Josef Jiří Švec (19. července 1883, ČenkovMatriční záznam o narození a křtu – 25. října 1918 AksakovoDatabáze VÚA, Záznam vojáka: Josef Švec) byl učitel tělocviku, sokolský pracovník, legionář a plukovník legií v Rusku.
Biografie náhled|vlevo|Čenkov, rodný dům plukovníka Josefa Jiřího Švece Narodil se ve vesnici Čenkov u Třeště. V Třešti vychodil základní školu a poté nastoupil na gymnázium v Pelhřimově. Po absolvování gymnázia vystudoval učitelský ústav v Soběslavi, kde složil doplňovací zkoušky jako učitel tělocviku. Poté učil osm let na obecné škole v Třebíči.ZEJDA, R., HEDBÁVNÝ, M., JINDRA, P., BENDA, P., RICHTER, K. Osobnosti Třebíčska. 1. vyd. Třebíč : Akcent, 2000. 227 s. . Str. 177. – Zpravodaj města Třebíče, 10/1994 str. 10 s odkazem na pamětníky uvádí, že učil v horecké škole Na Potoce. V Třebíči náležel vedle Jana Syrového a Jana Máchala k propagátorům sokolské myšlenky.Stáhněte si životopis plk. Švece Dostupné online
Roku 1911 byl vyslán třebíčským Sokolem do Ruska, šířit sokolské ideje. Zde působil jako učitel tělocviku na ekonomickém lyceu v JekatěrinodaruJohana Oczadlá: Plukovník Švec - jeho život a zásluhy, 2007, fotopřílohy Dostupné online na severním Kavkazu. Vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu (opakující se zimnice) byl nucen odejít na pobřeží Černého moře do města Gelendžiku, kde ho zastihla zpráva o sarajevském atentátu a samotný začátek války.
Po vypuknutí války nenastoupil do Jihlavy ke svému 81. pěšímu pluku, ale hlásil se jako dobrovolník do České družiny, která se organizovala v Kyjevě. Začínal jako velitel první čety, kde se podílel na provádění rozvědek. Během svého válečného tažení poblíž města Běrežnica přijal pravoslaví a dal si druhé jméno Georgij (nikoliv Jiří nebo Jurij). Pravoslaví přijalo více legionářů, především z politických důvodů.
Největší slávu si získal jako velitel osmé roty 1. střeleckého pluku. V červnu 1917 (podle ruského kalendáře 19. června, dle našeho 2. července 1917) úspěšně bojoval se svou rotou v bitvě u Zborova.PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, , s. 17-76, s. 151-153, s. 161-164 Po této legendární vítězné bitvě byl za hrdinství povýšen na poručíka a jmenován velitelem 3. praporu 1. pluku. Další boje, které J. Švec v postavení velitele 3. praporu se svými vojáky absolvoval, byla bitva o Kazaň, bitva o Penzu, bitva u Lipjag a dobytí Samary. Tyto boje již byly vedeny proti bolševikům, kteří zabraňovali v odchodu čs. legií z Ruska.
Sebevražda
náhled|Josef Jiří Švec na ruské frontě jako jeden z prvních českých dobrovolníků – důstojníkůVaněk, Otakar, ed., Holeček, Vojtěch, ed. a Medek, Rudolf, ed. Za svobodu: obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914-1920. [Kniha 1]. Praha: nákladem vlastním, 1928. 2 svazky (867 stran, 6 nečíslovaných listů obrazových příloh) - ilustrace, portréty, faksimile ; 29 cm. (Z technických důvodů vydáno ve dvou svazcích: díl I. Česká družina 1914-1916. 224 stran; část II. Československá brigáda 1916-1917. strana 227-867). Foto ze strany 54. náhled|Rodný dům plukovníka Josefa Jiřího Švece v Čenkově
V srpnu 1918 byl povýšen na plukovníka a v polovině října se stal nejen velitelem pluku, ale i celé 1. divize. Poté, co mu 24. října 1918 ve stanici Aksakovo-Belebej jeho podřízení pod vlivem komunistického agitátora Jana Vodičky vypověděli poslušnost a odmítli splnit rozkaz vytlačit přesilu bolševiků z linie Buzuluk – Bugulma, spáchal ve tři hodiny ráno 25. října 1918 J. Švec sebevraždu (zastřelil se ve štábním vagonu), když zanechal dopis na rozloučenou. Smrt plukovníka Švece československými vojáky otřásla a ti nakonec rozkaz splnili.
Pohřben byl v Čeljabinsku 28. října 1918. Při likvidaci hřbitova, na jehož místě dnes stojí obytná čtvrť, se v roce 1933 podařilo sovětskou vládu přesvědčit k vydání ostatků plukovníka Švece do Československa. Ostatky byly exhumovány a přeneseny, společně s ostatky pplk. Karla Vašátka, do Památníku osvobození na Vítkově. Pohřbu se zúčastnilo na dvacet tisíc lidí. Za nacistické okupace byly na příkaz gestapa ostatky definitivně umístěny do rodinné hrobky v Třešti.
