Renaud de Châtillon (výslovnost: ; latinsky Raynaldus, či Rainaldus de Castellione, Araby přezdíván Vlk, nebo Brins Arnat – Urostlý Arnat; datum narození není přesně známo, uvádí se roky 1114 až 1125 – 4. července 1187 poblíž Tiberiady) byl francouzský rytíř, který přišel s druhou křížovou výpravou do Palestiny, kde roku 1153 sňatkem získal Antiochijské knížectví. Vzápětí si znepřátelil byzantského císaře Manuela, když napadl a vyplenil Kypr. Manuel vytáhl na odvetnou výpravu do Sýrie a Renauda donutil k pokořující kapitulaci. Roku 1160 byl Renaud na jednom z dalších nájezdů zajat muslimy a uvězněn, v zajetí strávil šestnáct let.

Roku 1176 byl ze zajetí propuštěn a dalším sňatkem získal zajordánské panství. I tady pořádal loupeživé nájezdy na okolní arabská území. Vrcholem jeho akcí byla námořní invaze do Rudého moře, kdy vyplenil řadu arabských a egyptských pobřežních měst a ohrozil nejposvátnější místa islámu – Mekku a Medínu. Jeho nájezdy se nakonec staly důvodem pro válku sultána Saladina proti křižáckému Jeruzalémskému království. V rozhodující bitvě, která se odehrála 4. července 1187 u Hattínu, bylo jeruzalémské vojsko zničeno a Renaud byl i s dalšími vůdci v čele s jeruzalémským králem Guyem de Lusignan Saladinem zajat. Sultán, který Renaudovi dvakrát za jeho činy přísahal pomstu, ho poté před zraky zajatých křižáckých vůdců popravil.

Původ a druhá křížová výprava náhled|upright 0.7|vlevo|Renauova pečeť (nákres) Původ Renauda de Châtillon není zcela vyjasněn; někteří autoři (například Pierre AubéAubé, str. 19.) tvrdí, že Renaud byl mladším synem Hervého II. de Donzy, pána Gien, Donzy a Châtillon-sur-Loing, a Mahaut de Montmirail. Jiné zdroje naopak uvádějí, že Renaud byl třetím synem Jindřicha, pána Châtillon-sur-Marne a Ermengarde de Montjay. Měl tři sourozence: bratra Gauchera II. (nebo Gautiera II.), Gervaise a sestru Alžbětu.

Roku 1147 se přidal k druhé křížové výpravě francouzského krále Ludvíka VII. Když roku 1149 křížová výprava skončila fiaskem a král Ludvík se vrátil do Evropy, Renaud se rozhodl zůstat na Východě a vstoupit do služeb jeruzalémského krále Balduina III., protože jako mladší hraběcí syn by ve Francii nic nezdědil. Roku 1151 z Jeruzaléma odešel a vydal se na sever do Antiochie, kde vstoupil do služeb mladé antiochijské kněžny Konstancie.

Antiochijský kníže

Cesta k moci Konstanciin manžel kníže Raimond z Poitiers padl v bitvě u Fons Muratu roku 1149 a právoplatný dědic trůnu, Bohemund III., byl zatím pětiletý. Jeruzalémský král Balduin III., který Antiochii po smrti Raimonda z Poitiers zachránil před pádem do rukou sultána Núr ad-Dína, se stal regentem za malého Bohemunda a považoval za nezbytné, aby se jeho matka znovu provdala. Lenním pánem Antiochijského knížectví přitom byl byzantský císař Manuel I., který tak měl právo vybrat kněžně ženicha. Manuel zvolil svého bratrance Andronika, ale ten byl při cestě do Sýrie přepaden seldžuckými Turky. Andronikovi se nakonec podařilo dostat zpět do Konstantinopole, ale na další cestu se již vypravit odmítl. Další volba padla na Manuelova ovdovělého švagra, sicilského Normana Jana Rogera, který žil u císařského dvora a nesl hodnost caesara. Sňatek však ztroskotal i tentokrát, protože Konstancie si starého a nepohledného Jana Rogera odmítla vzít.Duggan, str. 106. S dalšími nápadníky přišel i král Balduin, ale pro kněžnin vzdor neuspěl ani on.Hrochová, str. 148.

