Split () je město ve střední Dalmácii na chorvatském pobřeží Jaderského moře. S obyvatel je to druhé největší město země a správní středisko Splitsko-dalmatské župy a také arcidiecéze splitsko-makarské Římskokatolické církve.
Split je významným turistickým cílem, jednak díky svým historickým památkám, jednak jako výchozí bod pro letní dovolené na okolních ostrovech. Historické jádro města (Grad) je zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO. Ve Splitu (respektive v obci Kaštel Štafilić u Trogiru, asi 20 km od Splitu) se rovněž nachází mezinárodní letiště a poblíž samotného centra města se nachází významný mezinárodní přístav.
Název Název města Split pochází z italského Spalato. Poprvé se objevil ve 4. století. Do italštiny byl přejat z řečtiny, kde existoval jako ἀσπάλαθος – aspálathos. V latině se potom objevuje v podobě Spalatum, přebíráno bylo ale i v jiných podobách, např. Aspalatuo nebo Spalatrum. Dle jedné z teorií vzniklo toto slovo podle názvu místní rostliny čilimky trnité (aspalathos), která se na místě vyskytovala, dle jiné pochází od názvu Diokleciánova paláce (z latinského palatium). Podle jiné teorie vznikl název zkrácením latinského označení nedalekého starověkého města Salona (dnes Solin), které znělo Salonae Palatium). Na mapách Stabilního katastru z doby Rakousko-Uherska (v polovině 19. století) se objevoval v podobě Spal.
Z těchto tří uvedených teorií byla druhá zmíněná populární několik set let, nicméně samotné město Split ji považuje za teorii víceméně vyvrácenou.Článek na stránkách visitsplit.com
V ijekavské podobě se objevuje od poloviny 19. století také regionální název Spljet, který vznikl s ohledem na jazykovou reformu Vuka Karadžiće v Srbsku. Nejednoznačnost ohledně názvu byla řešena v roce 1909 v rozhodnutí místního zastupitelstva, které schválilo název Split používaný do současnosti.
Historie Starověk vlevo|náhled|Splitský přístav a Diokleciánův palác. Dominantou je věž katedrály sv. Domnia. Na místě současného města existovala již starořecká kolonie, která vznikla nejspíše ve 2. století před naším letopočtem. Rybářská osada byla relativně málo významná a větší města v její blízkosti byla Salona, Trogir a Stobreč.
Split byl založen na sklonku 3. století římským císařem Diokleciánem, který si zde postavil svůj palác, okolo něhož se začalo vytvářet město. Obytné křídlo paláce se již v této době používalo při různých příležitostech. Součástí stavby byl také důmyslný systém na přívod vody z nedaleké řeky Jadro. V roce 461 byl palác užíván generálem Marcellinem, který byl vojenským správcem Dalmácie. Svržený císař Glycerius žil v paláci od roku 474 do své smrti. V roce 480 zemřel jeho následník Julius Nepos, který byl v paláci otráven. Po smrti císaře původní palác začal chátrat a postupně se do něj nastěhovali v okolí žijící obyvatelé. V roce 493 dobyli palác Ostrogóti a zařadili jej do svého království.
Středověk Během období teritoriálního růstu Byzantské říše v 6. století byl Split součástí tohoto impéria. Slované přišli do oblasti dnešního města v 7. století. V roce 650 nalezli v místě dnešního Splitu útočiště obyvatelé nedalekého města Salona (dnes Solin), které bylo vypleněno při nájezdu Avarů. Město bylo při administrativní reformě Byzance zařazeno do thematu Dalmácie.
V 10. století byla zahájena výstavba benediktinského kláštera na poloostrově západně od centra města. Klášterní kostel byl zasvěcen svatému Štěpánovi. V průběhu staletí se název této lokality pod vlivem jazykových změn změnil na Sustjepan (obdobně jako např. Supetar apod.). Katedrála svatého Domnia byla vybudována v prostoru mauzolea bývalého Diokleciánova paláce a je nejstarší stále činnou katedrálou na světě. Její zvonice je společně s Diokleciánovým palácem ve znaku města.
Byzantská říše v oblasti postupně ztrácela vliv a o strategicky významné město usilovala Benátská republika. Jistý vliv zde mělo i středověké Uhersko. Od roku 1069 pak byl součástí Chorvatského království, které později připadlo k Uhrám. Uherská nadvláda zde byla oficiálně prohlášena v roce 1105 při slavnostním průvodu městem, kdy místní obyvatelé přísahali novému panovníkovi věrnost.
