Chronický únavový syndrom (ang. chronic fatigue syndrome – CFS) neboli myalgická encefalomyelitida (ang. myalgic encephalomyelitis – ME) je komplexní chronické onemocnění nejasné etiologie. V literatuře často uvedeno společně pod zkratkami obou názvů jako ME/CFS. Onemocnění je definováno souborem symptomů trvajících alespoň šest měsíců. Mezi hlavní projevy patří opožděná intolerance zátěže (PEM), kdy se stav nemocného razantně zhorší po přesáhnutí tolerované námahy; pokles výkonnosti spojený s hlubokou únavou, kognitivní potíže (problémy s pamětí, mozková mlha) a spánkové poruchy (nespavost, hypersomnie). Tento stav vede k velmi výraznému omezení předchozí aktivity nemocného.
Původ nemoci není známý. ME/CFS je často spuštěno infekčním onemocněním, typicky mononukleózou nebo covidem-19. Studie DecodeME z roku 2025 odhalila několik genů s nemocí spojených, jedná se převážně o geny související s imunitním systémem, nervovou soustavou a energetickým hospodařením buněk skrze organely mitochondrie. Nutno podotknout, že přítomnost těchto genů není přímým důkazem onemocnění u jedince. Tato studie ale definitivně potvrdila biologickou podstatu onemocnění a vyvrátila genetické spojitosti s depresemi, úzkostí a psychosomatizačními syndromy. I před touto studií bylo obecně známo, že predispozice k nemoci může být dědičná. Diagnóza je stanovena na základě příznaků a po vyloučení všech jiných možných původců, jelikož neexistuje žádný diagnostický test.
Nemoc se může v průběhu let samovolně zlepšovat i zhoršovat, je možné i úplné uzdravení, obvykle spontánní. Nemoc sama o sobě není smrtelná, byť jsou v extrémních případech evidovány jednotky obětí. Nejsou schváleny žádné léky nebo terapie určené přímo k léčbě nemoci, a tak je léčba převážně podpůrná a soustředí se na kvalitu života. Nejefektivnější podpůrnou intervencí je pacing, kdy se nemocný snaží pracovat s únosnou mírou zátěže tak, aby nebyla vyvolána PEM. Některé příznaky lze zmírňovat i léky. Před pandemií covidu-19 se prevalence v populaci odhadovala na dva až devět osob z tisíce, ale vzhledem k problematice dlouhého covidu, který je s ME/CFS ve velkém procentu případů totožný, se prevalence nyní odhadovat nedá. Nemocí trpí častěji ženy než muži, typicky středního věku, může ale propuknout ve všech věkových kategoriích, včetně dětí a adolescentů, u těch je pak prognóza příznivější.
ME/CFS má dalekosáhlé společenské i ekonomické důsledky a nemoc často způsobuje významnou sociální izolaci. Přibližně čtvrtina nemocných není schopná opustit domov, tedy ani pracovat. Nemocní jsou často vystaveni nedůvěře a stigmatu ve zdravotnických prostředích, jelikož nemoc není příliš známá a neexistuje žádná efektivní léčba. Historicky byla nemoc vnímána jako psychiatrické onemocnění, ale stejně jako u všech komplexních nemocí již nyní není pochyb o fyziologické podstatě. Psychoterapie ve formě kognitivně-behaviorální terapie (CBT) se ukazuje být poměrně prospěšnou neškodnou podpůrnou léčbou, zatímco historický způsob léčby postupným zvyšováním zátěže (GET) často vede k permanentnímu zhoršení stavu. Financování výzkumu nemoci je stále velmi malé, ale kvůli násobně vyšší prevalenci v důsledku pandemie je výzkum rychlejší než kdy dříve.
V mezinárodní klasifikaci nemocí MKN-10 je ME/CFS řazeno dle Světové zdravotnické organizace mezi nemoci nervové soustavy pod kódem G93.3 jako postvirový syndrom únavy (myalgická encefalomyelitida). V klasifikaci MKN-11, která vstoupila v platnost v roce 2022, je nemoc vedená jako 8E49. Epidemiologie Prevalence ME/CFS se uvádí v rozmezí 0,5–1,0 %. Nejde tedy o vzácné onemocnění, nýbrž nemoc poměrně častou, obzvláště v porovnání s dalšími chronickými onemocněními, které jsou daleko lépe léčitelné a více zkoumané, jako je roztroušená skleróza (asi 0,31 %), lupus erythematosus (asi 0,04 %) nebo AIDS (0,7 %).