O čtyři roky později, roku 1153, se Konstancie nakonec v tajnosti provdala za Renauda de Châtillon. Není zcela jasné, zda ji vedl jen vzdor vůči Konstantinopoli a Jeruzalému či prostá náklonnost. Svůj krok nekonzultovala ani s předními šlechtici knížectví či antiochijským patriarchou, ani se svým regentem Balduinem III. Král Balduin nakonec svatbu uznal, ale s Renaudovým nástupnictvím na trůn nesouhlasili mnozí antiochijští baroni, kteří ho nepovažovali za dostatečně urozeného pro svatbu s kněžnou. Rovněž císař Manuel byl pobouřen, protože si Konstancie předem nevyžádala jeho svolení. Ale protože se vztahy mezi křižáckým Jeruzalémským královstvím a Byzancí začaly měnit k lepšímu, přešel Manuel Konstanciinu svévoli mlčením.

Invaze na Kypr náhled|Renaud de Châtillon nechává mučit antiochijského patriarchu Aimeryho, Vilém z Tyru, 15. století Hned poté vzal Renaud de Châtillon vládu v Antiochii pevně do svých rukou. Byzantskému císaři Manuelovi odmítl složit lenní hold a zaplatit lenní tribut, čímž dal jasně najevo, že povede svou vlastní nezávislou politiku. V čele své antiochijské armády vyrazil na loupežnou výprava do kilíkijské Arménie. Vzápětí ale uzavřel spojenectví s arménským knížetem Thorosem, který byl s Byzancí ve válečném stavu, a naplánoval s ním společnou invazi na Kypr. K takové vojenské akci však neměl Renaud v antiochijské pokladně dost peněz. Jediným subjektem, disponujícím potřebným bohatstvím, byla církev, v Antiochii ztělesněná patriarchou Aimerym.Hrochová, str. 149. Když však patriarcha odmítl peníze vydat, kníže ho dal uvrhnout do vězení. I poté Aimery odmítal platit, a byl proto mučen; rány na hlavě mu věznitelé namazali medem a Aimeryho přivázali na střechu paláce na žhavé slunce.Kovařík, str. 216–217. Po tomto mučení Aimery požadovanou částku Renaudovi vyplatil a odjel do Jeruzaléma, kde Renaudův čin vyvolal hluboké pohoršení.Bridge, str. 125. Podobné praktiky však křižáci považovali za zcela běžné, pokud byl obětí muslim. Aimery také krále Balduina informoval o chystaném útoku na Kypr. Jeruzalémský král, který se snažil dobře vycházet s Byzantinci, poslal na Kypr varování, to se však nepodařilo doručit včas.

Renaud se s většinou antiochijské armády, posílené o arménské oddíly knížete Thorose, vylodil na Kypru na jaře roku 1158. Kypr byl prosperující ostrov, kterému se sto let válečné konflikty vyhýbaly; posádka byzantského guvernéra proto byla velmi slabá a útok vůbec nečekala. Boj byl velmi krátkýKovařík, str. 217. a posádka byla zčásti pobita a zčásti zajata. Do zajetí padl i zdejší místodržící Jan Komnenos, jenž byl zároveň synovcem byzantského císaře, a generál Michael Branas. Křižáci s Armény poté ostrov celé tři týdny intenzivně pustošili. Vojáci plenili kostely a města, vraždili a zohavovali obyvatele. Přepadení Kypru rozzuřilo císaře Manuela, který okamžitě vyslal námořnictvo, aby ostrov dobylo zpět. Když křižáci zaslechli zprávy o blížící se byzantské flotile, rozhodli se ustoupit zpět na pevninu. Křižáci měli tak velkou kořist ve zlatě i naturáliích, že ji nemohli naložit na své lodě, a proto dobytek, který nemohli odvézt, prodávali jeho majitelům zpět. Mnozí kyperští aristokraté byli odvedeni jako rukojmí. Později Renaud poslal zpět několik zohavených rukojmí císaři do Konstantinopole jako živý důkaz své neposlušnosti a pohrdání Byzancí. Z invaze připomínající vikinské nájezdy se Kypr vzpamatovával dlouhá desetiletí.

