Sametová revoluce (dobově také něžná revoluce, ) bylo období politických změn v Československu mezi 17. listopadem a 29. prosincem 1989, které vedly k pádu komunistického režimu a přeměně politického zřízení na pluralitní demokracii, zatímco v oblasti hospodářství změny vedly k přeměně plánované ekonomiky na tržní. K podstatnému urychlení změn přispěly rozpad bývalého Východního bloku, ovládaného Sovětským svazem, a narůstající nespokojenost velké většiny obyvatelstva s ekonomickou a politickou situací v zemi.

Vyjma událostí ze 17. listopadu, kdy byli demonstranti napadeni jednotkou Veřejné bezpečnosti, nebyla revoluce provázena násilím a během státního převratu nebyl zmařen jediný život. Pro svůj nenásilný charakter se tato revoluce označuje jako „sametová“. Ačkoliv nebylo pro převzetí moci použito násilí, výsledkem byla hluboká celospolečenská změna.

Není zřejmé, kdo poprvé užil název „sametová revoluce“. Podle Petra Pitharta panuje shoda, že to byli nějací zahraniční novináři.http://www.denik.cz/samet-rozhovory/pithart-nebyla-to-revoluce-ale-predani-moci.html - Pithart: Nebyla to revoluce, ale předání moci Termín se pak začal využívat jako synonymum pro revoluce, u kterých je moc získána bez násilí. Využíval se například i pro revoluci v Gruzii, která se řadí mezi tzv. barevné revoluce a v roce 2003 vedla k pádu prezidenta Eduarda Ševardnadzeho.

Výročí začátku sametové revoluce 17. listopadu je v Česku připomínáno státním svátkem s názvem Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva, na Slovensku státním svátkem s názvem Den boje za svobodu a demokracii ().

Pozadí náhled|Tribuna u sochy sv. Václava

Okolní státy

náhled|Sjednocení Berlínanáhled|Americký prezident Reagan s Gorbačovem na Rudém náměstí v Moskvě 31. května 1988

V 80. letech 20. století se začínal hroutit Východní blok díky nespokojenosti občanů s politickým a ekonomickým vývojem jednotlivých států, což v Polsku v roce 1980 vyústilo v masové protesty v gdaňských loděnicích, které měly za následek vznik nezávislých odborů Solidarita, jehož členy bylo v roce 1981 okolo 10 milionů Poláků. V roce 1989 došlo po dalších nátlacích a protestech proti vládě k legalizaci Solidarity a k částečným svobodným volbám, které drtivě vyhráli nekomunističtí zástupci, čímž se odstartoval dominový efekt pádů komunistických režimů ve střední Evropě. Po pádu komunismu v Polsku následovaly další pády komunistických režimů v Maďarsku, Rumunsku a ve Východním Německu.

K pádu železné opony přispěl nástup Michaila Gorbačova do čela Sovětského svazu v roce 1985, který, inspirován i Pražským jarem 1968, zahájil dalekosáhlé politické a ekonomické reformy, které se označovaly hesly perestrojka (přestavba) a glasnosť (otevřenost). Gorbačov usiloval o zlepšení vztahů se Západem a přestal zasahovat do politiky východoevropských satelitů. Podle historika Michala Stehlíka „Českoslovenští komunisté byli navyklí dostávat příkazy z Moskvy, Gorbačov se toho přístupu postupně zbavil a nechal rozhodování na jednotlivých státech. V Československu nastala bezradnost.“ V roce 1988 Gorbačov veřejně odmítl Brežněvovu doktrínu, čímž dal najevo, že Sovětský svaz nebude do dění ve státech východního bloku nijak zasahovat. Během událostí listopadu a prosince 1989 dostali sovětští vojáci v Československu od Gorbačova příkaz zůstat v kasárnách a do dění v Československu nijak nezasahovat. Zároveň velitel sovětských vojsk Eduard Vorobjov měl zabránit případnému násilnému zásahu Československé lidové armády proti demonstrantům.

