Andragogika je aplikovaná věda o výchově, vzdělávání a učení dospělých lidí, která respektuje specifika spjaté s dospělostí učících se. V některých vědních koncepcích je součástí pedagogiky a v jiných samostatnou vědní disciplínou, jak poukazuje např. Dušan Savićević (2008). Zabývá se zejména edukací, socializací, personalizací, akulturací a enkulturací.
Původ a vývoj termínu Termín je vytvořen podle vzoru „pedagogika“ obdobným pojmovým rozšířením pojmu anér, andr-os (muž) na dospělý člověk + agogé (vedení, výchova z agó; agein = vésti, říditi).
Ještě předtím, než andragogika získala svůj název, se předpokládalo, že metody a techniky učení dětí by se mohly aplikovat při vzdělávání dospělých. Pojem andragogika se tedy vytvořil proto, že pedagogika ze svého řeckého významu znamená vzdělávání a výchova dětí, a tak bylo potřeba vzdělávání dospělých odlišit od vzdělávání dětí, a tím tedy vznikla aplikovaná vědní disciplína andragogika.
Jako první termín andragogika použil německý učitel Alexander Kapp v roce 1833, který ve svém díle Platónovo učení o výchově jako pedagogika pro jednotlivce a stát, uvažoval o Platónových a Aristotelových vzdělávacích teoriích. Termín se však nepoužíval a až v roce 1921 jej obnovil Eugen Rosenstock-Huessy, který odlišuje andragogiku od pedagogiky a demagogiky a rozumí jí všechny školské formy vzdělávání dospělých, nechápe však andragogiku jako vědní disciplínu, ale spíše jako metodu.
Další zaváděné, ale nepoužívané pojmy: andragogie – používané k označení metodiky a ideologie andragogiky jako praktické činnosti (Tonko Tjarko ten Have) andragologie – věda o andragogice, výchově dospělých (Tonko Tjarko ten Have, Andrew William Gottschalk) antropogogika – nejvyšší zastřešující pojem zahrnující jak andragogiku tak pedagogiku (Jevgenij Nikolajevič Medynskij) hélikagogika – z řeckého hélikia či hélikié, což je označení pro nejplodnější období lidského života enélikagogika – z řeckého enélikos, což označuje dospělého ve významu mužského, ženského i středního rodu megalagogika nebo megagogika – z řeckého megalos, což odpovídá významu velký, dospělý či zralý.
Charakter Andragogika osciluje mezi interdisciplinaritou a transdisciplinaritou, jelikož je aplikovanou vědou – její poznatky slouží praktickým opatřením v oblasti společenských vztahů, které jsou rozvíjeny na základě formulovaných společenských potřeb. Je také vědou induktivní, která svůj předmět vytváří na základě identifikovaných problémů, které se ve společnosti objevují. Do značné míry je i vědou normativní, což je dáno vlivy sociotechnických přístupů, které formulují cíle a metody a techniky jejich dosažení, čímž se z cílů stávají normy. Nakonec je andragogika problémově a systematicky orientována, což jí umožňuje vidět jeden problém z mnoha různých úhlů pohledu.
Vývoj Předvědecké stádium konstituování andragogiky období: 5. století př. n. l. – 17. století / 18. století n. l.
Zde ještě není možné hovořit o prvních znacích oboru, jelikož postrádá vlastní předmět, metodologii a pojmoslovný aparát. Objevují se zde první andragogické myšlenky pouze v podobě návrhů či myšlenek, lze je nalézt u filozofů antického Řecka a ve staré Číně (např. u Konfucia).
Deskriptivně deduktivní stádium konstituování andragogiky období: 17. století / 18. století – I. světová válka
V tomto období jde o systematické popisování projevů znamenajících souvislost se vzděláváním dospělých a o první výklady takto fixovaných projevů vyplývajících z podoby vzdělávání dospělých. Bývají zde řazeni i autoři, kteří sem nespadají časově, pro úroveň rozvinutosti svých konceptů a andragogických myšlenek (např. Erasmus Rotterdamský či Jan Amos Komenský).
