náhled|Aleš Veselý, (foto: Jiří Jiroutek)
Aleš Veselý (3. února 1935 Čáslav – 14. prosince 2015 Praha) byl český sochař, grafik a malíř a vysokoškolský pedagog.
Život Aleš Veselý pocházel ze smíšené židovské rodiny úředníka pojišťovny a během druhé světové války žil s rodiči v Hradci Králové. Jako šestiletý chlapec musel na veřejnosti nosit žlutou šesticípou hvězdu a tato zkušenost ho poznamenala na celý život. Otec i sestra byli deportováni do Terezína, ale před koncem války se jim podařilo uprchnout a vrátili se domů. Za války bylo zavražděno 47 jeho příbuzných.Aleš Veselý, Tři brány, 2005, s. 19Josef Rauvolf, Vstup do Alešville je na vlastní nebezpečí, ČT24, 21.12.2025 Aleš Veselý jako Žid nesměl chodit do školy a pátou třídu základní školy absolvoval až po válce. Otec dostal nové místo v Ústí nad Labem, kde Aleš Veselý začal studovat na gymnasiu. Po reformě školství dokončil tzv. Jednotnou školu druhého stupně v Praze. Od dětství maloval a v Praze navštěvoval střední výtvarnou školu, ale po dvou letech mu jeho profesoři doporučili, aby šel studovat na Akademii. V sedmnácti letech byl přijat bez maturity a bez splnění předepsaného minimálního věku do grafické přípravky. Nakonec absolvoval celé studium v grafickém ateliéru prof. Vladimíra Silovského, kde panoval velmi svobodný režim a stačilo několikrát během roku přinést své domácí práce. Od přestěhování do Prahy se učil hře na klavír a zároveň improvizoval a skládal vlastní hudbu. Až do počátku 60. let mu hudba připadala kreativnější a váhal, zda se jí nevěnovat profesionálně. Pro výtvarné umění se definitivně rozhodl až s nástupem abstrakce.Aleš Veselý, in: Michal Schonberg 2007, s. 44
Během studií jezdil nejprve o prázdninách, a později také na podzim a v zimě, do malé horské vesničky Sihelné ve slovenských Beskydech, aby zde maloval. Sám uvádí, že archetypální prostředí vesnice, četba a hudba byly na počátku jeho cesty k abstrakci.Aleš Veselý, in: Michal Schonberg 2007, s. 63 Po absolvování pražské akademie (1952–1958) byl automaticky přijat jako kandidát Svazu výtvarných umělců, což umožňovalo ucházet se o tvůrčí stipendia a veřejné zakázky nebo získat vlastní ateliér. Po třech letech mu ale bylo sděleno, že jeho díla vyjadřují životní pocit, který je v rozporu se závěry 14. sjezdu KSČ a podpora skončila. Na konci 50. let se začal zabývat materiálovou abstrakcí a patřil ke skupině výtvarníků, kteří později uspořádali první neoficiální výstavy v ateliérech, zvané Konfrontace. Druhá z těchto výstav se konala na podzim roku 1960 v nově získaném sklepním ateliéru Aleše Veselého na Žižkově. Roku 1960 se konal ve Varšavě kongres mezinárodního sdružení výtvarných kritiků AICA, jehož účastníci poté navštívili Prahu. Narychlo zorganizovaná návštěva ateliérů oslovila Pierre Restanyho, který pak spolu s některými dalšími publikoval o moderním českém umění sérii článků v časopisech Kunstwerk a Cimaise.
Na počátku 60. let, kdy došlo k částečnému uvolnění režimu, měl Aleš Veselý první samostatnou výstavu v Galerii mladých Umělecké besedy (1963). Následovala přelomová Výstava D v Nové síni roku 1964, kde se přední protagonisté českého informelu představili již jako vyzrálé individuality a projevila se plně jejich názorová diferenciace.Jan Kříž, in: Nešlehová M (ed.), Český informel, 1991, s. 240 Aleš Veselý zde vystavoval své sochy Židle Usurpátor a Enigmatické objekty. V následujícím roce za ně obdržel Cenu kritiky na Bienále v Paříži.
