Naděje

Naděje je optimistický stav mysli, který je založen na očekávání kladných výsledků s ohledem na události a okolnosti v životě člověka nebo na celém světě. Podstatou naděje je vnímání možnosti pozitivního zakončení v neznámé či dokonce zdánlivě neřešitelné situaci, která následně vytváří víru, že vše dobře dopadne i přes vnímané problémy.

Mezi její opaky patří sklíčenost, beznaděj a zoufalství.B. Kirkpatrick ed., Roget's Thesaurus (1995) stránky 852–3

V psychologii thumb|right|Naděje, která leží na dně krabice, zůstává. Alegorický obraz George Frederica Wattse, 1886

Profesorka psychologie Barbara Fredricksonová tvrdí, že naděje přichází při hrozící krizi sama od sebe a otevírá nás novým tvůrčím možnostem. Fredricksonová je přesvědčena, že s velkou potřebou se dostavuje nezvykle široký rozsah nápadů, stejně jako kladné emoce jako je štěstí a radost, odvaha a posílení. Tyto emoce vycházejí ze čtyř různých oblastí sebe sama: z kognitivní, psychologické, sociální nebo fyzické perspektivy. Lidé s nadějí jsou „jako malý motor, který může, [protože] si stále opakují: Myslím, že mohu, myslím, že dokážu.“ Takové pozitivní myšlení přináší ovoce, když je založeno na realistickém smyslu optimismu, nikoliv na naivní „falešné naději“.D. Goleman, Emotional Intelligence (1996) p. 88

Psycholog Charles R. Snyder spojil naději s existencí cíle a to v kombinaci s rozhodným plánem k dosažení tohoto cíle: Alfred Adler obdobně argumentoval pro ústřední význam hledání cílů v lidské psychologii,Eric Berne, What Do You Say After You Say Hello? (1974) p. 57-8 stejně jako filozofičtí antropologové jako Ernst Bloch.Peter Berger, A Rumour of Angels (1973) p. 79 Snyder také zdůraznil souvislost mezi nadějí a duševní vůlí, stejně jako potřebu realistického vnímání cílů,Snyder, Charles D. The Psychology of Hope: You Can Get Here from There. New York: The Free Press, 1994, pp. 7–8 argumentující, že rozdíl mezi nadějí a optimismem spočívá v tom, že první z nich obsahuje skutečné cesty ke zlepšené budoucnosti.Snyder, Charles D. The Psychology of Hope: You Can Get Here from There. New York: The Free Press, 1994, pg. 19

D. W. Winnicott viděl nespolečenské chování dítěte jako vyjádření nevědomé naděje pro vedení širší společností, když se nejužší rodině nepodařilo dítěti stanovit hranice.D. W. Winnicott, The Child, the Family, and the Outside World (1973) pp. 228–9 Teorie objektních vztahů podobně považuje analytický přenos jako motivovaný nevědomou nadějí, že minulé konflikty a traumata mohou být znovu řešeny.P. Casement, Further Learning from the Patient (1990) p. 7

Teorie naděje

Jako specialista na pozitivní psychologii Snyder zkoumal, jak může naděje a odpuštění ovlivnit několik aspektů života jako je zdraví, práce, vzdělání a vlastní smysl. Předpokládal, že existují tři hlavní věci, které tvoří nadějné myšlení:

Cíle – Přistoupit k životu způsobem zaměřeným na cíle. Cesty – Hledání různých cest, jak dosáhnout svých cílů. Odhodlání – Věřit, že je možné iniciovat změnu a dosáhnout těchto cílů.

thumbnail|left|Osvětim, růže vyjadřující naději

Jinými slovy, naděje byla definována jako vnímaná schopnost vymyslet cesty k požadovaným cílům a odhodláním motivovat sama sebe k použití těchto cest.

Snyder tvrdí, že jednotlivci, kteří jsou schopni naplnit tyto tři složky a rozvíjet víru ve své schopnosti, jsou nadějnými lidmi, kteří dokáží stanovit jasné cíle, představit si několik proveditelných cest k těmto cílům a vytrvat, i když narazí na překážky.

