Theodosius I. (starořecky: Θεοδόσιος Theodosios; 11. ledna 347 Coca nebo Italica – 17. ledna 395 Mediolanum), známý také jako Theodosius Veliký, byl římský císař v letech 379 až 395. Vyhrál dvě občanské války a sehrál klíčovou roli při ustanovení Nicejského vyznání víry jako ortodoxní doktríny pro nicejské křesťanství. Theodosius byl posledním císařem, který vládl celé Římské říši, než byla její správa trvale rozdělena na Západořímskou a Východořímskou říši. Ukončil gótskou válku (376–382) za podmínek nevýhodných pro říši, přičemž Gótové zůstali na římském území jako formální spojenci s politickou autonomií.

Theodosius se narodil v Hispánii jako syn vysoce postaveného generála stejného jména, hraběte Theodosia, pod jehož vedením postupoval v řadách římské armády. V roce 374 velel samostatně v Moesii, kde dosáhl určitého úspěchu proti útočícím Sarmatům. Nedlouho poté byl donucen odejít do ústraní a jeho otec byl za nejasných okolností popraven. Theodosius si brzy znovu zajistil své postavení po sérii intrik a poprav u dvora císaře Gratiana. V roce 379, poté co byl v bitvě u Adrianopole proti Gótům zabit východořímský císař Valens, Gratian jmenoval Theodosia jeho nástupcem s úkolem řešit vojenskou krizi. Nový císař však neměl dostatek zdrojů a vyčerpané armády nestačily k vyhnání útočníků; v roce 382 bylo Gótům povoleno usadit se jižně od Dunaje jako autonomní spojenci říše. V roce 386 Theodosius podepsal smlouvu se Sásánovskou říší, která rozdělila dlouho sporné Arménské království a zajistila trvalý mír mezi oběma mocnostmi.

Theodosius byl silným zastáncem křesťanské doktríny soupodstatnosti a odpůrcem ariánství. V roce 381 svolal koncil biskupů na Prvním konstantinopolském koncilu, který potvrdil první doktrínu jako ortodoxní a druhou jako heretickou. Ačkoli Theodosius do fungování tradičních pohanských kultů příliš nezasahoval a jmenoval nekřesťany do vysokých funkcí, nedokázal zabránit ani potrestat ničení několika antických řeckých chrámů, jako byl Serapeum v Alexandrii, křesťanskými fanatiky. Během první části své vlády Theodosius řídil východní provincie, zatímco západ spravovali císaři Gratian a Valentinianus II., jehož sestru si vzal za manželku. Podle historika Andrease Schwarcze bylo toto manželství uzavřeno výhradně za účelem upevnění Theodosiovy politické a vojenské moci. Theodosius sponzoroval několik opatření k vylepšení hlavního města a svého hlavního sídla, Konstantinopole, zejména rozšíření Fora Tauri, které se stalo největším veřejným náměstím starověku. Dvakrát pochodoval na západ – v roce 388 a 394 – aby porazil dva pretendenty, Magna Maxima a Eugenia, kteří se postavili na místo Gratiana i Valentiniana poté, co byli zavražděni. Theodosiovo konečné vítězství v září 394 z něj učinilo vládce celé říše; o několik měsíců později zemřel a po něm na trůn nastoupili jeho dva synové – Arcadius na východě a Honorius na západě.

Theodosius byl považován za svědomitého správce, střídmého ve svých zvycích, milosrdného a oddaného křesťana. Po staletí po jeho smrti byl vnímán jako zastánce křesťanské ortodoxie, který rozhodně vymýtil pohanství. Moderní historici to však spíše považují za interpretaci historie křesťanskými autory než za přesný popis skutečných událostí. Je mu spravedlivě přičítáno, že dohlížel na oživení antického umění, což někteří historici označují jako „Theodosiánskou renesanci“. Ačkoliv jeho uklidnění situace s Góty zajistilo během jeho života pro Říši mír, jejich status autonomní entity uvnitř římských hranic způsobil problémy pro následující císaře. Theodosius byl také kritizován za to, že prosazoval své vlastní dynastické zájmy na úkor dvou občanských válek. Jeho dva synové se ukázali jako slabí a neschopní vládci, kteří pouze přihlíželi období zahraničních invazí a dvorských intrik, což říši značně oslabilo. Potomci Theodosia vládli římskému světu dalších šest desetiletí a rozdělení na východ a západ trvalo až do pádu Západořímské říše na konci 5. století.

