Východoněmecké povstání roku 1953 (německy Aufstand des 17. Juni) bylo povstání východoněmeckého obyvatelstva proti východoněmecké vládě. Začalo v Berlíně 16. června stávkou stavebních dělníků a rozvinulo se následujícího dne v široké protesty proti východoněmecké vládě. Bylo brzy násilně potlačeno sovětskými okupačními vojsky a východoněmeckou policií. Poslední protestní akce nespokojených občanů však byly zaznamenány ještě v červenci a došlo k nim v celkem asi 500 městech a obcích.

Předchozí události Od konce druhé světové války po celá čtyřicátá a padesátá léta se území budoucí NDR nacházelo v permanentní krizi. Rozbombardovaná města neposkytovala dostatek bytů, přičemž situace byla ještě zhoršena přílivem uprchlíků z polského záboru Německa. Metody sovětské okupační správy se řídily stalinským modelem, z čehož plynul tuhý centralismus, který nedovoloval soukromou ekonomickou iniciativu a tak vládl nedostatek jídla, nedostatek věcí denní potřeby a nedostatek paliv. Východní Němci byli také nuceni odvádět reparace a jejich průmyslové stroje byly demontovány a odvezeny do Sovětského svazu. Sílu této krize ukazuje počet emigrantů – v roce 1951 na západ uprchlo 166 000 lidí, v roce 1952 182 000 lidí a v roce 1953 více než 225 000.

Ekonomické problémy se loutková východoněmecká vláda snažila vyřešit „stachanovským“ systémem, kdy na jednotlivce vznášela požadavky na překračování výrobního plánu. Už v roce 1952 v Magdeburku vypukla první dělnická stávka a v dubnu 1953 stávkovali dělníci za zlepšení špatných životních podmínek a proti oficiálně šířeným lžím o údajně rostoucí životní úrovni. Pokus politbyra utišit protesty „novým kurzem“ přišel příliš pozdě. Tvrdošíjné zvyšování norem, nejistota po smrti Stalina a dlouho zadržované rozhořčení dělnictva vyústilo v povstání.

Povstání náhled|Sovětský tank T-34 při potlačování povstání Dopoledne 16. června se na staveništi 40. bloku východoberlínské Stalinallee shromáždil průvod demonstrantů. S transparentem „Konec zvyšování norem!“ zahájilo asi tři sta stavebních dělníků svůj pochod. Bezprostředním iniciátorem pochodu bylo oznámení vlády, že hodlá zvýšit pracovní normy o 10 %, avšak při zachování stejného platu. Postupně se k nim připojilo dalších sedmnáct set lidí a tento dvoutisícový průvod se přesunul ke spolkovému předsednictvu FDGB (Svobodný německý odborový svaz) ve Wallstrasse. Když narazili na zavřené dveře, pochodovali demonstranti k budovám ministerstev na Leipziger Strasse. Rozhořčení davu, který se mezitím zpětinásobil, se ještě zvýšilo, když se s nimi nikdo nechtěl bavit. Nakonec se před nimi objevil ministr průmyslu Fritz Selbmann, pokusil se k nim promluvit, ale byl překřičen. Masy začaly požadovat odstoupení vlády.

17. června ulicemi Berlína pochodovalo 12 000 dělníků z oceláren v Hennigsdorfu, 16 000 dělníků z Reichsbahnbauunion. Na dvacet tisíc dělníků ze stavebnictví se shromáždilo na Strausberger Platz. Během dopoledne vstoupili do stávky dělníci nejdůležitějších průmyslových gigantů jako např. AEG, Kabelwerk Oberspree nebo elektrárny Klingenberg. V jedenáct hodin byl zastaven provoz tramvají. Protesty vyvrcholily masovou demonstrací 15 000 henningsdorfských a východoberlínských kovodělníků na stadionu Waltera Ulbrichta.

Dělníci začali organizovat stávkové výbory, které společně vznesly svůj hlavní politický požadavek – sjednocení Německa prostřednictvím transparentních a demokratických voleb.

Ve 13 hodin vyhlásil sovětský velitel města generálmajor Dibrov výjimečný stav. Sovětské tanky obsadily střed Berlína. Proti nim neozbrojení demonstranti nic nezmohli a tak se ulice vylidnily. Od 21:00 byl zákaz vycházení a situace se postupně uklidňovala.

18. června vypukly stávky mimo Berlín a brzy zachvátily celou zemi. Celkově se na stávce podílelo na 600 podniků s půl milionem dělníků. Proběhlo asi 560 místních demonstrací, manifestací, stávek a násilných činů proti úředním osobám.

Sovětské úřady přiznaly, že během povstání bylo zastřeleno sedm osob, ale ve skutečnosti jich bylo asi dvacet nebo čtyřicet.

Důsledky náhled|Západoberlínská známka připomínající povstání Po rozdrcení povstání sovětskými jednotkami sáhla centrální vláda k tvrdým opatřením. V průběhu masivní vlny zatýkání bylo jen v Berlíně zadrženo 1744 osob včetně členů stávkových výborů. 23. června bylo ve východoněmeckých věznicích drženo na více než 6000 osob, k 1. červenci už počet dosahoval k deseti tisícům. Odsouzeno bylo 1500 obžalovaných, dva k trestu smrti.

Sporadické stávky a pasivní odpor pokračovaly až do 24. června, kdy Ministerstvo státní bezpečnosti vydalo tiskovou zprávu, že v zemi je už klid.

Konečné odhady počtu mrtvých na straně protestujících se pohybují mezi 55http://www.17juni53.de/tote/recherche.html a asi 500, přičemž jde jak o lidi zabité střelbou na ulicích, tak o vůdce povstalců potrestané smrtí. Odhadem 1200 lidí dostalo po potlačeném povstání tresty v celkové délce 6000 let nucených prací.

Bertolt Brecht po povstání napsal slavnou báseň:CAUSA - BERTOLT BRECHT Reflex 32/2006

Řešení

Po povstání 17. června nechal tajemník Svazu spisovatelů na Stalinově aleji rozhazovat letáky na nichž stálo, že lid prošustroval důvěru vlády a jen dvojnásobnou prací ji může získat zpátky. Nebylo by lepší, aby vláda rozpustila lid a zvolila si jiný?

Reference

Hermann Weber: Dějiny NDR, nakladatelství Lidové noviny, 2003, str. 133 až 139

Externí odkazy

Bibliographical Database of the International Literature on the Uprising of June 17th 1953 in the GDR 1953: The East German uprising na libcom.org BBC: Berliner recalls East German uprising Der 16. Juni 1953 bleibt mir unvergesslich Očité svědectví

Kategorie:Povstání během studené války Kategorie:Protikomunistický odboj Kategorie:Německá demokratická republika Kategorie:Povstání v Německu Kategorie:Události roku 1953 Kategorie:Povstání 20. století