Šakal obecný (Canis aureus) je druh psovité šelmy. Obývá především jihovýchodní Evropu a jihozápadní, jižní Asii, ale i některé regiony jihovýchodní Asie. Nejpozději od roku 2006 byla jeho přítomnost zaznamenaná i v Česku, přičemž pozorování postupně přibývají. Oproti nejmenšímu poddruhu vlka obecného, vlku arabskému (Canis lupus arabs), je šakal menší, má kratší končetiny a ocas, protáhlejší trup a užší čenich. Barva srsti se mění v závislosti na ročním období. Zatímco v létě je krémově žlutá, v zimě se zbarví do tmavé béžové. Dle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) se jedná o málo dotčený druh.
Předkem šakala obecného je pravděpodobně již vyhynulý Canis arnensis, který obýval jižní Evropu asi před 1,9 miliony lety. Samotný šakal se ale do Evropy dostal nejspíše z Indie a to přibližně před 20 000 lety na konci poslední doby ledové. Z toho období také pochází i nejstarší fosílie, která byla odkryta v archeologickém nalezišti Ksar Akil, vzdáleném asi 10 km severovýchodně od Bejrútu v Libanonu. V Evropě byly nalezeny nejstarší fosílie v Řecku a jejich stáří je odhadováno asi na 7 000 let.
Je uváděno sedm poddruhů šakala obecného, které se liší vzhledem i areálem výskytu. I přes shodu jmen není tento druh úzce příbuzný africkému šakalovi čabrakovému (Canis mesomelas) ani šakalovi pruhovanému (Canis adustus), zato jeho blízkými příbuznými jsou vlk africký (Canis anthus), vlček etiopský (Canis simensis) a kojot prérijní (Canis latrans).
Obývá otevřené travnaté louky s křovisky, nejčastěji v okolí řek, jezer a v údolích. Šakal obecný je společenské zvíře a žije v malých smečkách tvořených párem a jejich potomky. Aktivní je hlavně v noci. Podobně jako liška obecná (Vulpes vulpes), jeho největší konkurent, má velmi široký jídelníček, který zahrnuje vše od hmyzu až po malé kopytníky. Oba druhy se také snadno dokáží přeorientovat na jinou stravu, pokud je jiné nedostatek. Dalšími hlavními konkurenty jsou kočka bažinná (Felis chaus), na Kavkazu též mýval severní (Procyon lotor) a ve střední Asii kočka stepní (Felis lybica ornata).
Taxonomie Šakala obecného, známého též pod označením vlk šakalovitý, poprvé popsal švédský přírodovědec Carl Linné v roce 1758 v desátém vydání své knihy Systema naturae pod binomickým jménem Lupus aureus.
Šakal obecný je řazen do čeledi psovitých, kterou lze rozdělit do tří základních skupin (plus několik nezařazených druhů): jihoameričtí psovití, lišky a „vlci“. Mezi „vlky“ v širším slova smyslu, neboli rody Canis, Cuon a Lycaon, patří vlci, šakalové, kojoti, dingové, psi domácí, dhoulové a psi hyenovití. Zástupci této skupiny sdílí podobné morfologické znaky a 78 chromozomů, což umožňuje jejich mezidruhové křížení. Ačkoliv se šakal obecný podobá africkým šakalům zubním vzorcem i stavbou těla a obecně se uvádělo, že jde o homogenní skupinu, studie jejich DNA prokázaly, že šakalové nejsou monofyletické druhy, tzn. nemají společného předka a jsou si příbuzné jen vzdáleně. Označení „šakal“ pro všechny tři druhy je tedy sporné.
Roku 2005 byla provedena studie genetické informace psovitých šelem, která prokázala, že nejbližšími příbuznými šakala obecného jsou kojot prérijní (Canis latrans) a vlček etiopský (Canis simensis).
Až do roku 2015 se uvádělo, že šakal obecný má třináct poddruhů, z nichž šest obývalo Afriku. Právě toho roku ale byla publikována nová studie zabývající se genetikou druhu, která došla k závěru, že šest afrických subspecií by mělo být klasifikováno pod hlavičkou samostatného druhu, který byl nazván vlk africký (Canis anthus). Počet poddruhů šakala obecného se tak snížil na sedm. Některé zdroje pak uvádí i poddruhy Canis aureus qattarensis, Canis aureus lupaster, nebo Canis aureus palaestina.