Snyder navrhl „stupnici naděje“, která naměřenou naději odvozuje z odhodlání člověka dosáhnout svých cílů. Snyder rozlišuje mezi nadějí přiměřenou dospělým a nadějí přiměřenou dětem. Stupnice naděje dospělých se skládá z 12 otázek: 4 měří schopnost hledání cest, další 4 měří odhodlání a zbylé 4 jsou vycpávky. Každá osoba odpovídá na jednotlivé otázky s využitím osmibodové stupnice.Snyder, C. R., Rand, K. L., & Sigmon, D. R. (2002). Hope Theory: A Member of the Positive Psychology Family. In C. R. Snyder & S. J. Lopez (Eds.), Handbook of positive psychology (pp. 257–276). New York: Oxford University Press. Fibel a Hale empiricky měří naději spojením Snyderovy stupnice naděje s jejich vlastní stupnicí všeobecného očekávání úspěchu (, GESS). Snyder se domníval, že psychoterapie může pomoci člověku soustředit pozornost na své cíle, při spoléhání na tacitní znalosti způsobů jejich dosažení.Snyder, Charles D., The Psychology of Hope: You Can Get Here from There. New York: The Free Press, 1994, p. 10

Podobně, u naděje existuje pohled na svět (úhel pohledu) a vnímání reality (míru realismu). Jejich kombinace odlišují Žádnou naději, Ztracenou naději, Planou naději a Skutečnou naději.

Pohlednasvět Nadějný Toužící Oddaný Optimistický Nadějný náhledZkreslená realita Nadějný náhledPřesná realita Pozitivní Planá naděje Skutečná naděje Skeptický Žádná naděje Ztracená naděje Pesimistický Beznadějný náhledZkreslená realita Beznadějný náhledPřesná realita Beznadějný Bezmocný Odevzdaný Nepoučené Vnímání reality Poučené Zkreslené Přesné Popírající Přijímající

Současný filozof Richard Rorty chápe naději jako více než stanovení cíle, spíše jako metanaraci, příběh, který slouží jako příslib nebo důvod pro očekávání lepší budoucnosti. Rorty jako postmodernista věří, že minulé metanarace, včetně křesťanského příběhu, utilitarismu a marxismu, ukázaly plané naděje; tato teorie nedokáže nabídnout sociální naději; a že liberální člověk se musí naučit žít bez konsensuální teorie sociální naděje.D. L. Hall, Richard Rorty (1994) p. 150 and p. 232 Rorty říká, že je zapotřebí nový doklad příslibu, aby mohla znovu existovat společenská naděje.Rorty, Richard. Philosophy and Social Hope. London: Penguin Books, 1999

Ve zdravotnictví náhled|right|Vyobrazení Naděje (Sebald Beham) Hlavní teorie Z nesčetných modelů, které zkoumají důležitost naděje v životě jednotlivce, existují dvě hlavní teorie, které získaly značné uznání v oblasti psychologie. Jedna z těchto teorií, kterou rozvinul Charles R. Snyder, tvrdí, že naděje by měla být považována za kognitivní (poznávací) dovednost, která ukazuje schopnost jednotlivce udržet si nadšení při uskutečňování konkrétního cíle. Tento model usuzuje, že schopnost jedince mít naději závisí na dvou typech myšlení: přemýšlení o vhodných cestách () a odhodlání se po některé vydat (). Zatímco agency thinking odkazuje na vůli jedince dosáhnout svých cílů navzdory možným překážkám, pathway thinking odkazují na cesty, o kterých je jedinec přesvědčen, že vedou k dosažený těchto osobních cílů.

Snyderova teorie používá naději jako mechanismus, který je nejčastěji vidět v psychoterapii. V těchto případech pomáhá terapeut svým klientům překonat bariéry, které jim brání v dosahování cílů. Terapeut pak pomůže klientovi nastavit dosažitelné a podstatné osobní cíle (tj. „Najdu něco, do čeho jsem nadšený a díky čemu budu spokojený sám se sebou.“) a pomůže jim udržet naději v jejich schopnosti dosáhnout těchto cílů a navrhne jim k tomu správné cesty.

Zatímco Snyderova teorie se zaměřuje na naději jako na mechanismus, jak překonat nedostatek motivace jedince k dosažení cílů, další hlavní teorie formulované Kaye A. Herthovou se konkrétněji zabývá budoucími cíli jedince ve vztahu ke zvládání nemocí. Herthová vnímá naději jako „motivační a kognitivní atribut, který je teoreticky nutný k vyvolání a udržení činnosti směřující k dosažení cíle“. Stanovení adekvátních a dosažitelných cílů je v této situaci obtížnější, neboť jedinec s největší pravděpodobností nemůže přímo ovlivnit své budoucí zdraví. Místo toho Herthová navrhuje, že by se cíle měly týkat toho, jak si jedinec poradí se svojí chorobou – „Namísto pití, abych zmírnil bolest mé nemoci, se obklopím přáteli a rodinou.“

Zatímco podstata cílů ve Snyderově modelu se liší od těch v modelu Herthové, oba považují naději za způsob, jak udržet osobní motivaci, což nakonec povede k většímu optimismu.