Stadium relativně samostatné vědní disciplíny období: mezi světovými válkami
V této době se postupně vyčleňuje andragogika a vzdělávání dospělých jako pole vědy a jako studijní obor z ostatních vědních disciplín. Na vysokých školách se začíná Adult Education učit jako samostatná vědní disciplína a objevují se snahy o znovuoživení termínu andragogika. Zařadit sem můžeme autory jako je např. Rosenstock-Huessy nebo Ten Have.
Stadium relativně rozvinuté vědní disciplíny období: II. světová válka – současnost
V tomto období jde o postupné ujasňování obsahu, metod a kurikulárního jádra andragogiky v užším i širším pojetí. Těžištěm tohoto stádia jsou především legitimizační snahy. Sem patří autoři jako je např. Heinrich Hanselmann, Franz Pöggeler, Dušan Savićević, Lucjan Turos, Malcolm Knowles, Jindra Kulich, Peter Jarvis, Jiří Kotásek, Kamil Škoda, Emil Livečka, Josef Kubálek, Vladimír Jochmann, Dušan Šimek, Milan Beneš, Jiří Vymazal, Juraj Kalnický, Zdeněk Palán, Jaroslav Mužík, Milada Rabušicová a další.
Předmět Z hlediska sociálních věd nemá andragogika vlastní předmět/objekt, svůj předmět má společný s jinými společenskými vědami – jedná se o učícího se dospělého – uplatňuje však jiný pohled na tento předmět. Andragogika nemá jednotné vymezení předmětu, tato vymezení jsou různá:
Celoživotní vzdělávání a učení se dospělých – jedná se o užší pojetí, které vymezuje např. Beneš; jako hlavní předmět andragogiky je zde celoživotní vzdělávání a učení se dospělých v celé jeho šíři, řadí se sem intencionální a incidentní učení, toto pojetí člení do dalších kategorií na organizované někým druhým, organizované dospělým samým, plánované, ale incidentní, incidentní během jednotlivých událostí a incidentní jako součást životní rutiny.
Vyrovnávání se dospělého člověka se sociálními institucemi – člověk se vyrovnává se vznikajícími institucemi v procesu institucionalizace (proces vytváření pravidel), nebo se vyrovnává s institucí již existující (jedinec vzniklá pravidla přijímá).
Mobilizace lidského kapitálu v prostředí sociální změny – jedná se o nejobecnější pojetí andragogiky; pro postindustriální společnost charakterizující neustálé změny lidský kapitál představuje nejvýznamnější, nejcitlivější a nejzranitelnější determinantu existence a vývoje společnosti.
Orientace člověka v kritických uzlech jeho životní dráhy či při problémovém průběhu jeho životní dráhy – toto pojetí je obsaženo již v konceptu předchozím, ale zde se více zaměřuje na individuum, jako opěrnou vědu využívá psychologii.
Individuální a sociální souvislosti změn syntetického statusu – jedná se o sociologizující a nenormativní chápání andragogiky; vychází z toho, že změna jedné složky syntetického statusu se nutně promítne do složek ostatních, integrální andragogika zkoumá odraz těchto změn v ostatních dimenzích a hledá cestu k minimalizování negativních důsledků pro člověka.
Animace dospělého člověka – jedná se o nejširší vymezení andragogiky, které je z části obsaženo ve všech ostatních vymezeních; jedná se o nekončící humanizaci člověka, která může být záměrná i nezáměrná (formování vlivem prostředí) a je vztažena k následujícím procesům: enkulturaci, socializaci a resocializaci, profesionalizaci a nakonec edukaci.
Objekt Objektem andragogiky je dospělý člověk (biologicky, psychicky, sociálně a ekonomicky zralý jedinec) v průběhu své životní dráhy.
Životní dráhu je možné popsat na základě čtyř dimenzí: Čas rozdělený na biografický (potenciál délky života) a sociálně historický (procházení časovými cykly a společenskými změnami) Horizontální dimenze životní dráhy, což je sociálně historický prostor, ve kterém jedinec žije a který bývá často spojován se syntetickým statusem Vertikální dimenze životní dráhy, jedná se např. o postupy či propady na společenském žebříčku, pracovní úspěchy a neúspěchy atd. Význam, hodnocení životní dráhy, kdy jedinec hodnotí sám sebe, ale především jej hodnotí jeho sociální okolí.