vlevo|náhled|Renaud před císařem Manuelem, středověký rukopis

Byzantská ofenziva Ještě na podzim téhož roku se císař Manuel vydal v čele silného byzantského vojska na Východ osobně na trestnou výpravu proti Arménům i Antiochijskému knížectví. Protože mezi Jeruzalémským královstvím a Byzancí bylo uzavřeno spojenectví, stvrzené sňatkem krále Balduina a císařovy neteře Theodory, byl si Manuel jist, že jeho výprava proti Antiochii nebude ze strany jeruzalémských křižáků ohrožena.Bridge, str. 126. Arménský kníže Thoros byl byzantskou ofenzivou zaskočen a poražen uprchl do hor.Hrochová, str. 150. Poté se císař zaměřil na Renauda. Ten pochopil, že svými silami z Antiochie byzantskou armádu nezastaví, rozhodl se proto vzdát a císaři nabídl složení lenní přísahy a přijetí byzantské posádky do města. Manuelovi to však nestačilo a požadoval Renaudovo osobní ponížení. Renaud tak byl donucen přijít k císařovu dvoru v kilíkijské Mamistře, kde bosý a prostovlasý v šatu kajícníka musel pokleknout před Manuelem a prosit o slitování. Manuel z tohoto aktu udělal velkolepou podívanou pro celý svůj dvůr i zástupce z Jeruzaléma i sousedních muslimských států. Detaily tohoto aktu zaznamenal Vilém z Tyru, který popisuje, jak Manuel nejprve klečícího a kajícího se Renauda před svým trůnem ignoroval a pokračoval v rozhovoru se svými dvořany tak dlouho, dokud už nebyli všichni přítomní touto potupnou scénou znechucení. Po tomto triumfálním aktu vítězství císař Renaudovi veřejně odpustil a Antiochii mu ponechal pod třemi podmínkami: antiochijskou citadelu obsadí byzantská posádka, Antiochijské knížectví bude odvádět vojáky do byzantské armády a v samotné Antiochii bude dosazen pravoslavný patriarcha.Duggan, str. 109. Vzápětí do Mamistry dorazil osobně král Balduin, kde se vůbec poprvé osobně setkal s Manuelem. Protože Balduin nebyl Manuelův vazal, setkali se jako panovníci sobě rovní. Balduinovi se nakonec podařilo Manuela přesvědčit, aby se do úřadu antiochijského patriarchy mohl vrátit Aimery de Limoges, ačkoliv si Manuel vyhradil právo jeho odvolání a dosazení patriarchy jiného. Nato Manuel 12. dubna 1159 triumfálně vstoupil do Antiochie. Manuelova koně vedl pěšky kníže Renaud, zatímco za císařem jel na koni Balduin III., ovšem bez královské koruny.

V tureckém zajetí náhled|upright=1.7|Antiochijské knížectví pod byzantskou svrchovaností Od té doby Renaud de Châtillon své kořistnické nájezdy soustředil na muslimská a arménská území. Počátkem roku 1160 byl však na jednom z loupežných přepadů poblíž arménského města Maraš, kde se pokusil ukrást dobytek a koně patřící Núr ad-Dínovi, zajat a posléze uvězněn v Aleppu. Protože na jeho vykoupení neměl nikdo z jeho krajanů zájem, zůstal Renaud v zajetí šestnáct let. Zatím v Antiochii vyvstaly komplikace ohledně nástupnictví. Protože právoplatnému dědici Bohemundovi III. bylo jen patnáct, antiochijští baroni se obrátili na krále Balduina, aby zvolil regenta.Hrochová, str. 151. Ten vybral patriarchu Aimeryho, ale dostal se do konfliktu s kněžnou Konstancií, která chtěla regentství pro sebe. Konstancie odjela do Konstantinopole, kde si na královo rozhodnutí stěžovala. Rovněž císař Manuel byl pobouřen, protože o novém regentovi měl rozhodovat on, přesto však nepodnikl nic, neboť nechtěl vyvolat roztržku s křižáckými státy, které v té době představovaly nástroj byzantské politiky ve východním Středomoří.

Propuštění S Renaudem nebylo v zajetí zacházeno špatně, muslimové významné křižáky brali do zajetí, aby mohli být za velké peníze vykoupeni. Po smrti Núr ad-Dína roku 1174 se jeho nástupcem stal jeho mladý syn as-Sálih.Bridge, str. 135. Núr ad-Dínovi důstojníci a emírové začali mezi sebou soupeřit o regentství. Núr ad-Dínova říše tak byla oslabena, čehož využil Núr ad-Dínův vazal, egyptský sultán Saladin, který ještě roku 1174 obsadil Damašek,Hrochová, str. 159. odkud vypudil as-Sáliha.Kovařík, str. 212–213. Křižáci si uvědomovali, že Saladin představuje větší hrozbu, než roztříštění zengíovští vládcové, a když roku 1175 Saladin vytáhl i proti Aleppu, křižáci městu poskytli pomoc a Aleppo tak Saladinovu náporu odolalo. Z vděčnosti za křižáckou podporu as-Sálihův vojevůdce Gümüštigin propustil křesťanské zajatce, mezi nimi i Renauda a hraběte Joscelina III. z Edessy.

Pán Zajordánska

Politika v Jeruzalémě náhled|Zříceniny Renaudova hradu Krak de Moab v Keraku