Frankenstein neboli moderní Prométheus (Frankenstein; or, The Modern Prometheus), obecně známý jen jako Frankenstein, je hororový román Mary Shelleyové, poprvé vydaný v roce 1818. Vypráví příběh mladého vědce Viktora Frankensteina, který stvoří umělého člověka, monstrum ohyzdné podoby s nadlidskou silou. Román byl mnohokrát zfilmován a patří mezi klasická díla hororového žánru. V současné popkultuře se slovem „Frankenstein“ zjednodušeně označuje samo monstrum, případně nevzhledný člověk či nestvůra. Román v sobě propojuje prvky gotického románu a romantického románu (např. utrpení, plynoucí z osamělosti hlavních hrdinů i netvora). Román si klade otázku, jak moc je „stvořitel“ odpovědný za „stvořené“ a do jisté míry je i varováním před důsledky vědeckých experimentů a sobeckým zaměřením moderního člověka v době průmyslové revoluce, jež je v románu stavěno do kontrastu vůči altruistickým a ušlechtilým činům často obyčejných lidí. (Kvůli tomuto varování použila Shelleyová podtitul „moderní Prométheus“.) Příběh ovlivnil literaturu i popkulturu napříč žánry a inicioval vznik mnoha hororových příběhů a filmů.
Vznik děl Původní verze příběhu o Frankensteinovi byla napsána během deštivého léta r. 1816 (rok bez léta), které trávila Mary Wollstonecraftová Godwinová se svým nastávajícím manželem Percy Bysshe Shelleym na dovolené u lorda George Gordona Byrona u Ženevského jezera. Dlouhou chvíli návštěvy v chladném období si krátili konverzací u krbu, při které se dostali k experimentům Luigiho Galvani s mrtvými žábami. Bavili se také čtením francouzské strašidelné povídky Fantasmagoriana, což je pobídlo k tomu, vymyslet hrůzostrašnou historku. Zatímco Shelleyová vytvořila kultovní román Frankenstein, lord Byron napsal fragment povídky Vampýr, kterou pak k vydání přepsal John William Polidori a která se stala inspirací k pozdějším „upířím“ hororům (např. Dracula). Dva klasické motivy hororových příběhů tak vznikly současně a vlastně zcela náhodně.
Mýty kolem románu Kromě zaměňování tvůrce s jeho monstrem je nejčastější mylná představa Frankensteinova netvora jako chladného a tupého stvoření bez emocí. Netvor v knize Shelleyové je však bytostí s bohatým emocionálním životem, schopnou nejenom vzteku, ale i lítosti, dojetí, vytržení z krásy okolního světa. Navíc je i velmi výřečný a schopný velmi racionální a sofistikované argumentace.
Styl románu Román je psán stylem klasického romantického románu 19. století, s podrobnými popisy krajin, prostředí a emocionálních hnutí hlavních hrdinů, zevrubným líčením jejich rodinného zázemí, dětství a životních peripetií a také s důrazem na pozvolný rozvoj děje. Pro čtenáře hororů 21. století je to již četba poměrně nezáživná, místy naivní, román tedy často vychází i v různých převyprávěních.
Struktura románu Celý příběh je vyprávěn ich formou a má celkem tři vyprávěče. Hlavní rámec tvoří vyprávění dobrodruha Roberta Waltona, snažícího se doplout se svou lodí k Severnímu pólu. V jeho vyprávění je vložen příběh Viktora Frankensteina, tvůrce netvora. Uprostřed románu je pak šest kapitol, ve kterých sám netvor líčí svou historii od oživení až po další setkání se svým tvůrcem. Do románu jsou vloženy i další, drobné a většinou romanticky dojemné příběhy lidí, kteří ušlechtile a nesobecky čelí těžkému osudu, zvláště kapitola 14. (příběh rodiny Laceyů), která je vlastně zcela samostatným příběhem v příběhu.
Obsah románu
Dopisy a deník Roberta Waltona Úvodní částí knihy jsou čtyři dopisy Roberta Waltona, osmadvacetiletého snílka a neúspěšného básníka, toužícího stát se mořeplavcem, dobýt Severní pól a svými objevy a polárními experimenty s magnetismem prospět lidstvu a zapsat se do dějin. Dopisy píše své sestře během cesty na sever nejdříve z Petrohradu, pak z Archangelska. Čtvrtý dopis již neodeslal, píše ho na palubě své lodi, mířící k Severnímu pólu, a dopis přechází v deníkové zápisy.