Legionářský mýtus Podle literárního historika Pavla Janouška se kolem Josefa Jiřího Švece v meziválečném Československu vybudoval kult. Švecův mýtus byl postaven zejména na událostech posledních měsíců jeho života, kdy své jednotce zavelel ústup, než v říjnu 1918 dostal rozkaz opět povolat své muže do boje. Legionáři ovšem jeho rozkaz neuposlechli, načež Švec spáchal sebevraždu. Jeho jednotka na ni měla dle legendy reagovat tak, že se vydala opět do boje. Pohřben byl dne 28. října 1918, shodou náhod ve stejný den, kdy vzniklo Československo. Jeho příběh tak šlo přímo spojit s národní mytologií nově vznikajícího státu.
V prosinci 1918 na Švece vzpomínali kolegové legionáři v novinách Československé besedy, které vycházely v ruském Jekatěrinburgu. Ve vzpomínkovém čísle o něm psali například Karel Kutlvašr, Josef Kudela nebo Rudolf Medek. Zvláště ze začátku byl hlavní osobností, která stála za zvěčněním Švece, právě Kudela. Ten ještě v Rusku začal připravovat vydání Švecových deníků. První díl vyšel v nákladu 10 tisíc kusů. V roce 1920 poté deníky vyšly také v Československu pro širokou veřejnost. Ve dvacátých letech bylo publikováno celkem pět edicí.
V roce 1921 mu byla odhalena pamětní deska v rodném Čenkově a roku 1926 na gymnáziu v Pelhřimově. První jeho sochu vytesal legionář Otto Birma pro Jindřichův Hradec (1925) a další pro České Budějovice (1928). Vznikla i oslavná píseň Plukovník Švec, již složil Jiří Voldán a nazpíval Ferda Kohout.
Vyšla o něm také řada knih. Sokolská župa plukovníka Švece v roce 1921 vydala knihu Josef Jiří Švec. Věrný učedník Tyršův a hrdinný plukovník I. pluku Jana Husi. Josef Kudela v roce 1926 vydal knihu Plukovník Josef Švec. Sokol, legionář. Objevoval se dále v knihách legionářské literatury – František Langer ho uváděl v povídkové knize Železný vlk (1920), Rudolf Medek v Mohutném snu (1926) a Maryša Šárecká v povídce Osud hrdinův (1924) a ilustrativní divadelní hře Josef Jiří Švec (1928).
Nejúspěšnějším počinem o Švecovi se stala divadelní hra Plukovník Švec (1928) od Rudolfa Medka. Ve hře je Švecova sebevražda podávána jako promyšlené sebeobětování se, které mělo vrátit rozvratníky poblouzněné vojáky do služby národa. Hra zaznamenala úspěch. Nakladatelství Vilímek ji mezi roky 1928–1930 vydalo v sedmi vydáních. Inscenace Karla Dostala byla poprvé uvedena dne 27. října 1928 k výročí vzniku republiky a v repertoáru Národního divadla zůstala až do září 1934. Hrála se sto desetkrát. Kritik Miroslav Rutte v recenzi uvedl: Medek „napsal první moderní hru národní, jež dovedla vytvořiti mýtus z našeho boje o národní svobodu“. Objevovaly se ovšem i kritické hlasy, které hru označovaly za plnou patosu a demagogie. Pravicový autor Viktor Dyk v roce 1929 vydal přepracovanou hru pod názvem Napravený plukovník Švec.
Postava Švece, zvláště v interpretaci Medka, který od roku 1925 vystupoval za pravicovou Nezávislou jednotu československých legionářů odtrženou od Hradem podporované socializující Československé obce legionářské, se koncem dvacátých let stala předmětem pravicové kritiky vůči politice Tomáše G. Masaryka a Edvarda Beneše. Sám Masaryk v osobním dopise z roku 1929 v reakci na Medka napsal: „Není lhostejno, když sebevrah za tehdejších okolností se podává národu za vzor. Ve stejně zlých situacích na Sibiři a za hranicí bylo mnoho lidí, kteří obstáli a kterým nervy vydržely. Jistě je osud Švecův tragický, a můžeme ho mít rádi, neboť byl člověk milý, dobrý, čestný, ale nebyl vojenským rekem.“
V roce 1929 Švecův kult posílil film Plukovník Švec v hlavní roli s Bedřichem Karenem, který postavu hrál také v Národním divadle. Režie se ujal Svatopluk Innemann a scénáře spolu s ním také Václav Wasserman.
Polemiky byly tak rozsáhlé, že několik autorů vydalo knihy, které je shrnovaly a komentovaly. Novinář Josef Otto Novotný (blízký Medkovi) sestavil knihu O plukovníka Ševce (1929), Bohumil Přikryl přinesl levicový pohled v knize Sibiřské drama (1929), Josef Kudela se snažil o nekonfliktní podání v knize Aksakovská tragédie (1932) a Adolf Zeman v románu Plukovník Švec (1932).
