Operace Spojenecká síla (, také bombardování Jugoslávie silami NATO) byla vojenská intervence Severoatlantické aliance (NATO) během války v Kosovu, která trvala od 24. března do 10. června 1999. Bombardování pokračovalo až do dosažení dohody, která vedla k stažení jugoslávské armády z Kosova a ke zřízení Prozatímní správní mise OSN v Kosovu (UNMIK), mírové mise OSN v Kosovu. Oficiální krycí název operace NATO byl Operation Allied Force (Spojenecká síla, ), zatímco Spojené státy ji označovaly jako Operation Noble Anvil (Ušlechtilá kovadlina, srbsky: Племенити наковањ/Plemeniti nakovanj); v Jugoslávii byla operace nesprávně nazývána Milosrdni anđeo („Milostivý anděl“), možná v důsledku nedorozumění nebo chybného překladu.RTS: "Порекло имена 'Милосрдни анђео'" ("On the origin of the name 'Merciful Angel'") , 26 March 2009
Zásah NATO byl vyvolán násilím, represemi a etnickými čistkami kosovských Albánců ze strany Jugoslávie, které vedly k masovému exodu Albánců do sousedních zemí a hrozilo destabilizací celého regionu. Dále umožnění dodávek humanitární pomoci a vyřešení statusu Kosova na základě dohod z Rambouillet a zastavení opakovaného porušování příměří ze strany Srbska a napadání mezinárodních mírových sil NATO IFOR a SFOR.http://technet.idnes.cz/jak-jsme-vstoupili-do-nato-vondra-kavan-gorbacov-havel-jelcin-pt4-/vojenstvi.aspx?c=A140311_160732_vojenstvi_kuz Jugoslávská činnost již dříve vyvolala odsouzení ze strany mezinárodních organizací a agentur, jako OSN, NATO a různých nevládních organizací. Jako původní ospravedlnění použití síly NATO bylo uváděno jugoslávské odmítnutí podepsat dohod z Rambouillet. Protože Rusko a Čína mohly prostřednictvím práva veta v Radě bezpečnosti zabránit autorizaci vnější intervence,Bjola, p. 175 NATO zahájilo kampaň bez souhlasu OSN, uvádějíc mimo jiné, že jde o humanitární intervenci. Charta OSN zakazuje použití síly s výjimkou rozhodnutí Rady bezpečnosti podle článku 42, článku 51 nebo článku 53. Tři dny po začátku bojů, 26. března 1999, Rada bezpečnosti odmítla požadavek Ruska, Běloruska a Indie na zastavení použití síly proti Jugoslávii.
Do konce války jugoslávské síly zabily 1 500 až 2 131 bojovníků. 10 317 civilistů bylo zabito nebo nezvěstných, z nichž 85 % byli kosovští Albánci, a přibližně 848 000 lidí bylo z Kosova vyhnáno. Bombardování NATO zabilo asi 1 000 příslušníků jugoslávských bezpečnostních sil a mezi 489 a 528 civilisty. Byly zničeny nebo poškozeny mosty, průmyslové podniky, nemocnice, školy, kulturní památky a soukromé podniky, stejně jako kasárna a vojenská zařízení. Celkově bylo nad Jugoslávií shozeno mezi 9 a 11 tunami ochuzeného uranu. V dnech po stažení jugoslávské armády odešlo z Kosova více než 164 000 Srbů a 24 000 Romů. Mnoho zbývajících nealbánských civilistů (stejně jako Albánců považovaných za kolaboranty) se stalo oběťmi násilností, včetně bití, únosů a vražd. Po válce v Kosovu a dalších jugoslávských válkách se Srbsko stalo státem s nejvyšším počtem uprchlíků a vnitřně vysídlených osob v Evropě (včetně kosovských Srbů).
Bombardování bylo druhou velkou bojovou operací NATO, po kampani v Bosně a Hercegovině v roce 1995. Bylo to poprvé, kdy NATO použilo vojenskou sílu bez výslovného souhlasu Rady bezpečnosti OSN, a tudíž bez mezinárodního právního schválení, což vyvolalo rozsáhlé kontroverze a debaty o legitimnosti intervence. Kritizovány jsou zejména civilní oběti a zpochybňována legitimita zásahu a jeho přínosnost pro obyvatele Kosova. Zároveň se jednalo o největší vojenský střet na území Srbska, Černé Hory a Kosova od dob druhé světové války. NATO původně připravovalo různé scénáře pro své zapojení na území Kosova. Letecké bombardování bylo navrženo na poslední chvíli. Severoatlantická aliance nebyla na zásah tohoto typu zcela připravena a na začátku kampaně neměla ani dostatek letadel k provádění vzdušných úderů. Operace vedla k dohodě v Kumanovu, která sjednávala ukončení kosovské války a pobyt mezinárodních jednotek KFOR v Kosovu, kde nahradily síly Jugoslávské armády.