V prvních třech dopisech shrnuje své osamělé dětství, přípravy a dril, který musel překonat, aby se stal námořníkem, kormidelníkem, důstojníkem a nakonec i kapitánem a stěžuje si, že v Archangelsku nemůže najít partnera a opravdového přítele, který by mu byl na cestě oporou.
Ve čtvrtém dopise a dále v deníkových zápisech líčí, jak je loď obklopena svírajícím se ledem, a také, jak spatřili na obzoru tajemné psí spřežení hnané jakýmsi neuvěřitelným obrem. Když druhý den ledy popraskají, objeví námořníci na jedné kolem plovoucí kře podobné saně, ale s obyčejným na smrt vyčerpaným mužem. Je to Victor Frankenstein. Když se Frankenstein zmátoří, získá si Waltonovy sympatie a Walton doufá, že by mohl být oním vytouženým opravdovým přítelem. Když Walton vypráví Frankensteinovi o své touze vykonat získáním nových objevů cosi velkého pro lidstvo, a to bez ohledu na život svůj či ostatních námořníků, Frankenstein ho před takovými myšlenkami vášnivě varuje a označuje je za důvod, proč on sám ztratil vše důležité, co v životě měl. Nakonec se rozhoduje vylíčit Waltonovi svůj příběh jako varování.
Vyprávění Victora Frankensteina (Kapitoly 1.–10.)
Frankenstein pochází z jedné z nejpřednějších rodin v Ženevě. Dlouho byl hýčkaný jedináček, ale matka toužila po dalším dítěti, a proto v jeho pěti letech adoptovala italského sirotka Elisabethu, což oznámila Viktorovi slovy, že zítra dá Viktorovi dárek. Viktor od té doby pohlížel na překrásnou a inteligentní dívku jako „na vlastnictví, které musí chránit, milovat a hýčkat“. Jejich nejlepším přítelem je Jindřich Clerval a o pár let později se Viktorovi narodí ještě bratr. Frankenstein je vznětlivý a prudký mladík a stejně jako Walton chce v životě dosáhnout něčeho velkého. Díky spisům Cornelia Heinricha Agrippy a Paracelsa se ponoří do studia „přírodní filosofie“, což tehdy byla v podstatě směs starých medicínských a alchymistických teorií, metafyziky a v neposlední řadě magie.
Zážitek s bleskem, který zasáhne blízký strom, však obrátí Victorův zájem k elektřině a matematice, což on sám považuje za poslední možnost záchrany před vlivem přírodních věd, které ho zničily. Postupně se k nim zas ovšem vrací. Po smrti matky nastoupí na Universitu v Ingolstadtu. Nejprve se v něm začíná tvořit odpor k přírodním vědám kvůli nepříjemnému profesorovi těchto věd, ale kvůli vstřícnému profesorovi chemie se o přírodu začne znovu zajímat. Studium chemie a fyziologie ho přivede k otázce: odkud pramení podstata života? Při studiu anatomie dojde k názoru, že k pochopení života musíme nejdříve pochopit smrt.
Začne se zabývat smrtí a postupem rozkladu, tráví dny i noci v hrobkách a márnicích a při svých výzkumech narazí na dále nespecifikovaný objev, jak vdechnout život již neživé hmotě, jehož tajemství či podstatu však nikdy nikomu neprozradí. Po tomto objevu vyvstává úkol, jak stvořit tělo „se všemi složitostmi nervů, svalů a žil“. Mohl by začít nějakým jednodušším tvorem, ale oslněn velikostí svého objevu touží stvořit člověka.
„Protože by malé rozměry některých částí lidského těla značně zpomalily práci“, vytváří bytost vysokou tři metry a přiměřeně rozložitou. Lopotí se ve vnitřku znesvěcených hrobů, trýzní dokonce i živá zvířata, jen „aby pronikl do nejtemnějších skrýší přírody“. Sbírá v márnicích kosti, bere materiál z piteven a jatek. Pracuje do naprostého fyzického vyčerpání a zmocňují se ho horečnaté stavy. Při tom všem se snaží vytvořit tvora tak, „aby údy byly souměrné a rysy krásné“.
Jedné podzimní noci spustí své přístroje a povede se mu tvora oživit. Jenže tvor po oživení vůbec nevypadá krásně, naopak působí jako stvůra, budí hrůzu a odpor. Frankenstein utíká z laboratoře do své ložnice a tam nakonec zcela vyčerpaný usne. Pronásledují ho děsivé sny o Elisabeth a když se probudí, zjistí, že netvor, kterého stvořil, nadzdvihuje závěsy kolem lůžka a vydává jakési neartikulované zvuky.
