Vlajka

Vlajka je zpravidla různobarevný kus látky, obdélníkového, čtvercového či jinak pevně stanoveného tvaru a poměru stran, který symbolizuje organizaci (typicky zejména stát či jinou územní správní korporaci jako zemi, kraj, obec a podobně), případně slouží k signalizaci. Státní vlajky se často označují též jako národní. Nauka o vlajkách se nazývá vexilologie. Vlajek se tradičně užívá i jako praporů, prapor se od vlajky liší zejména způsobem vyvěšení. Grafická podoba vlajky se jako symbol používá i v jiných podobách, například tištěné na papíře či zobrazené na obrazovce (monitoru), například k označení státu, národa, jazyka atd.

Rozdíl mezi vlajkou a praporem Ačkoli laická veřejnost mezi pojmy prapor a vlajka nijak nerozlišuje, u symbolů státních a jiných podobně významných je třeba prapor a vlajku rozlišovat. Pro vlajku je charakteristická vodorovná poloha a upevnění k vlajkové tyči či stožáru pomocí lanka, prapor je k žerdi přichycen napevno. Prapor nemá oproti vlajce předepsaný poměr stran a používá se ve vodorovné, šikmé i svislé poloze. Prapory (řidčeji vlajky) existující pouze v jediném exempláři, například jako symbol konkrétní vojenské jednotky či cechu, se někdy označují slovem zástava.

Laická veřejnost mezi praporem a vlajkou obyčejně nerozlišuje. V literární a filmové tvorbě dokonce někdy převládá užívání slova vlajka. Např. románový klub Rychlé šípy má svou vlajku, která je formálně vzato spíše praporem.Historie klubové vlajky Rychlých šípů, Vontové.orgJak měly vypadat vlajky klubů Mladého hlasatele, Vontové.org

Historie Jestliže se vlajky (tedy vytahované na stožár lankem) vyvinuly až počátkem novověku na námořních lodích, původ jejich předchůdců sahá až do starověku. Existence na žerdi upevněných předmětů či vyobrazení, označovaných odborným výrazem vexilloid, je doložena už na počátku 3. tisíciletí př. n. l. v Egyptě a v následujících stoletích na celém Blízkém východě. První zprávy o látkovém praporu máme z počátků dynastie Čou v Číně (12. století př. n. l.), v čínském Ma-wang-tuej byl objeven i nejstarší dochovaný prapor – rozměrný hedvábný praporec byl uložen do výbavy šlechtického hrobu za dynastie Chan ve 2. století př. n. l. Ve starém Římě zavedl roku 105 př. n. l. Gaius Marius symboly legií zvaná vexilla. Vexillum (zdrobnělina z latinského velum = plachta) mělo podobu čtvercového kusu látky, uchyceného na tyči v podobě písmene T. S nástupem křesťanství za Konstantina I. počátkem 4. století se vexillum proměnilo v labarum – dosavadní „pohanské“ symboly byly vystřídány křesťanskými, zejména Kristovým monogramem XP [chí ró]. Prapory dnešního vzhledu, to jest upevněné k žerdi ne horním, ale bočním okrajem, se do Evropy dostaly pravděpodobně z východu od Hunů, Peršanů a Arabů.

V raném středověku byl obzvlášť rozšířeným typem praporů gonfanon, obdélník, jehož vlající část je rozdělena do několika protáhlých pruhů. S rozvojem heraldiky ve 12. století se symbolika šlechtických znaků přenášela i na prapory, takovéto vlající zpodobnění znaku, typické na výšku protáhlým obdélným tvarem, se nazývá banderium. Ve 14. a 15. století byly velmi běžné korouhve, prapory, uchycené k žerdi bokem a ještě napnuté tyčkou u horního okraje, často s protaženým horním vlajícím cípem. Prapory hrály důležitou úlohu při rozlišení bojujících stran ve válkách (ve feudálním Japonsku tak za bojů v 16. století nosili jednotliví vojáci prapor se symbolem svého pána), sloužily k orientaci v bitevní vřavě. Plukovní zástavy byly ceněnou trofejí a životnost praporečníků v boji zpravidla mizivá. Tato funkce však pozbyla s přelomem 19. a 20. století významu, armády již nebojovaly v sevřených formacích pod prapory a k předávání rozkazů posloužil v zákopech polní telefon. Od 1. světové války jsou tak prapory pozemních vojsk už jen symbolickými zástavami.

