Bitva u Midwaye (; ) byla významná námořní bitva Tichomořského bojiště druhé světové války, probíhající od 3. do 7. června 1942, šest měsíců po japonském útoku na Pearl Harbor a měsíc po bitvě v Korálovém moři. Americké námořnictvo pod vedením admirálů Chestera W. Nimitze, Franka J. Fletchera a Raymonda A. Spruance poblíž atolu Midway porazilo útočící loďstvo japonského císařského námořnictva pod velením admirálů Isoroku Jamamota, Čúiči Naguma a Nobutake Kondóa a způsobilo japonským letadlovým lodím zničující škody.
Japonská operace MI ( MI sakusen), stejně jako dřívější útok na Pearl Harbor, měla za cíl eliminovat strategický vliv Spojených států v Tichomoří, což by Japonskému císařství poskytlo volnou ruku při budování jeho Velké východoasijské sféry vzájemné prosperity. Japonci doufali, že další demoralizující porážka donutí Spojené státy k uzavření míru, a tím zajistí japonskou nadvládu v Pacifiku. Přilákání amerických letadlových lodí do pasti a obsazení Midwaye tvořilo součást celkové strategie „bariéry“, rozšiřující japonský obranný perimetr. Operace měla být také krokem k dalším ofenzivám proti Fidži, Samoi a případně Havajským ostrovům.
Japonský operační plán měl nedostatky, zahrnující chybný odhad americké reakce a špatné počáteční rozmístění japonských sil. Podstatné bylo, že američtí kryptoanalytici dokázali určit datum a místo plánovaného útoku, což umožnilo předem varovanému americkému loďstvu připravit svou vlastní léčku. Bitvy se zúčastnily čtyři japonské a tři americké těžké letadlové lodě. Američané měli navíc k dispozici celkem 126 letadel z Midwaye. V boji byly potopeny čtyři japonské letadlové lodě, Akagi, Kaga, Sórjú a Hirjú, a těžký křižník Mikuma. Spojené státy ztratily letadlovou loď USS Yorktown a torpédoborec USS Hammann.
Po bitvě u Midwaye a vyčerpávajících bojích o Šalomounovy ostrovy přestalo být Japonsko schopné rychle nahrazovat ztracený materiál (zejména letadlové lodě) a muže (zejména vycvičené piloty a technický personál), zatímco Spojené státy, díky svým ohromným průmyslovým a výcvikovým kapacitám, nahradily ztráty mnohem snáze. Bitva o Midway je spolu s Guadalcanalskou kampaní obecně považována za bod zvratu ve válce v Tichomoří.
Po následujících asi šedesát let byla bitva známa hlavně z líčení západních historiků a japonského letce Micuo Fučidy. Ti bitvu popisovali převážně z amerického úhlu pohledu a v zásadě bez znalosti japonských postupů a pramenů ji zahalili do legend, polopravd a pohádek.Parshall & Tully, str. 229–231Kdo od koho opisoval legendu o pěti osudových minutách viz a Pozdější výzkumy (Lundstrom, Smith, Parshall a Tully) ale ukázaly, že se bitva odehrála na japonské straně jinak, než jak ji do té doby západní historikové popisovali.Lundstrom v předmluvě k Parshall & TullyParshall & Tully, str. 431–443
Pozadí
Po zahájení války v Tichomoří v prosinci 1941 se Japonskému císařství podařilo rychle dosáhnout svých počátečních strategických cílů. Obsadilo Filipíny, Malajsko, Singapur a především Nizozemskou východní Indii (dnešní Indonésii) s jejími rozsáhlými ropnými nalezišti, která byla pro Japonce životně důležitá. Díky rychlému postupu mohlo být předběžné plánování druhé fáze operací zahájeno již v lednu 1942.
Kvůli neshodám mezi císařskou armádou a císařským námořnictvem ohledně další strategie a sporům mezi námořním generálním štábem ( Gunreibu) a Spojeným loďstvem ( Rengó Kantai) taišó ( ~ admirál) Isoroku Jamamota byl příští strategický plán vytvořen teprve v dubnu 1942. Jamamoto nakonec v byrokratickém boji zvítězil poté, co naznačil možnost své rezignace, čím svůj plán pro střední Pacifik prosadil.