V roce 1933 byly jeho ostatky uloženy do Památníku osvobození na Vítkově a roku 1934 byla na Pohořelci odhalena jeho socha od sochaře Otakara Švece. Jeho kult byl demontován během nacistické okupace, kdy byla řada soch odstraněna z veřejného prostoru.
Památky Bronzový pomník mu byl postaven v Praze „Na Pohořelci“ hledící na Pražský hrad v ose bývalých kasáren proti hlavní bráně. Autorem byl plukovníkův jmenovec, sochař Otakar Švec. Nacisté pomník za okupace odstranili a odeslali do Německa k roztavení. Po válce byl v Německu spojenci nalezen a vrácen do ČSR. Než mohl být znovu odhalen, došlo k uchvácení moci v Praze komunisty, kteří sochu nechali v roce 1949 definitivně roztavit. Kamenný sokl byl za války Němci uložen ve vokovické tramvajové vozovně, odkud byl odvezen k rozdrcení až v padesátých letech komunisty.FOJTÍK, Pavel Vozovna Vokovice Praha : Dopravní podnik hlavního města Prahy, 2003. 64 s. . Str. 23. Obnovou pomníku se zabývá „Sbor pro obnovu pomníku Hrdinům od Zborova“. Zhotovený model byl v roce 2013 darován Muzeu T. G. Masaryka v Lánech, kde je vystaven.
Další pomníky se nacházely v Českých Budějovicích, Jindřichově Hradci.
V Třebíči byl odhalen pomník 25. října 2008. Odhalení sochy plukovníka Švece Dostupné online , v roce 2018 v Jindřichově HradciDo Jindřichova Hradce se vrátila socha plukovníka Švece Dostupné online. Československý pěší pluk 29, který se nacházel v Jindřichově Hradci, získal čestný název „Plukovníka Josefa Jiřího Švece.“
Socha poloviční postavy plukovníka Švece, píšícího dopis na rozloučenou na stolku s připraveným revolverem, byla vytvořena jako bozzetto z černě patinované sádry na přelomu roku 1919/1920 v několika exemplářích na objednávku Starodružiníků (má nápis na soklu). Nebyla realizována v bronzu. Autorem je ruský legionář a sochař Vlastimil Amort (1880–1950). Bozzetto je v depozitáři Lapidária Národního muzea v Terezíně.
K udržování tradice plukovníka Švece se přihlásil 29. československý pěší pluk se sídlem v Jindřichově HradciSochu legionáře Švece vyrobili na 3D tiskárně. Stojí na nádvoří v Hradci Dostupné online, čestný název: „Plukovníka Josefa Jiřího Švece.“ Jmenuje se po něm i sokolská „župa Plukovníka Švece“, sdružující tělocvičné jednoty Sokola v oblasti Vysočiny.
Pamětní desky plukovníka Švece se nacházejí v ČenkověPamětní deska Josefa Jiřího Švece v Čenkově Dostupné online na jeho rodném domě a v PelhřimověPamětní deska Josefa Jiřího Švece v Pelhřimově Dostupné online, na budově dnešní průmyslové školy, dříve gymnázia. Tato deska vyhotovená sochařem J. Šejnostem nese nápis: „Umřel, aby zvítězil“.
Deník Plukovník Švec si v Rusku psal deník, který popisuje jeho první dny v České družině a je psán do doby bitvy u Zborova, kde deník končí. Po první světové válce vyšel několikrát, ale později byl zakázán. Nejcennější jsou Švecovy zápisky z počátku války.* Díl I. Díl II.
Vyznamenání 60px|Řád svatého Stanislava Řád sv. Stanislava, III. třída s meči a mašlí, 1915 (Rusko) 60px|Řád svaté Anny Řád svaté Anny, IV. třída, 1916 (Rusko) 60px|Kříž Sv. Jiří Kříž Sv. Jiří Válka.cz, Kříž Sv. Jiří, IV. stupeň, 1917 (Rusko) 60px|Řád sokola Řád sokola, s meči, 1923 in memoriam
Odkazy
Reference
Literatura GÖBL, L. Osobnosti Vysočiny I.. 1. vyd. Pelhřimov : Vydavatelství 999, 2005. 245 s. BUDÍNSKÝ, L. Vraždy, sebevraždy, popravy slavných Čechů / Vydavatelství MAYDAY publishing, 2008. 62-63 s. PRECLÍK, Vratislav: T. G. Masaryk a jeho legionáři, in ČAS, časopis Masarykova demokratického hnutí, číslo 97, s. 4-8, ročník XX., leden-březen 2012, ISSN 1210-1648.
Související články Plukovník Švec – divadelní hra od Rudolfa Medka.
Externí odkazy
Spořilovské noviny 2. 1. 2013