Hieroklés z Alexandrie byl řecký neoplatónský filosof a spisovatel. Žil a působil kolem roku 430.
Život a dílo Hieroklés studoval v Athénách a jeho mistrem byl Plútarchos z Athén (pozor, nezaměňovat s historikem Plútarchem z Chaironeie). Nakonec se vrátil do rodné Alexandrie, kde vyučoval. Zdá se, že v pozdější době byl z Alexandrie vyhnán, a tak musel odejít do Konstantinopole. Ale i v hlavním městě Římské říše byl za své náboženské a filosofické smýšlení utlačován a nakonec i uvržen do vězení.
Hieroklétova jediné kompletní dílo, které se dochovalo do současnosti, jsou zápisky k Pythagorovu dílu Chrysa Epe. Ve středověku a v renesanci Hieroklés z Alexandrie požíval velké vážnosti, o čemž svědčí množství jeho děl přeložených do mnoha evropských jazyků. Hieroklés odsuzoval astrologický fatalismus na základě názoru, že astrologie se opírá o iracionálno spíše než o věštby a boží prozřetelnost. Ze stejného důvodu odsuzoval různé okultní a magické praktiky, protože mají tendenci nahrazovat harmonický božský řád.
Ačkoliv ve svých dochovaných dílech se o křesťanství nikdy nezmiňuje, jeho texty směřují ke smíření mezi tradičním řeckým náboženstvím a křesťanskou vírou, se kterou se Hieroklés mohl blíže poznat v Konstantinopoli.
Kompilovaná sbírka více než 260 antických vtipů od Hierokléa a Filágria nemá s osobou a dílem Hierokléa z Alexandrie žádnou souvislost. Rovněž částečně dochované dílo Prvky Etiky, které uchránil pozdější spisovatel a kompilátor Ioánnes Stobaíos pochází od stejnojmenného stoického filosofa Hierokléa, který byl současníkem Epiktéta a který byl ztotožněn s latinským „Hierocles Stoicus vir sanctus et gravis“ římského autora Aula Gellia.
Odkazy Reference
Literatura, chronologicky This article incorporates text from the Encyclopædia Britannica Eleventh Edition, a publication now in the public domain. A. Elter, Zu Hierokles dem Neuplatoniker, in: RheinMus 65, 1910, 175–199. K. Praechter, Schulen u. Richtungen im Neuplatonismus, Genethl. f. Carl Robert, 1911, 141 ff. Ders., Christl.-neuplat. Beziehungen, in: ByZ 21, 1912, 1ff. F. Heinemann, Ammonius Sakkas u. der Ursprung des Neuplatonismus, in: Hermes 61, 1921, 1–27. Hermann Langerbeck, The Philosophy of Ammonius Saccas, in: JHS 77, 1957, 67–74. Hermann Langerbeck, RGG III, 1959, 314 f. Friedrich Wilhelm Köhler, Textgeschichte von Hierokles' Kommentar zum Carmen aureum der Pythagoreer (Diss.Mainz), 1965. Willy Theiler, Ammonius, der Lehrer des Origines, in: Forschg. z. Neuplatonismus, Berlin 1966, 1–45. Theo Kobusch, Stud. z. Philos. d. H. von Alexandrien: Unters. z. christl. Neuplatonismus (Diss. Gießen), 1972, München 1976. NoeI Aujoulat, Sur la vie et les oeuvres de Hierocles, problèmes de chronologie, in: Pallas, Études sur l'antiquite 23, Toulouse 1976, 19–30. Irmgard Hannemann-Haller, Plotins Schrift III.1 über das Schicksal. Quellen und Entwicklung seiner Schicksalslehre, (Diss. Bern), 1977. Ilsetraut Hadot, Le Problème du néoplatonisme alexandrin. Hierocles et Semplicius. Études augustiniennes, Paris 1978 (m. Bibliogr.). Hermann S. Schibli, Hierocles of Alexandria, Oxford 2002 (Standardwerk, mit englischer, kommentierter Übersetzung der Werke).
Související články Alexandrijská škola Antická filosofie Dějiny západní filosofie Novoplatónismus
Externí odkazy
Literatur von und über Hierokles von Alexandria (Neuplatoniker) im Katalog der Deutschen Nationalbibliothek Eintrag (mit Literaturangaben) im Biographisch-Bibliographischen Kirchenlexikon (BBKL)
Kategorie:Řečtí filozofové Kategorie:Antičtí filozofové Kategorie:Starověcí římští filozofové Kategorie:Novoplatónikové Kategorie:Starověcí řečtí spisovatelé Kategorie:Muži