Pozadí Příměří zprostředkované NATO mezi UÇK a jugoslávskými silami bylo podepsáno 15. října 1998, ale obě strany je o dva měsíce později porušily a boje znovu vypukly. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1160, 1199 a 1203 byly ignorovány. Když bylo v lednu 1999 oznámeno zabití 45 kosovských Albánců při masakru v Račaku, NATO rozhodlo, že konflikt lze vyřešit pouze zavedením vojenské mírové síly, která obě strany násilně omezí.The Prosecutor vs Milan Milutinović et al. – Judgement, 26 February 2009, p. 416. Jugoslávie odmítla podepsat Rambouilletské dohody, které mimo jiné požadovaly 30 000 mírových vojáků NATO v Kosovu; neomezené právo průchodu jednotek NATO jugoslávským územím; imunitu NATO a jeho zástupců vůči jugoslávskému právu; a právo používat místní silnice, přístavy, železnice a letiště bezplatně a zabavovat veřejná zařízení pro vlastní potřebu bez náhrady. NATO se poté připravilo rozmístit mírové jednotky silou a toto odmítnutí použilo jako ospravedlnění bombardování.
Ve svém prohlášení vydaném na mimořádném zasedání ministrů Severoatlantické rady konaném na velitelství NATO v Bruselu 12. dubna 1999, tři týdny po zahájení bojů 23. března 1999, kolektiv uvedl, že „Svazová republika Jugoslávie (SRJ) opakovaně porušovala rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Neomezené útoky jugoslávské armády, policie a polovojenských sil, pod vedením prezidenta Miloševiće, na kosovské civilisty vytvořily masivní humanitární katastrofu, která zároveň hrozí destabilizací okolního regionu. Statisíce lidí byly úřady SRJ nemilosrdně vyhnány z Kosova. Odsuzujeme tato otřesná porušování lidských práv a bezhlavé použití síly jugoslávskou vládou. Tyto extrémní a trestuhodně nezodpovědné politiky, které nelze za žádných okolností obhájit, učinily nezbytnými a ospravedlňují vojenské akce NATO.“
Motivem bombardování Svazové republiky Jugoslávie byla snaha přinutit jugoslávskou vládu vedenou Slobodanem Miloševičem k ukončení vyhánění, vraždění a provádění dalších násilných akcí vůči albánskému obyvatelstvu Kosova, k němuž docházelo v rámci ozbrojeného konfliktu mezi jugoslávskou armádou a srbskými paravojenskými oddíly na jedné straně a albánskou Kosovskou osvobozeneckou armádou (UÇK) na straně druhé.Operace Spojenecká síla na stránkách Nato
Cíle Cíle NATO v kosovském konfliktu byly uvedeny na zasedání Severoatlantické rady konaném na velitelství NATO v Bruselu dne 12. dubna 1999:
Ukončení všech vojenských akcí a okamžité zastavení násilí a represivních aktivit ze strany vlády Miloševiće; Stažení všech vojenských, policejních a polovojenských sil z Kosova; Umístění mírových sil OSN v Kosovu; Nepodmíněný a bezpečný návrat všech uprchlíků a vysídlených osob; Zřízení politického rámcového ujednání pro Kosovo založeného na Rambouilletských dohodách, v souladu s mezinárodním právem a Chartou Organizace spojených národů.
Průběh operace náhled|vlevo|Vojáci americké armády poblíž Camp Moneith během operace Spojenecká síla náhled|Jugoslávská protiletadlová obrana v noci náhled|vpravo|Bombardování automobilky Zastava 24. března 1999 v 19:00 zahájilo NATO vzdušné útoky na cíle ve Svazové republice Jugoslávie. Bombardovací kampaň NATO zahrnovala přes nejprve desítky, a poté až stovky letadel operujících ze základen v Itálii, Německu a letadlové lodi USS Theodore Roosevelt umístěné v Jaderském moři. Za soumraku provedla letka F/A-18 Hornet Španělského letectva nálet na Bělehrad, při němž vyřadila systémy protivzdušné obrany. Několik křižujících střel BGM-109 Tomahawk bylo vypáleno z lodí a ponorek. Ačkoliv byly do útoků zapojeny všechny státy NATO, Spojené státy tvořily hlavní část antijugoslávské koalice. Některá letadla byla vysílána na své mise ze základen ve státě Missouri a podnikaly i třicetihodinové lety.
