Libuše je slavnostní zpěvohra o třech jednáních českého skladatele Bedřicha Smetany z roku 1872. Poprvé byla uvedena v Národním divadle v Praze 11. června 1881 ku poctě korunního prince Rudolfa. Bedřich Smetana jí zkomponoval pro slavnostní otevření Národního divadla a určil ji provádět při slavnostních příležitostech. (Pro položení základního kamene ND zkomponoval známou operu Dalibor.)
Vznik a koncept díla Autorem libreta je Josef Wenzig (také autor libreta k Daliboru), který je napsal německy. Do češtiny ho přebásnil Ervín Špindler, protože Smetana odmítl komponovat na německý text, na druhou stranu se ale se Špindlerem dohodl, že jako autor libreta bude uváděn jen Wenzig a fakt jeho překladu bude utajen.
Námětem k jejímu ději se stala legenda o kněžně Libuši, připomínaná již v Kosmově kronice, ale přejatá hlavně ze zpracování v Rukopisu zelenohorském.
Opera byla původně zamýšlena jako korunovační, protože ale ke korunovaci rakouského císaře Františka Josefa I. za českého krále na konci 19. století nedošlo, byla poprvé uvedena při slavnostním otevření Národního divadla a poté po ničivém požáru i při jeho znovuotevření 18. listopadu 1883.
Smetana a Wenzig koncipovali operu nikoli jako dramatické dílo, ale jako historické tableau, částečně po vzoru Wagnerova operního cyklu Prsten Nibelungův. Tři jednání nevytvářejí děj směřující k rozuzlení.
V prvním jednání se setkáváme s Libušiným soudem. Druhé a třetí jednání představují Libušin sňatek a proroctví. Dlouhé nedějové proroctví v závěru a celý koncept opery se nyní stává velkou překážkou k dramaturgickému uchopení.
Proroctví je část, které se Wenzig ujal nejoriginálněji. Zdůraznil kapitoly historie, jež považoval sám za nejcennější – včetně nehistorické a smyšlené postavy Jaroslava ze Šternberka, moravského obránce českých zemí před náporem Mongolů (tehdy ji ale za skutečnou považoval i František Palacký) a zdůraznění významu husitů a Jiřího z Poděbrad, které se ale stalo zdrojem kritiky. náhled|Libuše - divadelní cedule 11.06.1881
Osoby a první obsazení osoba hlasový obor premiéra (11. 6. 1881)Libuše, česká kněžna soprán Marie SittováPřemysl ze Stadic baryton Josef LevChrudoš od Otavy bas Karel ČechŠťáhlav na Radbuze, jeho bratr tenor Antonín VávraLutobor z Dobroslavského Chlumce, jejich strýc bas František HynekRadovan od Kamena Mosta baryton Leopold StropnickýKrasava, Lutoborova dcera soprán Irma ReichováRadmila, sestra obou bratří alt Betty FibichováPrvní žnec soprán Eleonora z EhrenbergůDruhý žnec soprán Anna HlaváčkováTřetí žnec alt Ema Maislerová Čtvrtý žnec tenor Jan Šára Kmeti, leši a vladyky, panny a děvy z dvoru Libušina, Přemyslova čeleď, lid Dirigent: Adolf Čech, režisér: František Kolár
Děj opery 1. jednání – Libušin soud (1. obraz – Libušina síň na Vyšehradě) Kněžna Libuše se nachází v kruhu svých děv. Jedna z nich, Radmila, jí děkuje za to, že svolala sněm, aby rozhodl neočekávaný a lítý spor, který vzplál mezi jejími bratry Chrudošem a Šťáhlavem o dědictví po otci. Domnívá se, že zlobu musel do jejich duší seslat Černoboh – ale Radmilina sestřenice Krasava tuší, že příčinou sporu je ona, a tíží ji proto svědomí. Libuše slibuje, že se pokusí o smír mezi bratry, a vzývá bohy, aby chránili vlast a národ před nesvorností. Děvy se k ní připojují (zpěv Libuše se sborem, Již vstaň a potěš mysl svoji! … Bohové věční tamo nad oblaky).
Pak odchází na sněm a děvy ji doprovázejí. Krasava se zdržuje, protože nechce na sněmu spatřit „jeho tvář“. Radmila se pro ni vrací, ale Krasava odmítá jít; svěřuje se Radmile s výčitkami svědomí a má vidinu požáru, který se šíří zemí její vinou. Radmila se dožaduje vysvětlení a Krasava se jí chce vyzpovídat – ale ne zde, kde ji stěny tísní, ale na volném vzduchu. Obě odcházejí.
(2. obraz – Volné prostranství na Vyšehradě) Pod lípou stojí Libušin stolec; kmeti, leši a vladykové jsou již shromážděni ke sněmu. Hovoří o sporu mezi bratry a kárají je, ale Chrudoš se snahy o smír odmítá: jeho bratr prý má sice spanilou tvář, ale v mysli klam a lest. Šťáhlav je obvykle mírný, ale ani on od bratra nehodlá snášet všechno. Jejich strýc Lutobor, Krasavin otec, už se svou snahou smířit je neuspěl a ani nevěří, že se to podaří kněžně a sněmu. Vůdce sněmovníků Radovan nadnáší myšlenku, že je třeba místo kněžny knížete, a klevetný Lutobor mu špitá zvěsti o cestách Libuše za Přemyslem ze Stadic.
