náhled|Kultura se šňůrovou keramikou (červeně) Kultura se šňůrovou keramikou, též kultura šňůrové keramiky (zkratkou KŠK) zahrnuje širokou skupinu indoevropských archeologických kultur Evropy zhruba mezi lety 2900–2350 př. n. l., a to od eneolitu až do časné doby bronzové.Sandra Mariët Beckerman, Corded Ware Coastal Communities: Using ceramic analysis to reconstruct third millennium BC societies in the Netherlands (Leiden: Sidestone Press, 2015). Tato skupina kultur zabírala rozlehlou oblast od Rýna na západě až po Volhu na východě, obývala tedy velkou část Evropy severní, střední a východní. Obyvatelstvo bylo zaměřeno převážně na chov dobytka a vyznačovalo se nomádským způsobem života. Kulturu lze poznat výhradně z bohatě vybavených kostrových, původně nejspíše mohylových pohřebišť.
Lid kultury se šňůrovou keramikou byl geneticky blízce příbuzný lidu jámové kultury, což předpokládá, že kultura se šňůrovou keramikou vznikla díky migracím z eurasijských stepí. Kultura se šňůrovou keramikou může stát za rozšířením protogermánských a protobaltoslovanských indoevropských jazyků. Lid kultury se šňůrovou keramikou také vykazuje genetickou příbuznost s pozdější kulturou Sintašta, v níž vznikl protoindoíránský jazyk.
Nomenklatura náhled|Šňůrová keramika z pohřebiště v Lilla Bedinge, Skåne, Švédsko
Termín byl poprvé použit německým archeologem Friedrichem Klopfleischem v roce 1883. Pojmenoval jej podle techniky zdobení pohárů, do kterých byly otiskovány kroucené šňůry.Karel Sklenář, Archaeology in Central Europe: The First 500 Years (Leicester: Leicester University Press; New York: St. Martin's Press, 1983), 120. Anglický termín „Single Grave culture“ odkazuje na pohřební ritus s mohylovým pohřbíváním v pozici s pokrčenými končetinami a různými artefakty. Název „kultura s bojovými sekeromlaty“ odkazuje pohřbívání mužů s jejich zbraněmi, v tomto případě kamenných seker ve tvaru lodě.
Anglicky se kultura nazývá Corded Ware, německy Schnurkeramik, francouzsky ceramique cordée, nizozemsky touwbekercultuur.
Geografický rozsah náhled|Šňůrová keramika z okolí obce Velké Přílepy
KŠK zabrala většinu kontinentální severní Evropy od Rýna na západě po Volhu na východě. Zahrnovala většinu dnešního Německa, Nizozemska, Dánska, Polska, Litvy, Lotyšska, Estonska, Běloruska, Česka, Slovenska, Švýcarska, severozápadního Rumunska, severní Ukrajiny a evropské části Ruska, pobřeží Norska a jižní části Švédska a Finska. V pozdním eneolitu a začátku doby bronzové zabírala dále téměř celý Balkán, kde se mísila s dalšími prvky z východoevropských stepí.
Archeologové upozorňují, že KŠK nebyla „jednotnou kulturou“ jednoduše kvůli své veliké rozloze, byly zde regionální rozdíly ve strategii a ekonomice. Jsou zde viditelné rozdíly v materiální kultuře, osídlení a společnosti. Zároveň však měla KŠK společné prvky charakteristické pouze pro ni samotnou, jako jsou způsoby pohřbívání, keramika se šňůrovou dekorací a unikátní kamenné sekeromlaty.
Současně s KŠK existovala na západě kultura zvoncovitých pohárů, západně od Labe se obě kultury prolínaly, což mohlo přispět k celoevropskému rozšíření této kultury. Ačkoliv lid kultury zvoncovitých pohárů adoptoval novou sociální strukturu a způsoby osídlení, skupina KŠK postrádala některé výhody, které byly na západě možné díky komunikaci a obchodu přes moře a řeky.