Stejně jako u většiny komplexních onemocnění nebyly studie provedeny mimo rozvinuté země, a tak není známo, jak častá je nemoc v zemích rozvojových. Ani v České republice dosud nebyl proveden plnohodnotný výzkum výskytu nemoci v populaci. Dle odhadu by to představovalo 50 000 až 100 000 pacientů. Zahraniční zdroje uvádějí obdobná procentuální zastoupení v populaci.
ME/CFS postihuje nejčastěji dospělé osoby ve věku 30–50 let. Onemocnění se však může rozvinout v kterémkoli věku, popsány jsou i případy pediatrických pacientů, přičemž častěji postihuje adolescenty než děti. Výrazněji se liší zastoupení jednotlivých pohlaví: poměr nemocných žen vůči nemocným mužům je zhruba 3 : 1, stejně jako tomu je u jiných komplexních, například autoimunitních, onemocnění jako je roztroušená skleróza. Nejsou prokázány žádné významné etnické či socioekonomické vlivy na prevalenci onemocnění.
Klinický obraz Název onemocnění (CFS) vede k vágní představě, že jediným projevem je dlouhotrvající únava. Ta může být navíc příznakem celé řady jiných onemocnění. Tak tomu však není – ME/CFS je multisystémové onemocnění. Únava v ME/CFS je extrémní a není nijak zlepšena odpočinkem; schopnost spánku je navíc u pacientů výrazně zhoršena.
Charakter chronické únavy vhodně vystihuje již starší pracovní definice dle Holmese a Fukudy: „Únava u CFS je klinicky měřitelná, somaticky nevysvětlitelná únava trvající minimálně půl roku, která není výsledkem probíhající zátěže, nepolevuje podstatně po odpočinku a je spojena s výraznou redukcí úrovně dřívějších aktivit.“
Projevy se liší dle míry postižení jednotlivých orgánových soustav. ME/CFS má u každého pacienta velmi individuální průběh, stav se může výrazně měnit v rámci dnů i hodin. U nemocných se obvykle střídají období zlepšení s obdobím vzplanutí (exacerbace) nemoci. Zcela charakteristická (patognomonická) je nevolnost po námaze (PEM), bez ní podle dnešních diagnostických kritérií nemůže být ME/CFS diagnostikováno. náhled|421x421pixelů|Typická délka trvání nevolnosti po námaze (PEM) Při podezření na ME/CFS by měly být v různé míře vyjádřeny všechny uvedené projevy: zásadní snížení výkonnosti oproti stavu před propuknutím nemoci doprovázené těžkou únavou, která není důsledkem nadměrné zátěže a neustupuje po odpočinku; nevolnost po námaze (PEM, z angl. post-exertional malaise): celkové zhoršení či rozvoj nových symptomů po fyzické či mentální zátěži; nastupuje obvykle se zpožděním jednoho až tří dní po námaze a může přetrvávat i několik dní; poruchy spánku, neosvěžující spánek, hypersomnie (nadměrná spavost) či nespavost; kognitivní poruchy při zachovaném intelektu, tzv. brain fog – poruchy koncentrace, paměti a pozornosti, obtížné vyjadřování, zpožděné reakce.
Následující projevy mohou být přítomny, nejsou však pro ME/CFS výlučné:
příznaky dysautonomie jako je ortostatická intolerance (závratě, palpitace, nauzea při vstávání z horizontální polohy) a poruchy termoregulace (profuzní pocení, návaly horka, zimnice) příznaky imunitní dysfunkce jako jsou tzv. flu-like příznaky: malátnost, bolest v krku, citlivé lymfatické uzliny, zimnice, bolest svalů (myalgie) nervosvalové projevy zahrnující záškuby a třes; přecitlivělost na světlo, hluk, dotyk, čichové vjemy a chutě; bolesti hlavy, svalů, kloubů, břicha.
Stupně závažnosti U ME/CFS lze rozlišit 4 stupně vážnosti onemocnění:
mírné postižení: odpovídá přibližně 50% snížení úrovně aktivit ve srovnání s obdobím před onemocněním; střední postižení: pacienti jsou vázáni převážně na pobyt ve svém domově; vážné postižení: upoutá pacienty na většinu času na lůžko; velmi vážné postižení: pacient se neobejde bez asistence jiné osoby při vykonání základních činností.
Nejsou k dispozici data hovořící o prevalenci jednotlivých vážností onemocnění, zpravidla se však dá předpokládat klesající tendence s vážností postižení. Zároveň je nutné mít na paměti, že mírné formy nemoci nemusí být správně a včas diagnostikovány.