náhled|vlevo|upright|alt=Černobílá kolorovaná fotografie bezvousého muže středního věku v černé uniformě. Na hlavě má černou brigadýrku se zlatým znakem.|Taišó Isoroku Jamamoto, velitel a duchovní otec operace
Jamamotovým prvořadým strategickým cílem bylo zničení amerických letadlových lodí, které považoval za hlavní hrozbu pro celou tichomořskou kampaň. Tyto obavy značně posílil Doolittlův nálet 18. dubna 1942. Toho dne 16 bombardérů B-25B Mitchell amerického armádního letectva (USAAF), které odstartovaly z letadlové lodi USS Hornet, bombardovalo cíle v Tokiu a několika dalších japonských městech. Nálet, ačkoliv z vojenského pohledu bezvýznamný, japonské vedení šokoval a odhalil mezeru v obraně japonských domácích ostrovů a zranitelnost japonského území vůči americkým bombardérům.
Tento a další úspěšné nájezdy amerických letadlových lodí v jihozápadním Pacifiku ve stylu „udeř a uteč“ prokázaly, že americké letadlové lodě stále představují hrozbu, přestože se zdánlivě vyhýbaly zavlečení do generální bitvy. Jamamoto usoudil, že další letecký útok na hlavní americkou námořní základnu v Pearl Harboru by přiměl americké letadlové lodě k vyplutí. Nakonec však opakovaný přímý útok na Pearl Harbor zavrhl jako příliš riskantní vzhledem k posílení amerických leteckých sil na Havajských ostrovech od útoku 7. prosince 1941.
Jamamoto místo toho zvolil Midway, malý atol na severozápadním cípu řetězu Havajských ostrovů, přibližně 1100 námořních mil (2100 kilometrů) od Oahu. To znamenalo, že Midway byl mimo dosah téměř všech amerických letadel umístěných na hlavních Havajských ostrovech. Z hlediska celkové japonské strategie nebyl atol zvlášť významný, ale Japonci cítili, že Američané Midway považují za důležitý odrazový můstek k Pearl Harboru, a proto jej budou zuřivě bránit. Američané si skutečně uvědomovali význam Midwaye: po bitvě tam vybudovali ponorkovou základnu, umožňující ponorkám operujícím z Pearl Harboru doplnit palivo a zásoby, čímž se jejich operační rádius zvětšil o asi 1000 námořních mil (1852 km). Atol také sloužil jako základna hydroplánů a jeho přistávací dráhy umožňovaly nálety bombardérů na Japonci obsazený ostrov Wake.
Jamamotův plán: operace MI
Jak bylo pro japonské námořní plánování během druhé světové války typické, Jamamotův bojový plán pro obsazení Midwaye (pojmenovaný operace MI) se vyznačoval mimořádnou složitostí. Vyžadoval pečlivou a dobře načasovanou součinnost několika bojových skupin, rozptýlených na stovkách čtverečných kilometrů volného oceánu. Jeho návrh byl také založen na optimistických zpravodajských informacích, podle kterých americké tichomořské loďstvo disponovalo pouze letadlovými loděmi USS Enterprise a USS Hornet, tvořícími Task Force 16 (TF 16 ~ 16. operační svaz). Během bitvy v Korálovém moři o měsíc dříve byl USS Lexington potopen a USS Yorktown utrpěl takové škody, že jej Japonci považovali též za ztracený. Po několikadenní provizorní opravě v Pearl Harboru se však Yorktown vrátil do služby a nakonec u Midwaye sehrál rozhodující roli při objevení a následném zničení japonských letadlových lodí. A konečně, velká část Jamamotových plánů byla – v souladu s tehdejším obecným přesvědčením japonského vedení – založena na hrubě nesprávném odhadu bojové morálky Američanů, která měla být oslabená šňůrou japonských vítězství během předchozích měsíců. Japonci začali trpět „chorobou“, později označovanou jako „nemoc z vítězství“. Považovali se za morálně nadřazené a předurčené být prvními na světě, zatímco Američany pokládali za slabé, dekadentní a vyžilé. V době bitvy u Midwaye „dosáhla tato arogance bodu, kdy ovlivňovala myšlení a činy důstojníků a mužstva ozbrojených sil“. Dokonce i během herní simulace nadcházející bitvy, která proběhla na palubě bitevní lodi Jamato 1. až 4. května, se jakákoliv možnost vážnějších komplikací či dokonce porážky nepřipouštěla a došlo to tak daleko, že v simulaci ztracené japonské letadlové lodě byly svévolně vraceny do hry.