Československo

Československo se po druhé světové válce dostalo do východního směru vlivu spadající pod nadvládu Sovětského svazu. Původní představy o demokratickém pokračování státního zřízení se původně zdály opodstatněné. V roce 1946 se v Československu konaly volby, které vyhrála Komunistická strana Československa (KSČ) se ziskem 36 % hlasů. O dva roky později představy demokratického vývoje vzaly za své, když v roce 1948 komunisté uchvátili moc za pomoci státního převratu (komunistickou stranou nazývaného jako Vítězný únor). Následující roky došlo k upevnění moci a k vykonstruovaným politickým procesům proti politickým oponentům. Společnost byla zastrašována za pomoci stalinistických praktik. Uplatňován byl model centrálně plánovaného hospodářství, nikoliv tržního hospodářství, tedy o tom, co se má vyrobit a v jakém množství, v podstatě rozhodovala strana a vláda, přesněji řečeno k tomu určené státní instituce (typicky plánovací komise, cenový úřad, odvětvová ministerstva) prostřednictvím plánů (tzv. pětiletky), nikoliv trh.

Změna poměrů nastala v 60. letech 20. století, kdy došlo k částečnému uvolnění poměrů, které vyústily v pražské jaro. Období, kdy na krátko došlo k odklonu od tvrdé linie komunismu, objevila se snaha vnést do společnosti prvky demokratického vývoje, oproštění se od minulosti, odsouzení politických procesů a otevření se Západu (tzv. socialismus s lidskou tváří). Tyto snahy byly ukončeny vojenskou intervencí vojsk Varšavské dohody, která se odehrála v srpnu roku 1968. V následujících letech byl opět navrácen tvrdý komunistický směr který se označuje jako období normalizace a který byl typický pro většinu období 70. let 20. století. V komunistické straně proběhly rozsáhlé čistky. Každý třetí člen strany byl vyloučen, což odpovídalo přibližně 500 000 lidem, Alexander Dubček byl odsunut do Bratislavy na post ředitele lesního podniku. Současně docházelo k vyloučení nepohodlných lidí z veřejného života, škol, či kulturních organizací.

Ekonomická situace v Československu byla – oproti Polsku či Rumunsku – poměrně dobrá, což zajišťovalo jistou míru blahobytu a tedy stabilitu režimu. Ačkoliv životní úroveň zaostávala za zeměmi západní Evropy, ekonomické potíže nedoléhaly na obyvatelstvo tak silně a nenutily československé dělnictvo k masovým výstupům proti režimu a spojení se s inteligencí. Opozice vůči moci se tak stále udržovala především kolem malé skupiny intelektuálů spojených s Chartou 77 v čele s Václavem Havlem.

V 80. letech docházelo v Československu k postupnému uvolňování poměrů, které umožnily aktivnější vystupování opozice a kritiků režimu. I přes uvolňování poměrů byla situace v Československu zdánlivě stabilizovaná a pevně v rukou vůdců Gustáva Husáka a Miloše Jakeše. Většina tehdejších znalců východní Evropy nepředpokládala, že by mohl československý režim v listopadu 1989 padnout. Ve skutečnosti ale mezi vládnoucími silami (které již postrádaly podporu z Moskvy) probíhal skrytý boj o moc. Zároveň s uvolňováním informační blokády mezi Východem a Západem na konci osmdesátých let bylo občanům umožněno srovnávat reálnou životní úroveň v obou blocích, což podněcovalo rostoucí nespokojenost.Závěrečná zpráva vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989, část II. d) – Historický přehled, rok 1989, [cit. 2008-12-03]. Dostupné online.

Vztahy s USA a Izraelem se začaly měnit počátkem roku 1989, s oteplováním vazeb a pořádáním schůzek a jednání o různých otevřených otázkách. Všechny zúčastněné strany měly strategický zájem na zlepšení vazeb, a zacházení s Židy, židovským dědictvím a pamětí holocaustu bylo jedním z bodu sblížení.Wein, Martin. Slovanský Jeruzalém: Jak Češi založili Izrael Praha, Academia, 2018, kapitola 6

Předehry V širší společnosti Československa, uzavřené vůči okolnímu světu a jeho dění, se v letech 1988–89 uskutečnilo několik do té doby nemyslitelných protivládních demonstrací. Dne 25. března 1988 proběhla tzv. Svíčková demonstrace v Bratislavě. Tentýž rok proběhly demonstrace v Praze: 21. srpna (20. výročí okupace Československa), 28. října (70. výročí vyhlášení samostatného Československa) a 10. prosince (40. výročí vyhlášení Všeobecné deklarace lidských práv) na Škroupově náměstí na Žižkově. Poslední jmenovaná demonstrace byla režimem povolená. Významná událost se stala dne 16. prosince, kdy v 16:00 bylo ukončeno rušení zahraničních rozhlasů na území Československa. náhled|Detail na pamětní desku v Teplicích, na kašně na Benešově náměstí, kde proběhly ekologické demonstrace proti špatnému stavu ovzduší. Symbol '✌' je s celou sametovou revolucí dodnes spjat.

