Germánie (latinsky Germania) případně Magna Germania („Velká Germánie“) či Germania libera („svobodná Germánie“) bylo ve starověku označení území východně od řeky Rýna, které obývaly veskrze germánské kmeny. V době kolem přelomu letopočtu, za vlády císaře Augusta, se Římané pokusili toto území dobýt a přeměnit je v římskou provincii. Avšak po porážce v bitvě v Teutoburském lese, kde v roce 9 n. l. náčelník Cherusků Arminius zničil tři římské legie, jimž velel Publius Quinctilius Varus, byli Římané postupně donuceni od svých dobyvatelských záměrů upustit.
Geografie a hospodářství Germánie byla drsná, nehostinná, hustě zalesněná a bažinatá země, jejíž největší bohatství představovali její obyvatelé. Rozkládala se na území vymezeném na západě Rýnem (Rhenus) a na jihu Dunajem (Danuvius). Od Sarmatie na východě ji oddělovala řeka Visla (Vistula) a pohoří Západní Karpaty. Severní hranici tvořil Oceán (Severní moře) a Svébské moře (Baltské moře), za nimiž se nacházela mytická země Thúlé (pravděpodobně Skandinávie). V současnosti se na tomto teritoriu nalézají následující evropské státy: Nizozemsko, Německo, Dánsko, Česko, Polsko a části Rakouska a Slovenska. Kromě vlastní Germánie existovaly ještě dvě římské provincie rovněž nesoucí tento název a rozprostírající se západně od Rýna. Dolní Germánie zahrnovala nynější jižní Nizozemsko, Belgii a severní část německého Porýní. Horní Germánie odpovídala svým rozsahem území dnešního Švýcarska a Alsaska.
Hlavním způsobem obživy obyvatel Germánie bylo zemědělství. Většina Germánů obdělávala půdu, nicméně velká část z nich se věnovala rovněž pastevectví. Nejčastěji pěstovanými plodinami byly různé druhy obilí – pšenice, ječmen, oves a žito. V severněji ležících oblastech převládal chov dobytka. Jakmile ustaly římské snahy o dobytí Germánie, rozvinuly se mezi Římany a Germány čilé kulturní a především obchodní vztahy. Rozsáhlá opevnění pohraničních oblastí římské říše nedokázala zamezit vzájemným obchodním stykům. Římané vyváželi do Germánie keramiku, sklo a železné nástroje, zatímco z druhé strany Rýna proudily do říše jantar, kůže a otroci. Obzvláště jantar byl v Římě velmi ceněnou komoditou, jíž si mohli dopřát pouze bohatí jedinci. Malý kousek této žluté suroviny měl tehdy vyšší hodnotu než zdravý otrok. Římské ženy nosívaly jantar kolem krku, neboť věřily, že je ochrání před nemocemi a uchová jim jejich mladistvý vzhled.
Dějiny
První kontakty Nejkomplexnějším popisem Germánie z dob římské říše je stejnojmenné dílo z pera historika Tacita. O původu jména této země Tacitus v roce 98 n. l. napsal:
„Název Germánie je prý nový, daný teprve nedávno, protože si ti, kteří první překročili Rýn a zahnali Galy, dnešní Tungrové, tenkrát říkali Germáni. Toto jméno patřící jednomu kmeni, ne celému národu, ponenáhlu převládlo, takže je pak nejdřív jménem Germáni označovali všichni poražení, myslím, že ze strachu, a brzy si tak začali říkat i oni sami.“Tacitus, Publius Cornelius, Z dějin císařského Říma, str. 332
Germánie byla obývána různými kmeny převážně germánského, avšak také keltského či slovanského původu. Kmenové a etnické složení se měnilo po celá staletí vlivem asimilace a migrace. Znalosti Řeků a Římanů o národech žijících na severu Evropy v době před 2. století př. n. l. byly velice nízké. V 5. století př. n. l. považovali Řekové obyvatele nevlídných severních končin za Kelty. Hérodotos se zmiňoval rovněž o Skythech, nebyla mu však známa existence žádné jiné skupiny kmenů. Někdy kolem roku 320 př. n. l. se Pýtheás z Massalie plavil kolem břehů Británie a podél severního pobřeží Evropy. To, co na svých cestách viděl a popsal, se jevilo pozdějším historikům natolik neskutečné, že mu jednoduše odmítali uvěřit. Pýtheás byl patrně prvním člověkem ze Středomoří, který odlišil Germány od Keltů.