Poddruhy Canis aureus aureus je charakteristický relativně velkým tělem. V srsti se mísí černé, pískové a, především na vnitřní straně končetin, bílé chlupy.HEPTNER a NAUMOV, str. 140–141. Hmotnost jedinců nominátního poddruhu se mění s lokací, ale obecně se pohybuje od 8 do 10 kg. Obývá Afghánistán, Írán, Irák, Arabský poloostrov, Balúčistán v Pákistánu a pouště západní Indie, kde se mísí s populací šakalů obecných indických a srílanských. Zvířata žijící v těsné blízkosti šakalů obecných indických, především v oblasti Kumaun v Indii, často nesou znaky obou subspecií. Šakal obecný siamský (Canis aureus cruesemanni) je menší než nominátní Canis aureus aureus. Poddruh jako takový byl zpochybněn, protože jeho klasifikace je založena především na pozorování zvířat žijících v zajetí. Obývá oblast od východní Indie přes Myanmar až po Thajsko. Poprvé byl popsán německým zoologem Paulem Matschiem roku 1900. Canis aureus ecsedensis se podobá šakalovi obecnému kavkazskému, avšak s tím rozdílem, že má širší černý pruh srsti na hřbetě a jeho zbarvení je spíše tmavší. S šakalem kavkazským sdílí i rozměry lebky a není ani jisté, zda se nejedná o totožné poddruhy. Obývá oblast Panonské pánve a střední Evropu. Šakal obecný indický (Canis aureus indicus) má na hřbetě převážně černé a bílé chlupy, na ramenou, uších a končetinách bývá žlutohnědě zbarvený. Právě žlutohnědé zbarvení je ale výraznější u jedinců žijících ve vyšších nadmořských výškách. Tělo dospělců od čenichu k ocasu měří až 100 cm, na výšku mezi 35 až 45 cm. Váží 8 až 11 kg. Žije v Nepálu, Bhútánu, Myanmaru, Thajsku a indických státech Sikkim a Ásám. Roku 1833 jej poprvé popsal anglický zoolog Brian Houghton Hodgson. Šakal obecný kavkazský (Canis aureus moreotica, též C. a. moreoticus), je největší z poddruhů šakala obecného, samci i samice dorůstají celkové délky v průměru 120–125 cm a váží mezi 10 a 15 kg.LAPINI, L. Canis aureus (Linnaeus, 1758). In: BOITANI, Luigi; LOVARI, Sandro; TAGLIANTI, Vigna Augusto: Mammalia III: Carnivoria - Artiodactyla. Bologna : Calderini, 2003. Dostupné online. . s. 228. (italsky) Mají hrubou srst, s výrazně tmavším zbarvením, než je patrné například u indického poddruhu. Končetiny, uši a čelo mívají načervenalou až kaštanovou barvu. Žije v jihovýchodní Evropě, Malé Asii a na Kavkazu. Šakal obecný srílanský (Canis aureus naria) měří 67 až 74 cm (tělo) a váží mezi 5 a 8,6 kg. Jeho zimní srst je kratší, hladší a ne tak hustá jako u indického poddruhu. Na zádech je zbarvení tmavší, většinou se zde mísí černé a bílé chlupy. Končetiny a břicho jsou světlejší a spíše žlutohnědé barvy. Při línání se barva srsti příliš nemění. Obývá jižní Indii a ostrov Srí Lanka a první popis provedl v roce 1916 Robert Charles Wroughton. Šakal obecný syrský (Canis aureus syriacus) se vyznačuje hnědýma ušima. Na zádech je zbarvení žlutohnědé, zatímco boky mají světlejší odstín a břicho je bělavě žluté. Tělo je dlouhé 60–90 cm, ocas měří 20–30 cm a hlava má délku 15–18 cm. Hmotnost dospělého jedince se pohybuje mezi 5 a 12 kg. Žije v Izraeli, Libanonu, Sýrii a západním Jordánsku.
Fylogeneze náhled|Dospělý šakal obecný v národním parku Kaeng Krachan (Thajsko)|alt=Dospělý běžící jedinec šakala obecného Pravděpodobným předkem současných šakalů obecných je vyhynulý druh Canis arnensis, který byl endemický pro jižní Evropu a obýval ji v raném pleistocénu zhruba před 1,9 miliony lety. Morfologicky se podobal spíše šakalovi obecnému, než africkým šakalům čabrakovým a pruhovaným.
Nejstarší fosílie šakala obecného byla nalezena nedaleko skalního úkrytu v archeologické lokalitě Ksar Akil (vzdálená asi 10 km jihovýchodně od Bejrútu v Libanonu). Zde nalezený fragment zubu je datován do doby asi před 20 000 lety. Nejstarší evropské fosílie jsou podstatně mladší. Byly objeveny v řeckých Delfách a jsou staré přibližně 7 nebo 6,5 tisíce let. Neobvyklé fragmenty patní kosti byly též nalezeny v jeskynním komplexu Azokh v Náhorním Karabachu (jihozápadní Ázerbájdžán), ty jsou datovány do středního pleistocénu, není ale znám jejich přesný původ.
