Rypouš sloní (Mirounga leonina) je mohutný mořský savec z čeledi tuleňovitých, největší ploutvonožec a největší zástupce řádu šelmy na světě. Spolu s příbuzným rypoušem severním představuje jednoho ze dvou zástupců rodu rypouš. Rypouši sloní se vyskytují pouze na jižní polokouli v oblastech blízkých Antarktidě, jako je Jižní oceán a jižní části Indického, Tichého a Atlantského oceánu. Celkovou populaci je složité určit, Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) ji k roku 2015 odhadoval na 325 000 dospělých jedinců žijících ve čtyřech subpopulacích.
Stejně jako ostatní tuleňovití mají rypouši protáhlé tělo hydrodynamického/proudnicového tvaru obalené tlustou vrstvou podkožního tuku. Končetiny jsou zakončeny ploutvemi. Přední ploutve mají plnohodnotné drápy, na zadních jsou drápy zakrnělé. Samci rypoušů váží 1,5–3 tuny, výjimečně až 5 tun. Naproti tomu samice váží pouze 400–600 kg, výjimečně až 1 tunu. Samec tedy v krajním případě váží až 10× více než samice, což představuje jeden z největších velikostních nepoměrů mezi samci a samicemi ze všech savců. Pro samce je typický kožní vak (též zvaný chobot, odtud druhové jméno „sloní“) na konci čenichu, který slouží hlavně k zesilování řevu, jenž je důležitý pro vymezování hierarchie.
Rozmnožovací období začíná v srpnu až září, kdy na souš nejdříve připlavou samci, kteří začnou s boji o hierarchické postavení. Rypouši praktikují extrémní polygynii a pouze ti největší a nejsilnější samci se nakonec spáří. Alfa samec bývá většinou starší 12 let. Když do kolonie dorazí první samice, alfa samci je začnou nahánět do skupin zvaných harémy. Harémy mohou mít pouze několik rypoušic, avšak typicky čítají několik desítek či stovek samic. Největší zaznamenané harémy měly přes jeden tisíc samic. Rypoušice několik dní po příchodu na souš porodí mláďata, která jsou výsledkem předchozího rozmnožovacího období. Mládě saje mléko cca 23 dní. Koncem laktačního období se samice spáří se samci a odchází na moře. Po skončení rozmnožovacího období (cca listopad) odchází na moře i samci, mláďata zůstávají na břehu dalších 40–50 dní. Dospělí jedinci přicházejí zpět na břeh za několik týdnů, kdy dochází k línání, načež se opět vydají na moře. Rypouši tráví na moři asi 8–10 měsíců v roce a z toho cirka 90 % času stráví pod vodou, kde dokáží vydržet až 2 hodiny. Potápí se typicky do 400–600m hloubek, avšak byly zaznamenány ponory do hloubek přes 2 km. Živí se převážně desetiramenatci a rybami.
V 19. století byli rypouši hojně loveni pro svůj podkožní tuk, ze kterého se vyráběl olej používaný ve svítilnách a v textilním průmyslu. Zatímco většina populací je stabilní či dokonce mírně stoupá, populace z ostrova Macquarie trvale klesá nejpozději od 60. let 20. století. Příčiny nejsou zcela jasné, avšak bývají dávány do souvislosti s dostupností potravy, resp. změnou životního prostředí. Celková populace rypoušů je však stabilní a aktuálně ji nic neohrožuje, IUCN proto druh hodnotí jako málo dotčený. V budoucnu však rypouše ovlivní globální oteplování.
Vědecká systematika
Taxonomie a název První vědecký popis rypouše sloního publikoval švédský přírodovědec Carl Linné v roce 1758 v 10. edici svého díla Systema naturae. Linné přiřadil druhu binomické jméno Phoca leonina (z latinských pojmů phoca, což v překladu znamená tuleň, a leonina, čili lví, doslova tedy „tuleň lví“). Jeden z prvních, ne-li vůbec první, detailních popisů biologie rypoušů sloních pochází z pera francouzského přírodovědce Françoise Pérona, který v roce 1802 navštívil ostrov King nedaleko břehů Tasmánie, kde měli rypouši kolonii. Péron druh pojmenoval jako Phoca proboscidea, čili „tuleň sloní“. Tento název se však neujal. Poté, co britský zoolog John Edward Gray v roce 1827 ustanovil rod Mirounga (česky zvaný jednoduše „rypouš“), kam přiřadil i rypouše sloního, vzniklo nynější vědecké jméno druhu Mirounga leonina. Gray název rodu Mirounga odvodil z jazyka domorodých Austrálců, kteří rypouše nazývali miouroung. Není nicméně jasné, z jaké konkrétní jazykové skupiny tento název pochází, avšak dá se předpokládat, že název má původ u Austrálců žijících v oblasti Tasmánie a Bassova průlivu.