V roce 1240 došlo ke konfliktu mezi městem Splitem a nedalekým Trogirem. V témže roce byl také sepsán první statut města Splitu (základní dokument) latinsky Capitularium, který se nicméně do současné doby nedochoval. V roce 1312 byl sepsán druhý statut, známý též jako Zlatá kniha. Vznikl v latinském jazyce. Vliv dokumentu trval do jisté míry i po příchodu benátské nadvlády. Dokument zakazoval půjčovat peníze Slovanům (z Dalmácie nebo z Bosny), finanční transakce mezi sebou směli provozovat pouze obyvatelé hovořící neslovanskými jazyky.
V roce 1420 byl Split připojen k Benátské republice. Král Zikmund Lucemburský se města vzdal za 100 000 dukátů, které nutně potřeboval pro zaplacení válečných výdajů. Benátčané značně omezili míru autonomie města. Místní obyvatelstvo, které již v té době bylo ve značné míře slovanské a méně dalmatské, bylo obohaceno o Benátčany, kteří se začali postupně přistěhovávat z Apeninského poloostrova. Vzestup města v 15. a 16. století umožnil obchod s Osmanskou říší, zboží bylo vyváženo především do vnitrozemí a na území současné Bosny a Hercegoviny. Hranice s Tureckem začínala zhruba už 3 km za městem. V této době byl Split také centrem renesanční kultury a literatury. Působil zde například básník Marko Marulić, jehož báseň Judita byla vytištěna jak ve Splitu, tak i v Benátkách. Přestože vzdělaná elita oceňovala vznikající umělecká díla, většina obyvatel Splitu a jeho okolí zůstávala v této době negramotná. Antonio Proculianio, tehdejší kancléř města Splitu, v roce 1558 popsal čtyři místní velkolepé chrámy i jejich antický původ.
Samotné město se začalo šířit postupně z prostoru původního paláce směrem na západ, kde se dnes nachází lokalita Varoš, přiléhající k historickému centru města.Nevenka Bežić-Bozanić: Stanovništvo Splita u Marulićevo doba Dosidlovali se sem sedláci, kteří žili v okolní Dalmácii a Bosně. Vznikala také sídla dále od centra města. Statut středověkého Splitu pamatoval i na ně a tito (většinou členové vážených rodin) měli své jasně definované postavení v dokumentu.
Moderní doba vpravo|náhled|Split v roce 1764 vpravo|náhled|Střed města na přelomu 19. a 20. století. Na konci 16. století vypukla ve Splitu epidemie moru, která si vyžádala několik tisíc obětí. V roce 1607 vypukla další epidemie, po níž zůstalo ve městě jen 1 400 jeho obyvatel. Jen v letech 1360 až 1815 zasáhl mor Split celkem třicetkrát. Mor přicházel většinou po moři, jsou ale zaznamenány i případy, že dorazil po obchodních karavanách z území dnešní Bosny. Od roku 1592 stál ve městě první lazaret.
Dalšími pohromami pro město byly války (v polovině 17. století, převážně s Osmanskou říší). V roce 1657 pronikl až k samotným hradbám města bosensko-turecký vojevůdce Hersekli Ahmed Paša.
V 60. letech 17. století, po dobytí města Benátčany, byly následně přestavovány hradby a doplněny baštami apod. V letech 1660-1668 byl například vystavěn prstenec bastionového opevnění podle návrhu generála Innocentia Contiho.Snježana Perojević: Constructing aspects of building the Split baroque bastion fort. In: Defensive Architecture of the Mediterranean, Vol. 7. S. 209–216. Opevnění je dobře patrné na historických mapách a pozůstatky bastionů jsou dobře patrné i na mapách tzv. stabilního katastru z poloviny 19. století.
Místní obyvatelstvo bylo v roce 1688 (mimo nejvyšší vrstvu) víceméně slovansky mluvící, jak dokládá dopis Julia Centofioriniho do Vatikánu.