Vztah k indoevropským migracím
Původ náhled|Indoevropské migrace z jámové kultury Původ a rozšíření KŠK bylo dlouhou dobu ústředním nevyřešeným problémem při hledání pravlasti indoevropských jazyků. KŠK byla dlouho popisována jako indoevropská z důvodu absence trvalejšího osídlení, což oproti dřívějším kulturám představovalo značný rozdíl. Absence osad předpokládala spíše kočovný způsob života založený na pastevectví podobný např. tomu v jámové kultuře a odpovídá to představě o Indoevropanech založenou na studiu filologie. Obrovská rozloha KŠK vypovídá o rapidní expanzi v době, kdy se předpokládá rozšíření indoevropských jazyků. KŠK byla dříve vskutku chápana jako pravlast Protoindoevropanů např. díky používání kolových vozů a koní, zřejmým válečnickým sklonům, rychlou expanzí na velké ploše přesně v době předpokládaného rozšíření indoevropských jazyků. Dnes je však nejrozšířenější kurganová hypotéza, která lépe vysvětluje původ a expazi těchto jazyků.Asya Pereltsvaig and Martin Lewis 2015. The Indo-European Controversy: Facts and Fallacies in Historical Linguistics. Cambridge: Cambridge University Press.
Dříve než byly prováděny analýzy DNA z lidských ostatků z hrobů KŠK, které jasně ukazují, že genetická variabilita lidu KŠK byla převážně odvozena z lidu stepní jámové kultury, byli archeologové dlouho rozděleni v názorech na původ KŠK. Jedni věřili spíše v expanzi KŠK ze střední Evropy, zatímco si druzí všímali spíše vlivu stepních kočovných populací. První hypotézu podporoval fakt, že KŠK se na severu střední Evropy prolínala s kulturou s nálevkovitými poháry. Marija Gimbutasová tvrdila, že KŠK vznikla z kultury kulovitých amfor (3400–2800 př. n. l.), kterou chápala jako indoevropskou. Tato kultura se rozšířila ze střední Evropy do Pobaltí a vznikla právě z kultury s nálevkovitými poháry. Nicméně v jiných oblastech KŠK přináší novou kulturu i fyzický vzhled jejích nositelů. Na většině územní expanze byla KŠK jasně intrusivní a proto v archeologii reprezentuje jednu z největších kulturních revolucí. Podíl migrace na kulturních změnách byl předmětem četných diskusí, na toto téma zdaleka nejčastěji.
Podle kontroverzních dat z radiokarbonového datování byly keramické formy nalezené v jednotlivých hrobech starší v Polsku a mladší v západní a jižní části střední Evropy. Nejstarší radiokarbonová data z KŠK pocházejí Kujavska a Malopolska z období kolem 3000 př. n. l. Nicméně následující výzkumy poukazují na to, že v datování KŠK existuje široká variabilita, a to zejména v datování začátku kultury, které je založeno na zkoumání jednotlivých od sebe vzdálených hrobů, což není v souladu s jinými archeologickými daty a dostává se do střetu i s plató v radiokarbonové kalibrační křivce; v jednom případě např. ve Švýcarsku, kde lze datování potvrdit dendrochronologicky, lze výskyt KŠK potvrdit po relativně krátkou dobu zhruba mezi lety 2750 př. n. l. a 2400 př. n. l. Jelikož naleziště ve Švýcarsku z této krátké periody obsahují artefakty, které reprezentují všechna hlavní období KŠK jako takové, někteří archeologové jsou toho názoru, že se KŠK objevila víceméně simultánně v celé severní střední Evropě kolem 2900 př. n. l. v řadě center, které později formovaly vlastní lokální sítě. Radiouhlíkové datování zbývajících středoevropských regionů ukazuje, že KŠK se objevila po roce 2880 př. n. l. Podle této hypotézy se rozšířila do Lüneburských vřesovišť a dále do Středoevropské nížiny, Porýní, Švýcarska, Skandinávie, Pobaltí a Ruska do Moskvy, kde se kultura smísila s pastevci žijícími na stepích. Nicméně hypotézy, které předpokládají původ KŠK v západní a centrální Evropě vyvracejí nová paleogenomická data, která dokazují, že populace KŠK odvozuje svůj původ minimálně ze 75 % z lidu jámové kultury, tedy ze stepí.
Navrhuje se, že na západě byla tato revoluce rychlá, hladce probíhající vnitřní proměna, která se objevila v dřívější kultuře s nálevkovitými poháry a směřovala směrem z východního Německa. Naproti tomu v Pobaltí vypadá KŠK jako dobyvatel jihozápadní části kultury Narva. Nicméně dnes se na KŠK hledí ve všech oblastech jako na intruzivní element, nicméně ne vždy tak agresivní a v mnoha případech koexistující s dřívějšími kulturami.