V maorštině, domorodém jazyce Nového Zélandu, se druh označuje jako ihupuku (v překladu „oteklý nos“; samice rypoušů pravděpodobně měly ještě jiné jméno, patrně ihupiro). K dalším maorským názvům druhu patří ihu koropuka. České rodové jméno „rypouš“ odkazuje ke kožnímu vaku, který se nachází na konci čenichu samců. Tento vak je někdy označován jako chobot, odtud tedy druhové jméno „sloní“.
Fylogeneze a evoluce
Fylogeneze tuleňovitých podle Churchilla a Berty (2012)
Rypouši sloní jsou blízce příbuzní s rypouši severními, se kterými sdílí velkou část morfologických a biologických znaků a liší se především areálem výskytu (rypouši severní se vyskytují především ve východním Tichomoří, zatímco rypouši sloní jsou rozšíření převážně ve vodách Jižního oceánu) a v době výskytu na souši.
Tyto dva druhy jsou jedinými žijícími zástupci rodu rypouš (Mirounga), který patří do čeledi tuleňovití (Phocidae), infrařádu ploutvonožci (Pinnipedia) a řádu šelmy (Carnivora). Původ a evoluce rodu rypouš je stále předmětem vědeckých debat. Podle DNA analýz se předkové rypoušů rozdělili do dvou linií před cca 2,5–4 miliony lety. Toto vydělení je někdy dáváno do souvislosti se vzestupem Panamské šíje, která dala vzniknout novým proudům v oblasti rovníku a oddělila populace předků obou rypoušů, kteří se tak vyvinuli do dvou samostatných druhů. To by znamenalo, že předkové rypoušů se rozdělili do dvou linií na severní polokouli a až poté osídlili polokouli jižní. Tuto hypotézu však zpochybnil výzkum amerických vědců R. W. Boesseneckera a M. Churchilla z roku 2016. Tito vědci znovu přezkoumali fragmentované fosilní nálezy ploutvonožců, které byly dávány do souvislosti s potvrzením původu rypoušů na severní polokouli. Podle jejich závěru byly některé z těchto fosilních nálezů špatně interpretovány či identifikovány. R. W. Boessenecker a M. Churchill proto navrhli hypotézu, že původ rypoušů je na polokouli jižní, odkud se část rypoušů rozšířila do východního Tichomoří během raného či středního pleistocénu, kdy došlo k ochlazení oceánských vod kolem rovníku. Tato populace se pak vyvinula do samostatného druhu. Tuto hypotézu podporuje mj. fakt, že se rypouši severní rozmnožují v době, kdy je na jižní polokouli léto.
Popis
Tělo Stejně jako ostatní tuleňovití, mají rypouši protáhlé tělo aerodynamického tvaru obalené tlustou vrstvou podkožního tuku, která dosahuje tloušťky až 100 mm. Na konci předních končetin se nachází ploutve zakončené drápy. Rypouši využívají drápy hlavně během lezení po skalnatém pobřeží a při škrábání své suché zrohovatělé kůže nebo při svědění způsobeném parazity. Drápy na zadních ploutvích jsou zakrnělé, což je typické pro lachtany z jižní polokoule. Rypouši, stejně jako ostatní ploutvonožci, mají pět dlouhých prstů spojených plovací blánou. Jejich zadní ploutve směřují trvale dozadu a nemohou je tedy při pohybu po souši podsouvat pod tělem jako lachtani. To způsobuje, že se rypouši pohybují po souši poměrně neobratně. K pohybu po zemi využívají krátkých přískoků, během kterých se sunou po tlustých plecích, což někdy připomíná pohyb housenky. I tak mohou vyvinout na souši rychlost až 5 km/h. alt=Šedě ochlupená ploutev s patrnými drápy na konci prstů|vlevo|náhled|Detail přední ploutve Rypouši mají tlustý krk, jenž je zvláště mohutný u samců, kteří jej mívají posetý jizvami z bojů s ostatními samci. U samic toto zjizvení chybí. Obě pohlaví mají hnědě zbarvenou srst s krátkými chlupy o délce 10–15 mm. Zbarvení je na spodní části těla (břicho a hruď) světlejší. Ve vodě srst vypadá spíše tmavě šedá, u mláďat je tmavá až černá. Kůže rypoušů (pokožka a škára, tzn. bez podkoží) má tloušťku od několika milimetrů až do 4 cm. Nejtlustší je na krku, kde chrání důležité orgány samců během soubojů, při kterých se samci snaží zakousnout