Roku 1967, kdy v květnu zemřel otec Aleše Veselého, byl spolu s dalšími sedmi sochaři pozván na první ročník Sympozia prostorových forem Ostrava. Pobyt v ocelárnách, kde měl k dispozici neomezené množství materiálu a vytvořil zde sedm soch, mu organizátoři sympozia postupně prodlužovali až do roku 1968 a ukončila ho až invaze 21. srpna 1968. Vznikla zde jeho nejslavnější socha Kaddish, kterou vnímal jako svou osobní modlitbu za zemřelého otce. Poté se vrátil do Prahy, kde se mu z prvního manželství (1968) narodila dcera Jana. Roku 1969 se zúčastnil výstavy Socha a město v Liberci a za sochu Kaddish (pro výstavu pojmenovaná Modlitba za zemřelého) obdržel od mezinárodní poroty cenu Matyáše Bernarda Brauna. Jeho triptych "Židle Usurpátor" zakoupila v témže roce do svých sbírek Národní galerie v Praze. Vystavení sochy Modlitba za zemřelého vyvolalo nechtěné konotace v době, kdy se upálil Jan Palach. Na počátku tzv. normalizace roku 1970 byl Aleš Veselý zařazen mezi umělce, které režim začal perzekvovat, ztratil možnost vystavovat nebo se ucházet o veřejné zakázky a musel se narychlo postarat o záchranu sochy Kaddish, které hrozilo sešrotování. Další sochy byly provizorně umístěny ve svářečské dílně na okraji Prahy, než se mu podařilo získat zbořený mlýn a oplocený pozemek v obci Středokluky. Během stěhování soch na počátku roku 1971 utrpěl infarkt. V roce 1972 jeho žena z nevysvětlených důvodů spáchala sebevraždu skokem z okna, při kterém vážně zranila i dceru Janu.
V 70. letech se stáhl do izolace ve svém ateliéru ve Středoklukách a v tomto bezčasí paradoxně zažíval absolutní svobodu tvorby, protože nemohl očekávat, že díla vystaví. Až do roku 1982 byl členem alternativního hudebního uskupení Žabí hlen, které se zúčastnilo i Pražských jazzových dnů a nahrálo několik skladeb improvizovaného industriálního jazzu ve zvukovém studiu divadla Ateliér (nyní sídlo divadla Ypsilon). Nahrávky vydala na dvou CD firma Guerilla Records.Guerilla records, ŽABÍ HLEN - ŽABÍ HLEN II.Aleš Veselý, in: Michal Schonberg 2007, s. 168-173 Koncem 70. let byl pozván, aby se zúčastnil sochařského sympozia v Bochumi a dostal povolení vycestovat. Během pobytu v Bochumi roku 1979 dostal další nabídku a se svým návrhem zvítězil v soutěži na provedení další obří patnáctitunové sochy ve městě Hamm v následujícím roce.
Roku 1986 dostal Aleš Veselý americké stipendium Sorosovy nadace. Cestě do USA předcházel několikahodinový výslech StB a zastrašování, ale nakonec dostal zpět pas a mohl odletět. Na doporučení francouzského výtvarného teoretika Pierre Restanyho, který v polovině 80. let navštívil ateliér ve Středoklukách, byl Aleš Veselý vybrán mezi světové umělce, kteří dostali pozvání vystavovat a tvořit v Seoulu v době Olympijských her (1988). V Olympijském parku byla umístěna jeho socha Testimony z roku 1968.
Po pádu komunistického režimu měl Aleš Veselý první výstavu v oficiální výstavní síni po 27 letech (Nová síň, 4. června – 1. července 1990) a zároveň byl požádán, aby převzal výuku sochařství na Akademii. Jako vedoucí ateliéru monumentálního sochařství působil na Akademii v letech 1990–2006 a poté další tři roky na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem (2012–2015). Roku 1992 měl velkou výstavu v Míčovně Pražského hradu a přilehlých zahradách. Během devadesátých let byl často zván do zahraničí (Německo, USA, Japonsko, Izrael) a opakovaně vystavoval v oblastních galeriích. V letech 2005–2006 uspořádalo jeho retrospektivní výstavu Egon Schiele Art centrum v Českém Krumlově a roku 2009 byly jeho monumentální sochy vystaveny v Litomyšli. K 80. narozeninám umělce proběhly roku 2015 současně výstavy ve čtyřech pražských galeriích a v jeho ateliéru ve Středoklukách. Aleš Veselý zemřel nečekaně v roce svých 80. narozenin v Praze v prosinci 2015.
