náhled|Lavina v Himálaji|alt=Fotografie laviny prachového sněhu řítící se úzkou skalnatou soutěskou náhled|Čelo pohybující se laviny suchého sněhu|alt=Fotografie zobrazuje mohutný oblak prachového sněhu. Lavina je rychlý a náhlý sesuv většího množství sněhu po svahu, který by již mohl zasypat, zranit nebo zabít člověka. Slovo lavina se někdy (např. v běžném hovoru) přeneseně používá i pro různé jiné sesuvy, například kamení, půdy, bahna atd. V tomto článku jsou popsány především sněhové laviny – ovšem i sněhová lavina s sebou často bere kamení, stromy a další materiál. Laviny představují vážné nebezpečí především v horských oblastech, kde je jak dostatek strmých svahů, tak dostatečná mohutnost sněhové pokrývky. Ročně zahynou v zemích s aktivní lavinovou službou řádově první stovky osob. Největší podíl z nich, zpravidla přes 80 %, představují osoby pohybující se ve volném terénu, jako jsou lyžaři, skialpinisté a horolezci. Jakožto přirozený přírodní proces mají laviny nezastupitelný význam ve vývoji přírodních ekosystémů.
Etymologie České slovo „lavina“ je přejato z německého slova Lawine. To bylo do němčiny přejato v alpské oblasti v románském prostředí z pozdnělatinského slova lābīna s významem „sesuv země, zřícení“. Kořen slova tvoří sloveso lābī, které znamená „sunout se“ či „padat“ a souvisí se slovem „labilní“.
Příčiny Z fyzikálního hlediska budoucí lavina představuje na strmém svahu značné množství potenciální energie. Na místě se drží díky vlastní pevnosti, třecím silám s podkladem a případnou podporou objektů na svahu, které působí jako kotvy (např. stromy).McClung a Schaerer, str. 113 Rovnováha může být různě stabilní a ke kritickému vychýlení z rovnováhy může být potřeba různého impulsu síly.
Lavina vzniká, když je tato rovnováha dostatečně porušena – například vzroste zatížení spodních vrstev sněhu nově napadlým nebo navátým sněhem, pádem převěje nebo zatížením lidmi či zvířaty. Lavina také může vzniknout kvůli snížení tření s podkladem či pevnosti sněhových vrstev, kupříkladu při rychlém oteplení nebo penetraci sněhových vrstev deštěm. Laviny mohou vzniknout také v důsledku zemětřesení nebo nárazem tlakové vlny. Tímto mechanismem, s pomocí výbušnin, mohou být laviny uvolňovány i řízeně. Takové odstřely se běžně provádí na mnoha místech za účelem snížení rizika katastrofických lavin.McClung a Schaerer, str. 279–296 náhled|Video laviny na Les Droites Ze všech pevných materiálů na povrchu Země je sníh tím nejméně soudržným. To vysvětluje, proč je četnost lavin daleko větší než četnost jiných svahových procesů – sesuvů, skalních řícení apod. Příčinou křehkosti sněhu v tomto porovnání je fakt, že je sníh přibližně z 80 % tvořen vzduchem a pouze z 20 % ledem a jakákoli soudržnost pochází pouze z vazeb mezi jednotlivými ledovými částicemi.více informací v článku Sníh Zároveň teplota sněhové pokrývky obvykle dosahuje více než 90 % bodu tání, což umožňuje výrazné a prudké změny v její struktuře a soudržnosti.McClung a Schaerer, str. 16–17) Přesto na většině míst a po většinu času je sněhová pokrývka stabilní vzhledem k běžným spouštěčům. Pro hodnocení instability je odlišována instabilita absolutní, vyskytující se obvykle jen velmi krátce, typicky jen několik hodin za zimu, a která vede k značné spontánní lavinové aktivitě, od instability podmíněné, kdy k uvolnění laviny je nutný vnější spouštěč, a která ve sněhové pokrývce přetrvává výrazně déle. Odhalení této podmíněné nestability je cílem posuzování lavinové situace, neboť tímto vnějším spouštěčem může být právě pohyb člověka v lavinovém terénu.McClung a Schaerer, str. 106–107