Libuše přichází ve slavnostním průvodu svých děv a usedá na trůn. Shromáždění se jí klaní. Chrudoš si povšimne nepřítomnosti Krasavy. Libuše obřadně zahajuje soud a shrnuje podstatu pře (zpěv Vy kmeti, leši! Před vámi tu jsem). Chrudoš se hlásí o celé dědictví po otci podle práva prvorozenství, jak je praktikují sousední Němci; Šťáhlav nemá názor a odevzdává se do vůle soudu. Libuše shledává, že podle starodávných zákonů mají bratři buď spravovat dědictví společně, nebo, nemohou-li se shodnout, nechť si je rozdělí na polovic. Sněm se krátce radí a pak Radovan jeho jménem vynáší rozsudek ve smyslu Libušina rozboru. Chrudoš se rozzuří a odmítá se rozsudku podřídit. Muže podle něj smějí soudit jen zase muži a žena je pro svou přirozenou nestálost vlády neschopná. Pak odkvapí, zanechávaje za sebou sněm zděšený kněžniným pohaněním.
Uražená Libuše prohlašuje, že nejsou-li kmeti a leši spokojeni s vládou ženy, provdá se za toho, koho jí sněm určí, a učiní ho knížetem. Radovan žehná den, vede národ k blahu tím, že vystřídá vládu ženy za mužskou, se souhlasem sněmu však přenechává volbu Libušina chotě na ní samotné. Libuše tedy prohlašuje novým knížetem vladyku Přemysla ze Stadic. Radovan a shromážděný sněm jásají.
2. jednání – Libušin sňatek (1. obraz – Horská krajina lesní, v pozadí mohyla) Lutobor přivlekl svou dceru Krasavu ke hrobu svého bratra, otce Chrudoše, Šťáhlava a Radmily. Je rozezlen na své nezvedené dítě a žehrá bohům na ženskou slabost a nerozum. Krasava se ho snaží uprosit a chce mu pohlédnout do tváře, ale Lutobor se od ní odvrací a zříká se jí za její věrolomnost. Krasava se mu zpovídá. Zamilovala se do Chrudoše a pozorovala, že i on do ní; marně se jej však snažila přimět, aby se vyjádřil. Rozhodla se mu za dlouhé trápení pomstít, a tak když jí konečně projevil své city, předstírala, že její srdce patří Šťáhlavovi. Když pak Chrudoš vyvolal a stupňoval spor se svým bratrem, měla strach se ke své lži přiznat (zpěv Krasavy Můj otče, slyšte, pomněte). Prosí otce o odpuštění a Šťáhlav s Radmilou, kteří mezitím strýce dostihli, se k ní přidávají. Lutobor si však klade podmínku: obeslal Chrudoše, aby se dnes dostavil sem k otcově mohyle. Teď zde nechá Krasavu samotnou. Podaří-li se jí přesvědčit hrdého Chrudoše, aby odprosil Libuši, odpustí Krasavě i Lutobor; nepodaří-li se jí to, vyžene ji z domu.
Chrudoš přichází a přemítá, proč jej strýc zval na toto místo. Jestli chtěl, aby se Chrudoš pokořil kněžně, to se nikdy nestane – naopak prokleto budiž všechno ženské plémě. Přesto nemůže Krasavu vypudit ze srdce. – V tom zahlédne svou sestřenici a hodlá odejít, ale Krasava ho zadrží. Přiznává mu svou lež a žádá o odpuštění a smír, i kvůli blahu vlasti (zpěv Krasavy Ó pomni, jak jsi v pýše své mě trápil). Chrudoš ji nazývá falešnou a odmítá ji: nechť nese následky svých činů. Krasava se zapřísahá památkou Chrudošova otce a příbuzenskými svazky mezi nimi, klesá před bratrancem na kolena a dává mu na vybranou: buď ať jí věnuje svou lásku, nebo ať jí mečem probodne srdce. Při pohledu na Krasavinu obnaženou hruď nedokáže Chrudoš již zapírat své city a přivine ji na svá prsa. Radmila, Šťáhlav i Lutobor, kteří scénu sledovali z úkrytu, jsou ze smíru šťastni a doufají i v usmíření s Libuší.