náhled|upright=0.9|Historická mapa Germánie z poloviny 19. století Koncem 2. století př. n. l. došlo k prvnímu významnějšímu kontaktu mezi Germány a Římany poté, co kmeny Kimbrů a Teutonů napadly Galii. Po zdolání této germánské invaze přetrval vzájemný mír mezi oběma národy dalších padesát let až do začátku galských tažení Julia Caesara. Během nich byli Římané přinuceni k vedení tří vojenských výprav proti Germánům. Poprvé v roce 58 př. n. l. vyhověl Caesar žádosti Galů o pomoc proti germánským Svébům vedeným Ariovistem, kteří se o několik let dříve usadili ve východní Galii. Caesar spolu se svými germánskými spojenci z kmene Ubiů vypudil Svéby zpět za Rýn, odkud tito barbaři původně přišli. V roce 55 př. n. l. přemohli germánští Tenkterové a Usipové kmen Menapiů v Belgice. Nato Caesar postavil most přes Rýn, načež jako první Říman vpadl za tuto řeku. Dva roky poté Caesar znovu vstoupil na pravý břeh Rýna, když pronásledoval kmeny, které pomáhaly Galům v odboji proti Římanům. Germáni poučeni předchozími nezdary se však stáhli z dosahu římských legií a Caesar tak vyšel naprázdno. Pokračování výprav do Germánie zamezily na několik dalších desetiletí římské občanské války. Teprve Augustovo vítězství umožnilo Římanům opět pomýšlet na podrobení území za Rýnem.
Ve svém díle Zápisky o válce galské popsal Caesar kulturní rozdíly mezi Germány, Římany a Galy. Galové byli podle něho, i přes svoji bojovnost, schopní přijmout civilizaci, naproti tomu germánské kmeny byly prý příliš divoké a navíc znamenaly hrozbu pro římskou vládu v Galii, a proto měly být podrobeny. Jeho charakteristika barbarských kmenů severu zdůrazňovala převahu Říma. Nicméně Caesarův popis vyjádřil rovněž římské obavy z Germánů a z nebezpečí, jež ztělesňovali.
Drusova a Tiberiova tažení náhled|upright=0.8|vpravo|Drusovo tažení do Germánie 12–8 př. n. l. Poté, co bylo kolem roku 25 př. n. l. dokončeno ovládnutí keltských kmenů sídlících v Alpách, započali Římané s dobýváním zemí ležících na sever od tohoto pohoří. Nedlouho nato byly zřízeny kastely u Basileje, Curychu a Oberwinterthuru v dnešním Švýcarsku a také opěrné body v Xantenu (Castra Vetera), Bonnu (Bonna) a v Nijmegenu (Noviomagus). Přibližně v roce 20 př. n. l. zahájili Římané výstavbu silnice z Lugduna (dnešní Lyon) vedoucí přes Trevír až k Rýnu. V letech 17/16 př. n. l. zaútočily z Germánie do oblastí na západ od Rýna kmeny Sugambrů, Usipetů a Tenkterů, které rozdrtily římskou legii pod velením Marca Lollia. Krátce po této události se císař Augustus odebral do Galie, kde strávil tři roky (15 až 13 př. n. l.) reorganizací provincie a její obrany. Legie rozmístěné dosud po celé Galii byly v této době přesunuty přímo na ohroženou rýnskou hranici, kde byly po dvou umístěny do stálých táborů. V roce 15 př. n. l. postoupil Drusus (Augustův nevlastní syn) z nynějšího Trenta alpskými průsmyky na sever, zatímco Tiberius (Drusův bratr) podnikl z Galie výpravu směrem na východ podél severního předhůří Alp. Výsledkem této koordinované operace bylo připojení Raetie k římské říši.