Na sněhovou pokrývku působící gravitační síla v ní na svahu vyvolává různé typy deformací. Jednak je to sedání sněhové pokrývky způsobené tlakovou složkou síly, kolmou k povrchu sněhu ve svahu, a jednak ploužení, tedy pomalý pohyb sněhových zrn směrem dolů po svahu, s rychlostí klesající od povrchu sněhu směrem do hloubky, který vyjadřuje střižnou složku síly. Zatímco tlaková složka sesedání vede obecně ke stabilizaci sněhu, střižná složka podporuje nestabilitu. Třetí případnou složkou může být klouzání, tedy stejnoměrný povrch celého sloupce sněhu po podloží, který je velmi malý nebo zanedbatelný v případě suchého sněhu, ale nabývá na významu, pokud je na rozhraní mezi podložím a sněhovou pokrývkou vrstvička tekuté vody.Viz klouzavý sníh v kapitole #Typické lavinové situace. Za normálních okolností se ve sněhu nemohou tvořit pružné, křehké zlomy, jaké jsou typické pro deskové laviny suchého sněhu, pokud rychlost deformace nedosáhne alespoň stonásobku běžné rychlosti ploužení. Taková rychlost deformace je snadno dosažitelná vnějším spouštěčem (ať už jím je výbuch, pohyb lyžaře nebo třeba pád převěje), nicméně aby mohla být dosažena bez vnějšího spouštěče, jak se tomu děje u většiny spontánních lavin, musí být ve sněhové pokrývce přítomna slabá místa, jako jsou mikroskopické trhlinky či pukliny. Taková slabá místa jsou zásadní pro vznik střižných zlomů, vyvolávajících laviny, a vzhledem k tomu, že je není možné ve sněhu rozpoznat, nebo dokonce měřit jejich vlastnosti, předvídání lavin je vždy pravděpodobnostní činností se zbytkovým rizikem.McClung a Schaerer, str. 73–84
Klasifikace lavin 150 px|náhled|Odlučná, transportní a akumulační zóna laviny|alt=Schéma zobrazující polohy odlučné, transportní a akumulační zóny laviny
Laviny mohou být tříděny dle nejrůznějších kritérií, jako je způsob vzniku, velikost, intenzita, tvar dráhy a podobně. V různých zemích s aktivní lavinovou službou byly historicky uplatňovány různé lavinové klasifikace. Pokusem o sjednocení popisu lavin na celém světě byla Ilustrovaná mezinárodní klasifikace lavin vydaná Mezinárodní komisí o sněhu a ledu (ICSI) pod záštitou UNESCO v roce 1981. Ta třídí laviny podle dvou základních přístupů. Morfologická klasifikace zohledňuje jevy související s tvarem a podobou laviny, jevy, které jsou přímo pozorovatelné. Genetická klasifikace zohledňuje procesy a podmínky zapříčiňující vznik laviny.
Morfologická klasifikace lavin náhled|vlevo|Lavinová dráha a akumulační zóna laviny. Lavinový nános obsahuje kromě sněhu kmeny a větve stržených stromů a další lavinou stržený materiál.|alt=Středem fotografie prochází lavinová dráha, kolem které je vzrostlý les. V dolní části snímku je vidět lavinová akumulace se změtí stromů. Tato klasifikace je používána operativně v případě popisu lavinové události v terénu. Klasifikace rozděluje lavinu na tři hlavní části: odlučnou zónu laviny (pásmo odtrhu), lavinovou dráhu (transportní pásmo) a akumulační zónu (pásmo nánosu). V jednotlivých klasifikačních třídách pak hodnotí jevy, které jsou v těchto částech laviny pozorovatelné. V případě odlučné zóny jde o způsob vzniku laviny, pozici skluzného horizontu (povrchu, po kterém lavina klouže), a obsah tekuté vody ve sněhu. V případě transportního pásma jde o tvar dráhy a způsob pohybu sněhu. V případě akumulační zóny jde o hrubost nánosového materiálu, obsah tekuté vody v době uložení materiálu, a také přítomnost cizorodého materiálu (kamení, větve, stromy…) v lavině.
Laviny dle způsobu vzniku náhled|Lavina z volného sněhu|alt=Fotografie laviny z volného sněhu. Ta začíná v jednom bodě horním levém rohu fotografie pod malým smrkem a trojúhelníkovitě se rozšiřuje směrem dolů.
