století kvůli sporům mezi Osmanskou říší a Spojeným královstvím, které si chtělo v Perském zálivu zajistit silnou pozici, Britové podpořili saúdského emíra Abd al-Azíze ibn Saúda v převratu proti proosmanským Rašídům. V lednu 1902 se zmocnil Rijádu a později ovládl celý Nadžd. Poté postupně získával vliv mezi hlavními kmeny v oblasti, vytvořil primitivní státní organizaci a začal budovat armádu, jejichž hlavní složkou se stalo nábožensko-vojenské (wahhábistické) hnutí Ichwán („bratři“). Členové bratrstva zakládali osady, do kterých usazovali beduíny. Během první světové války se Abd al-Azízovi pomocí Ichwánu podařilo rozšířit svou moc na velkou část Arabského poloostrova.Bouček 2005, str. 21–23 Wahhábité 1. září 1924 dobyli a zdevastovali Táif a 16. října vstoupili do Mekky. Po roce obléhání a následném dobytí Medíny se Abd al-Azíz prohlásil králem Hidžázu, Nadždu a přilehlých oblastí a v roce 1927 Britové uznali jeho království.Bouček 2005, str. 24–26 V září 1932 oficiálně vzniklo Spojené království s názvem Saúdská Arábie.Bouček 2005, str. 27–30
Abd al-Azíz považoval stát za soukromý majetek svého rodu. Upevňoval svou moc ve všech sférách vlivu a jeho vláda se proměňovala v despocii. Ekonomickou moc mu zajišťovaly britské příspěvky, muslimské poutě a později příjmy z ropy. Do druhé světové války se stále zvyšoval vliv Spojených států, který nakonec převýšil ten britský a v roce 1942 navázalo USA se Saúdskou Arábií diplomatické styky. Saúdská Arábie byla v roce 1943 zahrnuta do Zákona o půjčce a pronájmu a po jaltské konferenci bylo uzavřeno několik dohod mezi těmito dvěma státy: Američané např. mohli v zemi stavět vojenské základny a Saúdové získali dodávky amerických zbraní.
Konec Abd al-Azízovy vlády a jeho první následníci náhled|vlevo|upright|Abd al-Azíz ibn Saúd, zakladatel a první král novodobé Saúdské Arábie
Poválečné období bylo charakteristické rapidním rozvojem ropného průmyslu. Státní příjmy se rychle navyšovaly, ale socioekonomická a politická situace v zemi se téměř nevyvíjela a v 50. letech byla Saúdská Arábie jednou z nejzaostalejších zemí Blízkého východu. Zemědělství bylo na katastrofální úrovni, což bylo z velké části zaviněno nepříznivými přírodními podmínkami.Bouček 2005, str. 31–37 Ještě v této době bylo v Saúdské Arábii běžné otroctví; v roce 1963, rok poté, co bylo otrokářství zakázáno zákonem, žilo v otrockých podmínkách odhadem 300 000 lidí. V zemi se začalo rozvíjet podnikání, a to hlavně ve spojení s činností ropné společnosti Aramco. Saúdská vláda dostávala zpočátku od amerických ropných společností pouze malé poplatky za vytěžené barely, což se změnilo v roce 1950, kdy byly zisky rozděleny 50 na 50.
náhled|Sídlo společnosti Saudi Aramco v Zahránu