V roce 1797, kdy Benátská republika zanikla, získala Split (spolu s celou Dalmácií) Habsburská monarchie. Tak tomu bylo až do Napoleonských válek, kdy se města na krátkou dobu zmocnila Francie a ustanovila zde tzv. Ilyrské provincie. Francouzi modernizovali uliční síť a nechali strhnout některé části středověkého opevnění. Po návratu rakouské nadvlády v roce 1813 byl Split nicméně postižen ekonomickou stagnací. Revoluce Jaro národů v roce 1848, které zasáhlo celou monarchii, nemělo v tomto jaderském přístavu větší odezvy. Rakouská správa určila jako hlavní město Dalmácie v Zadaru, čímž Split i nadále ztratil svůj význam. Po celou druhou polovinu 19. století se Rakousko-Uhersko obávalo nárůstu italského nacionalismu v regionu. V roce 1838 žilo ve Splitu 8 721 obyvatel. Ve třicátých letech získalo město také katastrální mapu (rakousko-uherský stabilní katastr). Z ní je patrné, že kromě historického města se v jeho blízkosti (za strženými hradbami) nacházelo několik dalších menších předměstí, a to (italsky Borgo Grande/Borgo di Franceso (dnes Varoš), Borgo Pozzobon, Borgo Manus, Borgo Luzaz a Borgo di St. Pietro). Město již mělo také svoji nemocnici, a to jak vojenskou, tak i civilní. Vše se nacházelo v areálu dnešního Diokleciánova paláce, včetně vojenských kasáren.
V roce 1857 bylo provedeno historicky první sčítání lidu ve Splitu, které napočítalo 10 358 obyvatel.
Modernizaci Splitu v 60. letech 19. století odstartoval místní starosta Antonio Bajamonti. Bylo zrealizováno plynové osvětlení, vodovod, postavena první nemocnice a zřízeny moderní školy. Jako symbol výstavby nového vodovodu byla na náměstí odhalena monumentální kašna (zničena v roce 1947). Původní bastiony byly přebudovány na parky nebo sloužily jako parcely pro nové veřejné stavby. V centru města bylo upraveno náměstí a rozhodnutí padlo i o výstavbě promenády Riva, která je dnes symbolem města. Původní přístav, který přiléhal k nejstarší části města, se přesunul mírně na východ, k novému nádraží. Bajamonti si tím získal značnou popularitu místních obyvatel všech národností. Období Bajamontiho vlády nad městem skončilo v roce 1880, kdy bylo rozhodnuto z vyšší úrovně o rozpuštění splitské městské rady. Od té doby stoupal politický vliv prochorvatských stran.
Průmyslový rozvoj Splitu byl velmi slabý, vzhledem k vzdálenosti města od vnitrozemí jak Chorvatska, tak i Rakouska nebo Uher. Železniční trať získal Split až v roce 1888, jednalo se odbočku dráhy z města Kninu, ta však nebyla na zbytek železniční sítě Rakousko-Uherska přes regiony Lika a Kordun napojena.
Přelom 19. a 20. století ve Splitu nicméně probíhal, stejně jako v dalších městech rakousko-uherského mocnářství, v duchu secese. Ve městě vznikla řada výstavních budov tohoto stylu, jako např. Nakićův dům v samotném středu města, budova Sirných lázní nebo Chorvatského domu z roku 1903.
1. polovina 20. století vpravo|náhled|Split v roce 1910 vpravo|náhled|Historické centrum města v roce 1970 Za první světové války usilovala Itálie o připojení města, nicméně to se nezdařilo. Obyvatelstvo již během války mělo sympatie k nedalekému Srbsku a jihoslovanské myšlence obzvlášť, což nutilo represivní aparát Rakousko-Uherska tvrdě zasahovat. Úřady se obávaly především politických aktivit obyvatel srbské národnosti a připravovaly jejich seznamy. Rozpuštěno bylo místní zastupitelstvo. V roce 1917 byl Split vyhlášen uzavřeným městem (v němž nesměl nikdo pobývat bez příslušných dokladů déle než tři dny).
Po skončení konfliktu se Split stal na 33 dní součástí státu Slovinců, Chorvatů a Srbů, kdy sice byly úřady obnoveny, ale neměly dostatečnou sílu zavést ve městě pořádek. Krátce nato byl otevřen diplomatický spor mezi Itálií a Královstvím SHS o kontrolu nad městem. Splitští Italové sepsali petici, ve které osm tisíc lidí požadovalo připojení města k Itálii. Přestože se Itálii podařilo získat celou Istrii a značnou část jaderského pobřeží, Split již nezískala. Zastupitelstvo města Splitu v roce 1920 schválilo deklaraci, ve které odsuzovalo snahu Itálie město připojit ke svému území.