laviny z volného sněhu: tyto laviny startují z jednoho místa a mají trojúhelníkový tvar. Při uvolnění laviny se dává do pohybu jen malé množství povrchového sněhu (obvykle méně než 10−4 m³.) Příčinou je ztráta soudržnosti vlivem přeměny sněhu nebo vlivem slunečního záření či deště. Často se tak děje v blízkosti skalních výstupků či lokálního ztenčení sněhové pokrývky, kde jsou typické vyšší teploty sněhové pokrývky. Tento uvolněný sníh pak při svém pohybu strhává další sníh do určité hloubky dané soudržností sněhu s hloubkou. To vytváří charakteristický trojúhelníkový tvar laviny. Laviny volného sněhu vytvořené ve stejných podmínkách mívají obvykle velmi podobnou velikost. Mokré laviny volného sněhu mohou dosahovat podstatně větších rozměrů než relativně neškodné suché laviny volného sněhu.McClung a Schaerer, s. 87–88 náhled|Desková lavina|alt=Fotografie deskové laviny. V horním pravém rohu je vidět koruna laviny – místo odtrhu, v dolním levém rohu akumulace laviny – sníh rozdrobený na jednotlivé kry a hroudy. Samotná lavinová dráha jde diagonálně přes fotografii. deskové laviny startují z odtrhové linie a dochází k uvolnění sněhové desky. Na rozdíl od laviny volného sněhu je ke vzniku sněhové desky a tedy vzniku deskové laviny potřeba určitá soudržnost sněhové pokrývky. Sněhová deska je od svého podloží (kterým může být další sněhová vrstva nebo samotný terén) oddělena tenkou vrstvou sněhu, která je špatně soudržná ve směru střihu a naopak zpravidla dobře odolává kompresi. Tato vrstva, nazývaná slabou, nebo kritickou vrstvou, může být silná od jednotek milimetrů, a tedy velmi špatně rozeznatelná, až po více než deset centimetrů. K iniciaci laviny dochází vznikem mikroskopického selhání na této kritické vrstvě. K vytvoření selhání dochází, když smykové napětí dosáhne meze pevnosti sněhu ve smyku. Zároveň však musí platit, že deformace odlučné plochy sněhu musí být dostatečně rychlá pro vytvoření trhliny. Nestabilní sněhová podmínka vzniká, když je splněn první předpoklad, k samotnému odtrhu laviny může dojít až když jsou splněny oba.McClung a Schaerer, str. 95–96 Ve chvíli, kdy počáteční trhlina dosáhne dostatečné velikosti (v řádu desítek centimetrů), šíří se po kritické vrstvě ve všech směrech. Zpravidla přitom dochází ke kolapsu kritické vrstvy.
Samotná desková lavina je od svého okolí při uvolnění oddělena minimálně čtyřmi zlomovými plochami. Podložím deskové laviny je ona smyková plocha, po které se šíří počáteční zlom. Smykovými plochami jsou také boky sněhové desky. Linií odtrhu je nazýváno místo na horní hraně desky, kde se iniciační zlom přestal šířit po kritické vrstvě proti svahu a došlo ke vzniku tenzní trhliny napříč sněhovou vrstvou směrem k povrchu sněhu. Spodní hrana sněhové desky, kde vlivem jejího počínajícího pohybu dochází ke kompresi, bývá nazývána německým termínem stauchwall.McClung a Schaerer, str. 90–91, 96–97
Deskové laviny jsou obecně nebezpečnější než laviny volného sněhu. V případě uvolnění laviny člověkem se tento nachází uprostřed uvolněné sněhové desky. Velká většina škod a lidských obětí je způsobována deskovými lavinami.McClung a Schaerer, str. 95 V klasifikaci je pak ještě dále podle tvrdosti sněhu děleno, zda jde o deskovou lavinu měkkou nebo tvrdou.
Laviny dle pozice skluzného horizontu náhled|Základová lavina|alt=Fotografie základové laviny. V levé části je vidět strakatě hnědý povrch obnažený lavinou, ve středu fotografie prochází lavina přes udržovanou cestu, v pravém dolním rohu je mohutná akumulace laviny.
Základní dělení je v tomto případě, zda se skluzný horizont nachází při kontaktu sněhu se zemí (základové laviny), nebo zda se nachází v rámci sněhového profilu (povrchové laviny). Povrchové laviny se dále dělí podle toho, zda k odtrhu došlo v rámci nového sněhu, nebo v rámci sněhu starého.
Laviny dle obsahu tekuté vody ve sněhu náhled|vlevo|Lavina ze suchého sněhu. Pod oblakem prachového sněhu je zpravidla ještě vnějšímu pozorovateli neviditelné jádro laviny, kde je sníh transportován tečením.McClung a Schaerer, str. 123–129|alt=Na fotografii je vidět mohutný oblak prachového sněhu. Dle obsahu vody ve sněhu se laviny dělí na laviny suchého sněhu, kdy se v odlučné zóně laviny nachází pouze sníh bez obsahu tekuté vody, a laviny mokrého sněhu, kdy sníh v odlučné zóně tekutou vodu obsahuje. Suché i mokré mohou být jak laviny volného sněhu, tak laviny deskové. Obsah tekuté vody v odlučné zóně jednak vypovídá o procesu formování laviny a jednak ovlivňuje velikost laviny, způsob jejího pohybu i její nebezpečnost.McClung a Schaefer, str. 73–107