Genetické výzkumy
Vztah k jámové kultuře náhled|Indoevropské migrace související s expanzí jámové kultury, 3 000 - 800 př. n. l. Genetická studie z roku 2015 ukázala, že velká část původu lidu KŠK se odvozuje od populace jámové kultury, která migrovala ze stepí před 4500 lety. Asi 75% DNA pozdně neolitických koster z KŠK z Německa je přesně odvozeno od jednotlivců z jámové kultury. Stejná studie odhaduje 40–54% podíl lidu jámové kultury na výbavě dnešních Středoevropanů a Severoevropanů, 20–32% Jihoevropanů kromě Sardů (7,1 % a méně) a Sicilanů (11,6 % a méně). Haak a kol. také poznamenává, že výsledky jejich studie předpokládají rozšíření haploskupin R1b a R1a z východu po roce 3000 př. n. l.
Co se týče fyzického vzhledu, byl lid jámové kultury, který je předpokládaným šiřitelem indoevropských jazyků, převážně hnědooký, hnědovlasý, středně světlé kůže, ovšem poněkud tmavší, než je průměrný odstín moderních Evropanů. Světlé rysy existovaly v Evropě již před příchodem Indoevropanů i u lovců a sběračů a farmářů, takže dlouhotrvající filologické pokusy dát je do souvislosti s migrací Indoevropanů ze stepí ztroskotaly. Část populace kultury se šňůrovou keramikou měla světlé vlasy a modré oči. Mutace genu spojeného s blond vlasy se poprvé objevila před asi 15 000 lety na Sibiři a později se rozšířila do Evropy s pastevci jámové kultury. Protože muži dávali při výběru partnerek přednost světlovlasým ženám, tak se postupně zvyšoval počet světlovlasých jedinců v populaci.
Autosomální studie také poukazují na to, že populace jámové kultury byla šiřitelem tzv. komponenty ANE („Ancient North Eurasian“). ANE reprezentuje ve vědecké literatuře původ z lidu kultury Maľta Bureť nebo jí geneticky příbuzné populace. ANE je důležitou komponentou jak populace jámové, tak i v současné Evropě. Nevyskytovala se však v západní a střední Evropě před KŠK.
Haak a kol. také varovali: „Upozorňujeme, že testované vzorky z jámové kultury ze Samary nemusí být přímými předky lidu KŠK z Německa. Je možné, že do střední Evropy mohla migrovat některá západnější jámová populace, nebo dřívější „pre-jámová“ stepní populace. Tyto chybějící informace by mohla odkrýt další studie.“
Goldberg a kol. (2016) objevili, že šíření zemědělství z Anatolie do Evropy v období neolitu probíhalo masivní migrací mužů i žen ve zhruba stejném poměru, možná i celých rodin. Naproti tomu byly kulturní změny v Evropě doby bronzové důsledkem mužské migrace, potenciálně spojené s novou technologií a dobýváním.
Moderní genetické výzkumy zjistily, že v rámci kultury se šňůrovou keramikou docházelo k míšení mezi muži, kteří byli nositeli DNA lidu jámové kultury, a ženami pocházejícími z kultury s nálevkovitými poháry, které měly DNA neolitických zemědělců z Anatolie a evropských mezolitických lovců.
Vliv na kulturu Sintašta náhled|Kultura Sintašta vznikla nejspíše migrací lidu kultury se šňůrovou keramikou na východ Allentoft a kol. (2015) prezentovali překvapivé důkazy genetické afinity lidu KŠK s pozdější kulturou Sintašta. Předpokládají, že vliv „západní“ či evropské neolitické komponenty v genomech lidu Sintašta mohl pocházet z populace KŠK.
Indoevropizace a jazykový posun KŠK mohla hrát ústřední roli v šíření indoevropských jazyků do Evropy v průběhu chalkolitu a doby bronzové. Podle Malloryho byla KŠK společným předkem pro pozdější keltské, germánské, baltské, slovanské a možná i některé italické indoevropské jazyky. Mallory také poznamenává, že KŠK naopak nemohla být domovskou kulturou pro řecké, ilyrské, thrácké a východoitalické jazyky, které pocházely z jihovýchodní Evropy. Podle Anthonyho byla KŠK předkem germánské, baltské a slovanské větvě v severní Evropě.
Podle Anthonyho se pregermánské dialekty mohly vyvinout v kultuře Usatovo mezi Dněstrem a Vislou cca kolem 3100-2800 př. n. l. a rozšířily se s KŠK. Mezi lety 3100–2800/2600 př. n. l. proběhla skutečná migrace Protoindoevropanů z jámové kultury do údolí Dunaje, dosáhla až do Maďarska, kde se mohly vyvinout prekeltské a preitalické jazyky. Slovanská a baltská větev se vyvinula na středním Dněpru.