O záchranu soch Aleše Veselého projevila zájem Národní galerie v Praze, Centrum současného umění DOX nebo Museum Kampa, ale do roku 2019 se problém nepodařilo vyřešit.Jiří Machalický, Pavel Vokatý, Umělec mezinárodního formátu. Největší sbírka děl Aleše Veselého je k vidění v chátrajícím areálu za Prahou, Lidovky, 19. 8. 2019
Stipendia 1995 Pollock-Krasner Foundation Grant, Chicago, IL, USA 1993 Arts Link Fellowship at The Fabric Workshop, Philadelphia, PA, USA 1986 International Sculpture Center Fellowship, Washington, D.C., USA
Dílo náhled|Aleš Veselý, Kaddish (1967–1969) náhled|Aleš Veselý, Vstup do zákona (2014), Galerie středočeského kraje v Kutné Hoře náhled|Aleš Veselý, Zákon nezvratnosti (2015), Terezín náhled|Aleš Veselý, Magen David, Národní hřbitov Terezín náhled|Aleš Veselý, Holocaust memorial (2008), Kutná Hora náhled|Aleš Veselý, Messengers, Sculpturepark Een Zee van Staal in Wijk aan Zee, Nizozemsko náhled|Aleš Veselý, Iron report (1979), Bochum Během každoročních několikaměsíčních pobytů v Sihelném vytvořil Aleš Veselý v letech 1953–1956 stovky kreseb krajin a psychologických studií tamních obyvatel. Až do roku 1959 se v jeho malbách, dřevořezech a kresbách objevují spirituální krajiny a přízračná zjevení, do kterých transformoval své životní zkušenosti a osobní mýty. Od roku 1959 začal ve svých čistě abstraktních obrazech užívat přírodní materiály jako kameny, hlínu, písek a listí (cyklus "Magmata") a později i nalezené kovové předměty, které spojoval syntetickou pryskyřicí a zpracovával plamenem.
Na konci padesátých let patřil Aleš Veselý k nejvýznamnějším protagonistům „českého informelu“ – vlny abstraktních projevů, které reagovaly na společenskou atmosféru a stalinistické znásilnění umění příklonem k ryze subjektivní tvorbě se silným existenciálním podtextem. Tehdejší tvorba se ostře vymezila proti oficiálně podporovanému "socialistickému realismu" a svým odkazem k středověkému mysticismu a expresivitou navazovala na starší tradici českého umění od gotiky, přes baroko až po surrealismus.
Zdrojem abstrakce nebylo postupné zjednodušování viděné realityAleš Veselý, in: Michal Schonberg 2007, s. 234 nebo bezprostřední záznam niterných pocitů jako v případě tašismu nebo tzv. action painting. Abstrakce, jak ji chápali tvůrci českého informelu, vycházela z nuly, nic nezobrazovala, ale dílo samo představovalo novou realitu a smysl spočíval v něm samotném. Umělecké dílo bylo objektivizací celé umělcovy osobnosti, "psychofyzickým polem" transformovaným do plochy obrazu nebo trojrozměrného předmětu.Nešlehová M, 1991, s. 26 Materiálové objekty, užívající princip asambláže, byly záměrně ne-barevné (převaha černé, hnědí a přirozených barev surových materiálů), sestavené z nezvyklých materiálů (plechy, dřevo, textilie, umělé hmoty, asfalt atd.), které byly brutálně destruovány a spojené syntetickou pryskyřicí. Objekty tím získávaly emocionální naléhavost a charakter magických předmětů jakoby poznamenaných patinou času. Záměrem umělce nebylo nové estetické zhodnocení těchto materiálů, postrádajících vlastní obsah nebo hodnotu, ale jejich využití pro zdůraznění významového sdělení.František Šmejkal, Argumenty I, in: Nešlehová M (ed.), Český informel, 1991, s. 244
V letech 1961–1963 vznikla řada Stigmatických objektů – asamblážních reliéfů ze dřeva a kovu, spojovaných syntetickou pryskyřicí a svařováním, které zobrazují hluboké rány a jizvy a jsou spíše než fyzickou ranou výrazem duševního traumatu.Aleš Veselý, in: Michal Schonberg 2007, s. 103 Po první výstavě měl Aleš Veselý možnost realizovat roku 1964 reliéfní objekt Indeterminace kruhu a přímky pro ČSA v Římě. Následovaly převážně svařované Enigmatické objekty, z nichž některé byly určeny jako sochy do volného prostoru a Enigma kruhu bylo instalováno ve staré budově letiště v Ruzyni (1965).
Paralelně s obrazy a sochami vznikaly četné grafické listy a malby. Počátkem 60. let především strukturální lepty a kombinace leptů s otisky reálných předmětů (1962-1963), ve druhé polovině 60. let rozměrné otisky asambláží kovových předmětů ve vysokém reliéfu, se stopami rzi a prachu (Otisky bez názvu). Abstraktní malby olejem z let 1960–1962 pojmenoval Destrukce skrytých úmyslů. Z let 1967–1970 pocházejí kresebné studie k železným a betonovým projektům v krajině, obrovským stupňovitým fantaskním stavbám a série fantasmagorických kreseb (Martyrium, Inferno, Morový sloup, Zpěv apokalyptických ptáků, ad.).