Po završení těchto příprav začala v roce 12 př. n. l. pod Drusovým velením římská invaze do Germánie. Výchozími body při pronikání na nepřátelské území byly tábory v Mohuči (Mogontiacum), Xantenu a Nijmegenu. Z těch pak byly strategicky nejvýznamnější posádka v Mohuči, jež se nacházela přímo na soutoku Rýna s řekou Mohanem (Moenus), a legionářský tábor v Xantenu, na soutoku Rýna a Lippe (Lupia). Mohan i Lippe představovaly ideální zásobovací trasy zajišťující přístup hluboko do nitra Germánie. Drusus se vydal nejprve v čele římského loďstva podél břehu Severního moře, přičemž si podmanil kmeny Frísů a Chauků, jejichž území leželo při ústí řeky Vezery (Visurgis). V dalším roce (11 př. n. l.) uskutečnil tažení proti vzpurným Sugambrům. Drusus je však nezastihl v jejich sídlech, neboť právě vytáhli do pole proti svým nepřátelům Chattům. Římané se proto obrátili proti Cheruskům, ti však ustoupili před římskými legiemi dále na východ směrem k Labi (Albis). Při jejich stíhání Drusus vyplenil celé jejich území. Toto tažení ale přesto neskončilo úspěchem, jelikož neporažení Cheruskové unikli do bezpečí na východ od Labe. Na zpátečním pochodu byli Římané přepadeni v úzkém údolí u Arbala mezitím se vrátivšími Sugambry, kteří se spojili se Svéby a s Cherusky vedenými Segimerem (Arminiův otec). Jen díky Drusově chladnokrevnosti se Římané dokázali uvolnit ze svého nebezpečného postavení a o vlásek se tak vyhnuli katastrofě.
Cílem Drusovy kampaně v roce 10 př. n. l. se vedle Sugambrů stali tentokrát také Chattové. V tomto roce nechal Drusus vybudovat kanál (fossa Drusiana), který spojoval Rýn přes Lacus Flevo (IJsselmeer) se Severním mořem. Tímto počinem byla podstatně zkrácena cesta římských lodí mezi opěrnými body na Rýně a ústím Labe. Tažení v roce 9 př. n. l. směřovalo proti Chattům a Svébům. Drusus znovu přivedl své vojsko k Labi a potom se vydal zpět na západ proti Cheruskům. Během pochodu však spadl z koně, přičemž si přivodil zlomeninu nohy a asi po třiceti dnech následkům tohoto zranění podlehl. Tiberius, který přispěchal ke svému umírajícímu bratrovi, převzal bezprostředně po jeho skonu velení v Germánii.
Navzdory Drusovým úspěchům zůstával odpor germánských kmenů proti římské nadvládě stále velmi urputný. V roce 8 př. n. l. přicestoval Augustus do Galie, aby zde přispěl k zintenzivnění dalšího dobývání území na pravém břehu Rýna. Germáni v uplynulých letech seznali, že počty jejich válečníků budou neustále klesat, zatímco Římané jsou i přes utrpěné ztráty schopni přivádět stále větší vojska. Někteří náčelníci byli proto připravení uzavřít s Římany tzv. spojenecké smlouvy (foedus), které z nich ve skutečnosti činily poddané impéria. Tiberiovo tažení v roce 8 př. n. l. znamenalo počátek zániku Sugambrů jako samostatného kmene, neboť už kvůli nezměrným ztrátám nemohli dále odolávat římskému tlaku. Tiberius tudíž část Sugambrů přesídlil na levý břeh Rýna, kde se podrobili římské autoritě. Zbytek populace tohoto kmene se následně připojil k Chattům. Tiberius pokračoval v útocích do Germánie, nicméně v roce 6 př. n. l. se vzdal velení. O dalším vývoji v pravobřežní Germánii postrádáme až do roku 1 n. l. jakékoli bližší informace.
V roce 2 n. l. vedl Lucius Domitius Ahenobarbus tažení proti Hermundurům. Přitom překročil Labe a dokonce sjednal smlouvy s některými kmeny na jeho pravém břehu. Další vojenské kampaně na germánské území byly podnikány z oblasti Podunají. Ahenobarbus spolu s legátem Marcem Viniciem opakovaně pronikali do prostoru mezi Rýnem a Emží. Při jedné zpáteční cestě se Ahenobarbus zastavil v zemi Cherusků. Protože se při té příležitosti natolik zapletl do vnitřních záležitostí kmene, rozhořčení Cheruskové vypověděli smlouvu uzavřenou kdysi s Tiberiem. Během dalšího pochodu zpět k Rýnu nechal Ahenobarbus položit slavný pontes longi – most z fošen (jakýsi archaický ponton), přes nějž jeho vojáci přešli bažiny. V dalších letech přetrvávaly nepokoje v celé severní Germánii.
Založení provincie