jeden druhému právě do této oblasti. Pokožka (epidermis) rypoušů má pouze tři vrstvy (srv. pokožka u lidí má 5 vrstev), a sice bazální vrstvu (stratum basale), vrstvu ostnitých buněk (stratum spinosum) a vnější zrohovatělou horní vrstvu (stratum corneum), která je vodotěsná a je tvořena keratinizovanými buňkami. Do této svrchní vrstvy kůže ústí mazové žlázy, které vylučují sekret zabezpečující vodoodpudivost svrchní vrstvy. Zatímco u člověka i většiny dalších savců dochází k náhradě svrchní vrstvy kůže průběžně, u rypoušů sloních k tomu dochází pouze jednou ročně během cca pětitýdenního období línání. Pod kůží se nachází silná vrstva podkožního tuku. Tento tuk slouží jako přirozená tepelná izolace těla. V tom se oba druhy rypoušů i další tuleňovití liší od lachtanů z podčeledi Arctocephalinae (anglicky nazýváni jako fur seals, kde fur znamená „srst“ či „kožešina“, a seal lze přeložit jako „tuleň“ či „ploutvonožec“), u kterých je termoizolace primárně zajišťována jejich hustou srstí s huňatou podsadou (u rypoušů podsada úplně chybí). Typickými představiteli podčeledi Arctocephalinae jsou např. lachtan jihoafrický, antarktický, jihoamerický či Forsterův.
Dospělí samci rypoušů váží typicky kolem 1500–3000 kg (mohou však dosahovat váhy až 4000 kg) a jejich těla mají na délku až 6 m. Výjimečně mohou samci být ještě větší; nejtěžší známý jedinec vážil kolem 5000 kg a měřil 6,85 m. Samice naproti tomu váží typicky pouze kolem 400–600 kg (avšak mohou vážit až 900 kg) a jejich těla dosahují délky kolem 2–2,6 m. Největší změřená samice měla 3,7 m a vážila 1000 kg.alt=Bílá kostra rypouše sloního na modrém pozadí. Patrná je velká lebka a dlouhé prsty|vlevo|náhled|KostraTyto rozměry činí z rypoušů sloních největší ploutvonožce i největší zástupce šelem na světě (největší suchozemskou šelmou je medvěd lední, který váží kolem 400–600 kg a měří cirka 2,4–2,6 m). Rozměry rypoušů sloních se však mohou mírně lišit v závislosti na geografické oblasti. V krajním případě mohou samci vážit až 10× více než samice, což představuje jeden z největších velikostních nepoměrů mezi samci a samicemi ze všech savců. Jsou v zásadě dvě hypotézy vysvětlující tento extrémní pohlavní dimorfismus. První to vysvětluje tak, že v době páření se samci postí až 3 měsíce v kuse, aby nemuseli opouštět své kolonie a dokázali si tak udržet dominantní postavení nad harémem samic. Pro toto období tedy musí nabrat mnohem větší zásoby tuku než samice, které se postí „pouze“ kolem jednoho měsíce. Podle druhé hypotézy je velikost výhodná v bojích o samice. Velká tělesná hmotnost je rovněž spojována se schopností dovedně pronásledovat vertikálně se pohybující kořist pod vodou a mohutní samci mohou lépe vzdorovat predátorům.
Stejně jako u samců, i u samic je velikost těla spojována s reprodukční úspěšností. Čím větší samice, tím větší mládě porodí, čímž se zvyšuje jeho šance na přežití, jelikož dokáže lépe překonat první půst po osamostatnění (cca 40–50 dní) a větší mláďata dokáží strávit na následné lovné výpravě delší dobu. Větší samice po porodu a během laktace nedosahují kriticky nízké váhy, jak bývá běžné u menších samic, a konečně nabrání velkého množství tuku je zásadní podmínkou úspěšného línání, které je energeticky extrémně náročné, jelikož během této doby rypouši nejedí ani nepijí, čili dochází pouze k energetickému výdeji.
Druh má jednoduchý žaludek s extrémně dlouhým tenkým střevem dosahujícím délky kolem 200 m. Samci disponují pyjovou kostí, která měří při narození kolem 10 cm a ve věku 8 let má délku cirka 34 cm. Tělesná teplota se pohybuje kolem 36–36,5 °C.
Hlava a chobot alt=Černobílá fotografie hlavy rypouše sloního s patrným, čenich přečnívajícím chobotem|náhled|Hlava samce s patrným chobotem (historická fotografie z roku 1913 z ostrova Macquarie)