Jamamoto cítil, že k nalákání americké floty do smrtící pasti bude zapotřebí lsti. Za tímto účelem rozptýlil své síly tak, aby jejich plný rozsah (zejména jeho bitevní lodě) Američané před bitvou neodhalili. Jamamotovy podpůrné bitevní lodě a křižníky sledovaly hlavní úderný svaz čúdžó ( ~ viceadmirál) Čúiči Naguma v odstupu několika set mil. Americké loďstvo spěchající na pomoc Midwayi měly nejprve oslabit letecké útoky z Nagumových lodí. Poté se měly objevit Jamamotovy těžké lodě a zničit zbytky amerických sil v denní bitvě. Tato taktika byla doktrínou většiny hlavních loďstev té doby.
Jamamoto však netušil, že se nepříteli povedlo rozluštit části hlavního japonského námořního kódu (Američany označovaného JN-25b), což mu prozradilo řadu podrobností o jeho plánu. Důraz kladený na rozptýlení sil také znamenal, že se jeho formace nemohly navzájem podporovat. Například navzdory skutečnosti, že se od Nagumových letadlových lodí očekávalo, že provedou údery proti Midwayi a ponesou první nápor amerických protiútoků, jejich jediný doprovod tvořily pouze dvě rychlé bitevní lodě třídy Kongó, dva těžké křižníky, jeden lehký křižník a dvanáct torpédoborců. Naproti tomu Jamamoto a čúdžó Kondó měli ve svých uskupeních dvě lehké letadlové lodě, pět bitevních lodí, čtyři těžké křižníky a dva lehké křižníky, a žádná z těchto lodí do bitvy nezasáhla. Lehké letadlové lodě krycích sil a Jamamotovy tři bitevní lodě nebyly schopny držet tempo s letadlovými loděmi Kidó butai ( ~ mobilní svaz) a proto s nimi nemohly plout v jedné formaci. Velká vzdálenost mezi Jamamotem a Kondóovými silami a Nagumovými letadlovými loděmi znamenala, že Nagumo přišel o významný průzkumný potenciál letounů operujících z Kondóových křižníků a letadlových lodí, jakož i protiletadlovou obranu křižníků a dalších dvou bitevních lodí třídy Kongó krycích sil, což mělo v průběhu bitvy vážné důsledky.
Aleutská kampaň
náhled|upright=1.5|alt= Mapa severozápadního Tichomoří s čarami vyznačenými pohyby japonských a amerických sil.|Operace v západním Tichomoří, 24. května – 6. června 1942 Aby pro Midwayskou operaci získalo podporu císařské armády, souhlasilo japonské císařské námořnictvo podpořit její invazi na území Spojených států prostřednictvím Aleutských ostrovů Attu a Kiska, součástí začleněného teritoria Aljaška. Japonská armáda tyto ostrovy obsadila, aby udržela domácí japonské ostrovy mimo dosah amerických dálkových pozemních bombardérů operujících z oblasti Aljašky. Japonsko se tak stalo první cizí zemí, která okupovala půdu Spojených států od americko-britské války v roce 1812. Podobně se většina Američanů obávala, že okupované ostrovy budou použity jako základny pro japonské bombardéry k útoku na strategické cíle a města na západním pobřeží Spojených států. Operace japonské císařské armády na Aleutských ostrovech (operace AL) odčerpala ještě více lodí, které jinak mohly posílit loďstvo útočící na Midway. Mnoho dřívějších historických prací považovalo aleutskou operaci za diverzi, sloužící k odlákání amerických sil. Podle původního japonského bojového plánu však měla být AL zahájena současně s útokem na Midway. Jednodenní zpoždění plavby Nagumova úderného svazu způsobilo, že operace AL začala den před útokem na Midway.
Předehra Americké posily
ADM (~ admirál) Chester W. Nimitz, vrchní velitel tichomořské oblasti, potřeboval každou dostupnou letadlovou loď, aby se mohl pustit do boje s nepřítelem, o kterém se předpokládalo, že bude disponovat čtyřmi nebo pěti letadlovými loděmi. Už měl po ruce operační svaz dvou letadlových lodí (Enterprise a Hornet) VADM (~ viceadmirál) Williama Halseyho. Toho však postihla těžká dermatitida a musel jej nahradit kontradmirál Raymond A. Spruance, velitel Halseyových eskortních křižníků. Nimitz také narychlo povolal z jihozápadního Pacifiku Task Force 17 (TF 17) RADM (~ kontradmirál) Franka Jacka Fletchera, zahrnující poškozenou letadlovou loď Yorktown.