Život

Mládí a vojenská kariéra Theodosius se narodil patrně 11. ledna 347 ve městečku Cauca (dnešní Coca) v provincii Gallaecii, na severozápadě Hispánie. Jeho otec, jenž se taktéž jmenoval Flavius Theodosius, byl velmi schopným velitelem za císaře Valentiniana I. a vlastnil rozsáhlé statky v Hispánii. Stejně jako jeho otec a zřejmě i jeho prarodiče vyznával Theodosius křesťanství v jeho nikájské podobě. Rovněž měl bratra jménem Honorius, jehož dceru Serenu později adoptoval a jejím provdáním za velitele vojska (magister militum) Stilichona posílil svoji moc. Mládí strávil Theodosius ve své španělské vlasti. O jeho vzdělávání toho není mnoho známo, kromě toho že projevoval značný zájem o historii a celkově byl prý velmi vnímavý.

Po dosažení vzdělání odpovídajícího jeho původu působil od roku 368 v doprovodu svého otce. Společně s ním se zúčastnil několika vojenských tažení: v letech 368/369 v Británii, v roce 370 proti Alamanům na Rýně (jeho otec zastával v této době vysokou hodnost magister equitum praesentalis, a byl tedy velitelem jezdectva) a proti Sarmatům na Dunaji v letech 372 až 373. Během těchto válečných výprav získal četné vojenské zkušenosti. Zřejmě díky otcově vlivu byl Theodosius poměrně brzy povýšen do funkce dux moesiae prima, čímž mu bylo svěřeno velení provincii Moesii na Balkáně. Tento způsob protekce nebyl tehdy nic neobvyklého a mladý Theodosius se v nové roli rychle osvědčil. V roce 373 byl Theodosius starší povolán k potlačení Firmovy uzurpace v Africe, zatímco jeho syn v roce 374 porazil Sarmaty, kteří se odvážili překročit Dunaj a vpadli do Panonie. Projevil se tak jako schopný velitel, pročež si získal pověst zdatného vojáka.

V roce 376 však Theodosius náhle ukončil svoji vojenskou kariéru a stáhl se zpět na své statky do Španělska. Příčiny tohoto jeho jednání jsou velmi rozporuplné. Každopádně jeho ústup z veřejného života měl úzkou souvislost se smrtí jeho otce. Ten si po potlačení Firmova povstání následným vyšetřováním korupce afrického místodržitele Romana nadělal mnoho mocných nepřátel, kteří ho nakonec obžalovali z vlastizrady a odsoudili k smrti. Theodosius se ještě v témže roce oženil s Aelií Flacillou, jež pocházela z hispánské provinciální aristokracie. V roce 377 přivedla Aelia na svět Theodosiova staršího syna Arcadia. V této době se veškerá Theodosiova činnost týkala správy vlastních polností. Vzhledem k okolnostem již Theodosius zřejmě nepočítal s návratem do aktivní vojenské služby, avšak události nabraly dramatický spád poté, co 9. srpna 378 došlo k bitvě u Adrianopole.

Císařem na Východě Ohrožovaní Huny uprchli Gótové vedení svým velitelem Fritigernem v roce 376 přes hraniční řeku Dunaj na římské území. Zde se jim sice nejprve dostalo od císaře Valenta přijetí, avšak v důsledku katastrofálního zásobování se zanedlouho vzbouřili a přešli k plenění diecéze Thrákie. Kromě samotných Gótů bylo v této ohromné mase lidí přítomno také mnoho Alanů, kteří utekli před Huny ze své staré vlasti severně od pohoří Kavkaz, a někteří vzbouření Hunové. Valens zahynul v boji proti Gótům u Adrianopole (dnešní Edirne v evropské části Turecka). Společně s císařem padly v bitvě dvě třetiny římských comitatenses, mobilních polních záloh. Gótové mohli od tohoto okamžiku zcela nerušeně drancovat celý Balkánský poloostrov, takže jejich útoky postihly i Makedonii a Dácii.