(2. obraz – Venkovská krajina z vůkolí stadického) Zpovzdálí zaznívá halekací píseň ženců (Heja! Heja! Bez klidu dále a na pole ven). Přemysl u pluhu sleduje slunce a vzpomíná na Libuši, se kterou se mají rádi už od doby, co spolu chodili do školy v Budči. Má předtuchu, že jeho láska nebude marná – vždyť by jí byl rovným partnerem, má dost vezdejších statků a ani tura řev ho neleká (árie Již plane slunce, blahý míru sen). Ženci a další Přemyslova čeleď procházejí: jedno dílo dodělali, k druhému se hotoví. Přejí svému hospodáři štěstí (sbor Do konce dílo je hotovo). Přemysl zůstává na místě a oslovuje lípy, symbol české vlasti (árie Já ale zůstanu … Ó vy lípy). Tu zaslechne hluk průvodu. Leši a vladykové vyslaní kněžnou k němu přijíždějí a Radovan mu zvěstuje, že si jej Libuše vyvolila za manžela a národ za vládce.
Přemysl se raduje, že se jeho sen vyplnil; představuje si život s Libuší a loučí se se svými lesy, čeledí, poli a rádlem (árie Má předtucha je vyplněna… Nuž pokoj s vámi, tiché otcův sady). Nyní mu Radovan sděluje, že Libuše byla pohaněna rozlíceným Chrudošem, který již možná sbírá ozbrojence a strojí válečný útok. Přemysl se tedy rychle vydává na obranu hradu Prahy.
3. jednání – Libušino proroctví (1. obraz – Komnata Libušina na Vyšehradě) Přemyslův chvat je zbytečný: Chrudoš a Štáhlav se udobřili a podávají si ruce před Libuší, jež navíc Chrudošovi odpouští a dává mu Krasavu. Oba bratři, stejně jako Radmila, Krasava a Lutobor, jí děkují (árie Libuše Mír zjednán mezi oběma zas bratry). Zazní fanfáry ohlašující vjezd Přemysla a Libuše ho radostně očekává, modlíc se o požehnání k zesnulému otci Krokovi (árie On jde! … Ó viz, velebný Kroku). Její děvy ji pobízejí, aby manželovi šla vstříc, a odvádějí ji.
(2. obraz – Volné prostranství na Vyšehradě, jako ve 2. obraze 1. jednání) Libuše sice Chrudošovi odpustila svou pohanu, ale protože odevzdala vládu manželovi, musí Chrudoš složit omluvu za urážku panovnice i Přemyslovi. Chrudoš se tomu zpěčuje a hrozí, že se s Přemyslem chce měřit v souboji jako muž s mužem. Lutobor ho rázně varuje: nepoddá-li se knížeti, nedostane Krasavu. Na Krasaviny prosby se Chrudoš s nevolí rozhoduje pokořit se před Přemyslem.
Slavnostní průvod lechů a vladyků přivádí Přemysla a Libuši. Přemysl oslovuje Vyšehrad i lid a spolu s Libuší si vypovídají své štěstí (duet Ó moje choti, moje choti drahá). Lid přeje knížecímu páru zdar a pak Libuše uvádí Přemysla na knížecí stolec k prvnímu vladařskému aktu, přičemž mu připomíná svou prosbu o shovívavost vůči Chrudošovi. Přemysl ujišťuje shromáždění o své vůli řádně vykonávat právo. Připomíná, že spor mezi Chrudošem a Šťáhlavem byl urovnán, ale je třeba ještě odčinit pohanu Libuše. Chrudoš předstupuje a nabízí Přemyslovi své statky i svůj život, ale jeho hrdost mu nedovoluje pokořit se. Přemysl se nechce dotknout Chrudošovy cti, trvá však na tom, že musí – a to jakýmkoli způsobem dle své volby – odčinit kněžninu urážku. Chrudoš se tedy přece jen chystá před Libuší pokleknout, ale Přemysl ho zadrží, obejme a prohlásí vinu za usmířenou. Celá Lutoborova rodina děkuje knížeti za projevenou milost a shromážděný lid jásá nad ukončením sporu.
Libuše děkuje bohům za šťastný den a zmocní se jí věštecké vytržení. Objevují se jí obrazy z budoucnosti českého národa, počínaje obrazem knížete Břetislava, přes moravského obránce proti Mongolům Jaroslava ze Šternberka, Přemysla Otakara II., Elišky Přemyslovny a Karla IV. až po husitské války a Jiřího z Poděbrad. Poté se jí jasnozřivý zrak zakalí a další osudy, v nichž tuší mnohá utrpení, jí zůstávají skryty. Přesto končí optimisticky s předpovědí slavného překonání všech hrůz.
Inscenační historie Na českých jevištích náhled|Eva Urbanová v roli Libuše (2010, Přírodní divadlo Divoká Šárka, Praha 6) Poprvé byla opera uvedena v Národním divadle v Praze 11. června 1881 s Marií Sittovou jako Libuší a Josefem Lvem jako Přemyslem. Premiéru dirigoval Adolf Čech, režíroval František Kolár. Premiéra měla slavnostní ráz i kvůli návštěvě korunního prince Rudolfa, který o přestávce mezi prvním a druhým jednáním vyslovil Smetanovi svůj obdiv a uznání, ale v průběhu druhého jednání divadlo opustil. Do 23. června téhož roku se Libuše dočkala ještě čtyř dalších uvedení ve stejném obsazení.