Při podezření na ME/CFS ale příznacích mnohem mírnějších se zpravidla hovoří o méně specifickém onemocnění – post-akutním infekčním syndromu, obzvláště je-li pravděpodobným původcem onemocnění virová infekce.
Etiologie a patogeneze Příčina vzniku není objasněna. Pravděpodobná je multifaktoriální etiologie, předpokládá se dysfunkce imunitního systému. Nejčastěji uváděným spouštěčem je infekční onemocnění – např. infekce horních cest dýchacích. Méně často se udává i silný stresující zážitek, porod a jiné. Jsou popsány i případy rodinného výskytu nemoci. ME/CFS má některé společné znaky s autoimunitními chorobami. Chronický únavový syndrom je často mylně zaměňován s depresivními stavy, o čistě psychiatrické onemocnění se však nejedná. Encefalomyelitida v názvu nemoci evokuje přítomnost zánětu nervového systému, tato etiologie však nebyla potvrzena.
Teorie vzniku Hyporeaktivita na environmentální stres V roce 2016 publikovali Naviaux a kol. v časopise PNAS analýzu metabolomu 45 pacientů (22 mužů a 23 žen) splňujících diagnostická kritéria chronického únavového syndromu. Byly zjištěny odchylky ve 20 metabolických drahách, zahrnujících např. metabolismus některých lipidů, metabolismus větvených aminokyselin, mitochondrie nebo interakci s mikrobiomem. Své nálezy interpretují tak, že se jim podařilo najít nejen chemickou signaturu chronického únavového syndromu, ale že tato signatura poukazuje na později definitivně prokázanou biologickou podstatu onemocnění. Autoři předpokládají, že chronický únavový syndrom je hypometabolická odpověď na environmentnální stres, která je podobná stádiu „dauer larv“ některých hlístic.
Prodělané a probíhající infekce náhled|383x383pixelů|Životní cyklus herpesvirů jako je EBV umožňuje chronickou infekci. Některé nálezy ME/CFS měly charakter epidemie, a proto byla řada prací zaměřena na hledání infekční příčiny onemocnění.
U řady nemocných lze nalézt stopy proběhlé nebo probíhající infekce. Z počátku se jednalo zejména o nález viru Epsteina–Barrové (EBV), pracovní teorií tedy bylo, že chronický únavový syndrom je vlastně chronickou mononukleózou odlišnou od dnes známé chronické formy tohoto onemocnění – chronické aktivní EBV infekce (CAEBV). Právě EBV mononukleóza z velké části sdílí klinický obraz ME/CFS, může se reaktivovat a může mít dlouhý průběh, odlišovacím diagnostickým kritériem je tedy výše specifických imunoglobulinů IgM a IgG.
Později se u pacientů trpících ME/CFS našly jiné nebo nenašly žádné viry. Typickým virovým původcem onemocnění jsou tedy lidské herpesviry jako EBV, CMV, HHV-1 a HHV-2 (syn. Herpes simplex virus 1 a 2), HHV-6 a HHV-7, z retrovirů HTLV (virus lidské T-buněčné leukémie). V souvislostí s pandemií covidu-19 se začalo ME/CFS projevovat jako vážná forma dlouhého covidu a můžeme tak mezi možné původce nemoci zařadit i SARS-CoV-2. Méně známé však obdobně vypovídající jsou studie zkoumající dlouhodobé následky po infekci SARS-CoV-1, i u těch se však o ME/CFS dá hovořit.
V ohnisku zájmu se ocitly nejen viry, studují se i asociace ME/CFS s dalšími infekcemi: boreliemi, brucelami či jinými mikroorganismy. Jisté „popularity“ dosáhla asociace probíhající chronické infekce Chlamydophila pneumoniae (plicní chlamydie), zejména když se prokázalo, že vyléčení této infekce vede ke zmírnění projevů, nicméně prevalence prodělané infekce je u dospělé populace vysoká. Například v ČR jsou přítomny protilátky signalizující v minulosti prodělanou infekci zhruba u dvou třetin dospělé populace.
Příčina tedy zřejmě není v určitém patogenu, ale spíše v reakci organismu na něj.
Poruchy imunitního systému U pacientů s ME/CFS se mnohdy objevují nespecifické odchylky v laboratorním vyšetření parametrů imunitního systému. J. Bystroň ovšem zdůrazňuje, že únava jako syndrom nepatří s výjimkou několika autoimunitních onemocnění do typického obrazu známých poruch imunity.
Dalším důvodem pro zájem o studium role imunitního systému v patogenezi ME/CFS bylo zjištění, že řadě případů předcházejí „chřipkové příznaky“, ty někdy trvají nadále a jsou možným příznakem onemocnění.