Po této katastrofě, jíž soudobé prameny označovaly za nejhorší porážku v římských dějinách od zničení římského vojska Hanibalem v bitvě u Kann v roce 216 př. n. l., povolal císař Gratianus Theodosia z Hispánie. Gratianus zřejmě nutně potřeboval schopného vojevůdce římského původu, což je nepřímým dokladem toho, jak obrovskou pohromu pro římské velitelské kádry tato porážka představovala. V Sirmiu jmenoval Gratianus Theodosia velitelem vojska v Illyricu. Theodosiovi se záhy podařilo zvítězit nad Sarmaty, kteří se povzbuzení úspěchem Gótů pokusili znovu překročit Dunaj. 19. ledna 379 proto Gratianus prohlásil Theodosia za augusta, čímž ho ustavil svým spolucísařem. Gratianus mu vedle Illyrica přidělil do správy také prefekturu Oriens. Theodosiovi tak podléhala správa území, jež bylo téměř identické s teritoriem pozdější východořímské říše.

Theodosius se ihned s velkou energií vrhl do zajištění obrany své části říše. Za své sídlo si ze strategických důvodů zvolil Soluň, odkud zahájil reorganizaci poničené armády. Část Gótů se pokusil zařadit do armády a využít jich v boji proti jejich soukmenovcům. V důsledku toho se ale ještě více prohloubila barbarizace římského vojska, ačkoli v Theodosiově štábu stále působil značný počet římských důstojníků. Aby omezil riziko vzpoury, přemístil koncem roku 379 některé z nových barbarských odvedenců do Egypta výměnou za tam umístěné zkušené římské jednotky. V roce 380 se Theodosius konečně odvážil zasáhnout proti řádění Fritigernových Gótů v prostoru balkánských provincií. Přes počáteční úspěchy brzy utrpěl vážnou porážku, neboť velký počet barbarů od něho odpadl v průběhu tažení. Nato opustil Soluň a 24. listopadu 380 vstoupil do Konstantinopole. V téže době se obrátil na Gratiana o posily. Gratianus mu poslal dva své nejzkušenější generály Bautona a Arbogasta – oba germánského původu – kteří v roce 381 vytlačili Góty z Illyrika zpět do Thrákie. Na konci roku 380 Theodosius velice vážně onemocněl a v očekávání brzké smrti se dokonce nechal pokřtít (v tehdejší době byli novorozenci křtěni jen výjimečně). Tím se ovšem vystavoval případným církevním sankcím, které také v budoucnu skutečně následovaly, jak se to stalo v případě Theodosiova konfliktu s vlivným milánským biskupem Ambrosiem.

3. října 382 se Theodosiovi podařilo přinutit Góty k uzavření smlouvy, jež z nich učinila římské spojence (foederati). V rámci této smlouvy získali právo usídlit se jižně od dolního Dunaje, museli však Římanům poskytovat rekruty. Gótové měli dále povinnost bojovat v dobách války po boku Římanů, ovšem pod svými veliteli, a za tuto službu byli navíc finančně odměňováni. Vrchní velení ale náleželo římským důstojníkům. Smlouva s Góty znamenala zásadní precedens v římských dějinách. Poražení Germáni byli až dosud přijímáni na římské území pouze jako podrobení (dediticii), čímž byli zbaveni veškerých práv s výjimkou osobní svobody. Foedus však usazeným Gótům zajistil postavení říšských příslušníků, třebaže nesměli uzavírat manželství s římskými občany. Jimi osídlené území zůstávalo čistě formálně součástí římské říše, nicméně Gótové zde žijící požívali široké autonomie. I přes veliké ústupky ve prospěch Gótů tato dohoda krátkodobě posílila římskou obranyschopnost (o což šlo Theodosiovi v první řadě) navzdory tomu, že se v dalších letech začaly stále více projevovat nedostatky smlouvy, která byla spojena také s vysokými platbami Gótům. Mezi moderními historiky přesto nepanuje shoda v tom, zda tato smlouva znamenala počátek konečného zániku římské říše. Jejím uzavřením Theodosius pouze stvrdil existující stav věcí, neboť ochromené římské vojsko nebylo schopné vytlačit Góty z říše. Vzhledem k těmto okolnostem je patrné, že se jednalo o velice pružné opatření, kterým Theodosius alespoň dočasně zajistil klid na hranicích a získal tolik potřebné, i když ne moc spolehlivé vojáky.

Konsolidace říše