Na vývoj státních vlajek měla významný vliv i francouzská revoluce. Trikolora se svislými pruhy v barvě modré, červené, která se v té době zrodila, se stala symbolem svobody a ovlivnila podobu státních vlajek.

Vlajky na moři Na moři bylo označování státní příslušnosti lodi vlajkou běžné již v 17. století, tento zvyk rozšířili zejména Holanďané. Postupně se vyvinuly zvláštní civilní a válečné námořní varianty státních vlajek. Vlajky mají i v současnosti zásadní význam pro určení státní příslušnosti lodi. (Častá praxe však je, asi od 50. let 20. století, že se nákladní lodě registrují pod vlajkou cizího státu, tzv. „flag of convenience“.)

Primitivní námořní vlajková signalizace se používala už ve starověku (v bitvě u Salamíny roku 480 př. n. l. prý Themistoklés dal signál k útoku rudým kusem látky). Dnes existuje mezinárodní námořní vlajková abeceda, užívající kombinaci 40 signálních vlajek.

Vzhled náhled|vpravo|400px|Některé základní vzory vlajek Dnešní vlajky, zvláště pak státní, jsou v naprosté většině pravoúhlé, obdélníkové. Čtvercový tvar mají pouze vlajky Vatikánu a Švýcarska, nepravoúhlými výjimkami jsou cípaté vlajky Nepálu, státu Ohio v USA nebo různé lodní, vojenské či lokální vlajky. Nejčastější poměr šířky a délky stran je 2:3 (česká vlajka) či 1:2, ale mnohé vlajky mají poměr šířky a délky osobitý, např. polská vlajka 5:8, vlajka USA 10:19 aj. vlevo|300px|Označení částí vlajkového listu

Vlajky národní a státní Přísně vzato by se za státní vlajku měla označovat pouze taková, která je vyhrazena pro použití státními orgány, zatímco vlajky, vyvěšované soukromými osobami a institucemi, jsou pouze vlajky národní. V běžném projevu se však oba pojmy zaměňují. Ačkoliv v mnoha zemích (včetně ČR) se státní a národní vlajka vzhledově nijak neliší, jsou země, kde mají oba druhy vlajek rozdílnou podobu – na státní vlajce je například znak, který na národní vlajce chybí (rakouská vlajka, finská vlajka).

Prapory a vlajky územních samosprávných celků v České republice Používání vlajek a praporů obcí a zemí má tradici sahající do historie.

Zákon o obcích 367/1990 Sb. v § 5 umožnil obcím užívat znak a prapor obce, přičemž pokud nemají historický znak a prapor, mohly jim být na jejich návrh předsednictvem České národní rady uděleny. Zákon o obcích 128/2000 Sb. původně zmiňoval prapory obcí, městských obvodů a městských částí v § 5 (další novelizace přesunula ustanovení do § 34a).

Zákon č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze, v § 5 předpokládal existenci praporu hlavního města Prahy a nezmiňoval způsob jeho udělení ani případné změny jeho podoby, upravoval však udělení praporu městské části předsednictvem České národní rady po vyjádření zastupitelstva města, pokud městská část nemá historický prapor. Zákon o hlavním městě Praze 131/2000 Sb. v § 15 rovněž předpokládal existenci praporu hlavního města Prahy a vůbec nezmiňoval způsob jeho udělení ani případné změny jeho podoby, prapory městských částí však podle tohoto zákona uděloval předseda Poslanecké sněmovny na návrh hlavního města Prahy podaný na základě žádosti městské části.

Obdobná ustanovení, o praporu kraje a jeho ochraně, obsahoval zákon o krajském zřízení. Novelou účinnou od 1. ledna 2001 však tato ustanovení, zřejmě omylem, ze zákona vypadla.Sněmovní tisk 467, Novela zákona o krajích, návrh Zastupitelstva Ústeckého kraje předložený Poslanecké sněmovně 1. 10. 2003

Historii používání slova prapor shrnula poslankyně Ivana Levá (členka Podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny) ve svém vystoupení k návrhu nahrazení nevhodného výrazu „prapor“ správným pojmem „vlajka“, jak to odpovídá odborné vexilologické terminologii, následovně:

Vlajka

Źródło i licencja