Haploskupina, děděná kombinace alel, se dělí na haplotyp starší a mladší. Starší haplotyp mají jedinci z Indie, zatímco mladší mají šakalové obecní ze všech ostatních oblastí. Právě indičtí šakalové obecní vykazují největší genetickou rozmanitost a je tedy pravděpodobné, že v době glaciálního maxima žila bazální populace šakalů v Indii (cca před 20 000 lety) a až přibližně na konci pleistocénu se rozšířila do jiných částí Eurasie. Mimo Indii vykazuje kavkazská a turecká populace relativně vyšší genetickou diverzitu, především v porovnání s populací evropskou. Další geneticky poměrně rozmanitá populace žije v Izraeli, avšak důvodem je pravděpodobně křížení se psy a vlky. Podle studie provedené v roce 2014 je více než 15 % izraelského genomu vlků výsledkem křížení s šakaly.
Popis vlevo|náhled|Lebka šakala obecného vystavená v Muséum national d'histoire naturelle v Paříži|alt=Lebka šakala Tělo šakalů obecných je lehce stavěné a zároveň dobře osvalené. Vzhledem se podobají vlkům obecným, ale jsou menší, lehčí, mají delší trup, méně výrazné čelo, kratší končetiny a užší tlamu.HEPTNER a NAUMOV, str. 129. Jejich štíhlé končetiny jsou v poměru k tělu dlouhé a na tlapách mají malé polštářky.JHALA a MOEHLMAN, str. 157. Tělo samců měří mezi 71 a 85 cm, u samic je to 69 až 73 cm. Kohoutková výška pro obě pohlaví je 45–50 cm. Dospělí samci váží 6–14 kg, samice o něco méně: přibližně 7–11 kg.HEPTNER a NAUMOV, str. 132. Délka ocasu se rovná asi třetině délky celého těla. Pohlavní dimorfismus je patrný prakticky jen v rozměrech.HEPTNER a NAUMOV, str. 131
Lebka šakalů obecných je podobná jako u vlků či kojotů, naopak je výrazněji odlišná od lebek jiných druhů šakalů či vlčka etiopského. V porovnání s vlky je hlava šakalů menší, méně masivní, s kratší obličejovou částí. U některých jedinců se též může na zadní části hlavy vyskytnout výrůstek z kosti, který měří asi 1,3 cm a jemuž bývaly na Srí Lance připisovány magické schopnosti. Zuby jsou přizpůsobené konzumaci širší škály potravy, než je tomu například u vlků. Špičáky jsou velké a silné, ale v porovnání s vlčími relativně slabší. Totéž platí pro stoličky. Zubní vzorec je .
Srst je hrubá a krátká, základní barvou je zlatá až písková. Přesné rozložení barev se ale liší u jednotlivých poddruhů a zbarvení se též mění sezónně.JHALA a MOEHLMAN, str. 156. Podobným znakem u všech subspecií je pruh srsti táhnoucí se od hřbetu až po ocas, ve kterém se mísí bílé a hnědé chlupy. Také tmavá až černá špička ocasu je společná. Dolní partie jsou světlejší než zbytek těla. Šakalové žijící ve větších nadmořských výškách mívají světlejší odstíny, než je patrné u jedinců z údolních oblastí. Jsou hlášeni i melaničtí jedinci, tedy šakalové s tmavým až černým kožichem. Oproti melanickým vlkům a kojotům, kteří získali tmavou pigmentaci křížením s domácími psy, melanismus u šakalů obecných pravděpodobně vyplývá z nezávislé mutace, která by mohla být i adaptačního charakteru.
Línají vždy na jaře a na podzim. V některých oblastech, například Zakavkazsku a Tádžikistánu, ale jarní línání začíná již na konci zimy.HEPTNER a NAUMOV, str. 156–157. Zdejší studie zjistily, že pokud byla zima teplá, začínají šakali obecní pelichat již v polovině února, pokud byla studená, dochází k tomu až v polovině března. Obměna srsti se první projeví na hlavě a končetinách, postupně se rozšiřuje i na boky, hrudník a břicho a končí na ocase. Podzimní línání začíná v polovině září a postupuje od zádi a ocasu k břichu, bokům a zbytku těla. Plně zimní podobu získává srst koncem listopadu.
Výskyt Šakalové obecní mají široký areál výskytu, dokonce jsou jedni z vůbec nejrozšířenějších psovitých šelem. Obývají střední, jižní, jihovýchodní i východní Evropu, hlášena jsou též pozorování v Německu a Dánsku. Jednotlivec byl zaznamenán i v Nizozemsku, v tomto případě ale není jisté, zda neutekl ze soukromé zoo. V Asii žijí v oblasti od Thajska až po Arabský poloostrov. Bývají též vídáni ve Vietnamu, jižním Laosu a Kambodži. Vyhýbají se středoasijským pouštím Karakum a Kyzylkum (ačkoliv při okrajích a v oázách je možné je pozorovat),HEPTNER a NAUMOV, str. 142. ale žijí v indické Thárské poušti.JHALA a MOEHLMAN, str. 158.