Mezi 15.–20. lednem 1989 proběhla série demonstrací u příležitosti 20. výročí úmrtí Jana Palacha, zejména na Václavském náměstí v Praze. Demonstrace byly policií a lidovými milicemi potlačeny s dosud nevídanou brutalitou (použity byly mimo jiné i vodní děla a slzný plyn) a čelní představitelé opozice (např. Václav Havel) byli uvězněni. Pro tyto události se později vžil název Palachův týden. V reakci na postup režimu během Palachova týdne vznikla petiční akce Několik vět. V petiční akci se do 29. června shromáždilo na 40 000 podpisů.

Další potlačené demonstrace se konaly 21. srpna a 28. října 1989. O několik dní později se protesty přesunuly do Teplic, kde během dní 10., 11. a 14. listopadu 1989 došlo k řadě ekologických demonstrací. Jen den před 17. listopadem proběhla studentská demonstrace v Bratislavě. “Radoslav Števčík: Vysokoškoláci žiadali viac slobody a demokracie” in: Bratislavské noviny, 13.11.2009.

14. října se v pražském Savarinu sešel tzv. Obrodný proud v Československé straně lidové, ve kterém 73 delegátů z regionů podepsalo deklaraci Obrodného proudu v Československé straně lidové požadující demokratizaci strany a její návrat ke křesťanským základům.

Významnou událostí také bylo svatořečení Anežky České dne 12. listopadu v Římě za účasti tisíců českých poutníků; obřad přímo přenášela Československá televize.

Již počátkem ledna 1989 údajně Pavel Tigrid zjišťoval názory na to, že by byl Václav Havel prezidentem.http://www.blisty.cz/art/61252.html – Jsou z jednoho vrhu Ladislav Hinner – Britské listy Sám Havel v roce 2009 uvedl, „jak i zástupci státní moci věděli už před listopadem, že je s režimem ámen: Sebrali mě estébáci, tak, jak nám to obvykle o svátcích dělali, abysme 'nezlobili'. Seděl jsem se dvěma z nich v autě. A jeden se mě ptá: 'Tak co, pane Havel. Kdy to praskne?'.“Jan Wirnitzer: Estébáci mě sebrali a ptali se mě kdy to praskne vzpomínal Havel [cit. 2009-11-12]. Dostupné online.

Valtr Komárek v rozhovoru pro MF Dnes v roce 2004 vzpomínal: "Na konci října (pozn. myšleno roku 1989) jsem byl v Moskvě přijat na ÚV KSSS, kde jsme debatovali o přechodu moci v Československu. Upozorňovali mě, že budou pokusy o stanné právo, o vojenský zásah, že oni ale udělají všechno pro to, aby to tu proběhlo poklidně. Věděli jsme, že se už něco stane, i když bylo možné, že se to přesune do prvních dnů prosince 1989. Ale to výročí 17. listopadu bylo magické a bylo zjevné, že to vyvolá mnohem větší protesty než obvykle. Ne že bychom to jako prognostici předpověděli na hodinu, ale věděli jsme, že dohoda mezi Bushem a Gorbačovem je přijatá a že se ten problém musí u nás dořešit." Jindřich Šídlo: Komárek: Revoluci jsme nezvládli [cit. 2011-13-11]. Dostupné online.

Přípravy demonstrace 17. listopadu

Příprava studentských organizací V říjnu 1989 naplánovala organizace Nezávislé studentské sdružení STUHA na 17. listopad 1989 vzpomínkovou akci k 50. výročí uzavření českých vysokých škol nacisty dne 17. listopadu 1939 v reakci na podzimní studentské demonstrace proti německé okupaci. Akce se měla odehrát na pražském Albertově. Oficiálním účelem mělo být uctění památky Jana Opletala, avšak radikálnější části studentů mínili využít této akce k vyjádření nespokojenosti se současnou společenskou situací a k volání po změně.Závěrečná zpráva vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989, část III. 1) – Obecný popis událostí 17. 11. 1989–19. 11. 1989, [cit. 2008-12-07]. Dostupné online.