Hlavní empirické nálezy Naděje a konkrétně specifikovaná naděje byly prokázány jako důležitá část procesu uzdravení; má pro pacienty silné psychologické výhody a pomáhá jim účinněji zdolávat jejich onemocněním. Naděje například motivuje lidi k tomu, aby pro uzdravení usilovali o zdravé chování jako je konzumace ovoce a zeleniny, přestali kouřit a či se pravidelně pohybovali. To nejen usnadňuje zotavení z nemocí, ale na prvním místě také pomáhá předcházet rozvoji nemoci. Pacienti, kteří si udržují vysokou úroveň naděje, mají lepší prognózu v případě život ohrožujících onemocnění a vyšší kvalitu života. Víra a očekávání, které jsou klíčovými prvky naděje, brání bolesti u pacientů trpících chronickými nemocemi prostřednictvím uvolnění endorfinů a napodobováním účinků morfinu. Následkem tohoto procesu může víra a očekávání vyvolat v těle řetězovou reakci, která může zvýšit pravděpodobnost zotavení z chronických onemocnění. Tato řetězová reakce je obzvláště patrná u studií demonstrujících placebo efekt, tj. v situacích, kdy je naděje jedinou proměnnou pomáhající při zotavení těchto pacientů.

Studie celkově ukázaly, že udržení pocitu naděje v období léčby nemoci je přínosné. Pocit beznaděje během léčby vedl v mnoha případech k nepříznivým zdravotním podmínkám pro pacienta (např. deprese a úzkost provázející proces léčení). Vedle toho větší míra naděje před a během kognitivní terapie vedla u válečných veteránů k omezení příznaků deprese v souvislosti s posttraumatickou stresovou poruchou. Bylo také zjištěno, že naděje souvisí s pozitivnějším vnímáním vlastního zdraví. Nicméně recenze výzkumné literatury poznamenávají, že spojení mezi nadějí a závažností příznaků u jiných poruch duševního zdraví jsou méně jasné, jako v případě jedinců se schizofrenií.

Použití

Zahrnutí naděje do programů léčby má potenciál v prostředí fyzického i duševního zdraví. Naděje jako mechanismus pro zlepšení léčby byla studována v kontextu posttraumatické stresové poruchy, chronické fyzické nemoci a smrtelné nemoci, spolu s ostatními poruchami a onemocněními. V rámci praxe v oblasti duševního zdraví kliničtí lékaři navrhli používat zásahy do naděje jako doplněk k více tradičním kognitivně behaviorálním terapiím. Z hlediska pomoci u fyzických onemocnění, výzkum naznačuje, že naděje může podpořit uvolňování endorfinů a enkefalinů, které pomáhají blokovat bolest.

Překážky

Existují dva hlavní argumenty založené na posouzení proti těm, kdo obhajují zapojení naděje do léčby těžkých onemocnění. První z nich je, že pokud mají lékaři příliš velkou naději, mohou léčit pacienta agresivně. Lékař se bude držet špetky naděje, že se stav pacienta může zlepšit, což jej povede ke zkoušení metod, které jsou nákladné a mohou mít vedlejší účinky. Jedna lékařka poznamenala, že lituje dřívější naděje, kterou měla pro svého pacienta; způsobila mu o tři roky delší trápení bolestí, které by pacient nemusel přetrpět, kdyby si uvědomila, že uzdravení není možné.

Druhým argumentem je rozdíl mezi nadějí a přáním. Ti, kteří mají naději, se aktivně snaží přijít na nejlepší způsob jednání, ale berou v úvahu i překážky. Výzkum ukázal, že ačkoliv mnozí z těch, kteří mají „naději“, mají jen zbožné přání, zatímco se nechávají unášet děním, jako kdyby popírali svou skutečnou situaci. Popírat realitu a mít zároveň příliš mnoho naděje může mít negativní dopad jak na pacienta, tak na lékaře.

Přínosy Dopad, který může mít naděje na proces zotavení pacienta, je silně podepřen empirickým výzkumem i teoretickými přístupy. Nicméně recenze literatury také uvádějí, že je zapotřebí více širokého a metodologicky spolehlivého výzkumu, aby bylo možné zjistit, které zásahy do naděje jsou skutečně nejúčinnější a v jaké situaci (tj. chronické onemocnění vs. smrtelné onemocnění).

V kultuře

Ve věci globalizace je naděje zaměřena na posílení ekonomického a sociálního postavení.