Během desetitýdenního konfliktu odstartovala letadla NATO celkem ke 37 000 bojových misí, při čtvrtině z nich prováděla bombardování. Pro německou Luftwaffe to bylo největší bojové nasazení od druhé světové války.
Spojenecké letectvo nicméně trápil zpočátku nedostatek strojů a špatné počasí. Proto nebylo možné kampaň spustit s takovou razancí, aby bylo možné účinně odstrašit jugoslávské vojenské velení. I po zahájení bombardování probíhaly vojenské operace jugoslávské armády na území Kosova, a to ještě v intenzivnější síle. Právě vzhledem k tomu, že byl výsledek kampaně spíše omezený, se od května rozhodlo vedení NATO rozšířit seznam cílů i na civilní objekty a instalace. Vojenské operace NATO se také intenzivněji zaměřily na jugoslávská pozemní vojska a strategické bombardování. To mělo za následek sice vyšší ztráty civilního obyvatelstva a rozsáhlou kritiku operací NATO, nicméně se úspěšně podařilo zpomalit operace jugoslávské armády na území Kosova.
V rámci této druhé vlny operace byla několikrát bombardována Černá Hora, přestože její prezident Milo Đukanovič patřil k anti miloševičovské opozici. Cíle „dvojího použiti“, používané jak armádou, tak civilisty, byly v průběhu kampaně napadány. To zahrnovalo ničení mostů přes Dunaj, továren, elektráren, telekomunikačních zařízení, útok na ústředí politické strany Jugoslávské levice, vedené ženou Slobodana Miloševiće a Avalskou televizní věž. Během bombardování bylo poškozeno také 9 nemocnic a 300 vzdělávacích institucí. Dne 23. května a 24. května byl bombardován i systém rozvodu vody ve Sremské Mitrovici.
Při bombardování elektráren byly použity grafitové bomby. Shazovány byly také kazetové bomby.Dějiny Srbska, s. 547
Dne 12. dubna byl dvěma raketami zasažen vlak na trati mezi Bělehradem a Skopjí, v němž zahynulo 55 lidí. Dne 14. dubna letouny NATO omylem zasáhly konvoj albánských uprchlíků, přičemž zabily 75 lidí.
Dne 7. května 1999 došlo k zasažení čínské ambasády v Bělehradě, při kterém zahynuli tři čínští novináři. Podle prohlášení NATO šlo o chybu navigátora. Ještě téhož dne byla svržena kazetová bomba na tržnici ve městě Niš na jihu Srbska a zasažena byla i blízká nemocnice. Výbuch bomby měl na svědomí 15 mrtvých.
Letecké boje Během leteckých soubojů bylo sestřeleno 6 jugoslávských stíhačů MiG-29. Další stroje byly zničeny na zemi nebo ztraceny v důsledku nehod. Spojenci v důsledku činnosti jugoslávské protiletecké obrany přišli o jeden americký stíhač F 16, jeden AV-8B Harrier a jeden stealth bombardér Lockheed F-117 Nighthawk, který se podařilo Srbům sestřelit v blízkosti vesnice Buđanovci. Eliminace "neviditelného" bombardéru byla pro jugoslávskou propagandu klíčovým momentem; bělehradská televize nadšeně informovala o údajných sestřelech dalších letadel. Jiné americké, potažmo spojenecké stroje byly výrazně poškozeny, ale podařilo se jim vrátit na základnu. Kromě těchto ztrát přišlo NATO v bojích o 4 bezpilotní letouny.
Výsledek Druhá vlna bombardování, která byla zahájena na konci dubna 1999 znamenala pro Srbsko ohromné ekonomické ztráty. Alianci se podařilo přimět na začátku června 1999 Slobodana Miloševiče k jednání. Dne 9. června byla podepsána vojensko-technická dohoda, na základě níž se jugoslávská armáda stáhla z území Kosova. O den později byla podepsána rezoluce OSN. č. 1244, která posvětila vstup mezinárodního kontingentu na území jihosrbské provincie. Nálety byly ukončeny o den později.
Síly NATO Přestože to přímo nesouviselo s nepřátelskými akcemi, 12. března 1999 se Česká republika, Maďarsko a Polsko připojily k NATO vložením listin o přístupu v souladu s článkem 10 Severoatlantické smlouvy během ceremonie v Independence v Missouri. Tyto země se přímo do bojových operací nezapojily.
Letectvo
Během 78 dní bombardování provedlo alianční letectvo 26 095 vzletů, v průměru 334 letů denně. Odhaduje se, že NATO vypálilo na jugoslávské území 415 000 projektilů různého typu, včetně 350 000 kazetových bomb a mezi 30 000 a 50 000 kusy munice s ochuzeným uranem.