Přístupy k objektu Každá z operacionalizací andragogiky se opírá o jiný z přístupů (Leirman, 1996; Vymazal, 1996) sociotechnický přístup však zůstává zakotven v základech andragogického působení a do značné míry určuje charakter andragogiky jako vědy.
vlevo|náhled|Sociotechnický přístup k objektu. náhled|Emancipační přístup k objektu. Sociotechnický přístup Na jedné straně stojí jedinec, který je poučený a ví, jak věci mají a měly by vypadat. Dále ví, jak zorganizovat situaci k dosažení změny a má k tomu moc i nástroje. Na straně druhé stojí jedinec, který má být veden a poučován, měnit své postoje a rozvíjet se. Největším rozvojem toto paradigma procházelo v padesátých a šedesátých letech dvacátého století, kdy tzv. sociální inženýrství bylo prostředkem řešení všech problémů. Jeho vliv se udržuje dodnes především v animačních pojetích andragogiky a i v přístupech socializačních a resocializačních.
Emancipační přístup Objevuje se v šedesátých letech minulého století. Důraz je zde kladen na autonomii jedince nebo skupiny – každý má právo na vlastní cestu rozvoje. Cíl je v tomto vzdělávání dán, ale cestu si učící se určují sami.
Komunikační přístup náhled|Komunikační přístup k objektu. Uvedený přístup se objevuje v osmdesátých letech dvacátého století a zdůrazňuje nezbytnost poznání komunikačního jednání pro optimalizaci mezilidských vztahů. Vychází z toho, že není možné předvídat společenský vývoj a nelze tak určit, zda vůbec, koho a kam vést. Je však možné poznávat základnu, formy, prostředky a významy lidské komunikace. Toto poznání následně slouží k pochopení podstaty sociálního jednání lidí a podstaty fungování společenských výtvorů.
Objekt a teoretikové andragogiky U teoretiků andragogiky se objevují dvě základní tendence, jak na objekt nahlížejí. Buď objekt andragogiky striktně odlišují od objektu pedagogiky, nebo objekt pedagogiky kontinuálně přechází v objekt andragogiky. Mezi základní teoretiky patří např. Malcolm Sheperd Knowles, Peter Jarvis, Stephen Brookfield, Paulo Freire, Ivan Illich a do značné míry může andragogika vycházet i z myšlenek Martina Bubera a Michela Foucaulta.
Integrální andragogika Od roku 1990 se na území bývalého Československa vytváří nová koncepce andragogiky, která rozvíjí různé podněty uvedených pojetí a shrnuje je pod označení integrální andragogika (Jochmann, 1992; Jochmann, 1994). Na Univerzitě Palackého v Olomouci byla zpracována Vladimírem Jochmannem tato širší koncepce andragogiky, která zahrnuje vzdělávání dospělých, personální management, sociální i kulturní práci. Jochmann vycházel z koncepce výchovy založené na sociologii, je také silně ovlivněna ideami antropologické pedagogiky a snaží se odrážet civilizační trendy přelomu tisíciletí a postavení člověka v nich.
Integrální andragogika zahrnuje: širokou oblast vzdělávání dospělých oblast edukace oblast péče funkcionální působení
Problém legitimizace Otázka andragogiky jako vědní disciplíny se začala řešit až v sedmdesátých letech dvacátého století a to pouze v některých zemích. Od této doby se andragogice stále nepodařilo zdůvodnit vlastní existenci jakožto vědy tak, aby mohla být uznána vědami ostatními. Základní legitimizační problémy andragogiky: Pochybnost o odlišnosti vzdělávání dospělých a vzdělávání mládeže Nevole aplikovat pojem výchovy na dospělého jedince; jsou zastávány názory, že dospělý je již nevychovatelný Diskuse, zda je andragogika teorií, ideologií nebo souhrnem pokynů pro praxi vzdělávání dospělých Spory ohledně vymezení náplně andragogiky, zda používat úzké či širší pojetí.
Katedry andragogiky v ČR a SR Česká republika