Frankenstein prchá na dvůr, stráví na něm noc a naslouchá zvukům z domu. Za svítání se pak vydá do města, aniž by věděl, co má dělat. Tam potkává Clervala. Nic mu neříká, ale vrací se s ním do domu. Netvor ale zmizel. Frankenstein se zhroutí a několik měsíců stráví na lůžku. Když je mu lépe, potěší ho dopis od Elisabeth, ve kterém mu vypráví o bratříčkovi Williamovi a rodinné chráněnce Justýně. Frankenstein se vrací na universitu, ale vyhýbá se laboratoři a chemickým přístrojům. Přechází na studium jazyků a orientalistiky.
Po téměř dvou letech od stvoření monstra, těsně před svým návratem domů do Ženevy, dostává náhle dopis od otce. Otec píše, že jeho malý bratr Will, který se ztratil při společné procházce lesem, byl nalezen uškrcený. Elisabeth pak prý na tuto zprávu reagovala výkřikem, že ho zabila ona, čímž měla na mysli, že mu dovolila vzít si ten den na krk drahocenný medailonek po matce, který se tak mohl stát důvodem loupežné vraždy.
Cestou do Ženevy chce Frankenstein spatřit místo Willovy smrti. Je již noc a strhne se bouře. Ve svitu blesku zahlédne v lese nezaměnitelnou postavu svého monstra a okamžitě pochopí, že to ono zabilo jeho bratra. Ale po návratu do rodného domu se dozvídá, že vrah byl odhalen v osobě schovanky Justýny Moritzové. V kapse jejích šatů totiž sluha náhodou objevil medailonek a ihned ho donesl policii. Frankenstein nemá odvahu říci pravdu, protože by ho měli za šílence, je si však jistý, že na základě tak chatrného důkazu nemůže být Justýna odsouzena. Soud se vyvíjí dobře, rodina svědčí v Justýnin prospěch, v noci před soudním verdiktem se však Justýna pod tlakem svého zpovědníka, který hrozí, že jí nedá rozhřešení, nečekaně přizná. I když ji Frankenstein s Elisabeth vášnivě brání, je odsouzena a popravena.
Frankenstein by rád netvora zničil, ale neví, jak ho najít. Trápí se zoufalstvím, útěchu nachází jen v dlouhých vyjížďkách na březích říčky Arve v chamonixském údolí, na úpatí Alp s dominantou Mont Blancu. Při výstupu na vrchol hory Montanvert se nečekaně setkává s monstrem, jež mu bylo celou dobu v patách. Chce ho zabít, ale netvor ho snadno odstrčí a k Frankensteinovu překvapení žádá jediné: lásku a přátelství svého stvořitele, kterými je mu prý povinován. Frankenstein s odporem odmítá. Na to netvor začne vyprávět svůj příběh:
Vyprávění Frankensteinova monstra (Kapitoly 11.–16.)
Netvor líčí, jak si jen matně pamatuje své počátky i odchod z domu v Ingolstadtu. Ocitl se v lese a následujícího dne byl unesen krásou a rozmanitostí přírody kolem sebe. Nalezl oheň po tulácích, naučil se ho udržovat a když snědl odpadky, které po tulácích zbyly, živil se lesními plody. Hlad ho však donutil opustit oheň. Nejdříve vyděsí svou zrůdností ovčáka, pak celou vesnici, jejíž občané ho kamenováním zaženou do polí.
V noci se ubytuje v nepoužívané kůlně, přilehlé ke stěně stavení rodiny Laceyových, a škvírou ve stěně pozoruje slepého starce a jeho dvě dospělé děti, Felixe a Agátu. Nějaký čas rodinu okrádá o část zásob, ale když si uvědomí, jak jsou chudí, začne se živit opět lesními plody. Dokonce začne rodině pomáhat, sbírá pro ně dříví, odhrnuje sníh a dělá další práce, které odpozoroval, což je pro rodinu záhadou. Do rodiny přijíždí jakási bohatá Arabka (Safie), která je zvláště Felixem s nadšením přivítána. Jde o dceru bohatého obchodníka, jejímuž otci před několika měsíci Felix pomohl utéci z vězení, protože se mu příčilo jeho nespravedlivé obvinění. Odsoudil tím svou rodinu ke ztrátě majetku a k vyhnanství. Safie, která se má stát Felixovou ženou, rodinu našla a snaží se jim odvděčit. Život rodiny se prudce zlepšuje, Safie se učí francouzštinu a další dovednosti (zeměpis atd.).